K srdci jižních Čech ::
odstavce
9, 32
Potkávaje voraře i kánoisty, kráčím po břehu až k Soudné struze, jejíž divoká úžlabina vede někam k Dražičkám, a tam v přítmí smrčiny se vlní desítky kopečků mohylných, každý s kamenem na vrcholu. Oranžová plodnice lišky je jako obětina, položená mimoděk na tyto pradávné hroby. Mohyly a valy, hradiska a zase u Bučinek rozházené balvany v řece jako stáda ovcí, mlýny a lomy, skála U poustevníka a les Pintovka se staletou jedlí, pověst a legenda, to všechno provází poutníka od Příběnic ke Klokotům.
...
Když jsem šel jednou sám lesnatým úžlabím z Kozího Hrádku kolem Kozského potoka k Měšicům, chvíli na slunci a chvíli v stínu, byl už červenec. V zeleném ovse zářil fialový vičenec, potok přeskakoval kameny a klikatil se v lukách a obzor upřesňoval kopeček s kapličkou svaté Anny, která tu stojí uprostřed hájku. Na tomto místě se scházeli zšíra i zdáli venkovští posluchači, aby tu vyslechli výmluvná kázání milovaného kazatele z Betlémské kaple. Odtud vedla Husova cesta přes Vlčí důl k Dražicům a dál kolem Příběnic na Hnojnou Lhotu až k Dražičkám. Ve Vlásenicích na dvoře u Holubů dodnes stojí nejmohutnější lípa táborského kraje, pod níž prý kázával. I košatá lípa u Šittů je prý svědkyní jednoho Husova kázání.
Dražičky
