• 
• 
• 
• 

Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora na Wikipedii

Reference

• Pastvy :: odstavec 3

  Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čtení - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném...

• Březnice :: odstavec 16

  Ještě za života Jeníškova se jesuité ujímají příbramské Svaté Hory a ve svém gymnasiu hnětou duše svých žáků víc než po dobu jednoho století...

• Krajina alšovská :: odstavec 48

  Josef Žák, mirotický kantor a rodák radobytecký, byl výborným muzikantem jako v jeho době většina venkovských kantorů. Hudební nadání zdědil i jeho synek Benedikt, který měl mnoho sourozenců, o nichž už nevíme nic, ale tomuto chlapci se otec věnoval nejpečlivěji. Základy, jistě bezpečné, mu dalo školení otcovo doma v Miroticích a rodové dědictví talentu vypěstil další život a píle. Byl to jistě krásný tenor, který mu dopomohl dosáhnout místa choralisty na Svaté Hoře, což bylo jedině možné řešení, aby se chudý kantorský hoch dostal z odlehlých Mirotic do světa. Zdrží se zde několik let a potom zpívá sopránové party mezi choralisty na kůru svatovítském v Praze; odtud jej vede cesta na operní scény vídeňské a stává se i členem dvorního divadla v Mnichově. V letech 1785-1791 byl jedním z nejdůvěrnějších přátel Mozarta, který přímo pro něho napsal úlohu Tamina ve své Kouzelné flétně. Když Mozart na podzim roku 1791 psal v předtuše své blízké smrti slavné Rekviem, které už nestačil dokončit, chtěl ještě slyšet na smrtelném loži aspoň torzo své poslední skladby. Sopránový part mu nezpíval nikdo jiný než mirotický rodák Benedikt Žák. Na dobovém obraze, který příštímu času zachoval tuto poslední mozartovskou životní scénu, máme zpodobeného i Benedikta Žáka v rokokovém fráčku a s napudrovanou parukou. Skladatelské dílo Žákovo, v němž je množství písní, kantát, smutečních mší, lamentací, oper i operet, nám může zhodnotit česká hudební věda, která tu má jistě krásný úkol, připomenout v mozartovských jubileích zajímavou osobnost jeho přítele, skonavšího v Mnichově ve věku šedesáti pěti let. Mnoho jsem na něho myslil právě v krajině alšovské.

• Obděnická pouť :: odstavec (2)

  Byla to tichá krása, kterou jsem spatřil uprostřed žní v široké kotlině mezi Sedlčany a Milevskem, v kraji ještě donedávna spojeném se vzdálenějším světem jen dostavníky a voroplavbou od Cholína s matičkou Prahou; pro zbožné poutníky procesími na Svatou Horu.

• Pastvy :: odstavec 3

  Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném. V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s  vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte ...