Krajina alšovská ::
odstavce
6, 22, 43, 44, 52, 58
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
...
Jeho interiér překvapí krásnou štukaturou kruchty a stropu, pod nímž stojí v kostelní lavici červená poutní korouhev s bílým maltánským křížem, který je umístěn i na lustru. Na jednom z oltářů upoutá zvlášť pěkný obraz neznámého světce. I kostnice má hezkou kartuši, zase s maltánským křížem, a na štítě kostnice ukazují čas sluneční hodiny. Doškové střechy, odrážející se v hládi návesního rybníčku, také pamatují Alšovo mládí i jeho tatínka, když tu pořizoval sedlákům jejich písemnosti. V hospodě dlouho visívala Alšova chlapecká kresba, zobrazující mirotickou obecní radu, tak trefně podobnou, že byla příčinou domácích mrzutostí (Alšova paměť byla opravdu přesná už odmalička). Tato ves přilákala i jiné malíře. Alšův kmotřenec Lev Šimák se v Miroticích usadil na jedno léto a z jeho akvarelů, malovaných v mirotickém okolí, byla uspořádána celá pěkná výstava. Zdejší krajina není neznáma ani Vlastimilu Radovi, který zakotvil v Ostrovcích, a odtud se vypravoval na toulky až do Smetanovy Lhoty, k Cerhonicům a velkému rybníku Radobyteckému, kde všude pilně maloval se svým vypěstěným smyslem pro jihočeskou atmosféru. I Jiří Rejžek si oblíbil zdejší končinu a vytvořil zde celý soubor olejových obrazů; cyklem leptů, nazvaným Alšův kraj, poklonil se Alšově památce grafik Karel Štěch.
...
Od Radobytec k Cerhonicům vede polní cesta, kolem níž se střídají žitniště a louky, kdesi pod lipou v křoví něco zašustí a ze skrýše vylézají čtyři malá ježčata. Na pěšince zazlátnou krovky střevlíka, od rybníka zakníhají čejky, obzor je nízký, přetínaný vysokými topoly, a za kvetoucími bramborami vystupuje nízká věž cerhonického zámečku. Vzpomínám na několik tváří najednou. Před vsí je kaplička, ke které se vztahuje Jiráskova Balada z rokoka, z francouzské vojny, kdy tu byly na útěku ze zámečku zavražděny v lese tři mladé Francouzky zámeckým mušketýrem, hajným a jedním sedlákem. Jiráskovo vyprávění se opírá o rozhovory s přítelem Mikolášem Alšem, který se na ně rozpomínal ze studentských let, kdy mu je na černé hodince vyvolával ze své živé paměti strejček Tomáš. "Bůh ztrestal všechny tři: sedláka chromotou, strom v lese zabil hajného a mušketýr bez šavle bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku..."
...
Na návsi před zámečkem vzpomínám neklidného chlapce, pozdějšího autora Našich furiantů a dramaturga Národního divadla Ladislava Stroupežnického, kterému zde jedna jinošská nerozvážlivost zohavila tvář pro celý život. Byla to jeho vášeň lovecká, již tento synek vrchnostenského úředníka měl v krvi a která způsobila toto neštěstí při večerní čekané u rybníka, kdy se domníval, že zastřelil pytláka; mladý střelec obrátil po činu hlaveň pušky proti vlastní hlavě. Dlouho tehdy trvalo lékařům, než zraněného mladíka dostali z nejhoršího, ale do smrti už musil nosit umělý nos a do smrti se cítil vyřazený ze společnosti zdravých, veselých druhů. K Cerhonicům se upínaly jen vzpomínky na dobu mladých střeleckých vzrušení, kdy tu chodíval s fořtem Janem Weiglem i s jeho synem Josefem, který se později dostal až do Švédska, a v Stroupežnického dopisech zmiňovaný Sonntagsjäger Mikoláš není nikdo jiný než jejich společný druh Mikoláš Aleš. V praktické myslivosti sice neuspěl, ale na jeho loveckých kresbách poznáme okamžitě bezpečné znalectví života lidí se zelenou krví. Jen si vzpomeňte na všechny ty jeho fořty, hajné, honce i kluky nadháněče, jak jsou na jeho obrázcích pravdiví a živí.
...
Nejzachovalejší alšovskou vesnicí je Smetanova Lhota. Od lipové aleje odbočuje k ní rovinatá polní cesta, za humny se rozsadily roubené stodoly se zasedlými doškovými střechami, za nimiž vzadu strmí opentlená májka. Tento motiv učaroval všem malířům, putujícím krajinou Alšovou. Jan Kojan si ji nakreslil do svého náčrtníku, když zde za okupace projížděl na kole. V kraji zaznamenal si ještě některé staré selské vjezdy i náves, u Krašovic zase boží muka, v Jehnědně pastoušku a v Zataví, u řeky Otavy, několik doškových chalup. Vlastimil Rada rovněž neodolal lhoteckým humnům ani návsi s rybníčkem a topoly, obešel si celé ostrovecké a cerhonické okolí a maloval i Radobytce. Procházím vsí, pozorně si ukládám do paměti její vjezdy, sroubky i dvorky a na každém kroku si vyvolávám Alše. V kolika jeho kresbičkách a obrazech už jsem viděl něco z této vsi!
...
Nejen přírodní znaky krajinné, lidé, děti, zvířátka, kytičky, ale i hrdina, jehož se dobral, pocházejí z domova. Stejně vzpomínavě a něžně polaská úponek hrachu jako zrcadlení studánky, pomazlí se s křivkou obzoru a rozvlní arabesku mračen, obdiví košatou lípu v poli a s dětským úžasem se zadumá nad pasáčkem u ohníčku, na koně posadí kyrysníka nebo husitu a nad boží muka vyšlehne vertikálu topolů. Nikde nic nehledá, vše je v něm hotové, dotvořené, stále živé. Podoba kraje se ustálila v jeho citovém světě jako nepřetržité vzpomínání, jako vzácná jednota nitra a světa, jemuž se neodcizil nikdy. Neutuchající úžas dětského zraku vyvolá mu melodii maminčiny písničky stejné jako strejčkovu pohádku nebo moudrost přísloví, historický děj i maloměstský život jeho mládí, a všechno mu spojí v harmonii a hudbu.. Potřebuje-li mlýn, sáhne do paměti, a ty z obrázku poznáš, že ten se šindelovou valbovou střechou je od Drahenic, jiný se starými koly si zasadíš do Závišína, boží muka pod Zvíkov a kalichy na husitských korouhvích jsou zase jen vzpomínkou na některé náhrobky hřbitůvku putimského. Česká představa Žižky je alšovská, patří k Sudoměři - dudáček zase do Strakonic, střevlík na pěšinu cerhonickou a děti na pastvu za Lučkovicemi.
Cerhonice
