-
Vzpomínání na Julia Zeyera ::
odstavec
17
Váš melancholický úsměv mě provázel i na zámeckém pavlánu hlubockém i pod kamenným Samsonem kašny v jedné budějovické noci - a zase při zahlédnutí Želče, kde jste býval hostem u Harrachů. Tady jsem se zamýšlel prodlévavěji. šel jsem k této vsi od Lužnice polními cestami za jednoho červencového dne. Před vsí se stříbřil rozsáhlý rybník v zeleni luk, i nebe bylo stříbrné, a do obzoru byla nakreslena celá Želč s kapličkou, zámkem, pivovárkem, plná stromoví a ticha. Vešel jsem na zámecké nádvoří, kde si hrály školní děti, zed zahrady stínily kaštany, vchod rozložitý jasan, stranou osaměle rostl stříbrný smrk a převysoký žera v, na záhonech dokvétaly růže a pivoňky, zatímco šeříky měly už dávno po květu. Vzpomínal jsem, jakým životem tu žil Julius Zeyer v osmdesátých letech minulého století. V dopise adresovaném Jaroslavu Vrchlickému v říjnu 1882 sděluje své dojmy bezprostředně a živě: Podzimní les jsem pozdravil, jak jsi to psal, hučel hodni, tedy se snad dekoval. Pomysli, naíli jsme na pasece fialku, arci be vňni, a včera jedli jsme 3 docela rurali jahody. Hub je množství zde a podivných, sbíráme je a určujeme botanicky pomoci učené monografie, zde se naléhající. To se divíš, vid? Tropím ale samé víře nepodobné věci, hraju nejen Rossiniho Stabat Mater na 4 ruce, ale i ala guerre a mariage a kladu denní patience. Dnes pršelo celý den, jeli jsme tedy pouze, byli jsme v Bechyňské oboře a vzpomínal jsem si tam na ubohého dr. Gabriela... Jaké byly želečské zimy za pobytu Zeyerova, dozvíme se z jiného dopisu, poslaného v prosinci téhož roku: Zde je čarokrásně, tak tiše, tak útulní, človék je zde úplní mimo svít a níkterým náturám to svidčí. V zámku je zima, nastyd jsem již na cesti sem, churavím trochu, ale bude snad brzj zase dobře. Zítra přestíhujeme se do teplejších pokojů, pozejtří je po honech a nastane zase naie obvyklé klášterní ticho, tiším se na to... Jaké myšlenky přepadaly básníka v těchto končinách? Víme, že zde psal v zimě svou hru Sulamit a čtyři dopisy psané Vrchlickému se obírají právě touto hrou. A jinak? Poslechněme si přímá Zeyerova slova: Psal jsem přece néro, co jsem zde, báseň Ramondo Lullo. Pro moto vybral jsem sv. Františka dìAssisi: Laudato sia mio signore per sor nostra morte corporale. Dle toho můžeš trochu myslit, co v té básni je. Chtíl bych tenáti všechny básní svatého Františka...
-
Třeboň ::
odstavce
7, 69
Jak je vám, pane Březane, když naše tvář se všetečně sklání nad folianty a zežloutlými pergameny vašeho archívu? Nebojte se, nebudeme zviřovat prach minulostí, ani vás vyrušovat dotěrnými otázkami po dějích panství Rožmberského, ani nechceme ubližovat pověsti posledního z nich (víte, toho, jenž tolik užíval svět na Bechyni) - pana Petra Voka. Stěny by nám odpověděly jen truchlivou ozvěnou: Memento mori! - a pro ni jsme sem vlastně nepřišli. Jenom na list kněze Prokopa, příjmím Holého, bychom se chtěli podívat. To |e jediné přímé svědectví jeho osoby a nás dnes tolik zajímá. Více než zápis v Popravčí knize o výslechu lapků z mládí trocnovského vladyky, které tolik zneklidňovalo noci vašich pánů.
...
Pochopit dílo tohoto jihočeského malíře, jehož jsme znali jako nemluvu a tvora nespolečenského, vyhýbavšího se lesklým okázalostem a zasutého do své pomalé práce s úporností vesničana, nepřizpůsobivého váhavce, jak se aspoň zdával základními rysy své povahy většině pražských druhů, znamená pozorné vysledovati všechny složky, které vytvářely jeho lidskou a uměleckou osobnost. Už návštěva jeho rodné kojákovické chalupy, stojící na konci vsi v blízkosti rybníka, dává vytušit skromné poměry rodinné, nutící jisté k živobytí ne vždy chudáčkovskému, ale jistě omezenému hospodářskými možnostmi, jež ukládaly celé rodině šetrnost jako samozřejmý příkaz. Stará přízemní škola, která pamatuje jeho dětská léta, dala mu nej-základnčjší vědomosti v rámci svých jistě nevelkých možností, a život, každodenně viděný, měl svůj ustálený pořádek ve střídě ročních časů a práce. Chalupníci a rybáři jej naplňovali prací, zákonité rytmovanou podle staletých řádů. Nedělní návštěvy mladošovického kostela mu daly první výtvarné podněty svou architektonickou starobylostí. Když se dostává na bechyňskou keramickou školu, neví ještě, zda bude sochařem nebo malířem. Rodné vsi však později nechává na památku dílo sochařské, pomník padlým z první světové války. Pod kamennou, symbolickou postavou Rozsévače rozvíjí na soklu pás reliéfů, v jejichž hutné zkratce je nekonvenčně a sochařsky účinně vyjádřen život českého vojáka v době veliké vojny. Od scény, naznačující loučení s domovem a narukování s černými kufříčky, pohřeb padlého druha a návrat domů po přestálých utrpeních, je vlastně myšlenková stavba, podmaňující svou prostotou, umocněnou po kojanovsku na typ. Jeho cesta k malířskému školení vedla oklikami přes práci v porcelánce, a když se vrátil ze světové války, zasáhla i jej vlna sociálního umění jako většinu jeho vrstevníků. Větší kompozice si tento Krattnerův žák promítá do domova, ať to byla rozměrná Pouť nebo Posvícení, později se seznámí s francouzskou modernou a četba románové epopeje Holečkovy, jejíž jeden hrdina má malířovo jméno křestní i rodové, ustálí už natrvalo nejtěsnějši malířovo spojení s rodnou končinou. Vrací se každoročně k polím a rybníkům, aby posléze v skromné lhotské vilce, kterou si dal vystavět před druhou světovou válkou, pracoval nehlučně, ale vytrvale na díle slohové a námětově už zcela vyzrálém.
-
Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
17-18, 53, 58, 69
Daleko-li pak je z Líšnice do Bechyně, jejíž keramická škola byla tehdy velmi proslulá. Rodiče uvažovali, že by chlapec nebyl daleko od domova, a proto zpočátku uvažovali o synkově zápisu v Bechyni. Maminka, milevská rodačka, znala místního kamnáře Dvořáka, který se často chlubíval absolutoriem této školy. Vyložila si výuku v Bechyni po svém, a nechtíc ze syna mít kamnáře, přemluvila otce velmi rozhodně: "Tam ho nedávej!"
Chlapcův osud byl rozhodnut. Místo do Bechyně odjel do Hořic na sochařskou školu, potom se školil u Myslbeka, z jehož dílny narukoval na italskou frontu. Po zranění se vrátil na školu, kterou už vedl Myslbekův nástupce Jan Štursa, ale tato kapitola patří víc historikům umění než básníkovi.
...
Dva starci sedávali v parku pod staletým dubem, vzpomínajíce zjasněnou pamětí dnů své mladosti v končinách tak drahých oběma. Stařičký vynálezce, rodák plánický, vyvolával si v důvěrných hovorech nicovskou tišinu, kde jeho otec byl jeden čas příležitostným šenkýřem ve zrušené již panské hospodě, a chlapec s několika haléři v kapse lačně nakukoval o slavné nicovské pouti pod plátna bud, plných dobrot a sladkostí. Z nizoučkého domku plánického ševče nemohli mu valně přilepšovat na studiích, ba ani později ne, když z Klatov přestoupil do Plzně. Týdně za ním docházívala maminka do vzdáleného města, aby mu v nůši přinesla pecen chleba - a jen své houževnatosti, vlastní lidem tohoto kraje, vděčil za všechny úspěchy, poctivé zasloužené. Nic nelze lapnout, všechno si musíme zasloužit - to byla životní devíza zkušeného starce. Není ze Stádlce daleko do Bechyně. I tam je kus jeho díla: první elektrická dráha v Čechách, vedoucí do Tábora... Starý básník se rád přihřál u tohoto ohníčku vzpomínání, vždyť stádlecké krajině pfívykly jen jeho včelí roje, ale on sám nechal v pošumavském kraji celé své srdce. Těžko zarůstaly kořeny stromu pozdně přesazeného v nové krajině, byť bohatší a vlídnější.
...
Je to staré poštovní městečko na křižovatkách silnic z Milevska do Bechyně a z Tábora do Písku, kde pošta se dlouho dědila v jednom rodě a poslední poštmistr to dotáhl až na zemského poslance. Byl jsem překvapen prvním setkáním s tímto městečkem, jehož krása je česká a plná alšovského půvabu. Na náměstíčku vidíme ještě dnes několik kudrnatých barokních štítů, sochu svatého Josefa i kapličku se svatým Floriánem tak zvláštní, že je pod ochranou Památkového úřadu. I kostel svatého Martina, pocházející z třináctého století a přestavěný v baroku, má alšovskou prostotu vně i uvnitř, ať se na něj díváme z polí Na posvátném nebo od hladiny rybníka Zámeckého, která zrcadlí slunečné městečko.
...
Takové bylo moje rozloučení s Bernarticemi - a další pouť bude pokračovat k bílému městu nad Lužnicí - k Bechyni.
-
Bechyně ::
odstavce
2-4, 6-8, 9, 11, 16-17, 19-20, 26, 29
Nevím už, kolikrát jsem je slyšel, ty bechyňské zvony...
Když jsem putoval k Bechyni z Týna po břehu Lužnice, byl jsem v zajetí něžné melodie řeky, tichounce plynoucí v nepostižítelných rytmech mezi loukami a lesy, kde pod olšemi seděli mlčeliví rybáři, břehulky, ty tanečnice hladin, namáčely svá křídla do stříbra vod i modři nebeské a pod vysokými smrky sjížděly do vln užovky. Tato zrcadlivá krása vzrušovala svou barevnou hrou i proměnami nálad krajináře Otakara Lebedu, který se jí nemohl dosytit, jako by tušil, že už jenom málo času mu zbývá, aby ji zachytil v jemném ladění svých pláten. Ze skalnatých strání se dívával dolů na uplývající řeku a čekal, až ze zákrutu připlynou vory, nad nimiž stoupaly rozplývavé, modré chocholy dýmů, ztrácejíce se v dálkách. Uplynula léta, uplynuly vory, a my jsme stále dlužní tomuto Mařákovu žákovi větší díl vděčnosti, než jsme mu dali, a jež mu právem náleží. S těmito myšlenkami jsem došel až k bechyňským mlýnům, nad nimiž strmí město se starým zámkem, svítícím žlutými zdmi ze sytého blankytu nebes. Chcete-li spatřit nejúchvatnější krásu Bechyně, vyberte si pro svoji návštěvu slunečný den.
Jindy jsem se blížil Bechyni z Blat, v čase, kdy už kvete otavní květena jako světlík, starčky a chrpa čekánek. Od Svinek jsem šel mezi rybníky, nad nimiž nízko poletovaly vlaštovky, u cesty dokvétaly kručinky a v lesním stínu zbyla jen vzpomínka na kvetoucí kokořík. U rybníka Rytíře jsem ještě zastihl poslední pozdravy letního koupání v přečisté vodě, která i v nejparnějších červencových dnech si uchovává chlad lesních pramenů, vtékajících že všech stran do jeho protáhlé, stinné hladiny. Malá branka u hájovny, kde ještě stojí starodávná dřevěná pumpa s táhlem, vede už do černické obory, z jejíhož chladivého stínu vyjdete u Sudoměřic.
...
V zelené roklině mezi lesy leží Sudoměřice. Nevím už, byla-li to hospoda na konci vsi, kde pamětní deska připomínala na stavení, že se tu narodil K. H. Hilar, "jenž tvůrčí prací povznesl české divadlo na úroveň světovou". Vystřídav ještě jednou lesní stín, vešel jsem do aleje lipové, odkud byl krásný pohled na měděnku bechyňského farního chrámu, jehož báň ustaluje siluetu Bechyně našemu pohledu z této strany, podobu, která víc naznačuje, než říká.
Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.
Naposledy jsem kráčel k Bechyni od Bernartic v podmračném, pršlavém dni. U rybníka Koliměře vlály do sychravého větru chocholy suchopýru a z druhého rybníka, šestáku, temněla hnědá cigára orobince, mračna byla nízko a pěšiny na lukách plné vody. U polní cesty stojí kamenný, pradávný křížek, nazývaný lidem cyrilometodějský, a to je snad nejstarší výtvarná památka na této straně krajiny. Na radětické návsi jsme si kreslili selské prolamované štíty a dále šli po táhlé cestě mezi poli až do samé Bechyně. Z této strany přijdete nejdřív ke kostelu hřbitovnímu; proto jsem vám radil na první návštěvu Bechyně slunečný den, a ke slunečnému dni patří přece modrá obloha se svítivou hladinou řeky.
...
Tato sytá modř nebes zdůraznila bechyňské panoráma i tehdy, když před ně usedl Václav Špála, aby je sevřel do své hutné, trojbarevné akvarelové zkratky. Antonína Slavíčka více zaujalo barevné ladění klášterního štítu a jeho prejzových střech a potom ještě jeden pohled od schodů na celý klášter v přitlumeném světle podmraku. Otakar Lebeda maloval celkový pohled na město, Viktor Stretti stráň se zámkem a Karel Štěch si nakreslil na motiv bechyňského panorámatu několik větších kreseb. Richarda Laudu přilákal námět stavby velikého železobetonového mostu k tvorbě celého leptového cyklu a jeden lept s tímto motivem známe i od A. J. Alexe. Všichni tito umělci byli hosté, kteří neměli k Bechyni citový vztah rodácký.
...
Na jedné pouti se zastavil v Bechyni i Josef Mánes, aby si svou citlivou kresbou poznamenal do náčrtníku renesanční věž farního chrámu, kupoli klášterní kaple i opěrné pilíře kostela františkánského. I zámecká okna a římsoví ho tehdy zaujala.
...
Kdo se chce vcítit do života Bechyně rožmberské, nechť si přečte historický román Jiřího Mařánka, který vyvolá mnohou postavu i osudy z tehdejšího hradu a města.
Nejkrásnější pohled na město je jistě od řeky. Stráň rozvoněná na jaře stovkami rozkvetlých šeříků patří milencům, které už dávno neděsí hláska Kohout, bývalé obydlí katovo. Půvabu této bechyňské veduty s řekou, renesančním zámkem a klášterem na skalnaté stráni, plné zeleně a ptačího zpěvu, musíme hledat obdobu bud jen v Jindřichově Hradci nebo v Krumlově. Ve farním chrámu svatého Matěje spatříme mistrovskou práci Brandlovu, obraz svatých Tří králů, na náměstí starou hospodu U Šašků, na jejímž barokním štítě je boží oko, a křivé zdi vyvolávají představu života v starých měšťanských šencích. Jiná hospoda, U Karasů, nás přenáší pamětní deskou do doby Mozartovy. Zde se narodil roku 1741 Václav Pichl, hudební skladatel, který se dostal až do Itálie a po léta působil jako komorní virtuos arciknížete Ferdinanda v Miláně, kde velmi podstatně zasahoval do uměleckého života tamní opery. On to byl, kdo pořídil český text k Mozartově Kouzelné flétně a pro krajany napsal životopisy českých muzikantů, které k naší veliké škodě byly zničeny za vpádu Napoleonova do Milána. Sochař Bohumil Dobiáš vymodeloval jeho tvář; žel, byla poškozena německou střelou v květnových dnech roku pětačtyřicátého. Projděme pozorně Staré město od starých hradeb u Plechhamru, kde je bývalý židovský hřbitov a bašty nad údolím potoka Smutného, až k městskému hřbitovu. Hned u vchodu nás překvapí empirový medailónek s andělem pod smuteční vrbou i verše pod ním, vyryté jemnou kurzívou, z jejichž rýmů zavadí o sluch ohlas melodie máchovské:
...
Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovský statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil veliký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací bylo "Loučení", až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.
Staré bechyňské hrnčířství i cihlářství, po němž se zachoval název "háky" pro zvláštní druh zdejších prejzů, bylo přirozenou podmínkou pro založení školy, jejíž práce už dávno byla po zásluze uznána. Profesor Bohumil Dobiáš mě zasvěcoval nejen do všech fines řemesla, jako je tajemství lazur při vypalování a jiné fortele, ale ukázal mi i výstavku žákovských prací, seznamoval s dějinami školy i k vypalovacím pecím mě zavedl. Zůstal ve mně výsledný dojem, že tato pracovní tradice profesorů i žáků má právo na uznání i chválu. Já jsem vzpomínal nejvíc na Karla Boháčka, jednoho z vůdčích zjevů poválečné Umělecké besedy, malíře dodnes ještě nedoceněného, který na této škole strávil několik studijních let. Bechyňské škole patří svým mládím i jiný malíř, Jan Kojan, který nebyl tenkráte ještě rozhodnut, stane-li se sochařem nebo malířem.
...
Karel Škréta namaloval pro tento chrám dva oltářní obrazy, svatého Františka z Assisi a Antonína Paduánského, obraz svatého Ludvíka vyšel však z dílny Michaela Halwachse. Staré fresky rozněcovaly obraznost poutníků halucinovaným zobrazením pekla, kde jeden čert odnáší nahou ženu a zároveň tahá ještě jiného muže, další ďábel vyplazuje jazyk, a tak je tento ďábelský svět vyvolán opravdu dramaticky. K bechyňské gotické Pietě býval takový nával poutníků, "že až těhotným ženám plod z těla býval vytlačen", jak nás poučují staré anály...
...
Na shledanou, krásná Bechyně, na shledanou... ale jenom v slunečném dni!
-
Na Soběslavská blata ::
odstavce
11, 39
Z kopce u Zvěrotic přehlédneme jižní a západní obzor soběslavské krajiny opravdu se zalíbením. Jako procesí vycházejí z města aleje stromů k Bechyni i Roudné, na dráchovskou stranu i po tučapské silnici. Do modra lesů se zdvíhá nad rovinu cibulka dráchovské věže a ty si vzpomínáš na gotické fresky, jež tě tam před několika lety okouzlily. Tušíš i kamenné zdivo špejcharu, který byl původně zemanskou tvrzí. Z paměti si vybavuješ i děj románu Ves nad řekou od drahovského rodáka Jana Kouby, jenž tě zaujal některými venkovskými typy.
...
U bechyňské silnice stávala za Vlastiboří na místě nynější myslivny Čertovny polozbořená chatrč. Jednou se vracel za nočního času z Bechyně vlastibořský sedlák a zabloudil v mlze. Přišel k rozsvíceným okénkům této chaloupky a zahlédl tady tančící čertovskou chásku. Polomrtvý doběhl do Vlastiboře a od té doby se nazývá myslivna čertovnou. I tato pověst mě napadla za pozdního večera, kdy jsem šel lučními pěšinami k Zálší.
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
2
Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.
Bechyně
