Janova Huť

Reference

Do nejjižnějších Čech :: odstavec 37
Tuchu lidského života jsem nalezl až v hájence u Janovy Huti. Hajná, která mě přivítala, byla snad nejšťastnějším lidským stvořením, s kterým jsem se za léta setkal na svých potulkách. Pohostila mě mlékem a vyprávěla o svém živobytí. Zdejší samota ji neskličuje, práce má dost, neboť musí za léto nasušit osmnáct for sena. Jen kus pole by chtěla mít osetý obilím a pár řádek brambor nasázeno jako ve svém šumavském domově u Vimperka. Zpozorovala mou pochybnost a ihned ji rozptylovala vysvětlením. V zimě až k samé stodole přicházejí z Novohradských hor stáda jelenů, a jakmile sejde na jaře sníh, spasou tito paroháči všechno osení a zasázené brambory vyhrabou tak důkladně, že po jejich návštěvách nezůstane v zemi ani jediná hlíza. Pro nákup musí z hájovny chodit až do Pohoří, a chtějí-li poslouchat rozhlas, je třeba dovézt vybitý akumulátor hodně daleko... až do Kaplice. Myslila už jistě na dlouhé zimní večery, neboř jsem v světnici zahlédl rozměrné plechové konve plné petroleje. Zpočátku se tu bála nočních návštěv odsunutých Němců, kteří se přes blízkou hranici vraceli pro ukryté věci, jež tu před svým odsunem poschovávali. Byli tu několikrát a kurážná hajná mi vyprávěla, jak byla odhodlána bránit se nezvaným hostům v krajním případě i nabitou puškou. Ukazovala mi rozházenou hranici dříví, pod níž byla vybraná skrýše. Život hajného se tady neobejde bez některých trampot. Největší z nich je nedostatek lesních dělníků. Má jich pro celé rozsáhlé polesí jen šest, počítaje v to tři ženy. Není vždycky možné zpracovat včas polomy, aby les nebyl napaden kůrovcem, a vázne rovněž jarní sadba stromků. Také odvážení dříví, které dřívější obyvatelé plavili po vodě, trpí nedostatkem pracovníků. Měla jistě pravdu, neboť na dalším putování těmito končinami jsem si mnohokrát ověřil, jak všude chybějí pracovité lidské ruce...