Do nejjižnějších Čech ::
odstavce
15, 16
Náprstníky a kručinky kvetou mezi břízami na cestě k Louzku, starému hrádku, jehož šedivé zdivo trčí na skále pod vysokými černými smrky jako zbytky opuštěného vosího hnízda. Dole pospíchá Malše a v její temné vodě, zeleně a stříbrně fosforeskující, svítí suché kameny a břehy jsou plné maliní, tavolnfků a ptačího zpěvu. Historie tohoto hrádku je chudá a lidová obraznost si ji musila doplnit pověstmi, protože nesnáší prázdnotu a chce mít zaháněna i místa zdánlivě pustá.
...
Před mnoha lety se vracel jeden voják z Itálie domů do Velešína. U Říma se setkal s poustevníkem, který ho oslovil česky a tázal se ho, zda ještě stojí v údolí u Dolního Dvořiště prastará lípa. Překvapený voják s úžasem vyslechl doznání starého eremity, svého krajana, který mu svěřil svůj pohnutý životní běh, jistě neobvyklý, a vyslechl daleko od domova dávné příběhy z rodného kraje, o nichž nemel ani potuchy. Starý kajícník byl v své mladosti příslušníkem loupežnické posádky v Louzku, zle hospodařící v lesnatém okolí hradu. Bývalý stupka, nyní oděný řeholním rouchem, číhával často v lese za lipou na kupce a pocestné, a proto mu zůstalo v paměti právě toto místo. Svěřil užaslému vojákovi, že v zmíněném údolí byla sklepem s podzemními chodbami stejně jako na Louzku, kam lupiči ukrývali nejcennčjšl lup, ukořistěný na obraných a zavražděných obětech. Starý poustevník velmi úpěnlivě prosil svého krajana, aby poklady vyzvedl, věnoval je na zbožný účel a usmířil tak krvavé činy kajícnikovy. Voják chtěl upřímné splnit krajanovo poslední přání. Stará lípa ještě stála při jeho návratu, nalezl i sklepení, ale pokladů se nedohledal. Pověst je určila tomu, kdo se odvážné za nimi vypraví v hodině duchů. Ten prý si je modlitbami přivolá a tím osvobodí duši poustevníkovu...
Louzek
