• 
• 
• 
• 

Chýnov

Chýnov na Wikipedii

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec (5)

  V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozsetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství Václav Levý vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců augustiniánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechal se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 26

  Vaše jméno jsem slyšel vyslovit daleko od vodňanské krajiny - až v Bílkově chýnovské pracovně. Toto přátelství bylo náročnější a duchovně štědřejší - přátelství bratrských duchů. Opožděný gotický sošník vyřezal pro pražskou katedrálu tvář ukřižovaného Krista, český oltář - ale, drahý Julie Zeyere, cítil jste už tehdy v Chýnově, že je to vlastně jedinečné vyjádření českého Krista - Krista husitů? Pravda, táborští kněží, jako třeba Martínek Húska, viděl by i v tomto počinu modlářství - ale což nemůže básnická představa vyzrát ve tvar třeba po staletích? Nejde o sochařský výraz této tváře - ale o jejího ducha - a ten je husitský. Dodnes slyším chýnovského Mistra, jak vážně vykládá, kde vlastně nejsilněji bije srdce Čech. A jeho slova přesvědčovala. Miloval vás tento umělec bratrsky - ale nač sdělovat, co má ještě zůstat utajeno?

• Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 89

  V tomto dramatickém osvětlení mi vytanul jeden dávný příběh ze zdej-šího kraje, který zaznamenala Tereza Nováková ve svém Slavíně žen českých. Před pražskou konzistoř byla roku 1378, tedy v úmrtním roce Karla IV., předvolána Anka z Prasctína, vlády ková dcera z krajiny mezi Chýnovem a Radětínem, aby se zodpovídala z neslýchaných činů. Byla obžalována, že chodila v mužských Šatech a nosila mužskou zbroj. Obžalovaná nijak nezapírala, že chodila v mužském oblečení třicet let, meč že nosí a na mužích meče dobývá. Po mužsku oblečena jezdívá do Prahy, a když se jednou koňmo ubírala, její druh ji nazýval mužským jménem Trojan. Slíbila se svým bratrem Mikulášem, že pod pokutou deseti grošů bude chodit jen žensky oděna a zřekne se zbraní...

• K srdci jižních Čech :: odstavce 15, 46-48, 67

  Ani potuchy nebylo tenkrát o nějakých chatách u Kozského potoka, ale jinak krajina zůstala táž se svou přemítavou tichostí, kde v stínu kvete lecha a louky jsou plny blatouchů. V měšické škole zůstával žáček z Červeného Dvora přes poledne s ostatními přespolňáčky a vracíval se s nimi za všech ročních dob stejnou polní cestou. Třetí třídu už navštěvoval v Táboře, kam se rodiče přestěhovali do bytu na Klášterním náměstí, v němž dodnes bydlí jedna ze sester. (V témže domě bydlila jeden čas i Olga Fastrová a napsala zde románek "Fáta morgána".) Povahové bouřliváctví nezískalo studentovi přízeň profesorů, který střídal učiliště, až nakonec zakotvil v táborské reálce. Učilo tam tehdy několik výtečných pedagogů. Nejvíc vzpomíná na svého profesora dějepisu Karla Anderleho, jehož poutavé vyprávěni získalo studenty pro trvalý zájem o historii. Současně s ním tam vyučoval francouzštině profesor Adolf Kroupa, otec známého brněnského překladatele a estetika. Trojice spolužáků, kterou tvořili Václav Kaplický, Jaroslav Kabeš (pozdější básník a ministr financí) a Oldřich Smrčka, plzeňský architekt, se upjala k osobnosti, která na ni působila mnohem pronikavěji než sama škola. Známý sociolog Emanuel Chalupný působil tehdy na studenty nejen silou své osobnosti, ale i mnoha kulturními podněty. Půjčoval jim současnou literaturu, debatoval s nimi o všech otázkách kulturního života. Jeho prostřednictvím se dostali do Chýnova k sochaři Františku Bílkovi a do Počátek za Otokarem Březinou, to všechno rozšiřovalo zájmový obzor mladých lidí a prohlubovalo jejich vědomosti.

  ...

  Pojďme ještě navštíviti Chýnov!
  Do desátého století klade Kosmas sruby slavníkovského hradiště na chýnovské stráni, ale ani dnešní zámek, ani chrám svaté Trojice, postavený na místě svatyňky vysvěcené biskupem Vojtěchem, neovanou poutníka sugescí mýtu. Na nádvoří spatříte jedině kamenný stůl, jejž pověst přisoudila jednomu Žižkovu posvačení, a romantikové minulého století si k němu přimyslili jeptišku, domnělou sestru trocnovského vojevůdce, kterou i historie zná jen nepřesně jako majitelku táborského domu "nebožce Žižkóv".
  Kruhová vápenka u nádraží nás přenese do střízlivější sféry, která nakonec ovládne celé nevýstavné městečko s lipami na náměstí a převážně zemědělskými usedlostmi. Vápenec je dovážen z Pacovy hory, jejíž krápníková jeskyně je jedinečnou znamenitosti tohoto druhu v celých Čechách. Popsal ji místní rodák profesor František Nekut, známý přírodopisec a redaktor Vesmíru. Zvláštní náhoda mne zavedla k jednomu domečku s malebným štítem, zdobeným reliéfem Bílkovy Madony. Vcházím do otevřeného stavení, projdu několika místnostmi, ale nikde ani živáčka. Odcházím pln neklidu a po hodině opakuji znovu svoji zvědavost. Představím se staré dámě a s překvapením se dovídám, že jsem v bývalém domově profesora Nekuta, a paní domu, milovnice květin, je jeho dcera, choť známého historika dr. Jindřicha Vančury, překladatele historického díla Denisova a autora monumentálních dějin města Klatov. Upřímná úcta k této vzácné osobnosti, jejíž knihy jsem s velikým zájmem čítával, odzbrojila můj ostych a stará paní mi s nelíčenou srdečností vypráví mnohou zajímavou podrobnost ze života svých drahých i historii tohoto domku. Zde Jindřich Vančura v letní prázdni pilně pracovával a František Bílek tesal pod tímto pohostinným krovem své sochy, než si vystavěl v Chýnově vlastní dílnu. Jiřiny a mečíky voněly na záhonech, krásně se vzpomínalo v tomto přívětivém prostředí, zatímco noví příchozí obohatili tento den novým nečekaným setkáním. Na útulnou verandu vchází s chotí vyslanec dr. Jan Jína, vracející se z výletu na hrad Choustník. Paní Jínová je dcerou Vančurovou a vnučkou Nekutovou. Neubránil jsem se dojetí nad touto věrností domovu.

  ...

  Touto úspornou slokou se vyznává ze své drsné lásky básník rodilý v Pacově, který miluje, protože porozuměl hlasům domova. A je to vzlyk, co potom následuje: "Dálky se neblíží, jen co jdeš sít, země skoupě ti vrací." Vraceje se domů, "věří silnou domova věrou", přichází křísit "sen čtenářů bible o přerodu světa", sen, který se tu jednou na čas uskutečnil a v podvědomí i povědomí neustále trvá. Exaltovaný sošník z Chýnova jej vyslovuje s novou obměnou a naléhavostí - "být dobrem nitra svého" - hledaje cesta k předsíni chrámové, neboť "stavba budoucího chrámu je možná jen v nás".

• Hlasy domova :: odstavec 4

  V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozesetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil, prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství, Václav Levý, vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců Augustiánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechaje se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.