Skočická hora

Reference

Krajina Jana z Husince :: odstavec 10
Tam uslyšíš "tiťáky"; tak přezdívají cizinci zdejším, protože zakončují měkce infinitiv. "Pudete na louku hrabať?" - bylo slyšet zdola nějakou babku se "smáť". Dole stříbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštů, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické hory a východně "pustý zámek" helfenburský. Zadíván přes ostrý obrys Bobíku k hranicím země, myslíš na těžké lidské dílo tam dole: na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políčka, těžké orání na vršku, vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých baráčků s obědy z brambor a kyseíého zelí, na předčasně zestárlé mámy, ztrhané nežádoucími porody, na věčně nedoživené děti, na lásku vystřízlivělou zklamáními, na chlapy, nahrazující si pocit štěstí šidítkem alkoholu, na pytláky i pašery, na holubáře v Zábrdí, na výměnkářky, vlekoucí v nůších suché borové šišky "krůtaly" - dost, už dost!
Na Vodňansku :: odstavce 16, 43-44
Kostelík svatého Vojtěcha nad rybníky u strakonické silnice byl téměř denním cílem procházek Zeyerových, hlavně ve večerním soumraku, kdy slunce už zapadlo za Skočickou horu, louky voněly rosou a stromy se měnily v živé bytosti jeho hrdin a vysněných postav. Tato přírodní scenérie zdála se mu jako stvořená pro pašijové hry a jistě pomýšlel i na jejich napsání, ale tento sen, příliš poetický v době střízlivého podnikání, nebyl nikdy uskutečněn.
...
Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce Jana Kojana, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu. Malíř nemluva a důklada si zajel nejdříve na Lomeček, kreslil pozorně jeho lipové aleje, od Chelčic si studoval pohled na Stožice s dominantou Skočické hory, zde si také načrtl scény k vesnickému posvícení. U Holečků se jistě rozcházela představa získaná z četby s přestavěným statkem, a proto si zaznamenal podle fotografie aspoň tváře Holečkových rodičů. V Lidmovicích se nejdéle zdržel u Hošků. Tam si kreslil vnitřek starodávného selského stavem se zástolím, dubovými židlemi, hliněná kamna i pelargónie za oknem v květináčích, a v Kloubu zase štíty a vjezdy. Když jsem prohlížel tyto náčrtníky, pociťoval jsem dvojí lítost: nad zmařenou nadějí Kojanovou i nad dílem Holečkovým, jehož nové vydání jsme už dávno měli mít uskutečněno.
Pod bílými pospíchavými oblaky jsem šel kolem Dřemlínského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi a kousek dál tměly se u lesa duby na hrázi Černoháje, jejichž stín se proměnil v travách v žlutofialový květ černýše hajního i v zasnění kvetoucího vřesu. Potom jde mělké úžlabí luk mezi smrkovými lesy a objeví se samota Klus, kde v osmnáctém století žil první český letec Vít Fučík. Zabýval se samými prapodivnými věcmi: sám od sebe se naučil řezbařit a truhlařit, vymyslil zvláštní kudlu, z níž stisknutím vyskočilo několik jiných malých kudliček. Bylo to zvláštní, lidé se podivili této umné práci, ale jejímu původci začali přezdívat Kudlička a tato přezdívka mu zůstala do smrti. Když mu bylo padesát let, začal se zabývat věcí do té doby v kraji neslýchanou. Zhotovil si zvláštní křídla, přivázal si je na sebe a ze střechy své chalupy se rozletěl daleko, daleko v pojmu svých vrstevníků. Vypráví se, že jednou letěl až do Vodňan, hodinu cesty vzdálených, a přistál zrovna vedle synagógy, právě když měli židé bohoslužby. Vyběhli ven, domnívajíce se, že mezi ně přiletěl Mesiáš, pohostili ho bohatě a dostal nové pojmenování "Zlatý ptáček". Jednou ho však srazil vítr na hráz Černoháje a trochu pošramotil, což pan farář z Bílé Hůrky svým osadníkům vyložil jako přirozený trest, poněvadž se člověk nemá rouhati Pánubohu. Letec si vzal toto naučení na chvíli k srdci a z kovových částí samoletu zhotovil kříže, které rozestavil kolem stavení. Ruka boží ho nepotrestala pádem, jak mu předvídal rozhněvaný duchovní; náš letec se dožil 85 let a umřel přirozenou smrtí roku 1804 a odpočívá svůj věčný sen na hřbitůvku rozprostřeném kolem kostela na Bílé Hůrce.