K srdci jižních Čech ::
odstavce
1, 3-4, 8-10, 32
Ne, nedám se podplatit jarním pohledem lechy, ani na petrklíč nebudu naléhat, aby mi odemkl bránu Příběnic, naopak cítím z těchto míst nahořklý kořen udatny, a přesmutná jedle, dřímavý mech a kapradí vladaří tu tichu a zříceninám, jimž řeka pod skálou táhle vyzpěvuje baladický žalozpěv. Pamatuje dva pevné hrady s městečkem, z nichž nezbylo nic kromě jména, zavalené studně a zřícených zdí, vhodných jedině k zmijímu milování, a spatříš-li zde šalamounek žlutý, nezaměň jej s korunkou hadího krále, ale i tak buď opatrný, neboť každá část této květiny je jedovatá.
...
Městečko, čítající 21 domů, dostalo nové osazence. Před hněvem Žižkovým byli zde skryti odbojní táborští kněží Petr Kániš a Martinek Húska se svými přívrženci, aby zde uskutečnili "obec boží", žijící přesně podle prvotní církve, neznající ještě ošidných "nálezků" papežských. Jejich převratné učení o svátosti oltářní, v níž spatřovali jen symbol, a ne přítomnost skutečného těla Kristova, podnítila na Táboře bouři odporu, a proto byli vyhnáni do příběnického podhradí. Žižka, budující řád, dal schytat rozkolníky a Petra Kániše s nejzatvrzelejšími zarputilci upálit na Klokotech. Martínek Húska zpočátku odvolal, ale vida statečnost Kánišovu, vrátil se k dřívějším názorům a shořel za ně ve smolném sudě na Roudnici.
Hledám mezi troskami městečka dům, kde žila Zdenka z Hvozdna, o níž "pravili, že některé z nich k víře pravé táhla a na Příběnicích s jinými jest upálena"; ale jen spleť ostružin a houšť kopřiv střeží rozvaliny; najdeš-li nachový květ měsíčnice, snadno uvěříš, že je to jiskra, dodnes doutnající z onoho velikého požáru.
...
Hrady přiběnické byly po úmluvě Rožmberka, s táborskými rozbořeny tak důkladně, že tu nezůstal kámen na kameni. "Českými Pompejemi" je nazval jeden Angličan, ne nevýstižně...
Potkávaje voraře i kánoisty, kráčím po břehu až k Soudné struze, jejíž divoká úžlabina vede někam k Dražičkám, a tam v přítmí smrčiny se vlní desítky kopečků mohylných, každý s kamenem na vrcholu. Oranžová plodnice lišky je jako obětina, položená mimoděk na tyto pradávné hroby. Mohyly a valy, hradiska a zase u Bučinek rozházené balvany v řece jako stáda ovcí, mlýny a lomy, skála U poustevníka a les Pintovka se staletou jedlí, pověst a legenda, to všechno provází poutníka od Příběnic ke Klokotům.
Červené báně tohoto poutního místa připomenou znovu Příběnice; zázračný obraz Madonin pochází prý z tamní kaple. Bělostný ambit a štukoví chrámu září pod vysokým sluncem, krásný hřbitov je zde nad řekou, ale marně zde hledám hrob Josefa Vlastimila Kamarýta, básníka z družiny Čelakovského, který zde kaplanoval, i J. E. Hanikýře, zakladatele Dědictví svatojanského; oba zemřeli v jednom roce a jsou pochováni na starém hřbitově táborském. Jedinečnou vyhlídku mají poutníci z klokotské skály, ale já půjdu za starým básníkem košatou lipovou alejí zpátky k řece. Ještě vystoupím ke kostelu táborskému u svatého Jakuba, na jehož hřbitově odpočívá Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Zemřel zde u syna Karla, zahradníka hospodářské školy, a svou prudkou povahu nedovedl zapřít ani ve dnech stáří. Chodíval do hostince Formanky na náměstí a stačil pohled na výtisk Národních listů, aby je strhl ze stěny a podupal. Nepěkně prý se k němu jejich správa zachovala... Kdož ví.
...
Když jsem šel jednou sám lesnatým úžlabím z Kozího Hrádku kolem Kozského potoka k Měšicům, chvíli na slunci a chvíli v stínu, byl už červenec. V zeleném ovse zářil fialový vičenec, potok přeskakoval kameny a klikatil se v lukách a obzor upřesňoval kopeček s kapličkou svaté Anny, která tu stojí uprostřed hájku. Na tomto místě se scházeli zšíra i zdáli venkovští posluchači, aby tu vyslechli výmluvná kázání milovaného kazatele z Betlémské kaple. Odtud vedla Husova cesta přes Vlčí důl k Dražicům a dál kolem Příběnic na Hnojnou Lhotu až k Dražičkám. Ve Vlásenicích na dvoře u Holubů dodnes stojí nejmohutnější lípa táborského kraje, pod níž prý kázával. I košatá lípa u Šittů je prý svědkyní jednoho Husova kázání.
Příběnice
