Do nejjižnějších Čech ::
odstavce
23-24
Chceme-li se octnout přímo v patnáctém století, navštivme v podmračném dni hrádek Cuknštejn, kde opravdu zkameněl čas. Všechna ostění, pavlače, brána i nádvoří, ba i osmiboká věž, příkopy a hrazení zůstaly beze změn od roku 1448, kdy je dal vystavět pan Vilém Pouzar z Michnic. Před hrádkem u rybníčka se pásli koně, osmahlá jezdkyně mě tu oslovila bulharštinou a za vysokými topoly sušily ženy seno. Myslil jsem na Mikoláše Alše, který by se tu cítil jako doma, i na jeho druha Aloise Jiráska, jenž by toto starodávné dějiště oživil nějakým příběhem z doby, kdy se nosívaly prošívanice a pod klenutím se svítívalo smolnou loučí... Ne, nechtělo se mi uvěřit v existenci této časem netknuté starobylosti, jejíž sugesce je nezapomenutelná.
Rozsáhlý park, nazvaný po jedné buquoyské hraběnce Terezinino údolí, vede od Cuknštejna k Novým Hradům. Mezi lískami pobíhaly veverky, crkaly písně cvrčků, nad zákrutem cesty se klenuly větve obrovitého dubu, pod nimž ze suchého listí vyletují navečer roháči. V údolí hučí splav, z korun staletých lip bzučí včely a mezi tmavými smrky zasvitne empírový zámeček s pavláčkami a kamennými vázami, k němuž nepatří už nic jiného než vějíř nebo krinolína...
Cuknštejn
