• 
• 
• 
• 

hrad Choustník

hrad Choustník na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Na Soběslavská blata :: odstavce 12, 19, 28, 45

  Odbočíš ze silnice na zvěrotickou náves, aby sis nakreslil kapličku se štíty statků, a na další putování ti ukazují směr dva krajinné vrcholy: Choustník s náznakem zříceniny a Budislavská hora s čupřinatou chocholkou na temeni.

  ...

  Stín smrků a světlo luk tě provázejí k Hlavňovu. Střídáš stráň plnou slunce, a rozkvetlého svízelu siřišťového s pěšinou mezi žitem, rozezpívanou citerami cvrčků, a kopčitou pěšinou dojdeš k rybníčku, na jehož okraji vánek rozcchvívá rákosové listy. Chalupy nad ním tvoří Hlavňov. Projdeš jeho uličky s lávkami před staveními, zastavíš se na kraji lesa, abys zamával na pozdrav Budislavské hoře. Potom zákrutem scházíš k lukám s osamělými ostrůvky vrb a olší u houpavých mokřadel a nad nimi se červenají střechy roztáhlé vsi, stulené jako kuřátka pod křídly choustnického hradu. To je Předboř.

  ...

  Cestou k hradu se mi stále vracela vzpomínka na tuto ženu a zase k Rožmberkům, jejichž bývalé mocné sídlo nad městečkem můžeme přirovnat k hnízdu orlímu. August Sedláček mu věnuje mnoho místa ve svých Hradech a zámcích, ale k našemu poučení stačí doba jeho založení okolo roku 1252 od Beneše, potomka rodu, jenž se psával z Poděbrad a užíval ve znaku nejdříve lekna a potom zlatého žebříčku na modrém štítě. Napůl historie a napůl pověst je vyprávění o jeho původu, který sahá až k roku 1158, Jeden z předků, Jetřich z Choustníka, prý první vylezl při dobývání Milána na jeho hradby a král Vladislav ho přímo na bojišti pasoval na rytíře. Přímluva císaře Fridricha Barbarossy hrála v tomto ději jednu z hlavních rolí. A tento císař rudobradec se objevuje v této a ještě v jedné pověsti jako vlastní původce jména našeho hradu. Snad některý písmák, čtenář Hájkovy kroniky, osedlal po příkladu svého kronikáře oře obraznosti a vymyslil toto dojímavé vyprávění:

  ...

  Stíny bříz a zeleň pšeničných klasů mě provázely k Bukovsku. Na mírném navrší stranou k západu jsem zahlédl Hartmanice, jejichž náves zdobí několik stavení s krásnými štíty, a ač je tato vesnice vzdálená jen půl hodiny od Zálší, kam patří osadou, nepatří už k Pšeničným Blatům a jejím hospodářům říkají "šutraři". Odtud tvoří hezkou siluetu kostel na Modré Hůrce a kus dál k Týnu leží Žimutice, kde je špejchar ze staré tvrze a v kostele mají sličnou kamennou křtitelnici. Horní Bukovsko má starobylý gotický kostel svatého Štěpána s náhrobními kameny pánů z Mitrovic ze XVI. a XVTÍ. století, který býval dříve farním, a vesnice mívala významnější postavení než v dnešní době. Z návrší přehlédneme velkou část kraje. Na severu se bělají blatské vesnice Zálší, Klečata a Komárov, obzor zavrcholuje hrad Choustník, východní obzor veselská věž a jižněji kostel bošilecký, stojící mezi rozlehlými rybničnými hladinami.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 48

  Kruhová vápenka u nádraží nás přenese do střízlivější sféry, která nakonec ovládne celé nevýstavné městečko s lipami na náměstí a převážně zemědělskými usedlostmi. Vápenec je dovážen z Pacovy hory, jejíž krápníková jeskyně je jedinečnou znamenitosti tohoto druhu v celých Čechách. Popsal ji místní rodák profesor František Nekut, známý přírodopisec a redaktor Vesmíru. Zvláštní náhoda mne zavedla k jednomu domečku s malebným štítem, zdobeným reliéfem Bílkovy Madony. Vcházím do otevřeného stavení, projdu několika místnostmi, ale nikde ani živáčka. Odcházím pln neklidu a po hodině opakuji znovu svoji zvědavost. Představím se staré dámě a s překvapením se dovídám, že jsem v bývalém domově profesora Nekuta, a paní domu, milovnice květin, je jeho dcera, choť známého historika dr. Jindřicha Vančury, překladatele historického díla Denisova a autora monumentálních dějin města Klatov. Upřímná úcta k této vzácné osobnosti, jejíž knihy jsem s velikým zájmem čítával, odzbrojila můj ostych a stará paní mi s nelíčenou srdečností vypráví mnohou zajímavou podrobnost ze života svých drahých i historii tohoto domku. Zde Jindřich Vančura v letní prázdni pilně pracovával a František Bílek tesal pod tímto pohostinným krovem své sochy, než si vystavěl v Chýnově vlastní dílnu. Jiřiny a mečíky voněly na záhonech, krásně se vzpomínalo v tomto přívětivém prostředí, zatímco noví příchozí obohatili tento den novým nečekaným setkáním. Na útulnou verandu vchází s chotí vyslanec dr. Jan Jína, vracející se z výletu na hrad Choustník. Paní Jínová je dcerou Vančurovou a vnučkou Nekutovou. Neubránil jsem se dojetí nad touto věrností domovu.