Krajina alšovská
Krajina je substance strašně složitá a neodvažuji se ji definovat, protože každá podobná definice má jedno velké nebezpečí: může se proměnit v pouhé schéma. Pokusíme se aspoň něco si z ní ujasnit vzhledem k umělci a jeho tvárnému úsilí.
Krajina rodná, přesněji řečeno krajina dětství, je pro něho nejdůsažnější. Je nazřena zrakem schopným ještě úžasu, je přijímána lačnými smysly a přejemně citlivou vnímavostí i rosnou svěžestí, do jejíž čerstvé hlíny se vtisknou obrazy snu se všemi tóny, barvami a odstíny. Je to poznání nejdůvěrnéjší a formuje naši duši pro celý život. Krajina, v níž jsme nalezli domov, v které jsme prožili kus života, v níž jsme se sbratřili s přírodou a sblížili s lidmi, kde jsme nalezli pravá přátelství, kde se nám narodilo a rostlo dítě, to je krajina domova, krajina poznávání. V ní nalézáme a shromaždujeme lidskou zkušenost a upřesňujeme svůj vztah k světu. Dále bychom mohli hovořit o krajině, kterou jsme si zamilovali. Nemáme v ní ani domov, ani hroby svých nejbližších, ani jsme v ní nezakotvili svým povoláním, nevolá nás důvěrným hlasem vzpomínky, ale vábí nás něčím nevyslovitelným a tajemným, co už bylo dávno nazváno "anima loci". To je krajina návratů. A posléze bychom mohli mluvit o krajině poutnické, která nás na některých místech zaujala, v níž něco hledáme a někdy i nalézáme, ale prošli jsme jí jen jako hosté, někdy okouzleně, jindy lhostejněji nebo unaveněji, chvílemi se vzrušením a zase překvapeni, zaregistrovali jsme si ji ve své paměti, ale nevešla do nás celá. Promluvila v určitých šťastných okamžicích k našim smyslům, stačila na chvíli okouzlit náš cit, rozeznít některou strunu, zjemnit naši vnímavost, podarovat něčím krásným, ale nejsme s ní všude doma a její obraz i melodii si vyvoláme jen v útržcích a spíš na okraji inspirace. A konečně lze hovořit o krajině turistické, do níž nás zavedla pouhá náhoda. I když příroda okouzlí všude, přece jen v tomto letmém doteku a v chvíli příliš prchavé nemůžeme zakotvit trvaleji.
Chceme-li mluvit o krajině jihočeské, můžeme tak činit pouze v plurálu. Vymezit přesné teritorium jižních Čech se nepodařilo vlastně ještě nikomu. Není ostré demarkační čáry, která by s naprostou jistotou ohraničila území, jež by bylo možno nazvat jedině jihočeským; okrajové oblasti nám splývají se sousedními kraji téměř k nerozeznání. Nevystačíme všude s lokací historickou, poněvadž hranice krajů byly během staletí několikrát měněny, nemůžeme se vždycky spolehnout ani na přírodní znaky a sociální podmínky krajiny; někde uhádneme to nejpodstatnější spíš citem než sociologickou znalostí. Jiná je krajina kolem Novohradských hor než kolem Budějovic nebo Třeboně, jiná u Jindřichova Hradce než v Prácheňsku, a Šumava má přece zcela odlišnou tvářnost terénu, přírody a života než třeba Blata nebo končiny kolem Tábora. Nepochybíme, budeme-li i nadále říkat jihočeské krajiny, protože jižní Čechy nejsou jediný hlas, nýbrž výdech chórický.
Vyjdeme jistě nejbezpečněji z díla Alšova, které v sobě zahrnuje vše, co se ustálilo v naší představě pod pojmem český a jihočeský. Alšovi není rodná krajina nějakou záležitostí optickou nebo impresivní, je to především krajina rodu a zasvěcení. Kreslí, nejen co vidí, ale především to, co o krajině ví. Uvidíme, že toho není málo. Alšova krajina nepřekvapuje svou rozsáhlostí, je to vlastně jen několik vesnic kolem rodných Mirotic a okolí písecké, přesněji zeměpisně určeno: oblast mezi Drahenicemi a Kestřany směrem severojižním a krajina od Závišína k řece Vltavě, k hradům Zvíkovu a Orlíku, půjdeme-li od západu k východu.
Uvážíme-li, že Alšova krajina je vyvolávána z nejdůvěrnějších zážitků dětství, máme tu časovou vzdálenost téměř jednoho století. Bude tedy na poutníkovi, aby citlivě četl ze stop, které leckde zavál prach let; překvapivějším zjištěním však je, že nalézal ty stopy ještě živé a že bylo možné jednotlivé obzory spojit v celek.
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
V Čimelicích mě nejvíce zaujaly čtyři barokní sochy českých patronů Václava, Vojtěcha, Norberta a Jana Nepomuckého na kamenném mostě. Je to dobrá sochařská práce, pocházející z dobrovodské huti, nejspíše od sochaře Hammera.
Kolem zámku, který si obsadili filmaři, jsou krásné procházky, kde jsem pod stinnými stromy byl překvapen náhlým zjevením sedícího páva, chlubně rozvíjejícího svůj barevně měňavý chvost. Hledaje stopy alšovské, vzpomínám na Alšova bratra Jana, který se zde učil kovářem; odtud těsně před svou tragickou smrtí se naposled vypravil k rodičům do Mirotic a na Velký pátek při střelbě na čápa byl zasažen vlastní ranou z pistole; zda nešťastnou náhodou, nebo v sebevražedném úmyslu, už se nikdy nedozvíme. Okřídlená hlava smrti s přesýpacími hodinami na jednom náhrobku v kostele Nejsvětější Trojice přímo zastudila touto vzpomínkou. Oltářní obraz přivolal jiné vzpomínání na Alšova druha, malíře Josefa Jelínka, jehož kolébka stála v chudé světnici zdejšího mistra krejčovského. Tento nadaný chlapec se dostal na malířská studia do Pirnerovy školy na přímluvu svého slavného krajana, který s ním byl i později v dobrých přátelských stycích a dostal od svého chráněnce obrázek své rodné mirotické chaloupky. Své malířské vzdělání doplňoval ještě na uměleckých školách v Paříži a Bruselu, velmi podstatně se podílel na prvních výstavách Mánesa a Umělecké besedy, vyučoval kreslení i malbě v mnoha šlechtických rodinách, ve zdejším kraji jeden čas u Schwarzenberků na Orlíku, v jehož hradní kapli je od něho oltářní obraz. Jelínkův styk s "mánesáckými" vrstevníky byl jistě důvěrný; Antonín Hudeček, v jehož tvorbě převažuje krajinářství, namaloval pro svého přítele olejový portrét jeho paní, jejíž krásná tvář upoutala i Maxe Švabinského, ale v tomto případě už k portrétování nedošlo. I Josef Jelínek byl citlivým portrétistou. Zemřel v Nové Pace, svém dlouholetém školním působišti, jako profesor kreslení v srpnu pětačtyřicátého roku.
Projdeme-li zámecký park, máme na dosah Rakovice, prastarou ves s dvěma kapličkami, rybníkem a dvorem, na jehož komíně už mnoho let sídlí čapí rodinka; nad vsí se bělá pod lipami jiná kaplička, odkud je překrásný rozhled k Pohoří, nad nímž tvoří dominantu západního obzoru Drahenická hora. Nezapomenutelným pro mne zůstalo jedno noční koupání za Rakovicemi. Hráz Hliníku byla plná stromoví a trnčí, kolem dokola tměl se les, nad ním vycházela luna, jejíž lesk stříbřil rosu v travách, louky voněly kmínem, rybník teplou vodou a večerní ticho podmalovával zvláštní tóninou táhlý žabí žalm. Tuto vonnou tichost jsem si odnášel jako nejlíbeznější vzpomínku Alšovy lyrické krajiny.
Ráno jsem odbočil do stinné dubové aleje, vedoucí přes Chlum na Buda, stranou k samotě u Nováků, kde jsem hledal dějiště jedné povídky Terezy Novákové, nazvané Železný kříž. Autorka v ní realisticky vylíčila dětskou tragédii, která se tu před lety udála. Její tchán odtud pocházel a jeho vnuk, literární historik Arne Novák, rovněž navštívil rodovou kolébku a jistě z přímého citového zážitku pramenila jeho úcta k tradici alšovské. Tereza Nováková poznala už jen z vyprávění příběh, na nějž dodnes upomíná železný kříž, zasazený do vysokého kamenného podstavce. Nápis:
Ke cti a chvále Boží
postavil Vojtěch Novák
Léta Páně 1836
uvádí naše vzpomínání daleko do minulosti, k ději, který patří svou dobou ještě do časů roboty. Tehdy tu hospodařil Vojtěch Novák se svou ženou Kačenkou a měli čtyři děti. Jednou, v čase žňovém, odešli všichni dospělí na pole a doma zůstaly děti samy. Větší odběhly do lesa na kytičky a nechaly na sadě malou Rozárku. Osamělé děvčátko vylekal honicí pes, který vnikl ke stavení. Rozárka se bála, že snad ublíží husám, běžela jim pomoci, couvala před psem, couvala, až najednou spadla do rybníčka a utopila se. Bezradní sourozenci běželi na pole pro rodiče, všechna pomoc byla však marná a mirotický lékař mohl zjistit jen Rozárčinu smrt. Doktor se neubránil hořké výčitce: "Ale takoví jste, vy sedláci! Práce jen, to je nejpřednější. Což jest o dítě..." Hospodář Vojtěch, taková citová dobrota a měkkota, nemohl po pohřbu Rozárčině usmířit vlastní svědomí, i když mu pohořský pan farář dlouho domlouval, aby se podrobil vůli boží. Jedné zářijové neděle hospodář odešel a vrátil se až v noci s těžkým železným křížem, který na ramenou přinesl až ze vzdálených rožmitálských železných hutí. Kameník ho zasadil do kamene a od té doby tu stojí starý kříž na památku...
Tereza Nováková s velikým smyslem sociálním napsala tento truchlivý list z rodinné kroniky a já vzpomínal i na jejího syna, jehož jihočeské kořeny tkvějí právě tady. Tento "strážce tradice" zaslouží si i naši vzpomínku pro statečnost, projevenou v tragických dnech osmatřicátého roku, kdy ve své rektorské řeči na brněnské universitě mluvil tak nabádavě k studentům o věčném ohni Prométheově.
Od Novákova statku se vine mezi lesy překrásný pruh luk, v nichž se tmí hladiny rybníčků, rozsvícené kvetoucími lakušníky, až k Výšicům, kde mají za vsí třešňové aleje a na návsi zvoničku na dřevěných sloupech, kde kolem dokola se lesní dno modrá borůvkami, jejichž sběr podstatně přispívá k obživě zdejších lidí. Dále ke Kozlí jsou přetiché pěšiny v lukách, úvozy lemované lískovými keři, končina stvořená pro milence a písmáky. Právě tam kosili sena a v borovém lese nakládali na vůz kmeny kladkou, bylo červencové jitro plné stříbřité rosy a vůní. Na louce mezi lesy kvetou vemeníky, jejichž bělavý květ připomíná hyacint. Lid našel pro tuto květinu překrásné pojmenování "podvečírka", protože vpodvečer se rozvoní nejintenzivněji.
Přes lesnatý vrch Hrad, kde se podnes zachovalo keltské hradiště, cíl studentských poutí Alšových, došel jsem až k Budám, vsi, jejíž náves voní pelyňkem a rudne dozrávajícími třešněmi na pěstěných stromech, které jsou jistě zdejší chloubou. Stará kaplička pamatuje dětská léta Márinky Kailové, Alšovy choti, i její hry, které se podstatně nezměnily podnes. Dívám se dolů přes údolí Lomnice až k vrchu Šibeňáku a Kněžskému lesu, jež něžnou křivkou uzavírají obzor mirotické kotliny.
Kolikrát už jsem šel k budskému dvoru, kam malý Mikolášek běhával s bratry za jejich přítelem Vilémem Kailem, bratrem Marininým. Jdu znovu švestkovou alejí po silnici mezi žitništi, na mezi se modrá čekanka a žloutne svízel, u rybníčka před dvorem se bělá hejno hus a pod vrbami se koupají děti. Olše nahořkle dýchne svým ztemnělým listovím, po mandlích zavoní tavolník, puškvorec zavane z bahna a řebříček i třezalka vejdou do mých smyslů vůní neopakovatelnou. Šumte, sosny Košatina, zvučte včelím chorálem, košaté lípy u dvora budského! Můj krok vyplašil bělásky na zvlhlé pěšině a já se dívám na jeden půvabný dětský aktík s šátečkem na hlavě - a vidím Marinu Alšovou! - "Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni" ... říkej, říkej, děvčátko, toto říkadlo, ať je má představa zcela živá! - Marino Alšová! Která líbeznější žena kdy prošla českým uměním výtvarným?
Na starém židovském hřbitově smývá čas z náhrobků staré hebrejské nápisy a já vzpomínám na jednu z posledních kreseb Alšových, kdy se mu v rozkvetlé růži zjevila smrt. Přes jasany a doubec vyhlížejí za řekou dvě mirotické věže kostela svatého Jiljí, jedna v podobě červeného jehlanu a druhá se zvláštně zatočenou bání, tak dobře známou z kreseb Alšových. Staré vrby a olše stíní břehy Lomnice, nad ostrůvkem přeletěl čáp, trávník se bělá husami a všude, všude kolem dokola roste jitrocel. Snad ani na jedné alšovské kresbičce nechybí a já zvedám z písku jednu z mnoha škeblí, zde ležících, abych si z ní vyvolal dětské chvíle Mikoláškovy, kdy tu s tatínkem horlivě rybařívali. Náměstí se změnilo k nepoznání. Bombardování z květnových dnů roku pětačtyřicátého smetlo i starou Alšovnu, pod jejíž mansardovou střechou žilo několik pokolení Alšových předků, rovněž hospoda U bílého lva, kde hrával svá loutková divadla principál dřevěných aktérů Matěj Kopecký, není už táž jako ta plná dětského diváctva před sto lety. Starý pivovárek na dvoře hospody U Baťků zůstal ušetřen zhouby, stejně jako socha svatojanská stojící nedaleko stavení, odkud student Mikoláš vyhlížíval svou Márinku. Příliš honosná, bednovitá stavba nové radnice nezapadá do skromných rozměrů svažitého náměstí, kde bronzová postava slavného rodáka, vytvořená sochařem Lhotákem, natrvalo připomíná Mirotickým jejich syna, celým národem milovaného. Tatam je doba, kdy se tu kolébaly formanské vozy s plachtovím, po živé státní silnici co chvíli přejedou auta a autobusy, které zde vyklopí návštěvníky, spěchající zhlédnout památky v Alšově rodném domku. Původní dřevěná chalupa shořela těsně před Alšovou smrtí roku 1912, nynější, už podruhé přestavěná, skýtá návštěvníku přece jen více připomínek alšovských než ještě před několika lety. Uzoučká Rybářská ulice pod kostelem nás vede neomylně k hřbitovu.
Mirotický kostelíčku,
stojíš na pěkným vršíčku.
tu budem odpočívat,
budou o nás vrabci zpívat.
Tato písnička, Alšem tolik milovaná a tolikrát zpívaná, nám zabzučí kolem hlavy na nerozsáhlém hřbitůvku, který nám naráz připomene jednu z Alšových kreseb. Neodpočíváte tu, drahý Mistře, i hrob vašich rodičů je tu označen jen přibližně, a kde odpočívá milovaný strejček Tomáš, nepoví nám už nikdo. Zemřel v pastoušce jako obecní chudý; hroby těchto lidí příliš záhy přerůstá tráva a propadají se do naprostého zapomnění. Paní Maryna by se tu ještě dnes shledala s celým mrtvým příbuzenstvem, jemuž ustlali k nejtvrdšímu spaní vedle branky u hřbitovní zdi. Tiše voní noční fialy, žhne prudce vlčí mák, zatímco slunce ozařuje krajinu svažující se k Lučkovicům a na blatenskou stranu. Bílkův bronzový reliéf Pohyb matky, když dává chléb, zdobí hrob paní Josefy Svěrákové a překvapí návštěvníka tohoto jinak chudého svatého pole. Vzpomínám na jeden dávný den. Hrobař, ale ne alšovsky vousatý a v rubášovém dlouhém kabátě, jak jej známe z kresby Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, nýbrž pomenší muž v prostém oblečení, mně vyprávěl, kterak se vlastně dověděl o Alšovi až na vojně od malíře Josefa Váchala, a lítostivě dodal, že mu děti doma rozbily jedinou památku na tohoto exkluzivního malíře - dýmku "váchalku".
Kolem horního mlýna pojdme do Lučkovic, kde měla Alšova maminka vdanou sestřenici a kam malý Mikolášek odbíhával na pastvu mezi vesnické děti. Ještě dnes tu nacházíme podzimní rozkvetlé ocúny na několika pastvištích, ještě dnes stojí u cesty za vsí vysoký dřevený kříž, zasazený do mlýnského kamenného žernovu, tolikrát Alšem nakreslený. Mírná vlna pahorků, zarostlých lištím a sosnami, zdvíhající se k Brejlím a Budám, je táž, která zůstala v malířových vzpomínkách se všemi podrobnostmi až do pozdního stáří. Jen říčka je tu zregulovaná a svatojanskou sochu, která ještě donedávna stávala na kamenném pilíři, přenesli jinam. Znáte ji všichni z jedné drobné Alšovy kresbičky. Proti toku říčky pojdme pro jinou alšovskou vzpomínku až k Mírči, kde jsou i dnes tůně plné ryb; až sem chodíval z Mirotic Alšův tatínek František na svou nejmilejší rybařinu. Tady padne na poutníka zvláštní zelená tichost a tesknota, do jejíž měkkosti zaznívá vrkání divokého holuba, k rozkvetlému hrachoviní přiběhla srna a stín rozložitého dubu vábí k odpočinku. Ještě kousíček cesty lesem do vrchu a jsme v Stráži, kde na zídkách chalup zavoní suchá chvůj i smola pařezů a za vsí se s hřebene rozevře výhled na celý Alšův kraj, zavrcholený k severozápadu Třemšínem a na jihovýchodě modravými lesy vrážskými. Rybník Landa uprostřed lesů byl několikrát namalován krajinářem Antonínem Hudečkem i jeho druhem grafikem Josefem Řeřichou, u jehož píseckých příbuzných míval pravidelné ložumenty. Poslední kartón Hudečkův byl namalován právě zde 19. června 1941. Tento poslední obraz maloval s popředím borovic; náhle se zamračilo, začalo přeprchat, malíř sklapl skřínku s barvami - a navždycky skončilo jeho milované krajinaření.
Od kapličky nad Stražovicemi se polní cesta svažuje ke vsi, jejíž zámeček je obklopen parkem, a staré kvetoucí lípy jsou včelím zpěvem rozeznělé jako varhany. Košatý kaštan na návsi stojí zrovna proti zídce, na níž je umístěna socha svatého Jana Nepomuckého. Zaujme zvláštností sochařova pojetí, který k nohám světcovým vtesal klečícího andělíčka a do jeho zdvižených rukou vložil rozevřenou knihu. Toto jihočeské baroko je znásobenější v sousedních Radobytcích na bohatém členění a římsách farního chrámu svatého Ondřeje, jehož šedá věžní cibulička je také vzpomínána v mnohých Alšových obrázcích.
Jeho interiér překvapí krásnou štukaturou kruchty a stropu, pod nímž stojí v kostelní lavici červená poutní korouhev s bílým maltánským křížem, který je umístěn i na lustru. Na jednom z oltářů upoutá zvlášť pěkný obraz neznámého světce. I kostnice má hezkou kartuši, zase s maltánským křížem, a na štítě kostnice ukazují čas sluneční hodiny. Doškové střechy, odrážející se v hládi návesního rybníčku, také pamatují Alšovo mládí i jeho tatínka, když tu pořizoval sedlákům jejich písemnosti. V hospodě dlouho visívala Alšova chlapecká kresba, zobrazující mirotickou obecní radu, tak trefně podobnou, že byla příčinou domácích mrzutostí (Alšova paměť byla opravdu přesná už odmalička). Tato ves přilákala i jiné malíře. Alšův kmotřenec Lev Šimák se v Miroticích usadil na jedno léto a z jeho akvarelů, malovaných v mirotickém okolí, byla uspořádána celá pěkná výstava. Zdejší krajina není neznáma ani Vlastimilu Radovi, který zakotvil v Ostrovcích, a odtud se vypravoval na toulky až do Smetanovy Lhoty, k Cerhonicům a velkému rybníku Radobyteckému, kde všude pilně maloval se svým vypěstěným smyslem pro jihočeskou atmosféru. I Jiří Rejžek si oblíbil zdejší končinu a vytvořil zde celý soubor olejových obrazů; cyklem leptů, nazvaným Alšův kraj, poklonil se Alšově památce grafik Karel Štěch.
Po císařské silnici chodíval z domova student Mikoláš do Písku přes Čížovou. Je odtud nejkouzelnější vyhlídka k šumavským horám a básník Jan Čárek, který zde pobýval u ředitele školy Františka Šedivého, obhlížel svůj kraj od Pamětic až k rodné Heřmani, od staré čížovské školy, kam před lety chodíval z Kozlí jeho otec jako školáček. - Ke kostelu vede alej košatých lip, které byly sázeny roku 1796; červen je proměňuje ve velebný zpěv varhan, v píseň líbeznou i milostnou; dovedou se však rozšumět i v mohutnou vlnu chorálu, tak mocnou, že slyšíme jejich zpěv bojovný, který tady hřměl i před staletími: "bojovníci zákona jeho..."
V chrámové předsíni je zasazen náhrobní kámen s nápisem:
LETHA PANIE 1571 W PATEK NA SOBOTU
DEN SWATEHO BARTOLOMIEGE ZAMORDOWAN GEST
VROZENY A STATECNY RZITIRZ
PAN LUDWIK LORECKI ZE LKAVSE W SSAMONICICH
SE DWIEMA SYNI SWYMI S ADAMEM A ZDENKEM
AVKLADNE NA LOZICH OD SWICH PODANICH
GEGICHZTO TELA TUTO SAV POCHOVANA I
PAN BUOH RAC GIM MILOSTIW BEIGTI
Tuto selskou hrdelní při z šestnáctého věku znal dobře strejček Tomáš z lidového vyprávění a Alšův bratr František, který byl nadšeným milovníkem historie rodného kraje, četl snad v Časopise Českého muzea z roku 1832 tento příběh, sepsaný od kněze Mikuláše Dvorského, faráře na Čížové, svědka této tragédie. Kněžské sdělení je v tomto případě poněkud zkreslující; bylo objednáno a upraveno v pánův prospěch. Pokusme se vylíčit tento chmurný příběh, jistě vzrušující ještě dnes.
Do svého šamonického dvora, vzdáleného asi hodinu cesty od Čížové, vrátil se z tureckého zajetí rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše. Svým poddaným ukládal neslýchané roboty, snad aby si vynahradil vlastní strádání, prožité v turecké zemi, možná také proto, že byl už od přirození povaha zlá a na robotný lid se díval jako na svůj dobytek. Jeho zvůle vyvrcholila po jedné čížovské pouti. Sedlák Matěj Maroušek svážel té noci ze svého pole obilí, poněvadž musil ve dne pracovat celý týden na pánových žních a chtěl aspoň něco ze své sklizně dostat včas pod střechu. Pán volal robotníka k pořádku a hrozil trestem. Šamonickým sousedům došla trpělivost. Rychtář Petr Dulík a jeho syn Václav se smluvili "pod stromem jasanovým před dvorem" se sedlákem Marouškem a jeho bratrem Zikou, že se nenáviděného pána zbaví. Do svého plánu zasvětili tajně i šafářku Voršilu, děvečku Důru a kuchařku Marušku, oběti stejně týrané jako ostatní robotníci. Potřebovali se v noci dostat do dvora a to nebylo možné bez pomoci domácích lidí. Vyhlédli si noc na svatého Bartoloměje, kdy se pán zvečera vrátil z návštěvy u pana Kalenice z Škvoretic; měl namířeno do Blatné k urozenému pánu Zdeňkovi ze Šternberka, ale nezastihl ho doma, a vrátil se proto mrzut, v nedobré náladě.
Když po večeři ulehl na lože a usnul, vpustily ženy vzbouřence do dvora, svítivše jim na cestu, a ti se úprkem hnali do pánova pokoje. A oni vidouce, že pán již spí, nejprve Zika uhodil ho krojidlem od pluhu nad levé oko, po kteréžto ráně pán probudiv se, chtěl vstáti. Tu hned Důra děvka na něho vsedši, jemu po levé straně hrdlo podřezala (tak, že potom, když ho myli nazítří, Jan Šimánek z Vatkovic tři prsty do té rány strčil). Po tomto mordu ženské vyšly zase ven z pokoje, a Maroušek, Zika, Vacek, ti v pokoji zůstávše, do jedné jarmary, kde šaty choděcí chovali, vešli a tam se zavřeli. Když pak i synové zabitého Ludvika, Adam a Zdeněk, chystali se na lože, byli i oni hrozným způsobem zmordováni. Sedláci zamordovavše je, odešli pryč a dveře po sobě zavřeli, aby pak to na ně zjevno nebylo, v záchodu díru vyřezali. Když se převlékli do jiných šatů, tu lotryně dívka Důra běžela k Dulíkovi a učinila pokřik, že páni jsou zamordováni.
Co bylo dál? Blízký příbuzný, Václav Lorecký ze Střížovic, pověřil rychtáře Dulíka, aby v Písku opatřil potřeby, náležející k pohřbu. Přílišným nářkem pro svého pána chtěl od sebe odvrátit podezření, ale mezitím se písečtí páni dověděli, že u Matěje Marouška byli nějací dva neznámí muži. Matouškovy výpovědi nebyly asi dost přesvědčivé, proto byl i se svým bratrem odvezen v poutech do Blatné. Před pohřbem musili všichni šamoničtí sedláci i čeled obejít těla mrtvých, každý z nich musil na ně položití dva prsty a odříkávat po písaři čtenou formuli. Vytryskla-li by na někoho krev z ran, ten po zákonu doby byl prohlášen za viníka. Nad rakvemi se tímto způsobem vina nezjistila, ale páni vzali k výslechu šafářku Voršilu a po ní hned děvečku Důru, kterouž dali na žebřík, aby byla trápena. Ta se hned znala, jak se to stalo, a hned toho dne svůj konec vzala a jest sťata.
Postupně byli všichni vyslýcháni. Na otázku soudců, jaká příčina vedla pachatele k vykonání tohoto činu, odpověděl na trápení rychtář Dulík, "že jest jim ubližoval, na ně mnohé roboty vkládal a že jest jich žádný na to nenavozoval".
Na blatenské Spravedlnosti skončil poslední akt šamonické tragédie. Vyprávěli jsme si o jeho ukrutnosti už dříve. Hanlivý přezděv "Šamoňák", slýchaný v kraji ještě za mého dětství, byl matnou vzpomínkou na tento čin, o jehož vlastních příčinách už uvažováno nebylo.
Alšovy typy selských vzbouřenců, tak přesvědčivé a živé, jistě vznikaly v jeho duši už za studentských let, když poslouchával doma o Šamonických barvité vyprávění strejčka Tomáše.
Pohled do rozevřeného kraje připomene nám báseň, nadepsanou jediným slovem - Doma.
Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putimská shladí,
tkví na rovině, nízká.
Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas,
jsou osudem tvým.
A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls,
z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k sobě samu.
Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasů
našeho dětství,
tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu prostřenou blouznivými kmity,
já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš,
jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line se půvab.
Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá,
ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost,
krásným se jevíš a tvrdým náhle, tu že chápu:
tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec.
Od Hradiště - ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem,
mezi hubenými domky plavně se neseš, Otavo, k letnímu Martínku,
kde koupel svěží a svižná - a svěží a svižná jdou přede mnou tam léta
uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes.
Vlníte, vlníte se, lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváte
větrně prameny kraje jak rozhozenou přízi,
rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
ale jím - jako chléb: požehnaná budiž chuti
plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím.
U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host,
a skývu svoji si chutí skrojím - však je moje.
Ó, já zde budu míti právo domova - to vím.
Nezradím pochybností.
Ano, máte tu právo domova, navždycky! - a počítáme vás mezi své...
Je tomu téměř půl století, co zde bydlil u Řehořů krajinář Ota Bubeníček se svým druhem z Jednoty výtvarných umělců Oskarem Fialou a pilně malovali v celém okolí. Bubeníčkův obraz Zlivického rybníka, namalovaný za tehdejšího pobytu, dostal se do sbírek Moderní galerie. Už tenkrát hrával loutkové divadlo a v Čížové si neodpustil divadlo bramborové, na kterém předvedl svou zvláštní hru, nazvanou lákavě Drak aus Křivolák. Brzy však přijela na Čížovou konkurence, loutkářka Arnoštka Kopecká; měli tedy čížovští dětští diváci dvě scény jako někde ve velkém městě.
Záslužnou práci vlastivědnou koná zde kulturní pracovník František Krhoun, rodák čekanický, jehož články a studie, uveřejňované ve vodňanském sborníku Zlatá stezka, přinesly mnoho objevů, znalecky zpracovaných s velikou láskou a zaměřených jednak k Protivínu, jednak k rodnému Prácheňsku. Milovníci písně Už se ten Tálínský rybník nahání mu vděčně poděkují za péči, s kterou poctivě a nadšeně vysledoval autory této písně a jejich osudy.
Pojdme však dále po Alšových stopách zpátky k Radobytcům, blíž k jeho užšímu domovu!
Od Radobytec k Cerhonicům vede polní cesta, kolem níž se střídají žitniště a louky, kdesi pod lipou v křoví něco zašustí a ze skrýše vylézají čtyři malá ježčata. Na pěšince zazlátnou krovky střevlíka, od rybníka zakníhají čejky, obzor je nízký, přetínaný vysokými topoly, a za kvetoucími bramborami vystupuje nízká věž cerhonického zámečku. Vzpomínám na několik tváří najednou. Před vsí je kaplička, ke které se vztahuje Jiráskova Balada z rokoka, z francouzské vojny, kdy tu byly na útěku ze zámečku zavražděny v lese tři mladé Francouzky zámeckým mušketýrem, hajným a jedním sedlákem. Jiráskovo vyprávění se opírá o rozhovory s přítelem Mikolášem Alšem, který se na ně rozpomínal ze studentských let, kdy mu je na černé hodince vyvolával ze své živé paměti strejček Tomáš. "Bůh ztrestal všechny tři: sedláka chromotou, strom v lese zabil hajného a mušketýr bez šavle bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku..."
Na návsi před zámečkem vzpomínám neklidného chlapce, pozdějšího autora Našich furiantů a dramaturga Národního divadla Ladislava Stroupežnického, kterému zde jedna jinošská nerozvážlivost zohavila tvář pro celý život. Byla to jeho vášeň lovecká, již tento synek vrchnostenského úředníka měl v krvi a která způsobila toto neštěstí při večerní čekané u rybníka, kdy se domníval, že zastřelil pytláka; mladý střelec obrátil po činu hlaveň pušky proti vlastní hlavě. Dlouho tehdy trvalo lékařům, než zraněného mladíka dostali z nejhoršího, ale do smrti už musil nosit umělý nos a do smrti se cítil vyřazený ze společnosti zdravých, veselých druhů. K Cerhonicům se upínaly jen vzpomínky na dobu mladých střeleckých vzrušení, kdy tu chodíval s fořtem Janem Weiglem i s jeho synem Josefem, který se později dostal až do Švédska, a v Stroupežnického dopisech zmiňovaný Sonntagsjäger Mikoláš není nikdo jiný než jejich společný druh Mikoláš Aleš. V praktické myslivosti sice neuspěl, ale na jeho loveckých kresbách poznáme okamžitě bezpečné znalectví života lidí se zelenou krví. Jen si vzpomeňte na všechny ty jeho fořty, hajné, honce i kluky nadháněče, jak jsou na jeho obrázcích pravdiví a živí.
Rodné prostředí má jistě podíl i na Stroupežnického nejživotnějších postavách, ať jsou to figury i figurky z jeho povídek venkovských a díla dramatického, nebo drobná šlechta ze zdejších zámečků, tak živě vystupující v některých jeho historických divadelních hrách. Mají svůj nerv, osobitost, paličáctví i jadrný krajový humor blízký Alšovi.
Vchod do zámecké zahrady připomene svým zanedbaným altánkem a vchodem s amorety i holubičkami kus rokoka. Nenacházíme je jen v lidové ornamentice lidových štítů na starých staveních, v kaligrafických rozvilinách některých písemností Alšova otce-písaře, zde však vyvrcholilo v jedné postavě ze světa hudby, kterou si spojujeme se samotným Mozartem. V té době přála mirotická vrchnost hlavně hudbě, zejména kostelní, a "zřídila pro mirotického učitele zvláštní nadání, aby vedle školního vyučování vedl a řídil v Miroticích hudební školu, v níž byli nadaní chlapci z panství cerhonického vyučováni a cvičeni hlavně ve zpěvu chrámovém", jak pečlivě vysledoval zdejší rodák, odborný učitel Jan Toman. A tady začněme vlastní vyprávění, které opírám o objevitelské údaje Tomanovy.
Stará mirotická matrika udává, že "7. února 1758 pokřtěno jest dítě z lože poctivého jménem Emanuel Benedictus, z rodičů poddaných k Cerhonicům, Josefa Ziaka, kantora mirotického, a Anny, manželky jeho".
Josef Žák, mirotický kantor a rodák radobytecký, byl výborným muzikantem jako v jeho době většina venkovských kantorů. Hudební nadání zdědil i jeho synek Benedikt, který měl mnoho sourozenců, o nichž už nevíme nic, ale tomuto chlapci se otec věnoval nejpečlivěji. Základy, jistě bezpečné, mu dalo školení otcovo doma v Miroticích a rodové dědictví talentu vypěstil další život a píle. Byl to jistě krásný tenor, který mu dopomohl dosáhnout místa choralisty na Svaté Hoře, což bylo jedině možné řešení, aby se chudý kantorský hoch dostal z odlehlých Mirotic do světa. Zdrží se zde několik let a potom zpívá sopránové party mezi choralisty na kůru svatovítském v Praze; odtud jej vede cesta na operní scény vídeňské a stává se i členem dvorního divadla v Mnichově. V letech 1785-1791 byl jedním z nejdůvěrnějších přátel Mozarta, který přímo pro něho napsal úlohu Tamina ve své Kouzelné flétně. Když Mozart na podzim roku 1791 psal v předtuše své blízké smrti slavné Rekviem, které už nestačil dokončit, chtěl ještě slyšet na smrtelném loži aspoň torzo své poslední skladby. Sopránový part mu nezpíval nikdo jiný než mirotický rodák Benedikt Žák. Na dobovém obraze, který příštímu času zachoval tuto poslední mozartovskou životní scénu, máme zpodobeného i Benedikta Žáka v rokokovém fráčku a s napudrovanou parukou. Skladatelské dílo Žákovo, v němž je množství písní, kantát, smutečních mší, lamentací, oper i operet, nám může zhodnotit česká hudební věda, která tu má jistě krásný úkol, připomenout v mozartovských jubileích zajímavou osobnost jeho přítele, skonavšího v Mnichově ve věku šedesáti pěti let. Mnoho jsem na něho myslil právě v krajině alšovské.
Kaplička s převysokým topolem na kraji vsi je jistě z některé Alšovy koncovky, jen si k ní ještě přimyslit odsedlaného koně a dragouna, který tu na chvíli s něho sesedl a odpočívá v trávě. Cesta se svažuje do luk, plných temně rudých paliček totenu a svízelu květem sírové žluti, až k říčce Lomnici, jejíž přírodnost nekalí dosud žádné splašky z fabrik a může být podnes domovem okounů i raků, které tu Mikolášek chytával "na žábu" v noci při rozsvícené louči. Odtud se prostírá lučinatá rovina až k Miroticům.
Něco hravého se na nás usměje z architektury zámečku Karlova, vystavěného v první třetině osmnáctého století a obklopeného parkem, který se svažuje k zarostlým, kamenitým břehům Lomnice. Zpěv cvrčků a lučních koníků trsá z rozlehlých travnatých strání, kde lidé suší sena, nebe má vybledlou modř, říčka pospíchá kolem lesní pěšiny k Ostrovcům a nad vysokým proschlým dubem letí bělostná oblaka. Kampak? Kam?
Zdalipak se ještě vrací do Ostrovců, svého rodiště, A. M. Brousil, rektor Akademie múzických umění, když se dost natoulal po světě a hledá klid i soustředění k nové práci? Tady, doma, by ho jistě rádi viděli...
Nejzachovalejší alšovskou vesnicí je Smetanova Lhota. Od lipové aleje odbočuje k ní rovinatá polní cesta, za humny se rozsadily roubené stodoly se zasedlými doškovými střechami, za nimiž vzadu strmí opentlená májka. Tento motiv učaroval všem malířům, putujícím krajinou Alšovou. Jan Kojan si ji nakreslil do svého náčrtníku, když zde za okupace projížděl na kole. V kraji zaznamenal si ještě některé staré selské vjezdy i náves, u Krašovic zase boží muka, v Jehnědně pastoušku a v Zataví, u řeky Otavy, několik doškových chalup. Vlastimil Rada rovněž neodolal lhoteckým humnům ani návsi s rybníčkem a topoly, obešel si celé ostrovecké a cerhonické okolí a maloval i Radobytce. Procházím vsí, pozorně si ukládám do paměti její vjezdy, sroubky i dvorky a na každém kroku si vyvolávám Alše. V kolika jeho kresbičkách a obrazech už jsem viděl něco z této vsi!
Kamenný most ve Varvažově má vprostřed zděnou kapličku se sochou svatého Jana Nepomuckého, o němž lidová zlomyslnost tvrdí, že "smutně kouká". Ptaje se po příčinách světcova zármutku, dověděl jsem se, že říčka Skalice tu mívá málo vody, a proto nemá dostatečnou hloubku pro tragédii.
Pojdme ted už na konec krajiny alšovské!
Nad soutokem Otavy s Vltavou šedne skála, na níž na místě starších hradišť strmí od počátku třináctého století královský hrad, založený Václavem I., za jehož doby se kolem dokola rozléhal psí štěkot a láni psovodů, neboť tento Přemyslovec byl náruživě milovný lovu. Zvíkovský hrad stal se svědkem sporů mezi starým králem a jeho synem Přemyslem Otakarem, který s pomocí šlechty chtěl se zmocnit trůnu; synovy vyjednavače, mezi nimiž byl i biskup Tobiáš, dal prchlivý král na Zvíkově uvěznit. Později byl královský hrad Zvíkov zastaven pánům s erbem pětilisté růže, za Oldřicha Rožmberka se stal spolehlivou oporou proti táborům, po Rožmbercích se dostal do majetku Švamberků a na Zvíkově se jejich posádka držela statečně ještě dvě léta po bitvě bělohorské proti císařské moci, kdy byl hrad dobyt nejvyšším lajtnantem Lichtensteinova pěšího regimentu Grambem, a od té doby patřil Eggenberkům, po nich Schwarzenberkům.
Nazval-li August Sedláček, nejlepší znatel českých hradů a zámků, "králem českých hradů" právě Zvíkov, potvrdíme mu jistě vděčně jeho obdivné epiteton. Štíhlá hláska s kamenným věncovím krákorců a ostrou hranou zdi, zakončená pod střechou erby švamberské labutě a rožmberské růže, dává hradu vznosnou siluetu i vznešenost. Zdivo hlízové věže dlouho mátlo svými kamenickými značkami historiky i archeology, kteří se jeden čas domnívali viděti na nich nějaké runové písmo markomanské, a věž byla od nich nazvána Markomankou. Nejkouzelnější překvapení pro zrak poutníkův je raně gotická chodba s výklenky a sedadly, která je předzpěvem krásy vnitřního nádvoří, jehož souvislé pásmo arkád o dvou poschodích představuje architektonickou zvláštnost, ojedinělou v celých českých zemích. Když tu za měsíčných májových nocí zaznívá gotická hudba, když ztichnou ptáci a dole se rozezpívají hlasy dvou řek, když nad nimi ve výšce ševelí lesy a luna napoví svým svědem lomené oblouky ochozů, přeneseme se do ovzduší století čtrnáctého, do světa namalovaného v svatební síni, kde pištec s bubeníkem vyhrávají svatebnímu průvodu, obřadnému a vážnému, jak se sluší na přítomnost čtyř vznešeně přihlížejících kurfiřtů. Je-li gotika hradního nádvoří překvapením, musíme architekturu hradní kaple obdivit jako báseň, jejíž účin zvyšují vybledlé svatozáře fresek i nápovědi dívčích tváří. V tomto gotickém světě jsem na Alše vzpomínal nejhoroucněji: na Alše studentsky zamilovaného, na Alše jako milovníka historie své rodné krajiny i na mužného Alše, když tvořil návrhy pro monumentální výzdobu murální a sgrafitovou.
V pochybách, které někdy disharmonicky zaskřípnou ze strun místo toužené melodie, hledáme cestu k domovu. Za dob nejtemnějších jsme ji vždycky nalezli v díle Alšově. Ověřovali jsme si na své pouti, co dal domov tomuto velkému malíři a čím zase on splácel svým dílem rodnému kraji. Nalézáme tu vzácnou jednotu.
Nejen přírodní znaky krajinné, lidé, děti, zvířátka, kytičky, ale i hrdina, jehož se dobral, pocházejí z domova. Stejně vzpomínavě a něžně polaská úponek hrachu jako zrcadlení studánky, pomazlí se s křivkou obzoru a rozvlní arabesku mračen, obdiví košatou lípu v poli a s dětským úžasem se zadumá nad pasáčkem u ohníčku, na koně posadí kyrysníka nebo husitu a nad boží muka vyšlehne vertikálu topolů. Nikde nic nehledá, vše je v něm hotové, dotvořené, stále živé. Podoba kraje se ustálila v jeho citovém světě jako nepřetržité vzpomínání, jako vzácná jednota nitra a světa, jemuž se neodcizil nikdy. Neutuchající úžas dětského zraku vyvolá mu melodii maminčiny písničky stejné jako strejčkovu pohádku nebo moudrost přísloví, historický děj i maloměstský život jeho mládí, a všechno mu spojí v harmonii a hudbu.. Potřebuje-li mlýn, sáhne do paměti, a ty z obrázku poznáš, že ten se šindelovou valbovou střechou je od Drahenic, jiný se starými koly si zasadíš do Závišína, boží muka pod Zvíkov a kalichy na husitských korouhvích jsou zase jen vzpomínkou na některé náhrobky hřbitůvku putimského. Česká představa Žižky je alšovská, patří k Sudoměři - dudáček zase do Strakonic, střevlík na pěšinu cerhonickou a děti na pastvu za Lučkovicemi.
Jako nekonečná líbeznost se line rodný kraj z nitra nepřetržitou písní, která okouzluje poutníka na každém kroku zvláštní milostí i milostností pohledu, snem skutečnějším než život, snem, jenž dovedl vytvářet krásu a štěstí, tak vzácné v jeho životě každodenním...
tato kapitola v PDF
