Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
1-2, 4-7, 13, 15, 17, 19, 21-22, 58
Plných sto let se raduje milevská mládež z Barborek, Mikulášů, Lucií, Perchty i Kliben, každoročně může trnout při hře o svaté Dorotě, běhat za Bakusem, provázet Smrtku nebo Řehoře, ale nejvíce jí závidím masopustní průvody; jejich maškary mají pokaždé jiné oblečení.
Škoda, že jsem nepřišel na milevské náměstí v masopustě... Toto venkovské městečko se podobá jako vejce vejci tolika jiným - jen jeden hotel se znamením modré hvězdy mě tu upoutal. Z patricijské rodiny jeho majitelů pocházela matka spisovatelky Růženy Svobodové. Naše jemná romanciérka se narodila ve Znojmě, ale její otec, Jan Čáp, byl ředitelem zdejšího premonstrátského panství a oženil se tu se zdejší rodačkou Eliškou Vodňanskou. Dcera Růžena jezdívala do babiččina milevského výměnku a první román, nazvaný Ztroskotáno, patří tomuto prostředí jejích dívčích let.
...
V jiném hotelu spatřil světlo světa známý strahovský knihovník Cyril Antonín Straka; jiný ředitel u premonstrátů byl zase otcem malíře Emanuela Krescence Lišky - a ještě jedna česká spisovatelka, Pavla Buzková, má rodinné vztahy k Milevsku.
Vzpomeňme ještě dvou muzikantských osobností, jejichž dětská a chlapecká léta patří milevskému rodišti. V rodině důchodního a pozdějšího ředitele strahovského klášterního statku se narodil Karel šolc, koncertní mistr pianista a editor smetanovských a dvořákovských edicí. Jako synek ředitele měšťanské školy studoval František Kudláček houslovou hru u samotného Otakara Ševčíka, který jej doporučil brněnské opeře, kde dlouho působil ve funkci primatia. Učitelský hoch uplatnil i pedagogickou vlohu na mistrovské škole Janáčkovy akademie múzických umění.
Zaměřme k nejslavnějším architekturám městečka, k románskému klášternímu chrámu Panny Marie o dvou věžích a hřbitovnímu kostelu svatého Jiljí; jehož románská zvonice je znamenitostí právem proslulou mezi českými historiky umění. Josef Kytka, autor obsáhlé monografie o Milevsku, má tu prozkoumaný každý kámen; i na ex libris si dal nakreslit milevskou románskou věž od Aloise Moravce, když tu jedno léto maloval. Zdejší rodák, malíř Karel Stehlík, se usadil v domově natrvalo a pilně maluje jeho krajinnou krásu, když zrovna se netoulá někde po světě.
Pohnutá historie kláštera, založeného roku 1183, je spjata nejen s jménem prvního opata Gerlacha, známého kronikáře, ale i s jménem Žižkovým, který jej se svým lidem dobyl a vypálil. Později patříval strahovským pre-monstrátům. Ještě se ohlédněme po staré latinské škole, projděme stínem klášterního parku Bažantice a odbočme do krajiny, kam patří po zákonu zrození sochař Břetislav Benda. Krajina mezi Milevskem, Bechyní a Táborem je jeho krajinou rodnou a zároveň po rodičích krajinou rodu.
...
Když chodil s ostatními líšnickými dětmi do milevské měšťanky, jistě se s nimi rozběhl někam na lusky, ale daleko prudším vzrušením pro dětské oči byl průvod masopustních maškar, rok co rok obnovovaný. Jistě jej jako všechny venkovské děti okouzloval les. A tady, někde v lesích dětských let, bych hledal lyrické zdroje jeho umění. Řadime-li právem Břetislava Bendu, žáka Myslbekova a Štursova, mezi básníky české krásy dívčí a ženské, nebudeme její vzory hledat v dílnách učitelů. Předobrazy této sochařské půvabnosti se ukládaly do jeho smyslů už dávno, u líšnických vod, proto cítíme, že je tvořena básnicky, ze vzpomínky, a není pouhým přepisem pózujícího modelu. Toto zdravé ženství je jihočeského rodu, proto je cítíme tak domácky...
...
Je tomu už dávno. Stalo se tak v strakonické měšťance, kam jej tatínek poslal do čtvrtého ročníku, jenž chyběl tehdejšímu učilišti milevskému.
...
Daleko-li pak je z Líšnice do Bechyně, jejíž keramická škola byla tehdy velmi proslulá. Rodiče uvažovali, že by chlapec nebyl daleko od domova, a proto zpočátku uvažovali o synkově zápisu v Bechyni. Maminka, milevská rodačka, znala místního kamnáře Dvořáka, který se často chlubíval absolutoriem této školy. Vyložila si výuku v Bechyni po svém, a nechtíc ze syna mít kamnáře, přemluvila otce velmi rozhodně: "Tam ho nedávej!"
...
Když jsme s přítelem sochařem stáli v říjnovém pršlavém podvečeru u hrobu jeho rodičů na sepekovském hřbitově, zadíval jsem se pozorně do tváře otce i matky na Bendově bronzovém reliéfu. Obzíravě jsem nabíral do očí celý tento kraj. Vyvolal jsem si sochu barikádníka od bernartické školy i sošné postavy dělných lidí před milevským kulturním domem a vzpomínal především na jeho tatínka. Jakou by měl tento starý venkovský kantor radost ze synových úspěchů... V svatovítském triforiu jsou první bysty od Petra Parléře a poslední modeloval sochař Břetislav Benda, rodák z líšnické školy. A kolik význačných osobností sedělo jeho synovi modelem. Tato krajina svěřila umělci lyričnost a poezii jako dědictví nezcizitelné, ale obdařila ho i vytrvalou dělností, stejně typickou vlastností domova.
...
Ted budeme pokračovat v pouti od Milevska a půjdeme dlouho, dlouho do kopce až na nejvyšší vrchol milevské krajiny.
Drsné pohlazení větru zbystří tvé smysly na morénových stráních, plných kamení, lísek a trní přehustého, a ty se zvysoka díváš kamsi přes trudnost pozemského žití až na Onen Svět. Ne obrazně. Tak skutečně se jmenuje jedna výšina kraje milevského. Jsi teď u Chyšek, stojíš v Pekle, ale fičí tu chladem, jako když se všichni čerti žení. I tady jako jinde svádějí lidskou bídu na čerta. Kdysi dávno nasel tu spoustu kamení, snad ze vzteku, když se mu nepodařilo rozbořit milevský klášter. O kus dál složil celou skálu, jíž se až podnes říká Čertovo břemeno. Osiky se chvějí i jinde, ale v této končině se odpradávna daří lasičkám, trní a ovsu - a blízkou končinu ne zbůhdarma nazývají Mozolov.
...
Je to staré poštovní městečko na křižovatkách silnic z Milevska do Bechyně a z Tábora do Písku, kde pošta se dlouho dědila v jednom rodě a poslední poštmistr to dotáhl až na zemského poslance. Byl jsem překvapen prvním setkáním s tímto městečkem, jehož krása je česká a plná alšovského půvabu. Na náměstíčku vidíme ještě dnes několik kudrnatých barokních štítů, sochu svatého Josefa i kapličku se svatým Floriánem tak zvláštní, že je pod ochranou Památkového úřadu. I kostel svatého Martina, pocházející z třináctého století a přestavěný v baroku, má alšovskou prostotu vně i uvnitř, ať se na něj díváme z polí Na posvátném nebo od hladiny rybníka Zámeckého, která zrcadlí slunečné městečko.
Milevsko
