Obděnická pouť ::
odstavce
33, 35, 135
Snad... Byla to jen touha po mamonu, která zvala do křepenického zámku mistry alchymie, bez nichž si nedovedeme představit život rudolfínské doby, i když zkušeností z Třeboně se nemohly vykázat ani jediným průkaznějším úspěchem? Tento muž, který se jistě vyznal v lidech a musil překonat tolikerou záludnost a závist, nemohl přece podlehnout tak snadno očividnému, vemlouvavému šejdířství, proti němuž byl předobře vyzbrojen celou svou životní praxí, či v něm bylo přece jen kus člověka, omezeného svou dobou, kus fantasty, pokoušejícího přízeň paní Náhody? Byla tehdy mezi jeho vrstevníky nálada vskutku chiliastická, kdy byl očekáván konec světa, kdy v kostelích obou vyznání kazatelé rozjímali o marnosti všeho pozemského a poutníci se znovu vypravovali do Svaté země. Neměl snad i tento chiliasmus určitý vliv na opuštěného starce, který, podruhé ovdověv, usebíral své myšlení k posledním věcem člověka? V Dublovicích pochoval svou dceru Marianu, nad jejíž tělesnou schránkou dává do kostela vytesat týž náhrobek jako svůj v Obděnicích, ale s nápisem českým, jehož výraz však nevybočuje z obvyklosti podobných počinů. Přežil i pana Viléma, předposledního z rodu, v jehož dlouholetých službách okusil hořec i med.
...
Nevíme už, která z nich byla nejbližší jeho srdci. Jistě, zcela jistě by jej nejhlouběji sklíčil osud dcery Johanky, provdané za pana Oldřicha Myšku ze Žlunic, posledního pána na Obděnicích před Bílou horou. Tento novoutrakvistický horlivec, který ve svém městě Kamýku postavil pro své souvěrce novou modlitebnu a příliš se exponoval v odboji proti císaři, musil po prohrané bitvě uprchnout do Saska. Jeho manželka s dcerou se vypravovala za ním do exilu. Nebylo příliš času na rozmýšlení, doba byla nejistá a na cestách plno nebezpečí. Snad se jí zdála nejbezpečnější jízda po Vltavě, ale ta se jí stala osudnou. Útěk byl předčasně vyzrazen a nevíme už, zda to byla osobní nebo náboženská msta, či pouhá chtivost lupu, co přimělo pronásledovatele k ukrutnému činu. U Velké byly obě uprchlice na vodě přepadeny, oloupeny a utopeny. Ani druhé dvě dcery Krčínovy neměly šťastný život. Manželu dcery Elišky, panu Václavu Svatkovskému z Dobrohoště, bylo zabaveno zboží petrovické, a Dublovice, dědictví dcery Ludmily, prodává její choť pan Adam Vojkovský z Milhostic před svým odchodem do emigrace za zlehčenou minci paní Polyxeně z Lobkovic.
...
Mezi tarasy, pupavami a kamením umělecky vladaří grafik Karel Štika, kterého nikdo na světě nepřesvědčí, že by v České zemi mohly být ještě krásnější krajiny. Není zdejším rodákem, a přece je v této krajině zakotven mnohem hlouběji, než se všeobecně ví. Jeho tatínek pocházel z Dublovic a maminka je petrovická rodačka od Procházků. Už jako dítě sem jezdíval na prázdniny a rád vzpomíná na chvíle strávené ve zdejších školních škamnách i na pastvách, kde se velmi čile účastnil pasteveckých radostí se svými bratry. Je to tedy po celé řadě předků krajina jeho rodu a po zákonu srdce krajina jeho zasvěcení. On vyslovil grafickými prostředky její jímavou poezii. Je to "krása zapadlá a tichá", kterou si tady zamiloval, po svém procítil a pro niž nalezl i neokázalý, a proto tolik účinný způsob výtvarného sdělení.
Dublovice
