Do nejjižnějších Čech
Když jsem poprvé přišel do Kaplice, měli tam právě slavnost s benátskou nocí. V městském parku hrála vojenská hudba, nad vodou svítily lampióny, vojáci pouštěli ohňostroj a na parketu tančilo mládí i stáří ve veselém reji. Z radniční věže zářilo rybí oko hodin, do hvězdné noci šuměla kašna a na náměstí se pomíchaly rozesmáté dvojice s vojenskými uniformami a pestrotou slovenských krojů. Bylo nedlouho po válce, proto nás v hostinci U zlatého kříže počastovali jen slanečkem a ložument mi opatřili v bytě jednoho vojáčka.
Později jsem se ubytoval ve staré škole, kde Vladimír Diviš zřizoval okresní muzeum, a ze svého vyšebrodského sídla, zřízeného ze starého hamru, přijíždíval za námi malíř Karel Minář, zamilovaný do kraje plného architektonických památek a zvláštní citové atmosféry. V noci nás strašíval rytíř, jehož brnění chřestilo při každém kroku pozdních příchozích, a klíče z cechovního znamení zámečnického cinkaly, jako by je rozeznívala nějaká neviditelná ruka. Alois Moravec pokreslil svými veselými nápady mnoho listů pamětní knihy, zatímco grafik Karel Štěch ryl do dřeva názornou mapu kraje plnou překvapivých motivů. Společně jsme jezdívali na vypůjčeném nákladním autu daleko do kraje a sváželi do Kaplice zachraňovanou starožitnickou kořist pro muzejní sbírky. Častěji jsme však využívali slunečných dní k dlouhým péším potulkám.
Město samo, založené na počátku třináctého století, nevyniká ani zvláštní výstavností, ani starobylostí. Z jeho historie upoutá jméno vrstevníka Husova, kněze Jakuba z Kaplice, který koupil se svými druhy dům U černé růže v Praze a věnoval jej českým universitním studentům. Pro čilejší ruch hospodářský nebylo tu nikdy přirozených podmínek. Polaření, chov dobytka a drobná řemesla živily obyvatele nebohatého kraje, jehož okresní město slynulo vedle Trhových Svinů slavnými dobytčími trhy, hojné navštěvovanými řezníky z celých jižních Čech.
Jen jedním jménem pronikla Kaplice do celého bývalého mocnářství.
V pedagogických kruzích dobře vědí o Ferdinandu Kindermannovi. Už význam jména nám mnoho napovídá...
Tento chudý synek ze severních Čech prožil bohatý život. Jako choralista v klášteře neuzellském u Friedlandu naučil se natolik latinsky, že mohl později studovat v Praze teologii. Po vysvěcení se dostal roku 1771 do Kaplice, kde veškeré svoje úsilí zaměřil k vyučování, zřídiv zde mateřskou školu. Jeho práce dosáhla takových úspěchů, že kaplická škola byla prohlášena vzorovou školou pro celou rakousko-uherskou říši... Kindermann vzdělával především učitele. Císařovna Marie Terezie ho ustanovila školním radou a povolala do Vídně, aby vyslechla jeho rady k chystaným školským reformám. Po čtyřletém působení v Kaplici byl povolán do Prahy; i tam na normální škole vzdělával učitele a dvorním dekretem byl za své zásluhy o zvelebení školství povýšen do šlechtického stavu s přídomkem Ritter von Schulstein. Brzy nato se stal opatem v uherském Peturu a později vyšehradským proboštem. Za devět let se stal biskupem litoměřickým a v tomto vysokém duchovním úřadě zemřel 25. května 1801.
Život Kindermannův je jedním z čítankových příkladů o chudých chlapcích, kteří se proslavili. Jeho pedagogické zásady se v nejpodstatnějších věcech opírají, byť nepřiznané, o objevitelské dílo Komenského. Důsledně uplatňoval polytechnizaci výchovy, spojení teorie s praxí, což je v podstatě zásadou i moderních směrů vyučovacích. Byl zakladatelem průmyslových škol a zdůrazňovaná praktičnost byla zcela v intencích josefínského militarismu. Rukodělná práce dětská, soustavně pěstovaná místo her a zaměřená k výdělečné činnosti, byla u něho někdy přeceněna; vycházela totiž ze strohého uvažování, že zahálka je počátkem hříchu.
Kaplické působení Kindermannovo přineslo ovoce hlavně německému školství, ale v celkovém účinu zasáhlo tereziánskými reformami i ve prospěch škol českých, zejména na venkově.
Česká menšina měla v tomto městě vždycky úděl Popelčin. Kapličti Němci se po první světové válce nemínili smířit s novou státní mocí a jejich setnina Volkswehru si chtěla zbraněmi vynutit starý pořádek. Bylo tehdy bojováno i o Kaplici a čtenáře Haškova Švejka bude zajímat, že se tohoto boje účastnil i známý hejtman Ságner.
Nejraději jsem sedával za Kaplicí na březích Malše, kdy za jezem v zátočině pod vysokými vrbami odrážela vodní hláď sedlovou střechu chrámové věže blanské i teplou žluť jejího zdiva, ozařovanou večerním sluncem, kterou později vystřídával modrozelený stín, a z chladivé rosy pod temnými olšemi omamně voněly tavolníky.
Řeka Malše dává této krajině melodii a v blízkosti jejích břehů nalezneme nejvíce přírodní a architektonické krásy i historických reminiscencí. Na samých rakouských hranicích leží Dolní Dvořiště, kde nad čtvercovým svažitým náměstím stojí jeden z nejkrásnějších kostelů vrcholné jihočeské gotiky. Jeho interiér dělí šest osmibokých sloupů na trojlodí, v němž kamenická práce se dobrala jedinečné jednoty a čistoty. Žulová kazatelna i pokladnice, všechna ostění i žebroví síťové klenby jsou projevem jemného cítění a dotvořeného slohu, jehož monumentalita působí zvláštní střízlivou krásou, která není studená, velikostí, jež neomračuje. A ještě nad jednou véd jsem se zamyslil právě v Dolním Dvořišti. Tady se narodil německý spisovatel Hans Watzlik. Jeho postoj byl vždycky vyhraněně protičeský. Nechceme tomuto autorovi podjaté upřít jeho skutečné zásluhy o šumavskou vlastivědu. Watzlikúv otec, který byl poštmistrem v nedalekém Rožmitále, cítil až do skonu vřele česky a těžce nesl synův ostentativní příklon k odpůrcům. Jak milujeme a jak je nám blízko Adalbert Stifter, Goethův spřízněnec po duchu, který se dovedl tak jemné a láskyplně vcítit do rodné krajiny a přitom nezaujaté pochopit i její českou duši!
Ta promluví k nám na mnoha místech z erboví pětilisté růže, která zůstala na svornících a sloupech gotických chrámů v Cetvinách i Českém Rychnově, v Malontách i Horním Dvořišti, nebo z portálu radnice v Německém Benešové a nad branou hradu novohradského. Staré matriky ve Svatém Kameni i v Českém Rychnově jsou psány naší mateřštinou až do století sedmnáctého; rožmberské pergameny, udílející Cetvinským mnohé výsady, hovoří k nám i po staletích krásnou jadrnou češtinou. Rožmberskou růži má ve znaku většina městeček tohoto nejjižnějšího českého kraje.
Krása kostelů, dolnodvořišťského a rychnovského, byla důvodem k žárlivosti mezi osadníky a zároveň zdrojem jedné pověsti. Stavitel dvořišťského chrámu zaměnil prý omylem plány své stavby s plány kostela v Rychnově nad Malší. Byl za tuto záměnu oběšen na vrchu Golgenbergu a jeho tělo pochováno pod schody na kazatelnu. Od té doby přezdívali Rychnovským šibeničníků.
Od Dolního Dvořiště je jen kousíček cesty k Certlovu. Tady ještě spatříme zbytky "koňské dráhy", která vedla z Budějovic do Lince a sloužila cestujícím až do sedmdesátých let minulého století. Nová železnice použila na mnoha místech její bývalé trasy.
Náprstníky a kručinky kvetou mezi břízami na cestě k Louzku, starému hrádku, jehož šedivé zdivo trčí na skále pod vysokými černými smrky jako zbytky opuštěného vosího hnízda. Dole pospíchá Malše a v její temné vodě, zeleně a stříbrně fosforeskující, svítí suché kameny a břehy jsou plné maliní, tavolnfků a ptačího zpěvu. Historie tohoto hrádku je chudá a lidová obraznost si ji musila doplnit pověstmi, protože nesnáší prázdnotu a chce mít zaháněna i místa zdánlivě pustá.
Před mnoha lety se vracel jeden voják z Itálie domů do Velešína. U Říma se setkal s poustevníkem, který ho oslovil česky a tázal se ho, zda ještě stojí v údolí u Dolního Dvořiště prastará lípa. Překvapený voják s úžasem vyslechl doznání starého eremity, svého krajana, který mu svěřil svůj pohnutý životní běh, jistě neobvyklý, a vyslechl daleko od domova dávné příběhy z rodného kraje, o nichž nemel ani potuchy. Starý kajícník byl v své mladosti příslušníkem loupežnické posádky v Louzku, zle hospodařící v lesnatém okolí hradu. Bývalý stupka, nyní oděný řeholním rouchem, číhával často v lese za lipou na kupce a pocestné, a proto mu zůstalo v paměti právě toto místo. Svěřil užaslému vojákovi, že v zmíněném údolí byla sklepem s podzemními chodbami stejně jako na Louzku, kam lupiči ukrývali nejcennčjšl lup, ukořistěný na obraných a zavražděných obětech. Starý poustevník velmi úpěnlivě prosil svého krajana, aby poklady vyzvedl, věnoval je na zbožný účel a usmířil tak krvavé činy kajícnikovy. Voják chtěl upřímné splnit krajanovo poslední přání. Stará lípa ještě stála při jeho návratu, nalezl i sklepení, ale pokladů se nedohledal. Pověst je určila tomu, kdo se odvážné za nimi vypraví v hodině duchů. Ten prý si je modlitbami přivolá a tím osvobodí duši poustevníkovu...
Tuto baladickou tóninu lidového vyprávění vystřídá svým jasem jiná končina. Za Drochovem se najednou údolí rozevře, zazáří zeleň trávníků, řeka se zlaté usměje a slunce vyhmátne z lesního dna červené brusinky i hlavičky křemenáčů. To už jsme u Mostků před starodávným hamrem, který nás uvede do zcela nového světa.
Hamerník spustil vodní kolo, které rázem uvede do pohybu ohromné kladivo pádně bušící do kovadliny. Je to vlastně kovárna, ale bez měchů a bez výhně, a železo se tu kuje zastudena. Hamerníci tu vyráběli většinou pluhy a jako nejvhodnčjšího materiálu užívali železa ze železničních kol, které vydrželo pádný úder těžkého kladiva. V zdejším okolí vznikla i první česká továrna na výrobu kos, která s domáckou výrobou nitěných knoflíků bývala zdrojem živobytí mnohých chudých rodin. Nitě z bývalé Schrötterovy továrny byly dováženy až do Ameriky.
Voňavé údolí Malše nás dovede zpátky do Kaplice. Svěřme se vábení této kouzelné řeky k dalšímu putování!
Hořká vůně arniky, květy náprstníků a zelené světlo pospíchající vody pod zalesněnými stráněmi vedou naše kroky až k zříceninám hradu Pořešína. Do čistého blankytu nebes promítá slunce oranžové sosnové kmeny jako jantarové sloupy. Marné jsem se snažil před zavalenými příkopy vyvolat si původní podobu tohoto hradu, založeného pány Bavory ze Strakonic, kteří jej směnili se svými příbuznými za hrad vitějovický, aby tak zaokrouhlili své državy u Bavorova. Noví majitelé psali se už z Pořešína a užívali v erboví střelu, v klenotu sokola a psa. Markvart z Pořešína dosáhl dokonce hodnosti hofmistra u královny Elišky, manželky Karla IV. V polovině patnáctého století koupil hrad Oldřich z Rožmberka a dal jej sám rozbořit, aby se nestal pevností husitskou.
Víc než historie zaujala mě zdejší překrásná příroda, která zlákala před první světovou válkou výtvarníky z pražského Mánesa, kteří si zde na břehu pod stromy postavili plátěný stan, troje prázdniny hostící tuto veselou chasu. Sochař Karel Dvořák měl vůdčí postavení v tomto rozverném společenství, k němuž patřil melancholický Bořivoj Žufan, pomáhající aspoň při škrábání brambor, zatímco v kuchaření se střídal malíř Alois Fišárek se sochařem Vincencem Makovským, a sochař Václav Vokálek měl zase na starosti proviant, pro který jezdíval každou sobotu až do Kaplice. Vezdejším chlebem pravidelné zásoboval naše umělce místní mlynář, německý komunista, tenkráte jistě vzácná výjimka mezi svými německými krajany.
Od Soběnova zaměřme k údolí říčky Černé, jejíž prudký proud dobře znávali voraři, plavící v něm svoje "prameny". Břehy jsou sevřeny vysokými skalami, kde se nám zachovaly kamenné mísy dávných obětišť a neporušená přírodní krása. Na jednom skalnatém ostrohu vysoko nad řekou strmí jako vybrané orlí hnízdo sotva patrné zříceniny hradu Sokolčí, pamatující století třinácté. Oldřich z Rožmberka, známý falzátor a nepřítel husitů, i tady osvědčil své podvodnictví, když měl prokázat, jak Rožmberkové hradu nabyli. Nechal vyhotovit listinu, kterou Přemysl Otakar II. domněle stvrzuje Vokovi z Rožmberka hrad Sokolčí, koupený prý od Jonáka z Vodic, aby bylo zabráněno loupežím, podnikaným z tohoto hradu... Dnes jen šum sosen ovívá zbytky zdiva, zatímco nové pokolení spoutalo řeku hrází, dávajíc novému životu nové formy a naděje...
Chceme-li se octnout přímo v patnáctém století, navštivme v podmračném dni hrádek Cuknštejn, kde opravdu zkameněl čas. Všechna ostění, pavlače, brána i nádvoří, ba i osmiboká věž, příkopy a hrazení zůstaly beze změn od roku 1448, kdy je dal vystavět pan Vilém Pouzar z Michnic. Před hrádkem u rybníčka se pásli koně, osmahlá jezdkyně mě tu oslovila bulharštinou a za vysokými topoly sušily ženy seno. Myslil jsem na Mikoláše Alše, který by se tu cítil jako doma, i na jeho druha Aloise Jiráska, jenž by toto starodávné dějiště oživil nějakým příběhem z doby, kdy se nosívaly prošívanice a pod klenutím se svítívalo smolnou loučí... Ne, nechtělo se mi uvěřit v existenci této časem netknuté starobylosti, jejíž sugesce je nezapomenutelná.
Rozsáhlý park, nazvaný po jedné buquoyské hraběnce Terezinino údolí, vede od Cuknštejna k Novým Hradům. Mezi lískami pobíhaly veverky, crkaly písně cvrčků, nad zákrutem cesty se klenuly větve obrovitého dubu, pod nimž ze suchého listí vyletují navečer roháči. V údolí hučí splav, z korun staletých lip bzučí včely a mezi tmavými smrky zasvitne empírový zámeček s pavláčkami a kamennými vázami, k němuž nepatří už nic jiného než vějíř nebo krinolína...
Víc historie než pulsujícího života cítíme na Nových Hradech, odkud je už jen skok k rakouské hranici, a odnepaměti zde vedla cesta do župy vitorazské. Hrad tu stál již ve dvanáctém století a ještě dnes vzbuzuje údiv hluboký příkop, oddělující vlastní hradní opevnění od města. Za husitských válek bylo dobyto Janem Bzdinkou, před bělohorskou bitvou je vypálil Dampier a za rok nato se zmocnil hradu Buquoy, v jehož rodě se novohradské panství udrželo až do konce druhé světové války. Buquoyské památky, uložené v hradním muzeu, skličují českou duši mnoha přesmutnými vzpomínkami.
Už se nezjevují postavy zakletých mnichů v síni Červené věže, ani v oknech se nemihne tvář sličné paní, která na rozdíl od jiných hradů rožmberských bývala zde viděna v rouše blankytném.
Pod chrámovou věží je rozloženo město, opředené tichem a vzpomínáním. Překrásná radnice s renesančním štítem vyvolává rušnější život minulého času. Odtud byl oznamován začátek jarmarků znamením dřevěné ruky se vztyčeným mečem, zde býval hák, jímž na hodinu bývali v pokutném koši vyzdvihováni pekaři, kteří nedobrou váhou pečiva šidili své zákazníky. Empírová "rezidence" má ještě původní balustrádu, fasády i krásné členění vysokých oken. V jedné uličce mě překvapila primitivní kamenná soška Madony, stojící přímo na chodníku. Klášterní chrám servitů mě okouzlil hvězdicovou klenbou a empírový "nový" zámek krásou svého parku. Vzácné stromy a keře, jako jinany, tulipánovníky a lonicery se tu střídají s krvavými buky, lipami a kaštany. Měkká zeleň trávníku, voda a kamenné vázy, cesty i písčité pěšiny tvoří krásné prostředí rozjímavým procházkám. Široké rozhledy do třeboňské roviny jsou prosvíceny modrem a vodou, oblačnem, ptačím zpěvem i tesknými vůněmi vánku, který je chladivý i v největších parnech.
Vzpomínal jsem na Julia Mařáka, milence lesní a stromové krásy, který sem zajel na celé léto se svou malířskou školou; nedozvíme se už, zda ho nezlákal víc nedaleký prales žofínský, nejkrásnější v Čechách. Vzpomněl jsem i na E. F. Buriana a jeho divadelní soubor, tolik se přátelivší s novými novohradskými osídlenci.
Z Nových Hradů spatříme jako na dlani barokní dvojvěží Dobré Vody, poutního místa, kde je plno umného řezbářského díla a poezie. Zdejší hojivou vodu znali již Rožmberkové a její blahodárná moc vyléčila mnoho nemocných. Kopčitá cesta nás dovedla do Hojné Vody. Hledal jsem zde myslivnu, kde bydlíval o prázdninách Zikmund Winter a kde napsal své nejznámější dílo Mistr Kampanus. Před padesáti lety sděloval své srpnové dojmy v jednom dopise, poslaném spisovateli Karlu V. Raisovi.
Pozdrav z Hojné Vody, v níž se mývali páni z Rožmberka. Nevím, zdali se dnes kdo tu koupe, ale pouti sem jdou i české. Povětří mám chladné, ale nestěžuji si.
Jezdíval sem na léto už od roku 1896 a zdejší Němci ho měli rádi, nazývajíce jej "náš jemnostpán". Na půdě domu za kostelem u pekaře Schachnera bylo nalezeno několik náčrtů k jeho slavnému historickému románu. Ještě z roku 1911 máme zprávy o jeho pobytu v Hojné Vodě, na kterou vzpomínal v bavorovském Reichenhallu, kam ho nakonec poslali lékaři. V jednom z posledních dopisů psaném Raisovi z Hojné Vody seznamuje ho se zdejšími národnostními poměry.
Že Vaše psaní s českou adresou sem doílo, divím se. Výklad jest jen ten, že Zdejíi poítmistr je řádný, ale tajný Čech, aspoň tak tajný, že nesmí moc křičet. Tajnější Češi jsou zdejší učitelé i s řídicím. Zřejmý Čech, který křičí a se hlásí, je farář. Pak jsem tu našel souseda, má domek a grunty - a ten je Čech, kterému se mezi Němci stýská. Takovému je našinec sem příchozí potěchou a posilou.
Doktor Nelas, můj královský lékař tělesný, byl tu, přijel sem, aby okoukal moji zdravotní situaci. Shledal, že bych takový byt a příležitost sotvakde druhou našel. I s těmi hrbatými procházkami se smířil, neboť do vrchu kráčím zvolna velmi.
Ještě rok před svým skonem pobyl v Hojné Vodě, ale to už byla návštěva opravdu poslední. Ve středu dne 12. června 1912 vydechl naposled v Reichenhallu a do Prahy se vrátil ke svým už jenom v rakvi.
Lesní zámeček Žofín střeží dvě sochy jelenů a hluboké lesy se prostírají kolem dokola. Odtud jsem vyšel k chráněnému pralesu, který se netěší takové proslulosti jako boubínský, ale jisté neprávem, poněvadž je krásnější. Vypuštěné jezírko Eibe neodráželo stíny jehličnatých korun, jeho dno čpělo vlhkým bahnem, kořáním pařezů a tlením zvadlého listí, obrovské kameny byly šedé a co chvíli je horský konipas oživil svým kmitavým neklidem. Jen u hráze se temněla voda zvláštním žlutohnědým odstínem, žíhaným modrými přísvity. Mlčení jalovců a tisů bylo melancholické, arniky hořce voněly, vánek rozhoupával modré květy zvonků a nad šedými, hladkými kmeny buků ševelilo světlé listí, prosívající jemné světlo, které se dole proměňovalo v bílý květ pstročků. Kmeny smrkové tyčkoviny krvácely pryskyřicí, vytrysklou z ran způsobených jeleními parohy, a potom už nás zajal prales svým tajemným mlčením. Je to zvláštní: naše představa utvořená z četby se naprosto rozcházela s poznávanou skutečností. Tento les byl němý, bezhlesý, v němž nebylo živáčka: pták tu nezazpíval, ani myš nezašelestila suchým listím na jeho dně, jen zelené ticho korun a zelené ticho mechů mlčelo jako voda nad tělem utopencovým. Příroda jako by zde uplatnila všechnu svou krutost svobody, která dává právo na život jen ncjbezohled-nějším jedincům. Velkolepá je nádhera rozrostlých jilmů, ale stín jejich hustých korun utlumil kolem vše, co k svému růstu potřebuje životodárné sluneční světlo. Pod tímto stínem už není života. Jen troucheň tu dýchá a nohy se do ní boří po kolena, jen život cizopasný tu žije, obrovské dřevna-té choroše přitísklé ke kmenům jako nějaké mamutí ústřice, jež tolik svým tvarem připomínají. Skupiny stromových velikánů se střídaly s prázdnými místy, které ovládala kyčelnice, jedovaté vraní oko nebo lýkovec, jehož červené bobulky mi přivolávaly představu stydnoucí krve. Převysoká osamělá jedle si jediná z jehličin vyvzdorovala svůj růst a světlo. Myslím, že původním porostem našich lesů byly listnáče a teprve zásahem lidských rukou převládly ve většině lesů jehličiny. Listnatý strom má také do větší šíře rozloženy kořeny a jeho holé větvoví nepraská v době oblevy pod tíží tajícího sněhu jako jehličiny, mělčeji zakotvené v zemi.
Procházel jsem sám vylidněnou krajinou pod Novohradskými horami a bývalými osadami sklářů, dřevorubců a vorařů, v kterých bývalo těžké živobytí. Většina usedlíků nacházela obživu jako lesní pracovníci a chovatelé hovězího dobytka, domácká výroba nitěných knoflíků byla prací povětšině ženskou, chudá půda a sychravé podnebí činily polní hospodářství málo výnosné. Louky, lesy a pastviny zachovaly si podnes své přírodní kouzlo, ale všude jsem postrádal lidskou přítomnost. Jistě je krásný jasanový les u Leopoldova, poutníka okouzlí i lesní rybník u Jiřic, už přes tři století zrcadlící pospíchavá oblaka a černé smrky, a v Pohoří jsem zase vzpomněl na obrázky malované na skle, vyvážené odtud do Slavonie, Charvátska i bývalé carské Rusi. I tady mě provázela melancholie, kterou vyvolávaly opršalé šindelové střechy, tlumící barevnost krajiny do tesknoty a zamyšlenosti. Zde na rozvodí Vltavy a Dunaje jsem došel až k trojmezí Čech, Horních a Dolních Rakous, označenému trojbokým kamenným sloupem s vtesaným letopočtem 1661 a reliéfy patronů těchto tří zemí.
Tuchu lidského života jsem nalezl až v hájence u Janovy Huti. Hajná, která mě přivítala, byla snad nejšťastnějším lidským stvořením, s kterým jsem se za léta setkal na svých potulkách. Pohostila mě mlékem a vyprávěla o svém živobytí. Zdejší samota ji neskličuje, práce má dost, neboť musí za léto nasušit osmnáct for sena. Jen kus pole by chtěla mít osetý obilím a pár řádek brambor nasázeno jako ve svém šumavském domově u Vimperka. Zpozorovala mou pochybnost a ihned ji rozptylovala vysvětlením. V zimě až k samé stodole přicházejí z Novohradských hor stáda jelenů, a jakmile sejde na jaře sníh, spasou tito paroháči všechno osení a zasázené brambory vyhrabou tak důkladně, že po jejich návštěvách nezůstane v zemi ani jediná hlíza. Pro nákup musí z hájovny chodit až do Pohoří, a chtějí-li poslouchat rozhlas, je třeba dovézt vybitý akumulátor hodně daleko... až do Kaplice. Myslila už jistě na dlouhé zimní večery, neboř jsem v světnici zahlédl rozměrné plechové konve plné petroleje. Zpočátku se tu bála nočních návštěv odsunutých Němců, kteří se přes blízkou hranici vraceli pro ukryté věci, jež tu před svým odsunem poschovávali. Byli tu několikrát a kurážná hajná mi vyprávěla, jak byla odhodlána bránit se nezvaným hostům v krajním případě i nabitou puškou. Ukazovala mi rozházenou hranici dříví, pod níž byla vybraná skrýše. Život hajného se tady neobejde bez některých trampot. Největší z nich je nedostatek lesních dělníků. Má jich pro celé rozsáhlé polesí jen šest, počítaje v to tři ženy. Není vždycky možné zpracovat včas polomy, aby les nebyl napaden kůrovcem, a vázne rovněž jarní sadba stromků. Také odvážení dříví, které dřívější obyvatelé plavili po vodě, trpí nedostatkem pracovníků. Měla jistě pravdu, neboť na dalším putování těmito končinami jsem si mnohokrát ověřil, jak všude chybějí pracovité lidské ruce...
Už dávno nesviští sklářské brusy ve Stříbrné Huti, ani se nepasou stáda strakatých krav na pastvinách u Dolního Přibrání, jen špačkové sklízejí úrodu zralých třešní v aleji při cestě k Rapoticům a na prázdných půdách opuštěných stavení vladaří vítr.
Modrý horizont vrchů se svažuje někam do Rakous a nad krajinou plují bílá letní oblaka. Vyvolávám si pod nimi kouzlo několika míst, vábících k návratům, několik chvil horkého úžasu, které mi tyto zdánlivě rozptýlené obrazy spojují znova v celek.
Snad to byla okamžitá radost z osamělosti, jež mě nutí obnovit si vůni lučních kohoutků v lukách u Malont a zneklidnělé vlnění metlic pod Hradišťskou horou mi zase přivolalo na zarostlé valy tváře pradávných obyvatel, jejichž jména splynula s časem a zemí. Sosnové lesy s tichým zamžením borůvek a jásavým nachem brusin mi přivábí cestu do Rožmitálu, městečka s překrásným jménem a erbovím, v němž je půlměsíc, hvězda a pětilistá rožmberská růže. Mé vzpomínce patří nejen jeho kamenný pranýř s katovnou a vrchy podobající se dračímu hřbetu z pohádek, ale i lidová legenda o malíři, kterému z hrubého plátna a ještě hrubších barev vyrostla před užaslým zrakem milostná tvář Bohorodičky. Její zjevení nad obrovitým balvanem ve Svatém Kameni dalo vznik poutnímu chrámu, nejjižnéjšimu v celé české zemi, kde po desetiletí znívaly litanie, ale s jinou kadencí než tou, kterou vznécuje naše srdce sladká řeč mateřská. I kapličky křížové cesty se zvláštními přístřešky jsou rytmem jiného citu, než je náš, ale okouzlí nás lidovou duší, byť cizí, mnohem intenzívněji než kostlivčí přízrak svaté Koncordie, s barokní režií vystavený v skleněné rakvi pod klenbou hlavního chrámu. Krumlovské klarisky věděly asi dobře, jakou vábničkou přivolat k tomuto místu zbožné poutníky z rakouské strany. Jen trosky věže zůstaly z celé tvrze na návsi v Tiché jako připomínka dávných stráží v této krajině, jen jako tucha uplynulého života, o němž už nevědí pranic zpívající ústa děvčat z mládežnické brigády, spěchající ráno na senoseče. Její písně jsou rytmem jiné krve, jiných nadějí a jiného času.
I setkání mezi březovými hájky s mladou listonoškou jedoucí na mopedu, a zase setkaná s dvojicí vojáků pohraničního útvaru, doprovázenou psem, i dlouhá zástavem se slovenskými pastevci, kteří si tak rádi popovídají o přírodě, dávají těmto potulkám nových odstínů překvapivosti. Vy lesy, rdící se kloboučky křemenáčů a brusinkami, louky u Bukovska s bílými květy parnasie a pastviny na březích Malše plné pýchavek a pupav, jak často se mi o vás zdává.
A jak pominouti tebe, návsi blanská, celá proměněná v záhony hlavatice, pro niž si jezdily v jarním čase hospodyně z celého kraje. Ani pro dětské hry tu nenechala místo selská praktičnost, jež nás nezmate ani dvěma kamennými božími mukami, postavenými nad zelím, tuřínem a mrkví. Vždyť i krásná pozdně gotická archa nalezla útulek v jednom selském stavení jen proto, že mohla posloužit jako slepičí kukaň.
Náves netřebickou i v Rozpoutí mám navždy spojenu s kovárnami, kťeré svými cibuličkami bání a zvonky, vyzvánějícími večerní klekání, patří už citovému ladění jiné krajiny, jejíž hlas a vábení jsou poháněny jiným rytmem a jinými kouzly. Je to Doudlebsko.
Předznamenání mu dává Svatý Jan nad Malší, k němuž vedou cesty plné janovců mezi žitnými lány, a pod ním se prostírá kraj, znající mládí Žižkovo.
Než se k němu přiblížíme, ještě plni obrazů a vzpomínek z putování nejjižnější končinou země, zastavme se pod duby na hrázi Žáru, rybníka, který je jmenován už v jedné listině Přemysla Otakara I., pečetěné roku 1221.
Nezapomenutelné jsou jeho večery, kdy rozsáhlá hláď zrcadlí temný trojhřbet Novohradských hor: Vysokou, Písařku i Kraví horu, a na straně půlnoční uzavírá obzor táhlá vlna Slepičích hor za Trhovými Sviny. Jeden břeh se tmí lesem a druhý je rozsvícen zelení luk i režnotou žitnišť, zlátnoucích pod krvavým zapadajícím sluncem.Viděl jsem mnoho rybníků na své pouti, ale tento rybník dovede čarovat nejpřekvapivěji a do jeho proměňavého zrcadlení si můžeme promítnout nejvíce stavů duše.
Vzpomínám na toulky touto krajinou mezi loukami, močály a borovými lesíky v jednom prosvítavém srpnovém jitru, kdy proti slunci svítila rosa a v mokrých příkopech kvetla bílá řeřišnice potoční a červivec, třasaviska byla plná klikvy, rojovníků a vlochyně, podzimkový čas už přivolávaly vřesy, parnasie a starčky, mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a na zrajících ovsech se leskly v síti babího léta přečisté stříbřité krůpěje. Vzduch voněl vodou, zemí a tesknotou...
Byl čas pozdních žní, ale nikde v polích jsem nepotkal mladé pracovníky. Jen ženy kosily trávník a nemohl jsem se zbavit tísnivého dojmu, že se nám před očima všechny zdejší vsi proměňují v starobince. Bál jsem se představy budoucího života v tomto kraji, dívaje se přes obzor pomezních vrchů, za nimiž jsem viděl pracovní ruch a pečlivé obdělaná políčka až k samým hraničníkům...
Tato melancholie mne provázela až k Žumberku. Je to zvláštní ves. Její kostel je prý kopií pražské kaple Betlémské, ale nejpřekvapivější znamenitost má v hradu, obehnaném zdí a zpevněném pěti věžemi. Jako bych se rázem octl o celá století v minulosti. Tolik je tu roztodivných koutů a dvorků, kulatá věžní okénka s rozprýskanou omítkou připomínala pohled nějakého obřího oka, tolik je tu překvapivých zákoutí a stínů, z nichž je možno spřádat sny, příběhy a fantazie. Ano, tady bylo prý sídlo loupežných rytířů a tento hrad by jistě na dlouhou dobu připoutal básnickou duši Piranessiho svou realistickou fantaskností a inspiroval ho k mnoha grafickým listům...
Přivede-li vás náhoda do těchto končin, svěřte i svou obraznost právě Žumberku. Jeho anima loci vám napoví tvář krajiny jiné, kde budete ještě očarovanější...
tato kapitola v PDF
