K srdci jižních ČechK srdci jižních Čech

Ne, nedám se podplatit jarním pohledem lechy, ani na petrklíč nebudu naléhat, aby mi odemkl bránu Příběnic, naopak cítím z těchto míst nahořklý kořen udatny, a přesmutná jedle, dřímavý mech a kapradí vladaří tu tichu a zříceninám, jimž řeka pod skálou táhle vyzpěvuje baladický žalozpěv. Pamatuje dva pevné hrady s městečkem, z nichž nezbylo nic kromě jména, zavalené studně a zřícených zdí, vhodných jedině k zmijímu milování, a spatříš-li zde šalamounek žlutý, nezaměň jej s korunkou hadího krále, ale i tak buď opatrný, neboť každá část této květiny je jedovatá.

Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.

Městečko, čítající 21 domů, dostalo nové osazence. Před hněvem Žižkovým byli zde skryti odbojní táborští kněží Petr Kániš a Martinek Húska se svými přívrženci, aby zde uskutečnili "obec boží", žijící přesně podle prvotní církve, neznající ještě ošidných "nálezků" papežských. Jejich převratné učení o svátosti oltářní, v níž spatřovali jen symbol, a ne přítomnost skutečného těla Kristova, podnítila na Táboře bouři odporu, a proto byli vyhnáni do příběnického podhradí. Žižka, budující řád, dal schytat rozkolníky a Petra Kániše s nejzatvrzelejšími zarputilci upálit na Klokotech. Martínek Húska zpočátku odvolal, ale vida statečnost Kánišovu, vrátil se k dřívějším názorům a shořel za ně ve smolném sudě na Roudnici.

Hledám mezi troskami městečka dům, kde žila Zdenka z Hvozdna, o níž "pravili, že některé z nich k víře pravé táhla a na Příběnicích s jinými jest upálena"; ale jen spleť ostružin a houšť kopřiv střeží rozvaliny; najdeš-li nachový květ měsíčnice, snadno uvěříš, že je to jiskra, dodnes doutnající z onoho velikého požáru.

Jen staletý smrk, pojmenovaný po Korandovi lidem této krajiny, stojí podnes pod přiběnickou skálou; možná, že brzy se převalí přes něj vody chystané přehrady, které zaplaví celé toto údolí Lužnice.

Nahnuté vrby nedalekého ostrova už nejsou těmi, pod nimiž prý za večerních ohňů tančili adamité. Nevěřím nenávistným slovům pražského kronikáře Vavřince z Březové, že tito náboženští šílenci "se v sodomských radostech zaněcovali a napalovali, láskou i vůlí boží skutek ten nabývajíce, ďábla sou páchali a potom se v řece koupali. Ale po losujiz sou se s Mojžíšem oddávali a vždy sou se jeden druhého v tom skutku nestydíli, nebo sou spolu všichni v jedné boudé líhali. Item zimy ani horka se nebáli, než nazí po všem světě tékatí se nadali jako Adam s Evou v ráji"

Tehdejší život byl navozován jedině příklady z Písma, a byla-li výstřednost taká či onaká, její kořeny tkví v náboženském blouznění. Tito štvanci očekávali v postech příchod Kristův, modlíce se - a rajskou nahotu si lze jen těžko umístit do studených březnových dnů této krajiny.

Hrady přiběnické byly po úmluvě Rožmberka, s táborskými rozbořeny tak důkladně, že tu nezůstal kámen na kameni. "Českými Pompejemi" je nazval jeden Angličan, ne nevýstižně...

Potkávaje voraře i kánoisty, kráčím po břehu až k Soudné struze, jejíž divoká úžlabina vede někam k Dražičkám, a tam v přítmí smrčiny se vlní desítky kopečků mohylných, každý s kamenem na vrcholu. Oranžová plodnice lišky je jako obětina, položená mimoděk na tyto pradávné hroby. Mohyly a valy, hradiska a zase u Bučinek rozházené balvany v řece jako stáda ovcí, mlýny a lomy, skála U poustevníka a les Pintovka se staletou jedlí, pověst a legenda, to všechno provází poutníka od Příběnic ke Klokotům.

Červené báně tohoto poutního místa připomenou znovu Příběnice; zázračný obraz Madonin pochází prý z tamní kaple. Bělostný ambit a štukoví chrámu září pod vysokým sluncem, krásný hřbitov je zde nad řekou, ale marně zde hledám hrob Josefa Vlastimila Kamarýta, básníka z družiny Čelakovského, který zde kaplanoval, i J. E. Hanikýře, zakladatele Dědictví svatojanského; oba zemřeli v jednom roce a jsou pochováni na starém hřbitově táborském. Jedinečnou vyhlídku mají poutníci z klokotské skály, ale já půjdu za starým básníkem košatou lipovou alejí zpátky k řece. Ještě vystoupím ke kostelu táborskému u svatého Jakuba, na jehož hřbitově odpočívá Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Zemřel zde u syna Karla, zahradníka hospodářské školy, a svou prudkou povahu nedovedl zapřít ani ve dnech stáří. Chodíval do hostince Formanky na náměstí a stačil pohled na výtisk Národních listů, aby je strhl ze stěny a podupal. Nepěkně prý se k němu jejich správa zachovala... Kdož ví.

Celý sklonek života prožil v Táboře herec Josef Šmaha, jehož ctitelé mu postavili na starém hřbitově pomník.

František Xaver Smrčka, humpolecký rodák a spolužák Havlíčkův na německobrodském gymnasiu, se mimořádně zasloužil jako státní zástupce v Dolním Kubíně o slovenské školství a kulturu. Jeho přízni se těšila Čaplovičova knihovna a při ní zřízená literární společnost. Za své zásluhy byl jmenován čestným měšťanem dolnokubínským. Nakonec se stal presidentem krajského soudu v Táboře, kde zůstal až do konce života a rovněž je pohřben u Svatého Jakuba.

Když už vzpomínáme, připomeňme si ještě ředitele reálného gymnasia Václava Křížka, milovaného svými studenty. O jeho působení se dočteme v Holečkově autobiografickém románě Pero a stejně vřele o něm píše ve svých Knihách vzpomínek spisovatel Ladislav Quis, který nás velmi spolehlivě a poutavě seznamuje s táborskými studentskými a společenskými poměry před sto lety.

V těsné blízkosti Kozího Hrádku se narodil v Červeném Dvoře spisovatel Václav Kaplický, už odmalička obklopený místy vydychujícími historii. V chlapeckých letech mnoho na ni nemyslil, když se s dvorskými dětmi koupal v Jezeru a chodil se džbánkem kolem rybníka Ušáku pro vodu do studánky u samé zříceniny, jejíž jméno zachovalo v lidské paměti jedno údobí Husovy spisovatelské a kazatelské působnosti. - Jen kruhový příkop vymezoval tehdy okrouhlý půdorys hrádku, skrytého v sutinách pod vysokým smrkovým lesem. Teprve později se ujal archeolog Josef švehlavýkop-ných prací, které byly skončeny až po první světové válce. Primář táborské nemocnice dr. Josef Pavlík organizoval velké tábory lidu na Kozím Hrádku, na nichž promluvily mnohé vynikající osobnosti.

Ani potuchy nebylo tenkrát o nějakých chatách u Kozského potoka, ale jinak krajina zůstala táž se svou přemítavou tichostí, kde v stínu kvete lecha a louky jsou plny blatouchů. V měšické škole zůstával žáček z Červeného Dvora přes poledne s ostatními přespolňáčky a vracíval se s nimi za všech ročních dob stejnou polní cestou. Třetí třídu už navštěvoval v Táboře, kam se rodiče přestěhovali do bytu na Klášterním náměstí, v němž dodnes bydlí jedna ze sester. (V témže domě bydlila jeden čas i Olga Fastrová a napsala zde románek "Fáta morgána".) Povahové bouřliváctví nezískalo studentovi přízeň profesorů, který střídal učiliště, až nakonec zakotvil v táborské reálce. Učilo tam tehdy několik výtečných pedagogů. Nejvíc vzpomíná na svého profesora dějepisu Karla Anderleho, jehož poutavé vyprávěni získalo studenty pro trvalý zájem o historii. Současně s ním tam vyučoval francouzštině profesor Adolf Kroupa, otec známého brněnského překladatele a estetika. Trojice spolužáků, kterou tvořili Václav Kaplický, Jaroslav Kabeš (pozdější básník a ministr financí) a Oldřich Smrčka, plzeňský architekt, se upjala k osobnosti, která na ni působila mnohem pronikavěji než sama škola. Známý sociolog Emanuel Chalupný působil tehdy na studenty nejen silou své osobnosti, ale i mnoha kulturními podněty. Půjčoval jim současnou literaturu, debatoval s nimi o všech otázkách kulturního života. Jeho prostřednictvím se dostali do Chýnova k sochaři Františku Bílkovi a do Počátek za Otokarem Březinou, to všechno rozšiřovalo zájmový obzor mladých lidí a prohlubovalo jejich vědomosti.

Chalupný byl milovník a důvěrný znatel přírody, což mohu potvrdit několikerou vlastni zkušeností. I pro tuto oblast poznání dávala botanická zahrada zdejší zemědělské školy mnohou příležitost. Studenti chodili se svým protektorem na daleké výlety a jednou se na vorech vypravili až do matičky Prahy.

Po maturitě hledal Václav Kaplický nějaké místo, aby ulehčil rodičům a sestrám v jejich starostech o živobytí. V září roku 1914 se dostal jako pomocná síla na budějovické nádraží. Dlouho si tam nepobyl. Už v únoru příštího roku ho zavolali vojanští páni do Tábora, vojenský lékař řekl "tauglich" a vojáček odmašíroval na ruskou frontu. Jak se mu tam vedlo, o tom bychom se dočtli v známé knížce Gornostaj, která za první republiky velmi pobouřila jednu část kritiky i čtenářské obce. Dlouhou řadu let si Václav Kaplický vydělával svůj denní chléb jako "nakladatelský kuli", jak rozmarně říkává o tomto svém milovaném zaměstnání. Až do okupace vydával knížky různých žánrů, dusná léta nesvobody ho však přiměla k novému rozhodnutí, o němž vyznává: "V těch velkopátečních dnech, kdy prostý spravedlivý člověk byl vražděn jako obtížný hmyz a kdy lidská sedlina vybředla na povrch, aby mluvila a jednala jménem národa, zbýval mi jediný zdroj víry v lepší budoucnost, a to česká historie. Tehdy jsem se ponořil do jejího studia, zejména do doby pro český národ nejdůležitější a nejslavnější, do doby lidového hnutí husitského, a později se pokusil o svůj první historický román Kraj kalicha."

Složitá sociální problematika robotných sedláků, čtvrtého stavu, za třicetileté války a jejich ozbrojené povstání inspirovaly spisovatele k románu Čtveráci. Václav Kaplický si jím získal trvale vlastní zásluhu o český historický román, ale i věrnost početné čtenářské obce, se zájmem čekající na každé jeho nové dílo.

Půjdeme s ním od vyrašených modřínů kopčitou cestou pod kvetoucími kaštany, kam zaznívá od rybníčka dětský hlahol a za ztišeným mořem lesů se prostírá dálka, tak vzdušná a modravá jako dívčí sen. Jen temná šmouha, která zastiňuje část obzoru, dává otázku, zda je to kouř z továren v Sezimově Ústí nebo od Plané, kde vyrábějí silon. Oba závody leží téměř stejným směrem za těmito lesy.-.

Zbytek starého hrazení u radenínského zámku pamatuje ještě pana Přibíka Pulkavu, který se psával z Radenína po zdejší původní tvrzi. Císař Karel IV. ho pro jeho učenost určil svým kronikářem. Slyšel jsem v Radeníně, že varhany v kostele svaté Markéty jsou prý darem samotného Otce vlasti.

Mne víc zajímal náhrobek paní Zuzany Černínové z Chudenic, která samu sebe nazývala v dopisech synům "starou Češkou a prostou ženou"; žila v době třicetileté války na radenínském zámku. Její rozšafnost, plná jadrných úsloví a lidové moudrosti, k nám ještě po staletích promlouvá z její korespondence. Soldateska, která procházela jejím zbožím, přinášela s sebou nezměrné "outraty a škody" a jistě ukrátila věk této vzácné matky, vlastenky a hospodyně, umírající předčasně ve čtyřiapadesáti letech.

Hle, jak dceři napomínavě sděluje: "I nad sedláky se smiluj, budete míti pochvalu od lidí a odplatu od Boha." Synovi Heřmanu Václavovi žaluje v dopise: "A nyní v Čechách za té bídné vojny neslyšíš než pláč a naříkání."

Její portrét vykreslil v historické práci Zdeněk Kalista a Svatopluk Čech jí věnuje krásnou lyrickou vzpomínku:

V tu dobu bídy, hanby, slz
v ten truchlivý pobilohorský věk
nám libí vetkala jak pro potěchu
ani; Radeninský svttlý obrátek.
Co druiini, dávirni vstříc nám se smijez
tak vlečka po naSinsku rwrmild,
a teplem srdečným nám duli hřeje
ta staropanská vzácná idyla!*

V ní ještě hřálo slunce lepší doby
svým platem posledním. - Pak luh se stměl...
nad českým panstvem zavřely se hroby,
jichž nápisů syn čísti neuměl.

Hru Sirotčí peníze od Ladislava Stroupežnického jste neviděli? Jejím dějištěm je Radenín, nyní rozjasňovaný dětskými hlasy z prázdninové osady.

Ještě obcházím celou ves a vracím se do půvabné kaple svaté Barbory, postavené roku 1732 hrabětem Ferdinandem de Foursem. Fresky zobrazují život svaté Barbory a čtyři představují poslední věci člověka: smrt, soud, nebe, peklo. Brána postavená na oblaku s klečícími postavami vyjadřuje malířovu představu, která je blízká duchovnímu světu i představivosti naší paní Zuzany. Šindelová báň věžní, hřbitůvek kolem kostela, jehož hrazení má kamenné pilíře, kašna u kostela, lípy a kaštany i sochy na latourovské hrobce podtrhují starodávnou krásu celého Radenína...

Kdo by neznal Hostišov Jana Herbena, malou horskou ves s mohutnými kaštany na návsi před hospodou, kde sedával a maloval Antonín Slavíček? Byl tu i Jaroslav Panuška, ilustrátor této překrásné Herbenovy knihy, ale v paměti čtenářů zůstanou už navždycky rázovité kresby národního umělce Vojtěcha Sedláčka, do jejichž zkratek je zhutněn celý kraj. Docela blizoučko je Buchov. O Zbyňku Buchovci z Buchova jste neslyšeli? Byl věrným druhem Zižkovým a mnohokrát "pracoval polem" s táborskými. Mladá Vožice. Odtud pocházel August Sedláček, autor Hradů a zámků, ještě je tam možno uzřít husitskou zvonici, několikrát malovanou Otou Bubeníčkem - a v tomto městečku dostal Žižka svou jízdu.

Jak zapomenout na Miličín?...

Mistr Jan zde kázával a husitská fara, zdí obehnaná jako tvrz, soustřeďovala jeho následovníky. Z Miličína pocházel i mistr Mikuláš, mladší kazatel v Betlémské kapli. V Jistebnici měl svého vrstevníka a jmenovce, nalézáme jejich podpisy na společné smluvní listině s podpisem kramáře Kříže, jednoho ze zakladatelů Betléma.

Mohutným dojmem působí miličínská věž s kamenným jehlanem střechy a zvláštním zavěšením zvonů. Gotika kostelního štítu je strohá a přísná jako celá historie tohoto kraje.

Když jsem šel jednou sám lesnatým úžlabím z Kozího Hrádku kolem Kozského potokaMěšicům, chvíli na slunci a chvíli v stínu, byl už červenec. V zeleném ovse zářil fialový vičenec, potok přeskakoval kameny a klikatil se v lukách a obzor upřesňoval kopeček s kapličkou svaté Anny, která tu stojí uprostřed hájku. Na tomto místě se scházeli zšíra i zdáli venkovští posluchači, aby tu vyslechli výmluvná kázání milovaného kazatele z Betlémské kaple. Odtud vedla Husova cesta přes Vlčí důlDražicům a dál kolem Příběnic na Hnojnou Lhotu až k Dražičkám. Ve Vlásenicích na dvoře u Holubů dodnes stojí nejmohutnější lípa táborského kraje, pod níž prý kázával. I košatá lípa u Šittů je prý svědkyní jednoho Husova kázání.

Začátkem našeho století byla u kaple na svatou Annu konána slavná pouť, která měla smýt Husovu památku z lidské paměti. Byli to táborští pracovníci dr. Josef Pavlík a dr. František Kroupa, kteří se zasloužili o vybudování muzea, kam putují dnes tisíce zájemců, aby zhlédli na místě památky na husitskou revoluci.

Kdo by mohl být vhodnějším průvodcem po krajině než spisovatel, který se v ní zrodil, v níž vyrostl a má ji vstřebánu do každého nervu.

Přes Turovec a Dlouhou Lhotu jsme se vypravili s Václavem Kaplickým do Radenína o krásné květnové neděli. Zastavili jsme se u lesního rybníčku, který je jistě rusadlem za třpytu ros v měsíčné noci, a čekali jsme u okénka myslivny, kdy se tu zastaví mánesovská skupina hudců, aby zahrála dostaveníčko.

O Blaníku ví každé české dítě - ale miliČínského lva si musíme připomenout. Když svatý Václav vjel se svými rytíři do Blaníka, ulehl jeho věrný průvodce lev na skále, dnes nazývané Kalvárií. Zkamenělý se dívá k jihu, odkud prý navštíví Českou zemi nejkrutější nepřítel. Ve chvíli největšího nebezpečí lev zařve, probudí blanické spáče, ti vyjedou se svatým vojvodou z útrob hory a navždycky vyženou zhoubce z Čech. - To je pověst, ale Brandlův oltářní obraz tam můžete ještě dnes spatřit.

Nakloněné jeřáby provázejí naši pouť až k Sudoměřicům, kde do Černého rybníka nahlíží svými sosnami Černý les. Qgára orobince a šustící rákosové listy byly už prvními posly podzimu. Zde v staročeském zájezdním hostinci U Fantů se roku I8J6 narodil profesor Vysokého učení technického v Praze architekt dr. h. c. Josef Fanta, projektant Hlavního nádraží v Praze, budovy Hlaholu, Hlávkovy koleje, hvězdárny v Ondřejově a mohyly míru u Slavkova.

Jeho největší stavbou je palác ministerstva průmyslu v Praze Na Františku, která byla podle jeho projektu provedena architektem Vojtěchem Kraupnerem, stavitelem z Miličína. Byla to jistě hezká spolupráce dvou krajanů...

Sluníčko zachází za hory, pasáci pečou brambory.

Tuto starou lidovou písničku z Táborska, tak sugestivně vykreslenou Mikolášem Alšem, jsem si připomněl velmi Živě na rozcestí u Moravce, odkud je na západní straně vidět vznosnou siluetu Zeleného Újezda s nejstarším kostelíkem v táborském kraji a na východ báň věže chotovinské.

Byl už podzimek, krajina byla vyladěna do hnědi oranic a zamlžené modři obzorů v střídání brambořišť, strnišť a žloutnoucích luk, kdy mezi vadnoucím listím se modrají švestky, stohy se vrší u vsí a všechny obrysy změkčuje dým z ohníčků. Vypravili jsme se do Liderovic pro kus husitské historie. Úvozová cesta nás dovedla k mlýnu Lapáčku a dál k topolům na rozcestí, kde se zastavovaly valníky, vezoucí brambory ke krechtům. U cesty hnědly suché okolíky plané mrkve, na šípcích se stříbřila vlákna pavoučí, zaleskl se rybníček a stavení s doškovou střechou napovědělo cíl naší pouti.

Nad příkopem stojí stará zemanská tvrz s kamennými opěráky, hrazená ze všech stran kamennou zdí. Už roku 1400 tu seděl zemanský rod, který se psal z Liderovic. Jan Morava z Liderovic patřil mezi horlivé posluchače Husovy na Kozím Hrádku a v roce 1452 ho nacházíme mezi staršími táborské obce polní. V ten čas se Liderovice dostaly v držení rodu Aksamitů, který měl ve svém erboví červenou šikmou čáru v bílém poli. Petr Aksamit z Liderovic byl vrchním hejtmanem bratrských rot na Slovensku, které o své újmě držely Košice a celou "horní zemi" uherskou.

Celá krajina tiše zářila v zduchovělé šedi a poslední květ žebříčku jemně zavoněl ze zvlhlých trav. Před očima mi vyvstala tvář Petra Aksamita, jak ji nakreslil Mikoláš Aleš, a hlavou táhla dějová pásma a lidské osudy, které jsem kdysi dychtivě Čítal z Jiráskova "Bratrstva"...

Hlásnice chotovinské věže vede neomylně naše putováni severně od Tábora. UŽ roku 1266 se připomíná Bořivoj z Chotovin, ale na místě staré tvrze stoji dnes zámek s věží cibuličkou, kolem něhož se rozkládá rozsáhlý park. V polovině šestnáctého století nacházíme mezi držiteli Mikoláše Alše. Škoda, že nevěděl slavný malíř o tomto svém jmenovci ze staročeského zemanského rodu, jistě by si byl nakreslil jeho znak do své erbovní knihy a zapsal tuto shodu jmen do své rodinné kroniky.

"Arcibiskupský dub" v chotovinském zámeckém parku má půlpáta metru v objemu a podle místní tradice pod nim snídával vídenský arcibiskup a kardinál Kryštof hrabě Migazzi z Vala a Sonnenthurmu. Když tu byly v roce 1913 císařské manévry, pobýval na Chotovinách následník trůnu Ferdinand d'Este a při vojenské mši preludoval skladatel Oskar Nedbal na varhanách variace na rakouskou hymnu, jak mi sdělili pamětnici této události.

Pojďme ještě navštíviti Chýnov!

Do desátého století klade Kosmas sruby slavníkovského hradiště na chýnovské stráni, ale ani dnešní zámek, ani chrám svaté Trojice, postavený na místě svatyňky vysvěcené biskupem Vojtěchem, neovanou poutníka sugescí mýtu. Na nádvoří spatříte jedině kamenný stůl, jejž pověst přisoudila jednomu Žižkovu posvačení, a romantikové minulého století si k němu přimyslili jeptišku, domnělou sestru trocnovského vojevůdce, kterou i historie zná jen nepřesně jako majitelku táborského domu "nebožce Žižkóv".

Kruhová vápenka u nádraží nás přenese do střízlivější sféry, která nakonec ovládne celé nevýstavné městečko s lipami na náměstí a převážně zemědělskými usedlostmi. Vápenec je dovážen z Pacovy hory, jejíž krápníková jeskyně je jedinečnou znamenitosti tohoto druhu v celých Čechách. Popsal ji místní rodák profesor František Nekut, známý přírodopisec a redaktor Vesmíru. Zvláštní náhoda mne zavedla k jednomu domečku s malebným štítem, zdobeným reliéfem Bílkovy Madony. Vcházím do otevřeného stavení, projdu několika místnostmi, ale nikde ani živáčka. Odcházím pln neklidu a po hodině opakuji znovu svoji zvědavost. Představím se staré dámě a s překvapením se dovídám, že jsem v bývalém domově profesora Nekuta, a paní domu, milovnice květin, je jeho dcera, choť známého historika dr. Jindřicha Vančury, překladatele historického díla Denisova a autora monumentálních dějin města Klatov. Upřímná úcta k této vzácné osobnosti, jejíž knihy jsem s velikým zájmem čítával, odzbrojila můj ostych a stará paní mi s nelíčenou srdečností vypráví mnohou zajímavou podrobnost ze života svých drahých i historii tohoto domku. Zde Jindřich Vančura v letní prázdni pilně pracovával a František Bílek tesal pod tímto pohostinným krovem své sochy, než si vystavěl v Chýnově vlastní dílnu. Jiřiny a mečíky voněly na záhonech, krásně se vzpomínalo v tomto přívětivém prostředí, zatímco noví příchozí obohatili tento den novým nečekaným setkáním. Na útulnou verandu vchází s chotí vyslanec dr. Jan Jína, vracející se z výletu na hrad Choustník. Paní Jínová je dcerou Vančurovou a vnučkou Nekutovou. Neubránil jsem se dojetí nad touto věrností domovu.

Chýnovský hřbitov musí zhlédnout každý, kdo se jen trochu obírá dílem Bílkovým. Ctitelé mohou položit kytičku na Mistrův hrob, nad nímž se vzpíná do zduchovělých nebes nezapomenutelně vznosné gesto Modlitby, sochy, podávající svým obrysem a zdůrazněnou siluetou klíč k pravému pochopení sochařského tvaru všech Bílkových prací. Veliký Myslbek vytvářel sochu jako souhrn objemů, duchovnější Bílek ji prochvěl neklidem obrysu a zdůraznil siluetou. Musíme už si zvyknout na podvojnost tradic, jak nám ji naznačil salda, a neochuzovat ji ortodoxií přílišné jednoznačnosti.

Nevím, proč jsem všude cítil vratič, obcházeje náhrobky tesané rukou velikého sochaře; vydechoval vůni nahořklou a domáckou, snad proto, abych si uvědomil tolik zmařených možností architektonických, jejichž realizaci, uskutečnitelnou jen ve velikých formách, znemožnila tomuto tvůrci nepřízeň i doba. Bílek je náš jediný sochař, který měl pro hřbitovní architekturu všechny předpoklady. Stavbu nedokončeného chrámu připomíná hrobka Nekutova - u jiných prací myslíš na menhiry.

Mistrovu dílnu jsem navštívil s dvojicí přátel již dříve, o posledním létě před jeho smrtí. Přivítal nás tehdy v besídce, jež hostívala jeho bratrského přítele Otokara Březinu i Julia Zeyera. (Zdeňka Braunerová psala po jedné své návštěvě odvážnou apologii Bílkova díla.) V dílně jsem spatřil na stole rozevřenou bibli, nedobernou studnici sochařovy inspirace, vedle ní ležely rozkreslené postavy Kániše a Húsky i podoba mistra Kampana, na stojane viselo rozměrné plátno zobrazující Poslední večeři Páně. Je to vlastně ba-revná obměna pískovcového reliéfu náhrobníku Nekutova. Hle, amfora na stole večeřadla má přesnou podobu oněch, jež kdysi prošly žárem chýnovských pecí. Ještě několik soch si pamatují. Jaká úžasná zkratka pro oslovení ženy - První bližní` Dále vidím náčrty šesti duchovních smyslů, velikou plastiku Jsme vláltni vásními a zase Kristovu tvář a postavu české světice, blahoslavené PHbyslavy. Pokorné sebevědomí ve službách mýtů - tak shrnul dílo Bílkovo malíř Václav Živec a jeho zkratka má platnost podnes.

Jedna zmínka v Husově Postile, dopsané léta Páně 1431 v exilu u pana Jana z Ústí na Kozím Hrádku, osvětlí nám vznik božích bojovníků. Prvé sem káal v místech i ulicieck, ale nynie kájj mezi ploty, podlé hradu, jenz slově Kozi, mezi cestami měst i vsí; neb die Kristus: "Vyjdi na cesty a ploty " tu do- rozumij: mezi ploty, " a pud jiti, at náplni sí dóm mój."

Kázání "v lese pod lipú" byla vlastně prologem heroické vlny, jejíž vrchol kulminoval na Táboře.

Granitová ostrožna, jejíž strohé věže nezměkčí ani odraz vodní hladě, nazvané biblicky Jordán, nebyla nikdy osídlena lyrickým geniem loci. Obcházej ji ze všech stran, vždycky ji pocítíš jako zdviženou vlnu dramatu, živel zkamenělý, hnízdo orlí, tvrz - ale nikdy zjasnělý chrám múz nebo usměvavý příbytek, zchystaný přijmout štěstí pozemšťanovo.

Vůle tvořila úzké lomené uličky, hloubila pod městem spleť chodeb, sklepení, a sevřela toto místo neprostupným hradebním pásem - vůle přista-vila k zdem i kamenné stoly, před něž poklekali zbrojní přijmouti tělo Páně pod obojí způsobu - vůle opravňovala zde existenci života, podřízeného účelům činu, a ne inspirace.

Neslyšíš tu vemlouvavého vábení písně, ale bouři chorálu. - Nechoď sem pro melodii! Citem uhádneš, že to, co tu na tebe z ticha naléhá, melodizovati nelze.

Vizionáři, kazatelé, přemýšlivci a bojovníci projdou tvým zrakem, ale básníka, rovnomocného těmto postavám, toto město dosud nezrodilo. Tedy ne hra obraznosti, ale krystalizace myšlení je tu vlastním domovem.

Nikde jinde mimo Prahu není už přesvědčivěji vyjádřena myšlenka vzniku jako ve starém Táboře, ono "jt jbouřlivéjíí zalomeni místa, jaké Čechy zna/í, ten ponurý přistup zástupů, které splchaji uskutečnit svij sen o království bofim na rtuti, o svorném společenství a úplné rovnosti všech lidí" jak nám to dokládá zasvěcený soud jednoho historika umění.

Pochopit duši tohoto města znamená uvědomit si až do kořene nejen historii, ale i celé dílo Františka Bílka. Zase po staletích předjímá tvůrčí myšlenka "proti všem" a zdánlivě i proti době úkol výsostně budovatelský. Ať už jej zdvíhá vertikálou Husovy gotické duše - vítězství ducha nad hmo-tou - anebo se dobírá hlubokých kořenů lidové moudrosti v patriarchální tváři Holečkově, neopakuje gesta, ale okřídluje je. Vzpomeňme v tomto městě i sociologického díla Emanuela Chalupného, jehož rozumářská vášeň se dopíná syntetické klenby, nezvykle nosné a široké.

Praví-li František Bílek, že jižní Čechy jsou srdcem dějin našich a srdcem celého národa, můžeme přesvědčivě říci, že Tábor je srdcem jižních Čech. Hle, jak je zdůvodněna a rozvedena tato myšlenka slovy Bílkovými:

Poslechněme si srdce Čech, když mdloba zachvátila svět ve 14. století. Jeho tep je někde neklidný, zde vlak Štítný prozrazuje silu a pravidelnost tepu srdce. Jak jsme se mýlili, že by Dante tehdy mluvil vyšším duchovním životem!

Avšak bušení srdce ve století patnáctém prozrazuje zdraví české až v Kostnici. Slyšíme tam Jihočecha: "Křičí orel létaje: Běda lidem, přebývajícím na zemi." Slyšíme u Tábora: "- bojovníci zákona Jeho - " Slyšíme od Chelčic o pohybu silném proti řádu a jeho úředníkům. A Kániš a Húska, když jdou do plamenů, ještě ukazují, jak správně bije české srdce: "Kolikrátkoli jísti budete, smrt Páně zvěstovati budete." Vy říkáte Blahoslav a Komenský - na východní Moravě. Všimněte si, kde jsou zakořeněny rody Blažků. A když Komenský učí matky, tak učí, jak nás doma rodiče učili. Zde byli praotci zakořeněni; a proto byli do všech úhlů Čech i světa zaplašeni, aby zdravou krvi oživili a zachránili v 17. století, kde se co ještě zachrániti dá.

Pravda: v 18. století jako by už českého srdce nebylo, neslyšíme onoho zdravého tepotu; snad není více v pralesu národů onoho skvělého stromu Čech, tak vyspělého a slavného!

Až jižní Čechy prozrazují, jak tehdy daly život Komenskému a Krameriovi, jak tajně třímá lid v rukách písma a tiskne k srdci.

A srdce české ještě bije. Je zmítané, uštvané, "vynechává"; ale dosud ještě je neumořili.

Miluji rodné hroudy hlas
svou zamlklostí srdcervavý.

Touto úspornou slokou se vyznává ze své drsné lásky básník rodilý v Pacově, který miluje, protože porozuměl hlasům domova. A je to vzlyk, co potom následuje: "Dálky se neblíží, jen co jdeš sít, země skoupě ti vrací." Vraceje se domů, "věří silnou domova věrou", přichází křísit "sen čtenářů bible o přerodu světa", sen, který se tu jednou na čas uskutečnil a v podvědomí i povědomí neustále trvá. Exaltovaný sošníkChýnova jej vyslovuje s novou obměnou a naléhavostí - "být dobrem nitra svého" - hledaje cesta k předsíni chrámové, neboť "stavba budoucího chrámu je možná jen v nás".

Být dobrem nitra svého...

Sen, který nesmlouvá ani necouvá. "Velíť i život ztratiti pro lásku svých bližních."

Vy pakosti a drabanti,
na důle pomníte,
pro lakomstvie a lůpeže
životóv netraťte
a na kořistech si nezastavujte.*

U kterého jiného národa zní píseň válečná takovým "dobrem nitra svého"? Toť české étos.

Kdykoliv se národ opravdově zamýšlel nad smyslem své existence, osvě-oval mu ji do budoucna čistý blesk "boje, který nebyl dobojován u Lipan".

Nikdy nechyběl tento hlas bouře v chórickém výdechu země. Slyšíme jej jako vyvrcholení ve "Vlasti" Smetanově i z hrdinské báje Alšovy.

V nedávném čase, kdy se naše "samostatnost měnila v osamocenost", platilo toto město daň krve nejhojněji, ale kotva naděje dosahovala právě tady pravé "hlubiny bezpečnosti".

Ústí Sezimova vyšly před staletími zástupy osvoboditi lidskou důstojnost. Dnes tam vyrůstá dělný úl, v jehož bílých krychlích jásají dětské hlasy, a před nimi zachvívá rytmus pák a soukolí srdcem nového času. Přísné věže starého města zříme na dosah. To je minulost. Necítíme protikladů - ale jednotu.

Už jsem pochopil funkci svorníku v klenbě a vím, do kterého ohniska míří zrak této země, stále zamyšlené.


tato kapitola v PDF