Na Vodňansku
Protivinskej zámek
mezi horama.
Nezapomeň na to,
co jsi mi dala.
Dala, dala, dala jsem
vyšívanej harasem
pěknej bílej šátek
s tulipánama.
Viděl jsem protivínský zámek, ale nestál "mezi horama" kam jej umístila lidová píseň; naopak, od Protivína až k Budějovicům se táhne rozsáhlá rovina, plná luk, rybníků a vsí, jižněji nazývaná Zbudovská blata. Řeka Blanice stáčí od Vodňan k Protivínu svůj klikatý tok, aby odtud plynula ke Klokočínu, minula Heřmaň a u Putimi se spojila s Otavou.
Tvrz a ves Protivín byla zpočátku v majetku českých králů, později byla zastavena Rožmberkům a po nich se tu vystřídalo několik šlechtických rodů. Za Vratislavů z Mitrovic byl postaven kostel svaté Alžběty, stavitelé Pavel Bayer a Antonio Martinelli dali zámku dnešní podobu, ale hřbitovní kostel svaté Anny je památkou na Trautsmansdorfy, kteří v ní mají svou hrobku. Za posledních majitelů byla postavena barokní budova děkanství.
Pod platanovými alejemi u pivovaru chodívala jako děvčátko národní umělkyně Marta Krasová, vynikající členka Národního divadla, později vděčně vzpomínající na svá školní léta v protivínském rodišti. Tehdejší měšťanská Ikola měla dobré učitele, z nichž sokolský pracovník Josef Házr Písecký byl podněcovatelem místního kulturního ruchu a z jeho literárního díla si zaslouží vzpomínky historický román Kašpar Matyáš ze Sudetu, uvádějící čtenáře do vodňanského života v sedmnáctém století. Umělkyně vzpomíná zejména na vzácnou učitelku Emílii Cébovou, která jí dala nejen spolehlivý základ vědomostí, ale upozornila i rodiče na dceřinu hlasovou vyspělost a poradila jim, aby ji nechali hudebně vzdělat. Tehdejší regenschori Wunsch měl v Protivíně soukromou hudební školu a mladá žákyně se u něho začala učit houslové hře a zpěvu. Pořádal se svými žáky koncerty a na jednom z nich vystoupil i Ševčíkův žák. Tehdy si ho přijel poslechnout proslavený houslový pedagog a při té příležitosti slyšel i mladou žačku, která se uvedla Smetanovými písněmi komponovanými na Hálkovy texty. Zkušený mistr měl jistě neomylný cit, neboť okamžitě rozpoznal skutečný talent děvčátka a rodičům doporučil, aby je dali učit zpěvu. Tato příležitost se naskytla v Budějovicích, kde mladá kandidátka učitelského ústavu mohla navštěvovat i hudební školu Bohuslava Jeremiáše, kde ji ředitel vyučoval zpěvu a paní Vilma Jeremiášová hře na klavír. Tato učitelská dvojice dovedla pro své žáky vytvořit nezapomenutelně krásné prostředí. Školní koncerty byly jen introdukcí pro první vystoupení na jevišti, které se stalo v Táboře při zájezdu budějovické opery, kde Marta Krasová pohostinsky zpívala svou první roli jako kněžna v Dvořákově Rusalce. Po pražském školení začínala svoji uměleckou dráhu na operní scéně bratislavské pod vedením Oskara Nedbala a odtud vedla její cesta přímo do pražského Národního divadla, kde od té doby patřila k miláčkům hudebního obecenstva a byla chloubou našehd pěveckého umění.
Vraťme se ještě k jejím létům protívínským. Tehdy se v městečku usadil Ferdinand Hrdina, muzikant a malíř, který měl v Rusku svoji kapelu, a mladičká adeptka byla v zajetí dvou zájmů, hudby a malby, a dlouho nevěděla, pro který se rozhodne natrvalo, ale nakonec zvítězila přece jen hudba. Jezdívala každé prázdniny k dědečkovi a babičce do Horaždovic, a tam se na jednom koncertu seznámila se slavnou kontraaltistkou Olgou Borovou-Valouškovou, o jejímž velkém umění uznale říkala, že se takový zpěv ještě dlouho neuslyší. Tehdejší Horažďovice slynuly jako město vysoce hudební.
Mladá umělkyně se záhy dostává na světová jeviště. S Oskarem Nedbalem a Jaroslavem Kvapilem zajíždí v roce 1923 do Španělska, kde zpívá v Prodané nevěstě. Na popud Richarda Strausse dostala nabídku k státní opeře vídeňské, a jen z lásky k Národnímu divadlu odolala tomuto lákání jistě svůdnému. Na svých uměleckých zájezdech sklízela úspěchy v Paříži i v Dráždanech, v Sovětském svazu i západoevropských metropolích, dvakrát se dostala až do Ameriky, kde v San Francisku zpívala česky Carmen, a tamní kritika pěvkyni velmi chválila, ale její zpěv se jí zdál být zpíván "v poněkud komické řeči". V roce 1938, při druhém americkém zájezdu, byl zejména oceněn její slovanský hlasový témbr, který jí otvíral cestu k srdci posluchačů. Vysoce dramatický soprán byl tehdy jejím hlasovým nástrojem, zatímco my ji z posledních let milovali pro její krásný alt. Po Emě Destinnové byla naše protivínská rodačka první pěvkyni, která v širokém světě razila cestu českému umění hudebnímu.
O kulturní vyspělosti Protivínských svědčí i novostavba školy, jejíž projekt svěřili vodňanskému staviteli Václavu Tomsovi, který vyzval dopisem Mikoláše Alše, aby do dvou neorenesančních štítů navrhl sgrafitovou výzdobu. Malíř nakreslil kartóny, v nichž zobrazil Jana Ámose Komenského, biblický výjev s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu a svatováclavskou legendu. K radosti protivínských občanů můžeme prozradit, že jejich svatého Václava pokládal veliký malíř za nejzdařilejší ze všech postav své svatováclavské galerie. I pro jeden měšťanský dům navrhl svatého Václava, a všechny tyto Alšovy návrhy vyškrabal v omítce jeho věrný druh Josef Bosáček.
Žák Mařákův, Augustin Satra, namaloval dva obrazy s motivem protivínského náměstí. Nevíme už, kdo si je tenkrát objednal, a nedozvíme se už také, zda ho nezlákala svou stromovou krásou místní Bažantnice nebo platan před zámkem či jiná zákoutí v zámeckém parku.
Žádný z tehdejších krajinářů nebyl nepřítelem Gambrinova trunku a pivo uměli v Protivíně vařit převýborné. Satra měl jistě nemalé umělecké aspirace a dík stipendiím viděl veliký kus světa, ale jedenatřicetiletý umřel v Clevelandu raněn mrtvicí.
Vodňanskou silnicí dojdeme k vrchu poeticky nazvanému Radování a uvidíme jednu ze zvláštností kraje, kamenný sloup s podivným znamením, v němž jen poučený zrak pozná stylizovanou brzdu. Je to stará formanská "šajba", značka, která upozorňovala formany, že je tu blízký svah, a proto mají zabrzdit.
Stranou leží Radčice, stará ves, kde bývalo středisko českých bratří. Holeček vzpomíná na zdejšího souseda Kozla, který uměl "mluvit písničkami", a pro toto umění veršované improvizace býval zván na všechny okázalejší svatby celého vodňanského okolí. I jedním písmákem se mohli radčičtí sousedé pochlubit.
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty:
Houslista Václav Příhoda snad se někdy rozpomene při svých světových úspěších i na Vodňany, město svého zrození a mládí. - Spisovatel Otakar Štorch-Marien napsal odstíněným a jemným slovem svá pohnutí nad touto krajinou svého dětství v úvodu ke Kubaštovým obrazům s vodňanskými motivy.
Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.
Kostelík svatého Vojtěcha nad rybníky u strakonické silnice byl téměř denním cílem procházek Zeyerových, hlavně ve večerním soumraku, kdy slunce už zapadlo za Skočickou horu, louky voněly rosou a stromy se měnily v živé bytosti jeho hrdin a vysněných postav. Tato přírodní scenérie zdála se mu jako stvořená pro pašijové hry a jistě pomýšlel i na jejich napsání, ale tento sen, příliš poetický v době střízlivého podnikání, nebyl nikdy uskutečněn.
U hřbitovního kostela spí věčný sen jeho přátelé František Herites a Otakar Mokrý, ale já jsem si tam vzpomněl i na jiného spisovatele, kterého sem převezli z Vídně a je tu pochován se svými rodiči. Jeho tatínek byl schwarzenberským lesním úředníkem a maminka, rozená Mašková, pocházela ze známé vodňanské rodiny. Nevím, zná-li mladší pokolení jméno Karla Šarliha, autora Tvrdošíjných iluzionistů, Úšklebků sexu a Erotického dobrodružství Nikity Ochalčuka, knih, které byly vydány v pražském nakladatelství Františka Borového. Šarlih, rakouský důstojník, prožil v uherských a haličských posádkách rušný i prázdný život oficíra bývalé monarchie, pohybující se mezi pitkami, strachem z dluhů a milostnými avantýrami, jejichž zkušenost sám na sobě tak dobře poznal. Ostrá příchuť erotiky má na dně hořký kal desiluzí, něco vnitřně rozvráceného a bolavého. Jeho zrak vidí do slávy i bídy vojenského života před první světovou válkou a má větší důsažnost než pouhé svědectví a dokument.
Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Jeho touha po umění byla uskutečněna přijetím na pražskou akademii, kde studoval u Rubena, Lhoty a Haushofera, a po absolutoriu v Praze odešel ještě na dva roky doplnit své malířské vzdělání studiem na akademii vídeňské. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, kde si chystá přípravné studie k rozměrnému plátnu s námětem Husovy postavy, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje povstání polské a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách; za zmínku stojí, že byl učitelem kreslení i Smetanovy choti. Jeho tuláctví zavedlo ho do Francie, navštívil Rusko, potom se soustředil k práci v české krajině, zanechav po sobě mnoho drobných obrázků, blížících se svou tematikou i malířským zpracováním obrazům Antonína Chittussiho. Z jižních Čech namaloval rozměrný obraz na motiv výlovu Rožmberského rybníka jako jeden z prvních našich malířů, kteří se obírali světem rybářů. Měl k němu jistě blízko jako rodák města, ležícího mezi samými rybníky a honosícího se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr. inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad.
Staleté rybniční hospodářství dostalo před čtyřiceti lety rybářskou školu, učiliště, odkud vycházejí noví porybní a baštýři. Za okupace přišel na zdejší výzkumnou stanici rybářskou strakonický rodák MVDr. Václav Dyk, tehdejší asistent brněnské Vysoké školy veterinární, a ujal se čile práce se svými spolupracovníky. Připravil s inž. Václavem Podubským a Eduardem Štědronským malou rybářskou encyklopedii. Později vydal rozsáhlou studii o našich rybách, perlorodkách, veliké obrazové dílo o horských řekách slovenských a celou řadu dalších publikací. I ted když přesídlil natrvalo do Brna jako profesor Vysoké školy veterinární, vracívá se aspoň na chvíli o prázdninách za myslivostí, kterou podědil po svém dědovi les-mistru, a zastaví se i ve Vodňanech mezi přáteli. Jedním z nejdůvěrnějších je malíř Václav Štětka, kterého všichni rybáři počítají mezi své, neboť není významnějšího rybolovu v kraji, u něhož by nestál se svým malířským nádobím a nemaloval. Znají ho všichni porybní i chlapci z rybářské školy. Říkají pyšně: "To je náš malíř a naší práci rozumí, podívejte se, jak je správně namalována." Vypravil jsem se s ním na dva rybolovy o dušičkových dnech. Ještě na vodňanské věži svítil do tmy ciferník, když jsme projeli liduprázdným náměstím a dál kolem vypuštěných rybníků na strakonickou silnici směrem k Cehnicům. Hustá ranní mlha obklopila auto neprostupnou stěnou, v matném kuželi světla se mihl na cestě zajíc, potom jsme odbočili polní cestou a ještě před svítáním zastavili na hrázi Cehnického rybníka. Nad rybníkem mezi lesíky seděl u ohně baštýř a vyšel nám s puškou vstříc na hráz. Pomalu se rozednívalo v prázdné krajině. Přikládali jsme na ohýnek, sedíce na otepi sena, a čekali na rybáře. Ne dlouho. Malíř si zatím postavil stojan s plátnem a začal podmalovávat obraz, aby měl aspoň naznačenu krajinu, než začne vlastní rybolov. Každý rybník je jinak zasazen do krajiny, má svou vlastní vegetaci, své osvětlení, pokaždé jiné a neopakovatelné, a všude je jiný způsob výlovu. Po rozednění přijelo auto s rybáři, kteří složili na kádiště kádě, na hráz připravili nevod, kesery, ohnoutky, necičky a ostatní rybářské nářadí. Přijelo druhé auto se žáky rybářské Školy k "přistrojenému" rybníku. Baštýř se ujal žezla, rybáři nevodu a oznobené červené ruce táhly nevod k prvnímu zátahu.
Tento obraz, od dětství intenzívně prožívaný, stále vzrušuje mé smysly. Nic se vlastně nezměnilo, jen rybářské ustrojení není už vyrobeno z kůže a místo lejt stojí na hrázi nákladní auta. Nový gumový úbor se p/ý neosvěd-čuje, říkali mi staří rybáři. Je nepropustný, studí, rybář se pod ním snadno zpotí a nastydne. Na mou otázku, proč se tedy neužívá osvědčeného koženého šatu, mi odpověděli v tom smyslu, že k výrobě rybářských zástěr a bot je třeba zvláštní kůže, vyžadující k zpracování času i dobrého materiálu, a takovou kůži prý už dnes u nás nedělají. Radostně jsem zase poslouchal staré rybářské počítání, kdy se "ryba" počítá do páru až do "pětimecítma", což je, přesně spočítáno, padesát ryb. A ještě jedna věc se změnila. Neviděl jsem už nikde "čapíky", drobné vodní pytláky. Učinilo jim konec budějovické gestapo v jedné blatské vsi. Gestapáci si za války okupovali všechny rybníky pro svůj vlastní lov. Selští chlapci nedbali tohoto okupantského práva a pytlačili jako dřív. Jedna taková výprava skončila tragicky. Chlapci byli chyceni a na dvoře rodného statku před očima rodičů a celé obce bez soudu zastřeleni. Zpráva se roznesla do všech vsí, zapůsobila drtivě a i za pozdějších změněných poměrů se nikdo už pytlačení neodvážil.
Každá hráz je otevřená větru, který proniká až ke kostem, ale malíř nedbá nečasu ani zimy, maluje soustředěně, vidíme, jak plátno ožívá postavami rybářů, jak jsou zachyceni přesvědčivě s celou krajinnou atmosférou, za podmínek, o kterých nemá městský malíř, pracující v klidu a teple atelieru, ani potuchy. Chápu, proč tento malíř už celou řadu let zápasí o svou představu rybolovu, do jakých jemností zná každý rybářský úkon i všechny rybníky svého kraje. Chce se dobrat vlastní syntézy a o jeho poctivosti nemůže být pochyb.
Jindy jsme jeli na výlov rybníka Nového k Libějovicům. Viděl jsem trochu jinou scenérii. Mlha se srážela na šípkách a trnkách v mrazivé kapičky, z dubů padaly na hráz zatížené, vlhké listy, a louka pod hrází byla bílá jako pod sněhem, co na ní bylo racků v té chvíli. Vlhké dříví syčelo z ohníčků, rybáři se připravovali k zátahu, jeden z nich sháněl úderem "bacítka" o hladinu "ryby" do loviště, baštýř u kbelu řídil odtok vody. I v tom musí být zkušenost. Vody nesmí být v lovišti mnoho, protože by se rybářům špatně lovilo, ani málo, neboť by se špatně dýchalo rybám. Neslyšel jsem ani na jednom z rybníků zavolat "Hoří!", onu nejslavnéjší chvíli našeho dětství. Škoda. Rybáři vyloví rybník tak dokonale, že by v něm nezbyla pro racky ani čudlička. Splní sice plán do poslední písmeny, ale pánům klukům měli by nechat aspoň kousek dávné radosti a poezie.
V malířově dílně pokračovaly rybolovy až přes půlnoc v dlouhém hovoru o rybářských zvyklostech, o rybnících, z nichž každý má jinou tvář, a vůbec o celém vodním světě, tak vzrušujícím a plném poezie, kterou nepochopí nikdo ze suchozemců. Nezazlíte mi jistě, proč právě tohoto malíře mám z celého srdce rád.
Pro mne je to na Vodňansku jeden rybník, ležící na půl cestě z Vodňan do Chelčic. Jmenuje se Hliněný a turista by na něm nalezl sotva něco zvláštního. Z jedné strany se od něho táhnou pole na vodňanskou stranu, k Chelčicům se mírné zdvíhají louky ještě s jedním rybníkem a řadou topolů; západní obzor uzavírá dvojhřbetí skočického zalesněného hradiště. Hráz Hliněného mi přivolá dvě tváře; básníkovu, který tady často procházel, a jinou, dávnější, již si jen domýšlím vznícenou obrazností. Petr Chelčický došel až sem na pozvání táborského biskupa Mikuláše Biskupce, aby si porozprávěli o bohovědných subtilitách, týkajících se svátosti oltářní. Zachovala se nám replika selského myslitele, která toto středověké hádání umísťuje na zdejší hráz rybničnou, a uvádí ještě jednoho svědka, kněze Lukáše. Bylo asi více těchto setkání, jak vyrozumíme z jiných kapitol repliky; jednou tu byl Biskupec s táborským knězem Václavem Korandou, jindy navštívil Chelčického v jeho domově, jak přesně udává jedno místo: "v komoře své mezi lofyrn a pulpitem a já sedím před tebú na lavici".
Dnes už jsme příliš vzdáleni tomuto středověkému disputu, ale rozumíme dobře jinému hlasu chelčického horlivce. Tam, kde nám vykládá o "trojím lidu", na který byla hierarchicky rozdělena společnost jeho doby, je jeho zrak kriticky zaostřen a vidí příkré sociální protiklady. Tělo Kristovo, jak nazývá křesťanskou obec, sestává podle něho z jednotlivých údů; z pánů, kněží a lidu robotného. Jsou sobě navzájem podřízeny. "Moc svétská meíem má brániti dvtí stránek, a kněz uliti dvě" stránce, a robotnl lidé mají krmiti pány a knězí, robotné dobývali jim jídla, pití a platuov." To byl ustálený názor o soustavě společenské v jeho době, ale Petr Chelčický jej podrobuje ostré kritice a ta není tak nečasová, jak by se zdálo na první pohled.
A kdyz má jiti podlé duovodu, aby, kdyz trpí jeden úd, trpéli s ním všichni údové: kterak tedy ti údové hrbovatí, ješto meí drzí,jiné menšie údy dáví, zarmucují, tepů, sázejí do vedení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysly, fy jako uvadlí chodie, a tito jako koni obrolní, sytí a právní řehcí nad nimi, a knšíj jako oíi ostře v tom tele hledíta na obě straně těla, hledajíce, kterak by zbozi odřeli s nich a osobili je sobě, a obojí spolu, páni i kněšje, vozí se na robotném lidu,jakz sami chti. Ó, kterak daleko jsú od řeli svatého Pavla, aby trpěli všichni údové pro núý každého úda ! Tito pláli, ani je lúpí, vězie, šacují a oni se smějí jich veliké bídě.To už není středověká scholastika, to je zrak vyzbrojený cidivým smyslem skutečnostním, a my víme přesně, na které straně stojí chelčický hospodář. Nejvíce myslí právě na lid robotný.
Usoustředěné ticho nad žírnou rovinou se zamýšlí prosvítavými nebesy i šedým zrakem hladin, ze suchého rákosí vzlétly koroptve, z remízku zakvokal bažant, na hrázi šelestí duby a mlha zatahuje černé oranice i rozlehlé louky až k tušeným lesům na obzoru. Nad chelčickým kostelíkem krvavě zapadá slunce. Slyšíš jen hlasy přírody, cítíš dech otevřené země.
Vzpomínám na jednu báseň Viktora Dyka, nazvanou Země Chelčického.
V tu krajinu jsem také zabloudil. Raše/i na tá, bořicí se půda. Z nedávných bitev tábor koster zbyl a slunce plála před západem rudá. ... Lei potom rozstřel soumrak křídla zlá. X se jen modlit, nelze néco říci. Příroda sama jaksi zarnlklá. Zamlklá a moralizující... Jsou monotónní, šedé krajiny a perspektivy bezů těšné vždycky. I v dětských olích lezi doktríny, bizarní traktát teologický. A tak jdu, úzkost roste v duši mé před někým, kdo je příliš spravedlivý. Zvuk slova láska, o němž mluvíme, má akcent chladný, sofistický, lstivý. Do nebe hledím, pouhý přísný sen, jediná touha, intenzívní, listá. Ve slávě světa dábel zosobněn, v oblacích slunce je však oko Krista. To oko Krista hypnotizuje. Evangelia sen sním velkolepý. Pasivní duše za vse děkuje. Plod zakrnělý děkuje těch stepi. To oko Krista hypnotizuje. Rybářů vidím galilejských sbory. A dobře zřím-li, kdes se rýsuje netrpělivý stín - stín Bílé hory.Básnický tvar toho kraje, formovaný velikým básníkem, nemůže být brán jinak než jako výraz jeho vlastního osobního pohledu, ne ve všem obecně platný. I báseň Macharova, vyjadřující situaci, kdy Chelčický sedí s Mikulášem Biskupcem na hrázi Hliněného, lze přijmout jen z pozic jeho noetiky. Julius Zeyer vyslovil svůj vztah k Chelčickému a jeho krajině v jednom dopise jinou meditací:
O Chellickém asi mnoho neví (Tolstoj). Vždyť jest i u nás dosti těžko se o něm dovědět. Jsem velmi lasto v Chellicích, vidím tu bílou vísku v polích dřímat, kdykoliv se podívám od svého stolku z oken. Ten les, který se za fíl modrá, ta oblaka, která nad ni plujou, neví méně o tom llověku velkém než lx txdx kteří na tom místě bydlí, kde on fyl- -Ani stopa tradice nezůstala po něm. Památka jeho ztratila se v jeho rodišti, jako se zvuk jeho jména ve vzduchu rozplynul. Je mi vzdy smutno, když na to "lyslim. Je to osud každé lidské snahy?
Josef Holeček vzpomíná v Našich na bratra svého děda, který se přiženil do Chelčic a chodíval se synem k svému stožickému bratrovi na hrátky. Byl výborným vypravěčem a malému synovci, pozdějšímu spisovateli, zůstalo v paměti jeho vyprávění:
Děd Prokop věděl také, fy v Chellicích, dávno tomu, fyl ,mistr Kopyto', velký rozumec. Sám dospěl k tomu, fy rozxmec Chellický, jehož nyní obvyklého jména Zpolátku neznal, byl zxdn ,mistrem Kopytem' jen z přezdívky od lidí, kterým Zdravě jeho rozumy nebyly vhod. I přišel na to, fy to byl majitel zemanského statku v Chellicích, že Z Jezx stzku povstaly Ityry velké fyvnosti u Rokůsků, u Honzíků, u Kutinů a u Pychů a že v rybnilku přes náves od chaloupky měl sádka.
Holečkova vzpomínka nám dosvědčuje zcela přesvědčivě, že tradice slavného rodáka nevymizela v lidu nikdy.
Báseň Otakara Mokrého z Jihočeských melodií opírá se už o znalost Chelčického Postily a báseň Heydukova vyvolává postavu chelčického rozumáře z dojmů krajiny samé.
Teprve pronikavé studie Gollovy a vydání některých základních spisů Chelčického podnítilo zájem o tuto velikou postavu. Malíř Antonín Slavíček, přítel Gollův a čtenář právě vydané Postily i gollovských studií, chtěl sám vidět jeho rodnou ves. Vypravil se tam o prázdninách roku 1908, ale nevybral si pro tuto návštěvu nejpříhodnější čas, kdy tato krajina nejdůvěrněji promlouvá k duchu. V Chelčicích byla právě pouť s krámky a kolotočem, proto nalezl jinou skutečnost, která byla v rozporu s jeho představou, vytvářenou z četby. Chodil tehdy přes hodinu kolem Chelčic, hledaje nejvhodnější místo, odkud by mohl malovat, ale nic ho neuspokojovalo, a proto druhého dne namaloval zcela jednoduchou ves, která se vůbec nemohla pochlubit žádným slavným rodákem, jak nás o tom zpravuje Gollova dcera Ada: "To čistě malířské bylo silnější než všechny vztahy k minulosti." Jaroslav Goll, který tehdy přijel se Slavíčkem do Vodňan z Koloděj, svědčí, že slavný impresionista si namaloval skicu kostelíka s okolím, ale náčrt se ztratil a objevil se až na jeho poslední souborné výstavě. Slavíček hledal ještě druhý den u Chelčic nový motiv, ale už nemaloval a odjel do Husince.
Mnohokrát už jsem šel z Vodňan luční pěšinou k Lomečku a vždycky jsem celou tu pouť vzpomínal na Julia Zeyera.
Ano, na vaši Zahradu mariánskou jsem vzpomínal, Julie Zeyere, kráčeje jindy starými alejemi od Libějic k Lomečku. Nebudu se přít s historiky o to, kdo vlastně nakreslil plány lomecké svatyňky, ale jsem ochoten uvěřit sdělení prvního náhodného chodce, že je vymyslila některá z buquoyských komtes, a ne hrabě Filip Emanuel, jak je v kronikách psáno. Nikde jinde jsem neviděl v architektuře takovou přemíru "ruční práce" jako právě tady, kde je samá kraječka a frizúra, že to vypadá jako barokní hračka, upuštěná do překrásného přírodního prostředí. Honosné dvojoltáří s mohutným baldachýnem připomíná Berniniho ciborium ze svatopetrského chrámu v Římě. Jak vidno, nejen krajkoví, ale celá stavba připadá jakoby odněkud vypůjčená.
Lomecký lesní hřbitůvek je tak poetický, že plně chápu Julia Zeyera, který si přál být pohřben v této lesní tiši. Uprostřed dvojí řady akátů stojí prostý kamenný kříž a před brankou vysoký modřín, který svým rašením vítá nejdříve jaro a s prvními mrazy sype do jinovatek své hebké rezavé jehličí. Čti, poutnice, co je napsáno nad vchodem do tohoto království nebožtíků: "Co jste vy, to jsme byli my - co jsme my, budete vy."
Vyjděme z lesního stínu do volného kraje, kde v lukách voní starček a toten, nebe má barvu štičího hřbetu, plaché světlo klouže po klasech zrajících žit a šelestících ovsů, zatímco kolem dokola vom těžká ornice i sytá zeleň trav.
Už nejsou tak hojné nálezy vltavínů, podivuhodného nerostu, jehož zkoumání zasvětil dr. Oswald celý život; také zlato už se nenalézá v blízkosti Vodňan, které nemají ve svém erboví kapra, jak bychom se domnívali, nýbrž havíře. Před třiceti lety se tu naposled objevilo v okolí Křepic zlato a bylo tak krásné, že náš geolog dr. Bohumil Ježek prohlásil, že vodňanské zlato je nejkrásnější české zlato. Od dob krále Jana Lucemburského nenašlo se české zlato v tak pěkných ukázkách, jako je máme z Křepic v Národním muzeu v Praze a v muzeu vodňanském.
Na křepické silnici je tehdy mohli lidé sbírat mezi štěrkem a docela v ryzí podobě, ale tato sláva pominula jak sníh pod sluncem. Zlato pšenic však podává dlaň země rok co rok - a stále hojněji.
Na druhém konci kraje, v Lidmovicích, jsem si vyvolával jeden obraz Antonína Majera, který na mne vždycky působil svou zvláštní sugescí. Má prostý název Pohřeb v jižních Čechách a byl podnícen jednou prostou venkovskou událostí před padesáti lety právě zde. Chudý posluchač malířské akademie seznámil se daleko odtud, na Malé Skále, kde byl tehdy se Schwaigrovou školou na malování v plenéru, s mladým učitelem Františkem Bakulem z Lidmovic, který už tenkrát se zajímal o výchovu uměním. Mladí lidé se záhy velmi důvěrně spřátelili a učitel pozval chudého malíře, který neměl možnost letního pobytu, na prázdniny do maminčina lidmovického výměnku. Pro hocha ze žižkovského předměstí, jenž nikdy nebyl na venkově, otevřel se tu docela nový svět. Ze starého dřevníku si v Bakulouc dvoře zřídil ateliér, ale zpočátku v něm málo maloval. Zajímal se více o polní práci, jezdíval s Bakulovým bratrem do Vodňan, takže ho chasníci ze sousedních vsí považovali za nového kočího u Bakulu. Každou neděli musil s druhem učitelem do skočického kostela, známého poutního místa v kraji, už kvůli zbožné Bakulově mamince, jejíž přání plnil i syn, už tehdy ateista a anarchista, který od svého učitelského působení na Kladensku se stal přesvědčeným socialistou, nosíval peníze Michalu Káchovi na anarchistic-ký tisk a byl vůbec veliký pokrokář a neklidník. Hodně četl a měl stálé patálie se školními úřady. Byl mladému druhu jeden čas i mecenášem, pokud mohl z měsíčního třicetizlatkového služného konat tuto velkomyslnost. Majer mu namaloval portrét na sadě pod jabloní, vyladěný v odvážné barevné skladbě, dále podobiznu maminčinu s vnučkou a ještě jednu, kterou umístil přímo do jejího výměnku, kde z tmy okna voní muškáty a světlo lampy klouže po peřinách rozesílané postele. 1 do chléva si zašel pro motiv volků, v barevné citlivosti zachytil i starou cihelnu mezi Lidmovicemi a Skočicemi, mnoho chvil strávil také v Denkově mlýně u Pražáka, kde ho velice zaujal luministický problém vířící vody pod mlýnským kolem. Se zvířaty se někdy seznamoval nezvyklým způsobem. Jednou si trošinku zdříml na břehu po malování, a něco teplého mu silně dýchlo do tváře. Probudí se a vidí velikou kraví hubu, celou od barev, které slízala z jeho palety; jindy zase zvědavá koza mu doslova sežrala celou kostku mýdla a malíř byl rád, že se koze nic nestalo. V Kloubu si akvareloval u Michalů interiér selské světnice, kde byli Bakulovi příbuzní, i krajinu za bouře si namaloval olejem přímo v Lidmovicích, a opravdu dobře trefil jihočeskou bouřku. Motiv svého nejslavnějšího obrazu Pohřeb v jižních Čechách si našel na dvorku podružské chaloupky Brabcovy, stojící přímo proti Baku-lovic statku. Vážnost tohoto venkovského obřadu je tu ztvárněna silou básnickou a je kupodivu, jak tento městský synek se dovedl vcítit tak jemně do jeho atmosféry a tváří. Leptová replika stejně citlivě přenáší tuto chvíli v nezapomenutelném účinu. Čtvery prázdniny strávil mladý malíř v Lidmovicích do absolutoria akademie a potom ještě jedny, poslední. František Bakule, který vyrostl ve výraznou osobnost pedagogickou, se po letech přestěhoval do Prahy, opustiv Malou Skálu s jejími korálkářskými a tkalcovskými domácnostmi, plnými nouze a těžkého živobytí, aby se v Jedličkově ústavu věnoval službě dětem nejubožejším. Vytvořil z nich známý sbor zpěváčků, s kterým projel úspěšně celou Evropu a dostal se s ním až do zámoří. Na pozvání francouzských učitelů zpívali ve 40 městech, navštívili Dánsko, Francii i Maďarsko. Největší úspěch získali však ve Spojených státech severoamerických, kde byli přijati v Bílém domě tehdejším presidentem Hardingem. Českou písní však nejvíc podarovali naše zámořské krajany, jimiž byli doslova zbožňováni. Svého učitele doprovázeli zpěváčci i na mezinárodní pedagogické sjezdy do Švýcar, Německa a Francie, kde byl zařazován pro svou úspěšnou práci mezi nej záslužnější pedagogické pracovníky. Posluchači rozhlasu se dobře pamatují na nedělní sborové relace těchto Bakulových "zpěváčků". Své bohaté zkušenosti uložil František Bakule v knize pamětí, které jistě zaujmou mnoho čtenářů, až se dočkáme jejich knižního vydání.
Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce Jana Kojana, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu. Malíř nemluva a důklada si zajel nejdříve na Lomeček, kreslil pozorně jeho lipové aleje, od Chelčic si studoval pohled na Stožice s dominantou Skočické hory, zde si také načrtl scény k vesnickému posvícení. U Holečků se jistě rozcházela představa získaná z četby s přestavěným statkem, a proto si zaznamenal podle fotografie aspoň tváře Holečkových rodičů. V Lidmovicích se nejdéle zdržel u Hošků. Tam si kreslil vnitřek starodávného selského stavem se zástolím, dubovými židlemi, hliněná kamna i pelargónie za oknem v květináčích, a v Kloubu zase štíty a vjezdy. Když jsem prohlížel tyto náčrtníky, pociťoval jsem dvojí lítost: nad zmařenou nadějí Kojanovou i nad dílem Holečkovým, jehož nové vydání jsme už dávno měli mít uskutečněno.
Pod bílými pospíchavými oblaky jsem šel kolem Dřemlínského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi a kousek dál tměly se u lesa duby na hrázi Černoháje, jejichž stín se proměnil v travách v žlutofialový květ černýše hajního i v zasnění kvetoucího vřesu. Potom jde mělké úžlabí luk mezi smrkovými lesy a objeví se samota Klus, kde v osmnáctém století žil první český letec Vít Fučík. Zabýval se samými prapodivnými věcmi: sám od sebe se naučil řezbařit a truhlařit, vymyslil zvláštní kudlu, z níž stisknutím vyskočilo několik jiných malých kudliček. Bylo to zvláštní, lidé se podivili této umné práci, ale jejímu původci začali přezdívat Kudlička a tato přezdívka mu zůstala do smrti. Když mu bylo padesát let, začal se zabývat věcí do té doby v kraji neslýchanou. Zhotovil si zvláštní křídla, přivázal si je na sebe a ze střechy své chalupy se rozletěl daleko, daleko v pojmu svých vrstevníků. Vypráví se, že jednou letěl až do Vodňan, hodinu cesty vzdálených, a přistál zrovna vedle synagógy, právě když měli židé bohoslužby. Vyběhli ven, domnívajíce se, že mezi ně přiletěl Mesiáš, pohostili ho bohatě a dostal nové pojmenování "Zlatý ptáček". Jednou ho však srazil vítr na hráz Černoháje a trochu pošramotil, což pan farář z Bílé Hůrky svým osadníkům vyložil jako přirozený trest, poněvadž se člověk nemá rouhati Pánubohu. Letec si vzal toto naučení na chvíli k srdci a z kovových částí samoletu zhotovil kříže, které rozestavil kolem stavení. Ruka boží ho nepotrestala pádem, jak mu předvídal rozhněvaný duchovní; náš letec se dožil 85 let a umřel přirozenou smrtí roku 1804 a odpočívá svůj věčný sen na hřbitůvku rozprostřeném kolem kostela na Bílé Hůrce.
Není to daleko z Klusu. Za tratí zahlédneme na modrém pozadí nebes bělat se nad zelenou vlnou polí bílou, štíhlou věž kostela v Záblatíčku jako pastýře nad stádečkem střech. Vzpomínám na svítivost jednoho Ullrychova akvarelu, do něhož vbásnil své pohnutí, když se tu jednou zastavil na potulce uprostřed léta. Odtud zahlédneme radomilický dvůr a v zeleni luk baštu, kde jsme jednou byli s malířem Václavem Štětkou hoštěni velmi hodnými lidmi. Jižní obzor uzavírá táhlá křivka Kleti jako pozdravení krajiny budějovické. Směrem severním dojdeme k Bílé Hůrce, kde nad rozlehlým rybníkem se zdvíhá zvonice, tvoříc dominantu překrásné krajině, malíři dosud neobjevené.
Do Černohorských povídek Josefa Holečka dostaly se i Strunkovice, v kraji kdysi proslulé svými muzikanty. Nebudeme sledovat obšírné osudy Dominika Vondráška cestou na Černou Horu i na Černé Hoře samé, ale při pohledu na věž neubráníme se rozpomínkám z této rozmarné četby. Spisovatel ze Stožic si dobře zapamatoval škádlivé vyprávění o strunkovických věžních hodinách a se svou důkladností je zaznamenal humorně.
Strunkovičtí vystavěli kostel, vystavěli věž, ale když došlo na hodiny, vzpomněli si, že by měli spořit. Udělali tedy ciferník jen ve stranu, kde bydlil pan farář a pan půlmistr. Za to vyznamenáni chtěl se půlmistr spoluobčanům a chrámu Páně odměnit. Myslil, že závaží kamenná mají na kostelních hodinách po celém světě a že Strunkovice musejí mít něco zvláštního. Věnoval tedy hodinám závaží tvarohová, na něž musily dvě hubené jeho kravky dojiti přes půl roku. Zato však bylo každé závaží jako mlýnské kolo. Hodiny šly nějaký čas, ale potom se pozdily a pozdily, až nemohly z místa. Vypravena na věž komise, aby vypátrala, proč se hodiny zastavily. Komise seznala, že vrabci závaží sezobali, takže z nich nezbylo ani na syreček. Pan půlmistr cítil, že je na něm, aby věc napravil, a to co nejdříve, nebol už počali Strunkováci mřít hlady, protože hodiny po několik dní neukazovaly na zlatou chvíli oběda. Pan půlmistr usoudil tak: postavil pod věž obecního serbusa, dal mu do ruky dlouhou tyč a tyčí serbus rafičky postrkoval.
Josef Holeček vypráví o dalších nesnázích spojených s těmito hodinami: nakonec si Strunkovičtí pořídili hodiny sluneční, na něž jim malíř svatých obrázků namaloval svatého Isidora, jak pase stádo oveček, ale světci musil dát podobu farářovu a beran měl hlavu samého pana půlmistra. Sluníčko zas počalo dělat nedobrotu, ale i tehdy si pan půlmistr věděl rady. Chytil je do sudu s kolomazí a hodiny dal zaklopiti dřevěným truhlíkem, aby jim už sluníčko neuteklo.
Ještě si připomeňme, jak Strunkovičtí hasili oheň v Žíchovci ruskou hymnou. To je jistě věc neslýchaná a Holeček nás s ní seznamuje svým zvláštním humorem:
Protože bylo v Strunkovicích mnoho horkokrevných hlav, koupili si obecní stříkačku, kterou zavřeli do obecní kolny. Toho času zavítal do Strunkovic prvý kolovrátkář s prvým kolovrátkem, jejž obecní serbus viděl, nebol úřadní povolání nedovolovalo serbusovi, aby šel do světa na zkušenou jako páni měšťané a jiné "městské děti". Naplněn obdivem a úctou vykázal serbus kolovrátku nocleh v obecní kolně, aby se tam svobodně bavil se stříkačkou. Kolovrátek ještě ani stříkačku neodstrojil, když strhnul se pokřik, že v blízkém Žíchovci hoří. Serbus jako na koni do kolny pro stříkačku, ale namístě ní vzal kolovrátek. Zavezl jej před oheň, postavil na nejvýhodnější místo a vzal za kliku. Zatočil - a ze stříkačky valily se velebné zvuky ruské hymny. Naštěstí byla tehdáž ruská hymna v Rakousku zapovězena. Oheň se ulekl a schoval, aby se nemusil zodpovídati před soudem. Tak hasili ruskou hymnou.
Jak stavěli v Strunkovicích akciový kriminál, je už zase kapitola jiná. Neměli tu prý nikdy rádi Němce, nectili svaté, jen svatého Dominika, svého patrona. Ten prý za ně oroduje na nebesích, zvláště aby jim byly prominuty hříchy proti šestému a devátému přikázání, "kterýchžto hříchů dopouštějí prý se ve Strunkovicích i němé kameny".
Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany,
dal bych ti hubičku na obě strany,
ale že je za vodou, za voděnkou studenou,
nedám ti, má milá, ani jedinou...
Tato krajová písnička mě provázela od Strunkovic do Bavorova, a než jsem došel k městečku, zastavil jsem se u tří mezníků, jejichž vtesaná znamení jsou jistě neobvyklá: kříž, meč a rýč. Vysvětlení je pozoruhodné, i srdnatcům při něm naskakuje husí kůže. Jak by ne, když je tu názorně řečeno asi toto: Kdo mě vykopá, bude sťat a zahrabán. Bílá věž gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie i celá stavba se odráží od temného pozadí vodňanských hor a působí nad skromnými střechami městečka opravdu majestátně. Tato rožmberská architektura z konce století čtrnáctého je takové krásy, že se nad ní tají dech, poněvadž je málokde vídána a v tomto venkovském městečku nečekaná. Skvostný jižní portál, chrliči na opěrácích, sank-tuarium i sedile, barevný úsměv vybledlé fresky jsou opravdovým překvapením po mnoha stránkách. Krok za krokem by bylo možno kreslit a obdivovat tuto krásu, a stále by člověk nalézal na ní nové půvaby.
Toto městečko nezámožných rolníků a řemeslníků, dříve slynoucí svými dřevěnkářskými trhy, dalo české kultuře několik význačných osobností. Už v šestnáctém století se setkáváme s jménem svatovítského kanovníka Tomáše Bavorovského, který psal knihy obsahu bohovědného a je uváděný Jungmannem. Jako učitelský syn se narodil v Bavorově 7. srpna 1800 Josef Krasoslav Chmelenský, doktor práv a dvorský místosudí v Praze, probuzenecký básník a kritik, budějovický spolužák Čelakovského. Tento idylik jemného hudebního sluchu a zpěvného verše, jehož mnohé písně znárodněly, napsal text k první české opeře, Škroupovu Dráteníku, a pro téhož skladatele napsal ještě dvě slovesné předlohy k zpěvohrám. Jeho kritická činnost, zaměřená k divadlu, byla po mnohých stránkách objevná a záslužná, stejně jako zájem soustředěný k hudbě, který z přílohy k Věnci vytvořil náš první hudební časopis. Jako literární kritik vysloužil si smutnou proslulost příkrým odmítnutím Máchova Máje, a vlastně jen tímto odsudkem žije v naší paměti. Snad křivdíme tomuto probuzeneckému vzdělanci, snad si zkreslujeme poněkud podjaté jeho tvář do podoby málo sympatické; vždyť některým jeho veršům nemůžeme upřít líbeznost ani dnes.
Kulturní život bavorovský se dosti záhy soustředil k divadlu. Víme, že už roku 1837 bylo sehráno v zdejším hostinci U zvonu první ochotnické představení Čech a Němec od Jana Nepomuka Štěpánka.
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.
Před kterým z běsů unikal básník Máje pod modré nebe italských krajin a co si asi myslil při návratu z nich právě v této končině, doprovázen z Bavorova druhem stejného příjmení, bohoslovcem Janem Máchou, až k těmto rozpadlým zdem? Jedna poznámka v korespondenci víc napovídá, než sděluje naší zvídavosti...
Západní obzor vymezuje už tvář krajiny jiné, jejíž vítr je drsnatější, kraj, v němž se lidé žení a vdávají "mezi dvěma panenkama Mariema", a také rok tu měří jinak: osm měsíců je tu zima a čtyři měsíce chladno. Pod Štítkovem v Záhoříčku udržela se podnes jedna z pověstí, která nás napoprvé zmate svou určitostí. Číslo čtvrté v této vsi je prý rodištěm samého Otce vlasti Karla IV. Jeho matka Eliška Přemyslovna uchýlila se ve své těžké hodince do selské chalupy, když prchala před rozhněvaným manželem Janem Lucemburským. Každý v kraji o tom ví, ale zeptejte se historiků, ať vám dokáží z lejster, že se tento slavný král narodil jinde než v Záhoříčku ...
Jen si vzpomeňte, že za vlády tohoto Lucemburka bylo v Čechách založeno nejvíce rybníků, a není příliš daleko ze Záhoříčka do Vodňan, jak nyní sám pevně věřím - do kraje jeho zrození.
Prostý kamenný kříž s nápisem Rodina Votavova stojí nad jedním hrobem bavorovského hřbitova a snad jen nejstarší pamětníci ze Svinětic by nám mohli něco povědět o studentu, básníku a herci Janu Votavovi, jehož osud vzrušil na začátku století celou naši kulturní veřejnost. Připomíná nám studentské ovzduší Šrámkova Stříbrného větru s jeho oboleným mládím, s podobným osudem se setkáváme u studenta Kořínka v Holečkových Našich a o Votavovi bychom se dočetli v brožuře Zrcadlo katechetům, vydané roku 1906 v Knihovničce Času. Byla dokonce napsána i divadelní hra Jan Votava, která byla ve své době velmi populární, vyšel sborníček In memoriam Jana Votavy, vydaný přáteli, a Janu Votavovi měl být postaven od Františka Bílka pomník, na nějž byla uspořádána veřejná sbírka mezi studenty. I návrhy tohoto pomníku mají svou zajímavou, už pozapomenutou historii.
Ještě žije několik Votavových přátel a spolužáků, kteří mi mohli vydat svědectví živé a autentické.
Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:
"A ve středu dne 28. srpna 1907 doprovodili jsme Tě a donesli na bavorovský hřbitůvek... Smutně zpívalo se nám od Bendla Jeníčku náš, dřímej... srdce nechce spatiX, smutné házeli jsme na Tvou rakev růže, na nichž v životě ustláno jsi neměl, a smutněji házeli jsme symbolický bodlák, šípek a nejsmutněji - máky. Tvé máky, rudé jako krev."
Víc než půl století se převalilo nad událostmi, které tolik vzrušily účastníky a vrstevníky, ale my bychom si chtěli přiblížit živou tvář. Nalezneme ji především v knížce Když vzpomínalo mládí a ve verších otištěných v Hýskově antologii předčasně zesnulých českých básníků, s máchovským názvem Strhané struny zvuk. Mezi autory vzpomínek posmrtného sborníčku nacházíme Jaroslava Vrchlického, Fráňu Šrámka, Karla Půlpána, Miroslava Rutteho a Františka Taufra, všichni účastným slovem oživili tvář, ztrativší se do nenávratna. Typická tvář jihočeského studenta před půlstoletím...
tato kapitola v PDF
