Krajina alšovská ::
odstavec
17
Na starém židovském hřbitově smývá čas z náhrobků staré hebrejské nápisy a já vzpomínám na jednu z posledních kreseb Alšových, kdy se mu v rozkvetlé růži zjevila smrt. Přes jasany a doubec vyhlížejí za řekou dvě mirotické věže kostela svatého Jiljí, jedna v podobě červeného jehlanu a druhá se zvláštně zatočenou bání, tak dobře známou z kreseb Alšových. Staré vrby a olše stíní břehy Lomnice, nad ostrůvkem přeletěl čáp, trávník se bělá husami a všude, všude kolem dokola roste jitrocel. Snad ani na jedné alšovské kresbičce nechybí a já zvedám z písku jednu z mnoha škeblí, zde ležících, abych si z ní vyvolal dětské chvíle Mikoláškovy, kdy tu s tatínkem horlivě rybařívali. Náměstí se změnilo k nepoznání. Bombardování z květnových dnů roku pětačtyřicátého smetlo i starou Alšovnu, pod jejíž mansardovou střechou žilo několik pokolení Alšových předků, rovněž hospoda U bílého lva, kde hrával svá loutková divadla principál dřevěných aktérů Matěj Kopecký, není už táž jako ta plná dětského diváctva před sto lety. Starý pivovárek na dvoře hospody U Baťků zůstal ušetřen zhouby, stejně jako socha svatojanská stojící nedaleko stavení, odkud student Mikoláš vyhlížíval svou Márinku. Příliš honosná, bednovitá stavba nové radnice nezapadá do skromných rozměrů svažitého náměstí, kde bronzová postava slavného rodáka, vytvořená sochařem Lhotákem, natrvalo připomíná Mirotickým jejich syna, celým národem milovaného. Tatam je doba, kdy se tu kolébaly formanské vozy s plachtovím, po živé státní silnici co chvíli přejedou auta a autobusy, které zde vyklopí návštěvníky, spěchající zhlédnout památky v Alšově rodném domku. Původní dřevěná chalupa shořela těsně před Alšovou smrtí roku 1912, nynější, už podruhé přestavěná, skýtá návštěvníku přece jen více připomínek alšovských než ještě před několika lety. Uzoučká Rybářská ulice pod kostelem nás vede neomylně k hřbitovu.
kostel sv. Jiljí v Miroticích
