Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
25, 30, 33, 34, 35
V této vsi se dokonce škola dědila ve třech kantorských pokoleních. Učitel se vždycky oženil s dcerou pana řídícího a tak ani byt, ani rákoska nevyšly z rodu. Poslední z nich, pan ředitel Horný, dosáhl i hodnosti senátorské. Do jeho třídy chodíval čiperný učitelský synek Alois, jehož otec, Josef Moravec, cepoval v násobilce jiného chlapce z Vilína, Bohuslava Jarolímka, kterému byla později svěřena opatská berla staroslavné kanonie strahovské. Pan učitel byl už značně letitý, když se do Chyšek přestěhoval ze sousední Jistebnice, a jeho předlouhá kštice i umělecká bradka naznačovaly jinou profesi než onu, která nechává na prstech skvrny od červeného inkoustu. Studoval zamlada na pražské technice u profesora Zenkra, zběhl pro chudobu ze studií a dvacet let se živil fraj kumštem, kresle věrně a přepečlivě portréty českých velikánů. Jeden čas jej bohémská bída zahnala i na stavbu. Dohlížel na bourání Poříčské brány, a když jej toto nestálé živobytí omrzelo, oženil se a šel učitelovat na venkov. Nejdříve na Slánsko, kde přijal v Kloboukách vychovatelské místo v jedné statkářské rodině, a potom jej osud zavál do chudého Táborska. V Jistebnici zůstala po něm celá galerie podobizen různých potentátů, pro barona Nádherného nakreslil expozici pernaté a lovné zvěře, jíž se chlubil na krajinské výstavě táborské - ale jiná věc je hodná zaznamenání. Přišli k němu rodiče Laudovi, jejichž synek Richard se nechtěl učit kupcem v Mladé Vožici a čmáral na kdejaký papír panáky a husy. Autorita učitelova měla zvrátit tento bláznivý klukův plán, ale zklamaná touha novopečeného pedagoga proměnila domluvu v slova jistě nečekaná od rodičů, kteří důvěřivě přišli do školy se svým soužením. - "Pane Lauda, kornouty může dělat leckdo, ale malířem nemůže být každý, dejte ho na to." A tak Richard Lauda se dostal do speciálky Pirnerovy. - Chyšečtí nemohli zpočátku zvyknout na nového učitele, jehož sčetlost, zkušenosti a různá podivínství byly podnětem k tolikerým dohadům, škola mu k srdci nikdy nepřirostla; bloumával dlouhé hodiny po lesích, sbíraje kdejakou prašivku, ještě ve stáří skákal "šipku" do vody, o všechno možné se zajímal, čítaje knihy ruské, francouzské i německé. Za tmy se vracíval ze samotářských potulek, a když se dost nasytil západů slunce, zašel do hospody na besedu se statkářem Siebertem a kaplanem Šimkem, od něhož si vypůjčoval Kurýra. Jinak byl tvor zcela nepraktický; koupě uhlí byla pro něho větším problémem než všechna vojevůdcovská rozhodování těch nejrozmanitějších generálů v soudobé rusko-japonské válce. Sousedé mu nosívali fotografie, které překresloval na velký formát, a paní učitelové přibyly tak do kuchyně mnohé naturálie, jistě nezbytné pro početnou rodinu.
...
Na obzoru vztyčuje kostel svaté Magdalény svou dominantu do celého táborského kraje - a naše pouť pokračuje k Jistebnici.
...
Starý výměnkář jde pomalou chůzí za mladými na pole, zastavuje se u mne a já se ho ptám na Richarda Laudu. Bude tomu čtyřicet let, co zemřel, a mladší jistebnické pokolení o něm ví už jenom z doslechu. Dědeček vypráví, jaký byl Lauda hodný člověk, jak ho měli lidé rádi, a že vlastně byl prvním lyžařem v Jistebnici. Na radnici mají od něho obrazy, nemám se na ně zapomenout podívat, a truhlář Popelka z Vyšehrádku byl jeho nejlepší kamarád; u něho také něco uvidím.
...
Vcházeje do Jistebnice, šel jsem vlastně do světa důvěrně známého. Náměstí s kašnou, svatojanskou statuí i zámečkem a domy s mansardovou střechou jsem si dobře pamatoval z jednoho Laudova obrazu, reprodukovaného snad v Zlaté Praze, který byl dějištěm Květné neděle v Jistebnici. Nejpodivnější bylo, že dětská představa nebyla v rozporu s viděnou skutečností. I starosvětská fara s kostelní věží a pracujícími ženci na poli je táž, jak nám ji zanechal malíř na jednom ze svých leptů. Nalezl jsem i přesné místo, odkud byl kreslen tento motiv, a nejvíce jsem byl překvapen starou hrušní, dodnes um stojící. Krok za krokem jsem šel po stopách Laudových od Maří Magdalény až k starému židovskému hřbitovu a zase od Vyšehrádku až ke kapličce s prastarou lípou, stojící u sedlecké silnice. Na hřbitově jsem našel hrob jeho otce, koželuha. Na náhrobku byla ještě fotografie muže středních let s inteligentní, vousatou tváří. V zasedací radniční síni mají Jistebničtí na památku dvě rozměrná plátna Laudova a několik leptů. V muzeu jsem však našel velmi málo po rodáku malíři, který celé své dílo tvořil jako nepřetržitou oslavu právě tohoto domova.
...
Na kopci strmí báň jistebnické kostelní věže. Chrám založili Rožmberkové, po nichž zůstalo gotické klenutí presbyteria, času pozdějšímu můžeme přičíst studni novokřtěnců ve staré sakristii i biblické jméno potoka, nazvaného Cedron. Zvon Dominikál už nezaznívá svým mocným hlasem do širého okolí. Po vyhlášení josefínských patentů byl rozbit a za prodanou spěž zakoupeny nové varhany a postavena škola, v níž se podle praktických zřetelů osvícenského mocnáře počalo učit triviu. Jiná jména a události soustředí naši mysl k tomuto městečku. Husitskému knězi Petru Hromádkovi z Jistebnice vděčí vlastně Tábor za svou válečnickou slávu a vznik, jistebnické faře celá česká veřejnost za jiný nález. Zdejší rodák, oktaván táborského gymnasia Leopold Katz, spatřil u pana faráře Schullera starý kancionál. Upozornil na tento objev svého profesora, historika Martina Koláře, a nadšený znatel husitských dějů jisté pochválil čiperného studenta, zjistiv na jedné zažloutlé stránce nejstarší notový i slovní záznam válečného chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Byl o něm ihned zpraven František Palacký; pan farář nezištně vyhověl jeho prosbě a tuto památku věnoval knihovně pražského Národního muzea. Profesor Zdeněk Nejedlý jí jistě vydatně použil ve svých Dějinách husitského zpěvu. Z našeho studenta se stal pražský advokát, který své mecenášství velkoryse projevil bohatým odkazem své obrazové sbírky Moderní galerii a založil Katzovu cenu.
Jistebnice
