Husinec

Husinec na Wikipedii

Reference

Krajina Jana z Husince :: odstavec 7
Tito návštěvníci přišli jen jako hosté a zase odešli, ale těžký úděl malíře svého kraje byl dán až husineckému rodáku Josefu Krejsovi. Tato krajina pozdních jar a předlouhých zim, kraj, kde stupeň zámožnosti se měří už majetkem koňského spřežení, krajina, v níž si stačilo uvědomiti neslýchané procento dětské úmrtnosti a neléčené tuberkulosy, aby ses zachvěl, stala se osudem umělci, vyrovnávajícímu se s úkoly Životními a uměleckými za podmínek nesmíme obtížných, ale s charakterností hodnou obdivu i úcty. "Tady se těžce žije a pozdně zraje." To platí naplno i o mém mrtvém příteli. Sám zrozen z bídy, nejlépe jí rozuměl. Jezdívali jsme za ním s Dr Antonínem Křížem, zdejším rodákem, do starého patricijského domu, jejž celý vyzdobil sgraffity, kde měl i dílnu u přítele nakladatele Arnošta Fidlera, svého "dvojčete". U něho malovával na "prkejska" své kosárkovské "pohádky", u něho vysedával pod hodinami s kukačkou nad destičkami zimostrázu, aby do nich vyryl dřevoryt Šumavské Madony nebo Husova rodného domku, jež pak barevně tiskl po japonském způsobu.
Na Vodňansku :: odstavce 13, 35
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
...
Teprve pronikavé studie Gollovy a vydání některých základních spisů Chelčického podnítilo zájem o tuto velikou postavu. Malíř Antonín Slavíček, přítel Gollův a čtenář právě vydané Postily i gollovských studií, chtěl sám vidět jeho rodnou ves. Vypravil se tam o prázdninách roku 1908, ale nevybral si pro tuto návštěvu nejpříhodnější čas, kdy tato krajina nejdůvěrněji promlouvá k duchu. V Chelčicích byla právě pouť s krámky a kolotočem, proto nalezl jinou skutečnost, která byla v rozporu s jeho představou, vytvářenou z četby. Chodil tehdy přes hodinu kolem Chelčic, hledaje nejvhodnější místo, odkud by mohl malovat, ale nic ho neuspokojovalo, a proto druhého dne namaloval zcela jednoduchou ves, která se vůbec nemohla pochlubit žádným slavným rodákem, jak nás o tom zpravuje Gollova dcera Ada: "To čistě malířské bylo silnější než všechny vztahy k minulosti." Jaroslav Goll, který tehdy přijel se Slavíčkem do Vodňan z Koloděj, svědčí, že slavný impresionista si namaloval skicu kostelíka s okolím, ale náčrt se ztratil a objevil se až na jeho poslední souborné výstavě. Slavíček hledal ještě druhý den u Chelčic nový motiv, ale už nemaloval a odjel do Husince.
Krajina mýtu :: odstavec 67
Vidím tvou těžkou chůzi, když opouštělas končinu své mladosti, v které znalas každičkou tvář, věc, pěšinu i strom. - Sbohem, housátka! Sbohem, studni! - A jistě nezvyklas ani po letech v dalekém šumném městě, k jehož hradským síním byl připoután tvůj Jan službou u dvora králova. O čem si mohla vyprávět s chlubnými měštkami, jejichž paví pýchu a "sodomská rúcha" tak výmluvně odsuzoval v Betlémské kapli mistr z Husince, jehož horká slova dštila síru a oheň na všechny bezbožníky, kněze zpronevěřilé, a před jejichž přísností klopily zrak i povětrné žínky: Neb svatorušenie, jenž jest mezi knězem a mezi jeptiškú neb s jinú ženú, manželskú neb svobodnú, má obtíženie z toho, že súd zvláštní Ducha svatého má být svatější, slib čistoty slavnější a úřad kněžský najdóstojnejší. Ó nešlechetný kněže, jenž s Jidášem zrazuješ pána! těmi ústy líbá kurvu, jimiž si líbal syna člověka! to věz syna Panny čisté Marie!