Krajina alšovská ::
odstavce
19, 58
Tato písnička, Alšem tolik milovaná a tolikrát zpívaná, nám zabzučí kolem hlavy na nerozsáhlém hřbitůvku, který nám naráz připomene jednu z Alšových kreseb. Neodpočíváte tu, drahý Mistře, i hrob vašich rodičů je tu označen jen přibližně, a kde odpočívá milovaný strejček Tomáš, nepoví nám už nikdo. Zemřel v pastoušce jako obecní chudý; hroby těchto lidí příliš záhy přerůstá tráva a propadají se do naprostého zapomnění. Paní Maryna by se tu ještě dnes shledala s celým mrtvým příbuzenstvem, jemuž ustlali k nejtvrdšímu spaní vedle branky u hřbitovní zdi. Tiše voní noční fialy, žhne prudce vlčí mák, zatímco slunce ozařuje krajinu svažující se k Lučkovicům a na blatenskou stranu. Bílkův bronzový reliéf Pohyb matky, když dává chléb, zdobí hrob paní Josefy Svěrákové a překvapí návštěvníka tohoto jinak chudého svatého pole. Vzpomínám na jeden dávný den. Hrobař, ale ne alšovsky vousatý a v rubášovém dlouhém kabátě, jak jej známe z kresby Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, nýbrž pomenší muž v prostém oblečení, mně vyprávěl, kterak se vlastně dověděl o Alšovi až na vojně od malíře Josefa Váchala, a lítostivě dodal, že mu děti doma rozbily jedinou památku na tohoto exkluzivního malíře - dýmku "váchalku".
...
Nejen přírodní znaky krajinné, lidé, děti, zvířátka, kytičky, ale i hrdina, jehož se dobral, pocházejí z domova. Stejně vzpomínavě a něžně polaská úponek hrachu jako zrcadlení studánky, pomazlí se s křivkou obzoru a rozvlní arabesku mračen, obdiví košatou lípu v poli a s dětským úžasem se zadumá nad pasáčkem u ohníčku, na koně posadí kyrysníka nebo husitu a nad boží muka vyšlehne vertikálu topolů. Nikde nic nehledá, vše je v něm hotové, dotvořené, stále živé. Podoba kraje se ustálila v jeho citovém světě jako nepřetržité vzpomínání, jako vzácná jednota nitra a světa, jemuž se neodcizil nikdy. Neutuchající úžas dětského zraku vyvolá mu melodii maminčiny písničky stejné jako strejčkovu pohádku nebo moudrost přísloví, historický děj i maloměstský život jeho mládí, a všechno mu spojí v harmonii a hudbu.. Potřebuje-li mlýn, sáhne do paměti, a ty z obrázku poznáš, že ten se šindelovou valbovou střechou je od Drahenic, jiný se starými koly si zasadíš do Závišína, boží muka pod Zvíkov a kalichy na husitských korouhvích jsou zase jen vzpomínkou na některé náhrobky hřbitůvku putimského. Česká představa Žižky je alšovská, patří k Sudoměři - dudáček zase do Strakonic, střevlík na pěšinu cerhonickou a děti na pastvu za Lučkovicemi.
Lučkovice
