• 
• 
• 
• 

Skočice

Skočice na Wikipedii

Související

kostel Navštívení Panny Marie ve Skočicích

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

• Strakonice :: odstavec 68

  Věž skočického poutního kostelíka přetíná obzor krajiny vodňanské a my se ohlížíme k západu, abychom ještě naposledy pozdravili Strakonicko, kraj mohyl, pravěkých hradišť, i město naplněné dělným ruchem našeho času.

• Na Vodňansku :: odstavce 24, 42

  Pro mne je to na Vodňansku jeden rybník, ležící na půl cestě z Vodňan do Chelčic. Jmenuje se Hliněný a turista by na něm nalezl sotva něco zvláštního. Z jedné strany se od něho táhnou pole na vodňanskou stranu, k Chelčicům se mírné zdvíhají louky ještě s jedním rybníkem a řadou topolů; západní obzor uzavírá dvojhřbetí skočického zalesněného hradiště. Hráz Hliněného mi přivolá dvě tváře; básníkovu, který tady často procházel, a jinou, dávnější, již si jen domýšlím vznícenou obrazností. Petr Chelčický došel až sem na pozvání táborského biskupa Mikuláše Biskupce, aby si porozprávěli o bohovědných subtilitách, týkajících se svátosti oltářní. Zachovala se nám replika selského myslitele, která toto středověké hádání umísťuje na zdejší hráz rybničnou, a uvádí ještě jednoho svědka, kněze Lukáše. Bylo asi více těchto setkání, jak vyrozumíme z jiných kapitol repliky; jednou tu byl Biskupec s táborským knězem Václavem Korandou, jindy navštívil Chelčického v jeho domově, jak přesně udává jedno místo: "v komoře své mezi lofyrn a pulpitem a já sedím před tebú na lavici".

  ...

  Na druhém konci kraje, v Lidmovicích, jsem si vyvolával jeden obraz Antonína Majera, který na mne vždycky působil svou zvláštní sugescí. Má prostý název Pohřeb v jižních Čechách a byl podnícen jednou prostou venkovskou událostí před padesáti lety právě zde. Chudý posluchač malířské akademie seznámil se daleko odtud, na Malé Skále, kde byl tehdy se Schwaigrovou školou na malování v plenéru, s mladým učitelem Františkem Bakulem z Lidmovic, který už tenkrát se zajímal o výchovu uměním. Mladí lidé se záhy velmi důvěrně spřátelili a učitel pozval chudého malíře, který neměl možnost letního pobytu, na prázdniny do maminčina lidmovického výměnku. Pro hocha ze žižkovského předměstí, jenž nikdy nebyl na venkově, otevřel se tu docela nový svět. Ze starého dřevníku si v Bakulouc dvoře zřídil ateliér, ale zpočátku v něm málo maloval. Zajímal se více o polní práci, jezdíval s Bakulovým bratrem do Vodňan, takže ho chasníci ze sousedních vsí považovali za nového kočího u Bakulu. Každou neděli musil s druhem učitelem do skočického kostela, známého poutního místa v kraji, už kvůli zbožné Bakulově mamince, jejíž přání plnil i syn, už tehdy ateista a anarchista, který od svého učitelského působení na Kladensku se stal přesvědčeným socialistou, nosíval peníze Michalu Káchovi na anarchistic-ký tisk a byl vůbec veliký pokrokář a neklidník. Hodně četl a měl stálé patálie se školními úřady. Byl mladému druhu jeden čas i mecenášem, pokud mohl z měsíčního třicetizlatkového služného konat tuto velkomyslnost. Majer mu namaloval portrét na sadě pod jabloní, vyladěný v odvážné barevné skladbě, dále podobiznu maminčinu s vnučkou a ještě jednu, kterou umístil přímo do jejího výměnku, kde z tmy okna voní muškáty a světlo lampy klouže po peřinách rozesílané postele. 1 do chléva si zašel pro motiv volků, v barevné citlivosti zachytil i starou cihelnu mezi Lidmovicemi a Skočicemi, mnoho chvil strávil také v Denkově mlýně u Pražáka, kde ho velice zaujal luministický problém vířící vody pod mlýnským kolem. Se zvířaty se někdy seznamoval nezvyklým způsobem. Jednou si trošinku zdříml na břehu po malování, a něco teplého mu silně dýchlo do tváře. Probudí se a vidí velikou kraví hubu, celou od barev, které slízala z jeho palety; jindy zase zvědavá koza mu doslova sežrala celou kostku mýdla a malíř byl rád, že se koze nic nestalo. V Kloubu si akvareloval u Michalů interiér selské světnice, kde byli Bakulovi příbuzní, i krajinu za bouře si namaloval olejem přímo v Lidmovicích, a opravdu dobře trefil jihočeskou bouřku. Motiv svého nejslavnějšího obrazu Pohřeb v jižních Čechách si našel na dvorku podružské chaloupky Brabcovy, stojící přímo proti Baku-lovic statku. Vážnost tohoto venkovského obřadu je tu ztvárněna silou básnickou a je kupodivu, jak tento městský synek se dovedl vcítit tak jemně do jeho atmosféry a tváří. Leptová replika stejně citlivě přenáší tuto chvíli v nezapomenutelném účinu. Čtvery prázdniny strávil mladý malíř v Lidmovicích do absolutoria akademie a potom ještě jedny, poslední. František Bakule, který vyrostl ve výraznou osobnost pedagogickou, se po letech přestěhoval do Prahy, opustiv Malou Skálu s jejími korálkářskými a tkalcovskými domácnostmi, plnými nouze a těžkého živobytí, aby se v Jedličkově ústavu věnoval službě dětem nejubožejším. Vytvořil z nich známý sbor zpěváčků, s kterým projel úspěšně celou Evropu a dostal se s ním až do zámoří. Na pozvání francouzských učitelů zpívali ve 40 městech, navštívili Dánsko, Francii i Maďarsko. Největší úspěch získali však ve Spojených státech severoamerických, kde byli přijati v Bílém domě tehdejším presidentem Hardingem. Českou písní však nejvíc podarovali naše zámořské krajany, jimiž byli doslova zbožňováni. Svého učitele doprovázeli zpěváčci i na mezinárodní pedagogické sjezdy do Švýcar, Německa a Francie, kde byl zařazován pro svou úspěšnou práci mezi nej záslužnější pedagogické pracovníky. Posluchači rozhlasu se dobře pamatují na nedělní sborové relace těchto Bakulových "zpěváčků". Své bohaté zkušenosti uložil František Bakule v knize pamětí, které jistě zaujmou mnoho čtenářů, až se dočkáme jejich knižního vydání.