• 
• 
• 
• 

Mladá Vožice

Mladá Vožice na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Krajinou básníkovou :: odstavce 59, 83

  Táhlý hřbet zalesněného Stražiště je dominantou kraje - ale zároveň i směrnicí a mýtem pacovské cesty básníkovy. Z jeho vrcholu je vidět Blaník, Talmberk, Křemešník, vrchy nad Vožicí, šumavský hřeben i pacovské věže s pozadím hradu Kamene. Metlici a vřes vystřídala podivná houba hadovka a balvany zase napadané suché dubové listí s borůvkovými keříčky. Na úpatí stojí mezi duby kaplička svatého Jana Křtitele se zázračnou studánkou, kde na světcův den se konají pouti, v celém kraji vyhlášené. Poutníci si v lahvičkách odnášejí hojivou vodu a bukové větvičky se zvláštními skvrnami na listech kladou doma za obrazy svatých jako poutní památku. Také jsem podlehl víře v jejich zázračnou moc a přinesl si je do Prahy pro vzpomínání na básníkovu krajinu.

  ...

  Směrem k Mladé Vožici bychom přišli do Malého Ježova. Pamětní kámen na návsi nám připomíná, že se zde narodil Vojtěch Raňkův z Ježova, nazvaný Tómou ze Štítného "mužem hrozného rozumu" a obdivuhodné paměti. Byl jedním z nejproslulejších Čechů čtrnáctého století a dosáhl rektorské hodnosti na pařížské universitě; pro české studenty zřídil zvláštní nadaci, aby jim umožnil studium na cizích universitách. Proslul také svým uměním řečnickým; zachovala se jeho pohřební řeč nad Karlem IV., kde poprvé byl tento panovník nazván epitetem "Otec vlasti". Jeho odpůrce, arcibiskup Jan z Jenštejna, napsal o něm celou stať, která zrovna nectí svého autora. K předchůdcům Husovým počítáme jiného rodáka z kraje, mistra Matěje z Janova, náboženského myslitele, jenž byl přesvědčeným stoupencem reformní myšlenky, přál si mít církev vroucnou a prostou jako za prvních dob apoštolských. Jeho učení mělo nepopiratelný vliv na českou revoluci husitskou.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 25

  V této vsi se dokonce škola dědila ve třech kantorských pokoleních. Učitel se vždycky oženil s dcerou pana řídícího a tak ani byt, ani rákoska nevyšly z rodu. Poslední z nich, pan ředitel Horný, dosáhl i hodnosti senátorské. Do jeho třídy chodíval čiperný učitelský synek Alois, jehož otec, Josef Moravec, cepoval v násobilce jiného chlapce z Vilína, Bohuslava Jarolímka, kterému byla později svěřena opatská berla staroslavné kanonie strahovské. Pan učitel byl už značně letitý, když se do Chyšek přestěhoval ze sousední Jistebnice, a jeho předlouhá kštice i umělecká bradka naznačovaly jinou profesi než onu, která nechává na prstech skvrny od červeného inkoustu. Studoval zamlada na pražské technice u profesora Zenkra, zběhl pro chudobu ze studií a dvacet let se živil fraj kumštem, kresle věrně a přepečlivě portréty českých velikánů. Jeden čas jej bohémská bída zahnala i na stavbu. Dohlížel na bourání Poříčské brány, a když jej toto nestálé živobytí omrzelo, oženil se a šel učitelovat na venkov. Nejdříve na Slánsko, kde přijal v Kloboukách vychovatelské místo v jedné statkářské rodině, a potom jej osud zavál do chudého Táborska. V Jistebnici zůstala po něm celá galerie podobizen různých potentátů, pro barona Nádherného nakreslil expozici pernaté a lovné zvěře, jíž se chlubil na krajinské výstavě táborské - ale jiná věc je hodná zaznamenání. Přišli k němu rodiče Laudovi, jejichž synek Richard se nechtěl učit kupcem v Mladé Vožici a čmáral na kdejaký papír panáky a husy. Autorita učitelova měla zvrátit tento bláznivý klukův plán, ale zklamaná touha novopečeného pedagoga proměnila domluvu v slova jistě nečekaná od rodičů, kteří důvěřivě přišli do školy se svým soužením. - "Pane Lauda, kornouty může dělat leckdo, ale malířem nemůže být každý, dejte ho na to." A tak Richard Lauda se dostal do speciálky Pirnerovy. - Chyšečtí nemohli zpočátku zvyknout na nového učitele, jehož sčetlost, zkušenosti a různá podivínství byly podnětem k tolikerým dohadům, škola mu k srdci nikdy nepřirostla; bloumával dlouhé hodiny po lesích, sbíraje kdejakou prašivku, ještě ve stáří skákal "šipku" do vody, o všechno možné se zajímal, čítaje knihy ruské, francouzské i německé. Za tmy se vracíval ze samotářských potulek, a když se dost nasytil západů slunce, zašel do hospody na besedu se statkářem Siebertem a kaplanem Šimkem, od něhož si vypůjčoval Kurýra. Jinak byl tvor zcela nepraktický; koupě uhlí byla pro něho větším problémem než všechna vojevůdcovská rozhodování těch nejrozmanitějších generálů v soudobé rusko-japonské válce. Sousedé mu nosívali fotografie, které překresloval na velký formát, a paní učitelové přibyly tak do kuchyně mnohé naturálie, jistě nezbytné pro početnou rodinu.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 28

  Kdo by neznal Hostišov Jana Herbena, malou horskou ves s mohutnými kaštany na návsi před hospodou, kde sedával a maloval Antonín Slavíček? Byl tu i Jaroslav Panuška, ilustrátor této překrásné Herbenovy knihy, ale v paměti čtenářů zůstanou už navždycky rázovité kresby národního umělce Vojtěcha Sedláčka, do jejichž zkratek je zhutněn celý kraj. Docela blizoučko je Buchov. O Zbyňku Buchovci z Buchova jste neslyšeli? Byl věrným druhem Zižkovým a mnohokrát "pracoval polem" s táborskými. Mladá Vožice. Odtud pocházel August Sedláček, autor Hradů a zámků, ještě je tam možno uzřít husitskou zvonici, několikrát malovanou Otou Bubeníčkem - a v tomto městečku dostal Žižka svou jízdu.