Hlasy domovaHlasy domova

Brázd hnědí hloubavou a třeslic tichým váním ten kraj se obléká ...

Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem. Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků, šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozježděných cestách sunou se těžce vozy — a pak už nic a nikdo neporušuje ticha, zahleděného teď sama do sebe. Všechno je pozastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln — a lidský hlas, náhle promluvený, připadá v této chvíli jako rouhání.

Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd! Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do kamenných hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes "červům, sekyře i času". Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven a mlýnů — i staré rybářské tradice — kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám. Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, Jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.

lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozesetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil, prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství, Václav Levý, vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců Augustiánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechaje se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.

Překvapila mne busta Alšovy hlavy v místnosti klášterní hovorny - opravdu překvapila, ne bez dojetí. Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekém oseleckém zámku u svého překladatele, barona Viktora Boss-Waldecka. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu, Páterem Aloisem Majerem, a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zádíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra, umístěná na průčelí kostelní zdi, upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov — ale snad vrtkavost — snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvětající lipou sešel schodištěm k zámku.

Před zámkem, ozdobeným reliéfem mohutného klíče, podle něhož býval nazýván "Schlüsselburg", střeží na terasách krásu několik půvabných rokokových grácií i alegorií, jako by ničeho nevěděly o krutém potrestání rebelů ze selské vzpoury, jejíž nejdramatičtější výjev se udal právě na mostě před zámeckým vchodem. Lažánecký sedlák Halaburda vedl vzbouřence a jak byli potrestáni, zaznamenal klášterní letopisec výmluvnou zkratkou: "Jaké bylo lze tu vidět tyranství! Jakou spatřiti ukrutnost! Nejenom slov, ale ran bolestí ztrýznili všecky."

Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě. Jen pták, nevím už který, se žene v bezoblačném modru za poděšeným běláskem. Zahleděn na kasejovickou stranu, vzpomínáš zápisů tamní smolné knihy, čeho by ses v nich asi ještě dočetl. ..

A kolem dokola voda, voda, modro a jas — a slunce v listí — a konipásek s třepetavým ocáskem na kmeni padlé vrby.

Barevná pohádka letní.

Plzeňský malíř Josef Hodek ji tolikrát obdivil a namaloval.

Zde začal svoje malířská učednická léta Stanislav Lolek, myslivecký mládenec u pana lesního rady Theodora Mokrého, bratra jihočeského básníka ze známé vodňanské trojice. Dva hlasy ho sváděly neodolatelně — myslivost a malování — a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil — a malba? Nákres vrat v oboře, mapa, obrázek hmyzu, pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš paní baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka, posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech mají mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské "do večerní nálady", jak nikdy neopomene podotknouti stařičký pan farář.

Ptám se hajného.

Odvětí stručně: "Pan Lolek, to byl moc fajn člověk. Když jsem stál za jeho stojanem, najednou se prudce obrátil a řekl: "Tady mají viržinko — a jdou zas dál!" Podivno, co zůstane po letech z tolikerého snažení v lidské paměti.

Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o nocleh. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přišel do jeho zapadlé vsi. Maloval právě se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek se zatoulali až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořiti o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním . ..

Kdyby Julius Mařák mohl znovu navštíviti tento lesní motiv, byl by jistě překvapen. Se stromy značně už rozrostlejšími by se snad i shledal — ale kameny, které zdejší lid výstižně pojmenoval "želvice", protože skutečně vypadaly jako ohromné želvy, by tam už nenašel. Tuto geologickou zvláštnost původu mořenového, mající obdobu jen ve švédsku, objevil bělčický majitel lomů pan Vaně — a proměnil ji ve vyleštěné žulové desky, jimiž jsou obloženy stěny význačné pražské stavby ...

Už dávno zemřel i pan řídící Šebek, oplakáván a stále vzpomínán svými žáky i sousedy, a když jsem sám začínal učiti v jeho škole a poptával se na vzácný Mařákův dar, ztratila se mi stopa v naprosté tmě. I tato příhoda se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování malířských začátků Lolkových. "Strhané struny zvuk" mne ovanul máchovskou tesknicí z veršů bratří Adamců, jejichž kolébka stála v prosté světničce zdejšího mistra krejčovského. V jedné z mnoha obměn opakuje se v jejich životě osud tolika českých studentů, jimž proletářská léta kondic a odříkání napíší předčasný úmrtní list.

Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí nahořklé vůni květu bramborového, i trpké tichosti těchto končin. Básníku Františku Hrbku, naslouchejte dál včelímu chorálu, kterým znívají poledne tchorovické lípy do zasnění rybníků a luk — i já miluji tuto dívčí krajinu mé matky — ale má láska teď chvátá pozdraviti jiný kout, stejně líbezný, stejně milostiplný. Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mně přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že tu není pochován — ale to nevadí. Tolik miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.

Nikdy jste asi neslyšeli jména Hornosín. Snad starší čtenáři zaniklého Klecandova "Vyšehradu" si vzpomenou na povídku, nazvanou "Hudlosín", která svého času vyvolala tolik vzruchu svým drastickým, ale pravdivým líčením života jihočeské vesnice. Rázovitá postava vesnického pokrokáře, socialisty Protivy, byla povýšena na typ "rejpala", proživšího mnoho bojů a utrpení s konservativními starousedlíky. Autorovi, skrytému pochopitelně za pseudonym, neupřeme opravdového znalectví poměrů a lidí — i když milosrdná ruka času setřela mnohé hrany a ostny.

Do zdejších strání se zatoulal v čase teskném i český lyrik Josef Palivec v průvodu statečného Františka Staška. Bylo tehdy plaché podjaří a básník "Naslouchání" vytušil zde jistě tvář ^světlejší a jinou", byf tma tmoucí skličovala tehdy i srdce nejvěrnější a věřící nejodhodlaněji.

Ať tma plyne přes podvaly,
přepodsívané Tvé žaly
zčeří stání samoty.
Sítěná, mám jako ty
mlhy podstrojené k blínu;
co se jen Bůh navál stínu
na aleluja!

Na hřbitůvku kolem románského kostelíka sva Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu opuštěnost odlehlou — i když je tak daleko odtud do světa. Přijď sem třeba za padesát let a nalezneš kraj, jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré rozladěné basy.

Srp měsíce žne nad chalupami lehké chocholy dýmů, od rybníka se nese v stříbřitém oparu pastevcovo halekání, tráva tlumí měkké cápoty pospíchajících chodidel — a ty se díváš a díváš daleko před sebe za prostor i čas.

Rosa tiše padá, na palouku hlasitě syčí kosa, vychází večernice, od bříz zazvonil dívčí smích — ale tobě náhle klíží oči prach popelu mrtvých ... Krajino rodná, odhozený oříšku Popelčin, mnohá překvapení máš ještě schystána pro mé nedočkavé srdce — ale věř, neslušel by ti jiný šat, než právě tento režný. Jinému by byl směšný střelec v dřevácích a kalmuku, vážně kráčející s dýmkou brambořištěm jako tetřev na borovici, mne však neruší. Patří do této krajiny, jako nad úvoz stín plané hrušně, v němž tak dobře se svačívá v čase žňovém hospodáři i chase. Každá honosnost tu jaksi pobuřuje ... Jako třeba onen neúměrný žulový pomník, který daly na tomto malém hřbitůvku postaviti rodičům děti z Ameriky. Já vím, já vím ... ale i dík má býti u nás vyjádřen spíš kradí a náznakem — a pak — není třeba příliš vysvětlovati, kdo a proč jezdíval odtud za "velikou loužk. Víc upřímné zbožnosti a vděku vyzařovalo z  přivřených očí mladé maminky, jež se tu tiše modlila nad rozkvetlým hrobem. Odběhla zřejmě od práce — a já cítil stud i provinění, že jí přece jen, byť nechtě, překážím svou přítomností. Jsou chvíle, kdy chce být člověk sám, docela sám ...

Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...

Byli to Keltové, jejichž huť i pohřebiště prozkoumal archeolog Josef Siblík na občinách bezdědovických — či byli to už lidé našeho plemene a rodu, kteří v časovém rozhraní pohanské a křesťanské doby rýžovali zlato v Otavě pod horou Práchní a zatoulali se až do našich končin?

Jistě však to byla invase lidu dobrodružného, přinášející do tichého dosud světa lehčí mrav a nespoutauější život. Lesk zlata má tak strašně blízko k lidským náruživostem. Jakým formám karbanu propadali tito první zlatokopové, kterým tasený nůž byl asi druhem nejvěrnějším? ... Znali už opojné účinky medoviny nebo kvasu, za něž by hazardně měnili zlatá zrnka, tak pracně s mnohým nebezpečenstvím uzmutá zemi? Při vzpomínce na jejich prudká milování se dívčí tvář rděla do krve... Pohled na bělost nahoty ženské zrychloval prudčeji tep jejich srdce jistě horkého ... Kdož ví?

Vyoraný cyrilometodějský kříž, stojící dnes u oujezdecké silnice, mohl by nám snad říci i o prvních křtech těchto nevázanců, znajících dosud jen temný strach z projevů přírodních sil a podřizujících svá konání jen okamžitým potřebám pudu. Snad až sem vedla cesta z prácheňského hradiště mladšího ze slovanských věrozvěstů ... Znamení jeho kříže má aspoň pro mne svou nabádavost — přece jen tak zbůhdarma by nám po tolika věcích nevydala země svého svědectví... Stopy pískových pahorečků vedou naše otázky až pod Třemšín, kde už tehdy skrývaly hluboké lesy zbytky dřevěného hradiště... a dál, dál bylo už jen nepřístupné království divoké lesní zvěře. Vždyť ani ne před dvěma staletími byl u Roželova zastřelen poslední vlk. Z mlhy podzimního soumraku vstávají oživené postavy stromů a dávná touha nomádská ovane tě z pokřiku divokých hus, které, hejno za hejnem, v hlasitém kejhání ti přelétají nad hlavou ... A proč je tu jen tolik vran? Tolik vran? Zakrývají pole jako černé sukno pří krov nějaké veliké rakve ...

Jen podle paměti tušíš v dálce lesácké vesnice podtřemšínské; Mejta, Vacíkov, Roželov, Planiny. V jeho zámečku jsi před lety viděl arcibiskupa Kordače, takového civilního, suchého stařečka. Kdo by byl tenkrát tušil, že se tato tišina stane někdy úkrytem partyzánů? Při pohledu na vrch Javory se zříceninou kostela ti vyvstanou před očima všechny pověsti a zázraky, slýchané v dětských letech od planinské rodačky, sousedky Vávříkové. Z šera v modru za švestkovými stromy jen matně zasvitl štíhlý prst bělčické věže. Malíř Josef Kočí ji tolikrát maloval, ale i F. V. Mokrý a Bohumil Ullrych. Rád ji vždy vidím, je to pozdrav domova. Čím tebe mám pochváliti, ty tiché skromné městečko v lípách, když už jiný z mých rodáků, Dr. Jan Bartoš, napsal o tobě celou knížku? A přece něco vím, o čem se v ní nedočtete ....

Před čtyřiceti léty o velikých manévrech byl tu jeden vojáček, ne obyčejný, ne ledajaký. Sám pro sebe si pobzukoval obolené verše navzdory vojanským pánům.

"Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý reservista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ....!

Voják je voják,
musí bojovat -—
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své . .."

Drahý básníku Fráňo šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně Vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není Vaší slabostí — to Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton — ale Vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku a na bělčic39 kém náměstí zpívala kašna, (vidíte, za čtyřicet let z ní pili koně vojáků ruských) — a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí Vaše verše z oné doby:

"Nesložím já svoji hlavu
v sena vonné kupy,
složím já ji na tornistru
na zrzavé chlupy:
tornistřičko znej milejší
co už s tebou hochů spalo,
přísahalo, přísahalo
— ale žádný falešnější."

V polovině června prvního roku německé okupace zastavila u bělčické pošty dvě auta. Příbramský profesor Rudolf Kaňkovský přivezl svého přítele ze studií, známého estetika, prof. Jana Mukařovského, který hledal ve zdejším městečku letní byt. S ním přijeli i dva význační spisovatelé, Vladislav Vančura a Ivan Olbracht. Hostu se nezdařilo tehdy nalézti přístřeší pro letní pobývání v Bělčicích, které se líbily i jeho přátelům, ani v Lopatárně, v jejíž tichosti by se mu bývalo jistě dobře pracovalo. Mlčelivý Vančura obhlížel zpod placaté čepice jistě soustředěně zarostlé údolí, jehož trní je sídlem fuhýků, živější Olbracht se však sdílně rozhovořil paní Kaňkovské o svých zážitcích z Podkarpatské Rusi, o jejímž lidu a kraji vydal předtím dvě překrásné knížky "Hory a staletí" a "Golet v údolí". Výprava se prošla zdejšími lesy a odjela potom někam k Blatné.

Petře Křičko, i Ty si někdy vzpomeň na slavětínskou myslivnu a rybník Telčovský. Vím, Tvé srdce vzpomíná nerado časů druhé světové války, která mu i jinak přitížila. Ti hodní lidé si však jistě zasluhují Tvého dobrého slova ...

Už nedopíše můj bratr Jaroslav dějiny našeho rodiště, které miloval láskou obětavou a horoucí, už mi tento tichý chlapec s žasnoucíma očima nedopoví všechny příběhy vladyčích rodů, které se střídaly na bělčické tvrzi. Pečlivá monografie kostela, posmrtně vydaná přáteli, a svazek rukopisů ani zdaleka nedokresli tuto tvář, zahleděnou do světa minulosti. Jen svíčky do mechu mohu vsaditi o Dušičkách na jeho hrob a jen slzami vzpomínání zřím do tolika krásných nadějí našeho dětství.

Ani mykologa Jindřicha Kučeru nepotkáme v bělčických lesích, kde studoval své holubinky a doma si citlivě kreslíval všechny druhy hub, které pak otiskoval v předních odborných časopisech. Celá generace žáků vzpomíná jeho učitelského působení, zasahující tolika směry, široké obzory skutečného vzdělance, vědoucího a skromného, mohli obdivit jen ti nejbližší a nejzasvěcenější; svým vědeckým dílem si získal respekt i za hranicemi.

O prázdninách už se nesejdu ani s nejmilejším kamarádem, Dr. Josefem Friebem, jemuž jeden brněnský nálet zakončil mladý život. Už nám nerozdá dary svého vtipu a intelektu, jehož pádným slovem dovedl umlčeti všechna ústa příliš chlubná. čas žne hlasy nejmilejších, vrší hroby a osamocuje nás ...

Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.

Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.

Tvá věž s podivným kamenným erbovím, kde nad krakorci pod kůrkovou střechou věnčí okénka girlanda dřevěných ryb, vzhlíží se poněkud zasmušile v temné hladině, která se na tebe slunečně usmívá žlutým květem stulíku i uzarděním vodního rdesna. Snad z listoví staletých dubů bychom zaslechli mnohé příběhy o tvých pánech a paních, ale pan vikář Hille už všechno důkladně sepsal a pan Chlupsa, zanícený znatel a milovník tvé historie, se jistě vícekráte rozhovořil o ní mnohým návštěvníkům a přátelům, já představím jen některé postavy, které si zasluhují pohledu zvlášť pozorného a soustředěného.

Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne s jednoho portrétu. Jen strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný. Miloval jsle hudbu, tolik jste ji miloval, že všechno vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků, kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově, a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v létech hubených jste touto svou libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou vychovatele pro svého syna Ferdinanda. Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyni, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou lásku ke krásné komtese, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale k dosažení oněch velikých cílů, které neznámého preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, i přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie. Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy a v bohaté zámecké bibliothéce svazky knih s dojatým věnováním. Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars mathematika nebyla přece nikdy mou milostnicí ani přítelkyní — a ostatně, nevím, který z básníků by ji mohl nazvati sestrou múzy něžné — Poesie.

Architekt Karel Fiala, známý svou podnětnou prací v průzkumu starých částí pražského hradu, objevil zdivo románské svatyňky, skryté pod pískem blatenského zámeckého nádvoří. — Jakou radost měl z tohoto objevu nejen pan Chlupsa, vlastenec osvědčený, ale i jiný milovník starožitností, předobrý člověk a neúnavný archeolog, ředitel škol Josef Siblík. Bylo by křivdou zapomenouti na tohoto skromného, nezištného pracovníka, jehož celoživotní vědecká práce si získala vážnosti i odborníků na slovo vzatých. Ti nechť zváží její význam — já, pane řediteli, vzpomínám jen s dojetím Vašeho působení školního. Vlídná tvář pod skřipcem, jemná ruka slepující pozorně střepy popelnice, pomalá chůze a úsměv — tak si Vás stále představuji. Ve Vaší škole to bylo jako v museu. Vše pečlivě srovnané — a označené nápisy — které se tehdy psávaly francouzským perem. I vycpaného krokodila tam měli. Nerozuměli jsme tenkráte Vaší mravenčí píli, ale dělný příklad měl později pro všechny Vaše žáky nabádavost až symbolickou.

Pokračujme však v dějích a osudech zámeckých!

Purkyňovým nástupcem u Hildprandtů se stal Antonín Jaroslav Vrťátko, pozdější bibliothékář musea království českého. Jeho překlad Aristotelovy Kalegorie napovídá svou dedikací, že přátelská tradice i tady měla své krásné pokračování. Tento vychovatel zúčastnil se činně se svým svěřencem Robertem bojů na pražských barikádách o svatodušních dnech pohnutého roku osmačtyřicátého a to právě v místech, odkud zabloudilá kulka usmrtila choť tehdejšího velícího generála pražské posádky, knížete Windischgrátze. Za tuto účast měl býti šlechtický synek příkladně potrestán. Jen přímluvě knížete Schwarzenberga mohl děkovati za amnestii. O rok později je velícím důstojníkem blatenské národní gardy — a tímto činem si jistě nezískal přízně císařského domu. Čím jiným nežli provokací byly i Havlíčkovy Národní noviny, jejichž listy byla polepena celá zeď jednoho pokoje třeba pod důmyslnou kamufláží tapet.

Vrťátko doprovázel mladého provinilce na cestách Holandskem a žák mohl dokončiti svá vysokoškolská studia zemědělská až v německém Heidelberce. Láska a důvěra krajanů povolala tohoto nového majitele blatenského panství do čela nově zřízené okresní samosprávy, aby tam k rozkvětu celého kraje mohl uplatniti tolikeré své zkušenosti a znalectví. První volbu vzaly nejvyšší úřady mlčky na vědomost, druhou už nepotvrdily a při třetí rozpustily celé okresní zastupitelstvo.

Jeho syn Ferdinand byl důstojným nástupcem otcovým ve všech svých činech. S okresním tajemníkem Antonínem Kalinou, poslancem, Maffiánem a naposled vyslancem obnoveného státu v bratrské Jugoslávii, konal společně nezištnou, uvědomělou a průkopnickou práci ve prospěch celku, šlechtic demokrat, šlechtic lidumil, šlechtic mecenáš v jedné osobě. Sám největší poplatník nebohatého města přiměl své rodáky proti svým vlastním hospodářským zájmům i proti vůli mnohých konservativních spoluobčanů, aby uskutečnili stavbu škol, jejichž architektura a vybavení nemají dodnes obdoby v celých jižních Čechách. Řekl jim doslovně toto: "Vycházím z přesvědčení, že všeobecného vzdělání má se dostat našim dětem z nejširších prostředků. Jako největší poplatník žádám pány zástupce z přiškolených obcí, aby se nestavěli proti stavbě škol a sám pro tento kulturní požadavek s plným vědomím jeho nutnosti a potřeby hlasuji."

Co k tomu ještě dodati?

Zcela zdarma daroval rodnému městu rozsáhlý pozemek pro městský park, sazenice stromů přidav jako nadávek, postaral se o železniční spojení a byla by to dlouhá řada ušlechtilých skutků, kdybychom měli vyčerpati celý jejich rozsáhlý výčet. Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný protest — a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy na to byl předvolán do Budějovic před vojenský soud, souzen bez právního zástupce a pak v Boženu zbaven hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komoří. Do Blatné přijela trestná četnická posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé listině ve Vídni.

Chodě před lety zámeckými komnatami, dostal jsem se až do modrého salonku, vybaveného překrásným empirovým nábytkem. I ten má svou zajímavou historii. Jeden z Hildprandtů byl v napoleonských válkách generálem rakouské jízdy. V bitvě u Lipska včasným a šťastným rozkazem podstatně přispěl (ne-li dokonce rozhodl) k porážce Napoleonovy armády. Byla to zlomyslnost náhody nebo změněná konstelace poměrů, těžko dnes říci, proč týž generál dostal právě od Napoleona tento vskutku skvostný nábytek jako svatební dar. Tato umělecky stylová práce vzbudila zájem i zahraničních znalců, ale Hildprandtové vždycky odmítli i hodně lákavé nabídky a tuto památku považovali za majetek celého národa.

Salonek byl dějištěm i jiné události.

Těsně před první světovou válkou přijel do blatenského zámku následník trůnu Ferdinand d'Este. Nebyla to tentokrát jen zámecká obora, která hojností zvěře přilákala krvavého arcivévodu, pověstného svou zabiječskou vášní, aby navštívil šlechtice u dvora dávno neoblíbeného, spíš politické námluvy byly vlastním cílem. Nepřizpůsobivý baron důtklivě varoval příštího mocnáře před protislovanskou politikou dynastie, protože však rozmluva byla vedena beze svědků, nedozvíme se už jiných podrobností. .. Přerušilo ji vyzvání k večeři. V jídelně, bohatě připravené k slavnostnímu hodování, odrážel stero světel veliký skleněný lustr vzácného benátského díla. Právě, když se host chystal zasednouti do čela stolu, zřítila se s velikým rachotem střední, nejtěžší část tohoto mohutného osvětlovacího tělesa a střepy se rozlétly kolem dokola. Vyděšený, pobledlý návštěvník zmohl se po chvíli jen na jediné slovo, syknuté zlým, ostrým přízvukem:

"Atentát?"

"Kdyby byly mezi námi rozpory, které by se musely řešiti jinak než rozmluvou, tedy bychom použili způsobu u nás obvyklého ..." odvětil tehdy hostitel. Večeře se už jen odbyla v kuřáckém salonku.

Tentokrát měl krutý, chladný pověrčivec skutečnou pravdu, věřil-li ve zlá znamení. Splnilo se mu zanedlouho způsobem, jakého se jistě nikdy nenadal. Nedivme se, že druhý den odjel z Blatné rozladěn a bez velikého rozloučení...

Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě — a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči — a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro písmáka kapitoly "Sedlák a šlechtic".

Pozorná vlídnost hostitelů, sloučená s poučeným zájmem o vše krásné, vytvořily v tomto panském sídle, plném kultury a přírodních krás, vhodné prostředí pro tvořivý pobyt umělců. Setkáme se zde s jemnou portrétní prací Mánesovou, sugestivního půvabu, a zámecké komnaty překvapí návštěvníka mnohým vybraným dílem výtvarným.

Před čtyřiceti lety byl po návratu z ročního pařížského pobytu pozván do zdejšího zámku i mladý malíř Viktor Stretti, aby pro majitele namaloval několik podobizen. Předcházelo jej lichotivé doporučení příbuzenstva mladé zámecké paní a začínající portretista brzy zdomácněl v aristokratické společnosti, podněcující jeho práci upřímným obdivem. Namaloval nejdříve pána domu v mysliveckém ústroji, potom jeho choť, paní Jůžu, ale nejvíce jej asi upoutala tvář staré zámecké paní, kterou umístil do prostředí knih, jejím zálibám nejvlastnějšího. Tato ušlechtilá, velice vzdělaná dáma s úžasně přesnou, zjasnělou pamětí, plnou životní moudrosti, vyprávěla ráda mladému umělci o svých dětských letech, prožívaných v kruzích anglické šlechty a často ve vzpomínkách se vracela do dívčí doby, plné vzruchů, jak ani nemohlo býti jinak v rušné metropoli na březích Temže. Horlivá čtenářka prodlela mnohou chvíli v soustředěném tichu bohaté zámecké bibliotéky nejen nad něžným bibelotem některého z nejmilovanějších básníků, ale i díla klasická a učená, zastoupená zde v překvapující úplnosti, poutala její široké zájmy.

Mladý malíř nemohl si věru stěžovati na nudu časové prázdně, měl v okolí mnohý motiv, lákající svou zvláštní náladou, jíž hověla citová křehkost jeho pokolení —- a zámek sám, kol dokola obklopený stromovím a vodou, byl schopen vyvolati na citlivé sítnici mnohou barevnou dumku. (Vždyť i Václav Jansa dojížděl sem ze Lhotky mnohokrát malovati rozsochatou borovici ve starém parku, která mu učarovala.) Rozměrná kresba zámeckého nokturna je pádným svědectvím tehdejších malířových zálib i zajímavým dobovým dokumentem. Maloval jej Viktor Stretti s více stran, i návsi okolních osad, ale jeden z jeho ranných leptů, představující rybolov na Blatensku, krásný svou komposiční soustředěností a postižením mlhavé atmosféry pozdního podzimu, je podnes chloubou i hodně náročné grafické sbírky.

Splnění úkolu podobiznářského neznamenalo ještě konec pohostinství. Vzdělaný umělec, vybraných společenských způsobil, se sblížil s rodinou hostitelovou až příbuzensky důvěrně a Blatná jej vídala při dalších návštěvách, stále častějších, pravidelnějších a prodlévavějších.

Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovati Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl její prosbu o doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti — nakresliv blatenský zámek, vzhlížející se ve vodní hladině. Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké — a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali si samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními ochotníky zahrál hlavní úlohu v štechově veseloherní satiře "Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl, že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto řeč: "Vím, Mošno, o Vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od Vás hezké, že jste blatenské srnčí snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil, že jsem mu ani nepoděkoval."

Jindy zase zpíval na balkoně nad vodou tenorista Pácal svou vlastní, tehdy velmi oblíbenou píseň o rudých růžích, žádanou potleskem o nové a nové opakování, zatím co jej Zelenka-Lerando vystřídával hrou na harfu a mladý flétista Augustin Pfeifer z blízkých Bělčic zkoušel zde na posluchačích první působivost svého umění před chystaným koncertním turné americkým.

Dole na rybníce zněl z osvětlených lodiček jásavý dívčí smích a do vln, zčeřených jako sedlická krajka, velkala luna stříbrné nitky svých světel...

Ferdinand Hildprandt byl znám jako jeden z nejlepších střelců v celém mocnářství. Nedivme se, že obnovoval starou tradici loveckou a zval k honům mnohé nimrody, urozené i neurozené. Jednu exotickou návštěvu však zaznamenejme. V zámecké oboře zahlédli Blatenští podivnou postavu, nikdy před tím nevídanou. Vyšlapoval si po cestičkách indický maharao, oděný bílým atlasovým rouchem, s turbanem na hlavě, bohatě zdobeným brilanty, rubíny a perlami. Tato zdoba stála maličkost: pouhých šedesát milionů. Ani zámořský suverén, jehož ve válce britská říše nedonutila postaviti vojsko, ani jeho krásný vnuk nebyli na zemi čarostřelci — zato zvěř pernatou skládali ze vzduchu vskutku mistrovskými výstřely a za pohostinství tentokrát přeštědře zaplatili. Jejich náboženskou orthodoxnost pobuřovaly však některé české zvyky, jako třeba zapřahání krav do vozů a pluhů. Své rozhořčení vyslovili nekompromisně i před starou zámeckou paní. Ta jim plynnou angličtinou odpověděla otázkou:

"A co je vlastně horší, tahat s kravami, nebo upalovati vdovy na hranici?"

Maharao neméně bystře odvětil: "Upalování vdov je starý vžitý zvyk a ten nutno respektovati. Kdyby se vytrhl jen jeden článek ze starých zvyků a obyčejů, tedy by se porušilo i ostatní, co udržuje naše panství, moc a existenci."

A bylo po disputaci. Maharao se dál klaněl krávě a indické vdovy jdou do plamenů na věčnost se zemřelým chotěm jako dřív.

ó, léta tohoto města, voníte vodou a růžemi.

Růže, královno květin, tady je tvé panování, kam oko dohlédne a nic mu nebrání sychravé mlhy zdejších podzimů. Do celého světa roznášíš jeho jméno a vůni i nabádavý příklad české houževnatosti, kterou jinde v míře nevídané projevil tvůj služebník a milenec Jan Böhm.

Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.

Zastavil jsem se i u Vašeho hrobu pane profesore Jene Pravoslave Koubku a byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mi řekly málo, i když je chválí Karel Sabina — ale Váš žák, Jan Neruda, píše lak jímavě a srdečně o Vašich soukromých hodinách českého jazyka a o celém Vašem zjevu, že jsem přece jen znova se začetl do Vašich knížek. Přišel jste si do Blatné pro smrt, krátce jste tu, už churavec, užil manželského štěstí (bylo vůbec štěstím?) — ale proč jste tolik ublížil té, která si toho od Vás nejméně zasloužila? Vile přece, básnířce "Babičky". Ne, to není "básníkova cesta do pckel", to není ani satira — to je jen ustydlá, staromládenecká didakse, ne zrovna vtipná, co jste o ní napsal. Ne, nebyl jste nikdy velký básník, toho Vám nezazlíváme — ale tuto invektivu jste přece jen neměl psát: Byla to krásná žena . ..

"Kdož by, vida tuto manželku, zamiloval sobě Staelku, co spisuje verše, novelly, a domácí vábí přátely? Řádný muž chce řádnou manželku, ale žádnou spisovatelku; — on chce ženu k milování, k práci, hodnou, pilnou jako Popelku, ne však těkajicí křepelku, za niž by se táhli křepeláci, dokud její tvář by neuvadla, pak by z nouze manžela dopadla, od svých gentlemanů zahozena, ve své prudké lásce ochlazena ..."

Víme toho na Vás víc — i stín Máchův se klade mezi námi a Vámi — ale nevzpomíná básník "Máje" ve své korespondenci spíš theologa Karla Blatenského, zdejšího rodáka, a jenom v dobrém? Zvláštní shoda rodiště i jména, že ...? Při vyslovení jména Máchova jste zmlkl, nevadí, pokárala by Vás i jiná ušlechtilá duše básnířčina, jejíž matka pocházela rovněž z Blatné — Eliška Krásnohorská, přítelkyně Smetanova, autorka jeho libret. Její ryzosti a statečnosti byste se musil omluvit — za Boženu Němcovou. Spěte klidně, Vaše zásluhy v jiném kulturním směru jsou jistě nesporné — a já už nebudu vyčítat...

Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.

Jistě by se podezřívavě usmála i tvář F. X. Šaldy, který jako student procházel v osmdesátých letech minulého století zdejším krajem, pobyv tu dvoje prázdniny v rošické myslivně u své tety Schnurpfeilové. Vždycky mne v hovorech překvapovalo, odkud ví tolik konkrétních poznatků ze zdejších končin. Pan vrchní Patera z pražské Unionky tu vyprávívá na svém odpočinku mnohé historie umělecké. A ví jich mnoho. Nezasteskne se Ti někdy po domově v slovenském tusculu vážeckém, malíři Jene Hálo? Vím, že miluješ tuto novou domovinu s horoucností až posedlou — ale nevábí Tě k nám dětinství Tvého věk? A léta toužení uměleckého a milostného? Mnohé se změnilo, ani svůj rodný dům bys už nenašel — Tato krajina je však poznamenána našimi dětskými šlápotami, naším mladickým horováním, neznajícím ještě ani zrad, ani omylů ...

Pro dychtivost věřícího zraku je to naše končina nejkrásnější.

Paysage sentimentale.

Vzpomeň si na vratič! Vzpomeň si na vratič!


tato kapitola v PDF