Na Soběslavská blata ::
odstavce
1, 5, 6, 9, 11, 21, 37, 40, 49
Tiše, tichounce kráčí Lužnice mezí olšinami a vrbovím, sotva se trochu zamyslí, proměňuje se v tůň plnou stulíků nebo v nahou dívku, jejíž pohozený šat, ještě teplý, navoní kyprej, starčky a trávnička, nejvíc však zkrásní, když v dálce zapadá do par nad lesy červené slunce a dětské hlasy ladí šero do modři tak jemné, jaká bývá jen na borůvkách v nejvzdálenějším koutu paseky. Ráno bývá umyta do růžová a voní keříčkem spirey; její hladina se leskne v rosách luk, za nimiž je do obzoru stříbrně dýchnuta silueta soběslavské věže.
...
Rovné náměstí blaťácké metropole, jak právem nazývají Soběslav, je soustředěno kolem dvoulodního děkanského chrámu s pozdně gotickou klenbou a pětilistou rožmberskou růží nad portálem, kde mezi lipami pod gotickými pilíři stoji sochy svatého Josefa a Jana, trochu vzdáleněji na volném prostranství štíhlý sloup mariánský a ještě dále kamenný svatý Florián. Vejděme do chrámu k postrannímu oltáři, na němž ruka Madonina podává hrušku k pusince Jezulátka, zatímco zlatá vlna jejího roucha stéká do stříbrných obláčků až k obličeji luny a po stranách se vznášejí baculatí andělíčkové jako amoreti. Večery této rovinaté krajiny se zamýšlejí v jejím blankytném zraku a u nohou jí z váziček voní karafiáty. Blatské písničky si můžeme ještě poslechnout na svatbách a při muzikách, ale dudáci už tu nevyhrávají jako kdysi, a chceme-li důvěrněji poznat lidovou zpěvnost blaťáckou, musíme se obeznámit s láskyplným sběratelským dílem Píchovým.
...
Klenba gotického špitálního kostela svatého Víta spočívá na dvou tenkých pilířích, ale kromě architektury a několika chatrných obrazů už tu nespatříme nic zajímavějšího. Hláska hradu patří třináctému století, Smrčkovský dům na náměstí zčásti gotice, ale stavení nejproslulejší, zbudované u bývalých parkánů, dům pana Petra Voka, má všecky znaky vyspělé renesance. Renesanční velmož rožmberský vystavěl si toto sídlo jako občasný ložument na cestě do Prahy, aby jej v závěti odkázal sličné Zuzance Vojířové z proslulého fraucimoru bechyňského, kterou nejvíce zahrnoval svou přízní ještě za živobytí své urozené choti, paní Kateřiny. Tento milostný příběh je dobře znám z novelistické práce Františka Kubky, jehož zralé umění nám jej přiblížilo s jedinečnou citlivostí a účinem. I jinak Petr Vok přál Soběslavským, zřídiv jim slavnou rožmberskou školu, která měla být vysokým učením pro celé jižní Čechy; jest jen litovati, že tehdejší konšelé nenašli vhodného přístřeší pro znamenitou knihovnu rožmberskou, jež zůstala v Třeboni a za třicetileté vojny se dostala do rukou švédských.
...
Mnoho her zrežíroval v Soběslavi místním ochotníkům režisér Národního divadla Edmund Chvalovský, který působil ještě za Bedřicha Smetany, dožil se tu třiadevadesáti let a je pohřben na zdejším hřbitově.
...
Z kopce u Zvěrotic přehlédneme jižní a západní obzor soběslavské krajiny opravdu se zalíbením. Jako procesí vycházejí z města aleje stromů k Bechyni i Roudné, na dráchovskou stranu i po tučapské silnici. Do modra lesů se zdvíhá nad rovinu cibulka dráchovské věže a ty si vzpomínáš na gotické fresky, jež tě tam před několika lety okouzlily. Tušíš i kamenné zdivo špejcharu, který byl původně zemanskou tvrzí. Z paměti si vybavuješ i děj románu Ves nad řekou od drahovského rodáka Jana Kouby, jenž tě zaujal některými venkovskými typy.
...
Do tohoto dějiště umístil Donát Šajner příběhy svého poutavého vyprávění Kdyby jen červenec, které je z těch šťastných knížek, jež zaujmou čtenáře naráz, Že je přečte jedním dechem až do konce. Vystupují z ní postavy nové vsi v typických situacích, uchopené přímo sochařským hmatem. Tento soběslavský rodák nám už jedním románem pověděl o lidech svého kraje a v Pamětech uličníkových se rozmarně vyzpovídal z radostí a trampot svého soběslavského dětství. Napsal i knihu povídek o životě blatských družstevníků. Dětem věnoval příběh Tovaryši a Obrázky z přírody, nashromážděné za několikaletého pobytu v lesní chatě u břehu Lužnice za Roudnou.
...
Na březích Lužnice rudne za Soběslaví kyprej a voní tavolníky, pod vrbami hučí mlýn a stříbrně zpívá jez, kolem něhož kánoisté přenášejí kánoe, nad Šelestivým rákosím se zdvihá modré nebe, louky jsou plné rozkvetlého starčku a totenu, u cest voní svlačec, spanile se dívají čekanky a fialoví vysoké trsy hadinců. Kaštanová alej mě dovedla k Vesci, kde na návsi se bělá kaplička nad rybníčkem a v heřmánku husy, lipová alej pokračuje k Záluží a dál k Vlastiboři. Tato vesnice má už několik bělavých štítů s blatskou ornamentikou, kterou v minulém století vymýšleli pro nová stavení zedníci František soch ze Zálší a Martin Paták z Vlastiboře. Patákovým dílem budou asi nejkrásnější vlastibořská stavení u Císařů a u Havlíčků, v sousedních Klečatech už nerozeznáme, čí představivost pracovala na návrzích štítů u šimkú, Vondrášků nebo u Žáků. Nejsličnější architektury však mají v Komárově u čiháků, Malechů a Marešů; sem nejspíš zasahoval ze Zálší vliv Šochův.
...
Tato ves se zámečkem, kostelem a rybníčky je největší vesnicí Pšeničných Blat. Pšeničná blata tvoří vlastně pět vesnic: Zálší, Klečaty, Mažice, Komárov a Borkovice. Kolem Soběslavě se nosíval kroj blatský, jehož zavíječky byly pestřejší než bílé pleny kozácké, jaké si oblékaly hospodyně a děvčata ve vsích kolem Tábora a Bechyně, kde už bydlí Kozáci. Bohatost Blat necharakterizuje jen úrodná půda, rodící pšenici, podle níž mají své vžité pojmenování, ale i výstavnost selských stavení, jejichž nejokázalejší částí byl špejchar, zdobený se stejnou nákladností jako štít obytného domu. Tyto lidové architektury jsou výrazem vypěstěného krasocitu venkovských zedníků a vyjadřují zároveň mohovitost objednavatele, takto projevenou i navenek.
...
V Klenovicích si zřídil ze stodoly prostorný ateliér pražský sochař Jan Kodet a pracuje v něm valnou část roku. Tady vznikla socha Lužnice, půvabný ležící dívčí akt i "Patnáctiletá", která byla umístěna před pavilónem v Moskvě na výstavě 15 let Československé socialistické republiky. Inspiračním podnětem této sochy byla míčová hra dívek, které pozoroval na hřišti soběslavské devítiletky. Také rozměrné plastiky "Sedící žena" a "Živý pramen", stojící dnes před Alšovou galerií na Hluboké, vznikly v klenovické dílně. Jeho otec Emanuel Kodet, pelhřimovský rodák, je autorem Žižkova pomníku u Sudoměře a pobýval s rodinou často ve Skalici, takže syn se vrátil do kraje důvěrně známého z dětských let.
Soběslav
