• 
• 
• 
• 

Protivín

Protivín na Wikipedii

Související

zámek Protivín

kostel sv. Alžběty v Protivíně

kostel sv. Anny v Protivíně

Protivín, děkanství

Protivín, škola

Protivín, měšťanský dům

Protivín, Bažantnice

Odkazy

odkaz

Obrázky

Reference

• Krajina alšovská :: odstavec 41

  Záslužnou práci vlastivědnou koná zde kulturní pracovník František Krhoun, rodák čekanický, jehož články a studie, uveřejňované ve vodňanském sborníku Zlatá stezka, přinesly mnoho objevů, znalecky zpracovaných s velikou láskou a zaměřených jednak k Protivínu, jednak k rodnému Prácheňsku. Milovníci písně Už se ten Tálínský rybník nahání mu vděčně poděkují za péči, s kterou poctivě a nadšeně vysledoval autory této písně a jejich osudy.

• Na Vodňansku :: odstavce 3-8, 10

  Viděl jsem protivínský zámek, ale nestál "mezi horama" kam jej umístila lidová píseň; naopak, od Protivína až k Budějovicům se táhne rozsáhlá rovina, plná luk, rybníků a vsí, jižněji nazývaná Zbudovská blata. Řeka Blanice stáčí od Vodňan k Protivínu svůj klikatý tok, aby odtud plynula ke Klokočínu, minula Heřmaň a u Putimi se spojila s Otavou.
  Tvrz a ves Protivín byla zpočátku v majetku českých králů, později byla zastavena Rožmberkům a po nich se tu vystřídalo několik šlechtických rodů. Za Vratislavů z Mitrovic byl postaven kostel svaté Alžběty, stavitelé Pavel Bayer a Antonio Martinelli dali zámku dnešní podobu, ale hřbitovní kostel svaté Anny je památkou na Trautsmansdorfy, kteří v ní mají svou hrobku. Za posledních majitelů byla postavena barokní budova děkanství.
  Pod platanovými alejemi u pivovaru chodívala jako děvčátko národní umělkyně Marta Krasová, vynikající členka Národního divadla, později vděčně vzpomínající na svá školní léta v protivínském rodišti. Tehdejší měšťanská Ikola měla dobré učitele, z nichž sokolský pracovník Josef Házr Písecký byl podněcovatelem místního kulturního ruchu a z jeho literárního díla si zaslouží vzpomínky historický román Kašpar Matyáš ze Sudetu, uvádějící čtenáře do vodňanského života v sedmnáctém století. Umělkyně vzpomíná zejména na vzácnou učitelku Emílii Cébovou, která jí dala nejen spolehlivý základ vědomostí, ale upozornila i rodiče na dceřinu hlasovou vyspělost a poradila jim, aby ji nechali hudebně vzdělat. Tehdejší regenschori Wunsch měl v Protivíně soukromou hudební školu a mladá žákyně se u něho začala učit houslové hře a zpěvu. Pořádal se svými žáky koncerty a na jednom z nich vystoupil i Ševčíkův žák. Tehdy si ho přijel poslechnout proslavený houslový pedagog a při té příležitosti slyšel i mladou žačku, která se uvedla Smetanovými písněmi komponovanými na Hálkovy texty. Zkušený mistr měl jistě neomylný cit, neboť okamžitě rozpoznal skutečný talent děvčátka a rodičům doporučil, aby je dali učit zpěvu. Tato příležitost se naskytla v Budějovicích, kde mladá kandidátka učitelského ústavu mohla navštěvovat i hudební školu Bohuslava Jeremiáše, kde ji ředitel vyučoval zpěvu a paní Vilma Jeremiášová hře na klavír. Tato učitelská dvojice dovedla pro své žáky vytvořit nezapomenutelně krásné prostředí. Školní koncerty byly jen introdukcí pro první vystoupení na jevišti, které se stalo v Táboře při zájezdu budějovické opery, kde Marta Krasová pohostinsky zpívala svou první roli jako kněžna v Dvořákově Rusalce. Po pražském školení začínala svoji uměleckou dráhu na operní scéně bratislavské pod vedením Oskara Nedbala a odtud vedla její cesta přímo do pražského Národního divadla, kde od té doby patřila k miláčkům hudebního obecenstva a byla chloubou našehd pěveckého umění.
  Vraťme se ještě k jejím létům protívínským. Tehdy se v městečku usadil Ferdinand Hrdina, muzikant a malíř, který měl v Rusku svoji kapelu, a mladičká adeptka byla v zajetí dvou zájmů, hudby a malby, a dlouho nevěděla, pro který se rozhodne natrvalo, ale nakonec zvítězila přece jen hudba. Jezdívala každé prázdniny k dědečkovi a babičce do Horaždovic, a tam se na jednom koncertu seznámila se slavnou kontraaltistkou Olgou Borovou-Valouškovou, o jejímž velkém umění uznale říkala, že se takový zpěv ještě dlouho neuslyší. Tehdejší Horažďovice slynuly jako město vysoce hudební.
  Mladá umělkyně se záhy dostává na světová jeviště. S Oskarem Nedbalem a Jaroslavem Kvapilem zajíždí v roce 1923 do Španělska, kde zpívá v Prodané nevěstě. Na popud Richarda Strausse dostala nabídku k státní opeře vídeňské, a jen z lásky k Národnímu divadlu odolala tomuto lákání jistě svůdnému. Na svých uměleckých zájezdech sklízela úspěchy v Paříži i v Dráždanech, v Sovětském svazu i západoevropských metropolích, dvakrát se dostala až do Ameriky, kde v San Francisku zpívala česky Carmen, a tamní kritika pěvkyni velmi chválila, ale její zpěv se jí zdál být zpíván "v poněkud komické řeči". V roce 1938, při druhém americkém zájezdu, byl zejména oceněn její slovanský hlasový témbr, který jí otvíral cestu k srdci posluchačů. Vysoce dramatický soprán byl tehdy jejím hlasovým nástrojem, zatímco my ji z posledních let milovali pro její krásný alt. Po Emě Destinnové byla naše protivínská rodačka první pěvkyni, která v širokém světě razila cestu českému umění hudebnímu.
  O kulturní vyspělosti Protivínských svědčí i novostavba školy, jejíž projekt svěřili vodňanskému staviteli Václavu Tomsovi, který vyzval dopisem Mikoláše Alše, aby do dvou neorenesančních štítů navrhl sgrafitovou výzdobu. Malíř nakreslil kartóny, v nichž zobrazil Jana Ámose Komenského, biblický výjev s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu a svatováclavskou legendu. K radosti protivínských občanů můžeme prozradit, že jejich svatého Václava pokládal veliký malíř za nejzdařilejší ze všech postav své svatováclavské galerie. I pro jeden měšťanský dům navrhl svatého Václava, a všechny tyto Alšovy návrhy vyškrabal v omítce jeho věrný druh Josef Bosáček.

  ...

  Žádný z tehdejších krajinářů nebyl nepřítelem Gambrinova trunku a pivo uměli v Protivíně vařit převýborné. Satra měl jistě nemalé umělecké aspirace a dík stipendiím viděl veliký kus světa, ale jedenatřicetiletý umřel v Clevelandu raněn mrtvicí.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 22

  A jednoho jara ve vlaku za Protivínem jsem si najednou vzpomněl na Adolfa Heyduka a jeho profesorskou zapomnětlivost. Vezl vám do Vodňan přečíst rukopis svých Ptačích motivů, své nejkrásnější knížky lyrické, právě vám dedikované - a chystané překvapení se mu proměnilo v básnický žal. Ozdobná stříbrná násadka, zakončená píšťalkou a Zeyerem přivezená až z Krymu, měla být vzpruhou inspirace nových "motivů ptačích", které musel nešťastný poeta z paměti vyvolat místo těch ve vlaku zapomenutých. "Ptačí motivy jsou tytam," dodal tehdy omládlý Zeyer v píseckém bytě Heydukově - "a nebudeš-li si moci při reprodukci na některé motivy vzpomenout, zahvízdej si, snad se dostaví!"

• Obděnická pouť :: odstavec 83

  Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.