Vzpomínání na Julia Zeyera
Tolikrát na svých pomlkách jihočeskými krajinami jsem se s vámi sešel, drahý básníku, aspoň ve vzpomínkách a "odnášel si pak tichou radost domů". Na prácheňském hradišti jsem cítil vaši přítomnost u vysokých stonků rozkvetlých divizen. Jistě jste zde tušil čaromoc dávných časů z pohanských valů i z tohoto kvítí milodějného, neboť setkání s mýtem je zvláštní milostí i výsadou básníků vašeho rodu. Tehdy už dávno byl napsán Vyšehrad, ale vůně střemeh i alt Otavin přivolaly krásnou postavu pohanské kněžky s novou naléhavostí i tady - a právě tady.
Byl jste vždycky tak sám v dalekém rodném městě, které vás nemilovalo a jehož vezdejšímu pachtění nikdy nerozuměl ani váš Jan Maria Plojhar, nad nějž nemělo toto město milence očarovanějšího. Tolik po něm později toužil tento obránce jeho uražené cti v italské zemi, ač ono vlastně bylo příčinou smrtonosné slasti i hoře nejhořčího, nemohoucího si ulovit ani slzami. Co by byl asi říkal jeho pozdějšímu pokoření, kdy sám by byl býval pokořen pro svůj původ mnohem krutěji, než by si mohla vymyslit nejobludnější a nejzvrhlejší obraznost?
Olgerde Gejštore, kolik letopisů lásky by muselo být napsáno, abychom přesvědčili své okolí, že nejčistěji hoří toužení odpíraná a že nejvěrnější láska je ta, která tiše stojí stranou a čeká, čeká - a mlčí. Kořím se vaší cudnosti, Julie Zeyere, tolikrát přehlížené, a ne vždycky jenom z neporozumění. Víme, že jste miloval tuto zemi statečně, bolestně, neúplatně a hrdě - proč bychom se byli posilovali v čase zlém flagelantskými verši vaší Slávie ? Láska bolestná a hrdost pokořená, láska mužná a trpící byly vašimi sestrami, dnes to máme ujasněno jistě zřejměji. Vím, levný nátěr fráze halasně překřikoval váš tichý hlas - ale my už mu rozumíme.
Nevím, zda vaším erbovním kvítím je cizokrajná mimóza či netýkavka, jichž tolik roste u nás na březích Otavy - ale já sám za sebe bych postavil do vázy na váš stůl kosatec a leknín. Jistě jste je trhal na vodňanských lukách a v rybníčku pod Chelčicemi. Vždyť jste tu přečasto chodíval a tohoto kvítí je tady tolik, že1 jste je nemohl přehlédnout. Kosatec - ano, ten vám připomínal milovaného provensálského básníka - ale i jinak je to svým zbarvením a tvarem květina exotická, aspoň u nás. A lekníny? Nejsou to dívky z irského moře, zakleté macešinou nenávistí v labutě? Četl jsem tento příběh ve vaší Maeldunově výpravě a vzpomněl jsem si naň právě tam u Chelčic.
Vodňany - patříte této krajině, sice ne rodem, ale inspirací. Cítíme tu problematiku české duše - země i křídla. Obojí bylo vaše. Hořká vůně těžké ornice, spanilý zrak vod a spěchající oblaka na vysokánském nebi. A vždycky dvojí zrcadlení: oblaků a vod, výšek a hlubin nitra a světa - to vše, co vytváří v jemnějších duších zkušenost náboženskou. V té nesmírnosti ticha ztrácí se člověčí samolibost a hlas dálek se tu odedávna pře s hlasy deroucími se z nitra. Zrak hledající v nebesku pravou vlast duše - i zrak upřený k věčným pravdám dělné země má tato krajina. Jistě vašemu citlivému sluchu byl i po staletích slyšitelný hlas zástupů božích, ale pro nás zůstalo vryto v tváři tohoto kraje i cosi z husitské strohosti - třeba o veřejném stavování hříchů. Ostatně nejsou vaše Troje paměti Víta Choráze zároveň nejhlubším pokáním ztrýzněného srdce - pokáním, které jste si sám uložil jako břímě nejtěžší? Jistě nestačilo jen pouhé jméno lesa Koráze, aby svým zvukem mohlo rozeznít ve vás struny nejhlubší, nejjemnější a nejcitlivější. Této básni dostalo se i krásné výtvarné fólie kresbou Jana Zrzavého, malíře svým vnitřním světem vám tolik blízkého, kterého vaše Vodňany zlákaly k návštěvám častějším a stále prodlévavějším. Něžné pastely z jeho rané tvorby vyvolávaly vaši Zahradu Mariánskou i vaši Sestru Paskalinu...
Starým románským portálkem chelčického kostelíka chodíval vladyka Petr. Nejsem si jist, četl-li jste jeho traktát O trojím lidu řeč - ale myslím, že byste se nevyznal v tomto hlase. Vaše duše byla gotická a Petrův horlitelský patos rozbíjel jednotu gotického světa, aby vystavěl jednotu novou na této zemi. A jeho srostitá, tvrdá, hroudnatá selská řeč by přece jen zněla cize vašemu sluchu.
Častěji jsem na vás myslil ve staré aleji na cestě k Lomečku, jejíž aristokratická krása vám napomáhala evokovati postavy hrdin a světců středověké Francie; neznám aspoň kouzelnějšího koutu v české zemi, mimo Doudlebsko, který by mohl být vhodnějším dějištěm vašeho legendárního a bohatýrského mýtu. Ano, jen tady někde pod staletou lípou mohl váš legendární vladař spatřit v trávě spící féju a být její pobledlou tváří a nyvým zrakem uhranut až k sebezničení. Hra stínů a světel, barevných skvrn a listí oživuje přeludy v bytosti nejskutečnější.
Chápu, že jste tu nezahlédl vyjíždět na koni z lesního průseku schwarzenberskou kněžnu Adu (onu krutou a marnivou loutku z epopeje Holečkovy), která bičíkem šlehá stařičkou vesnickou matku jen proto, že si dovolila z panského lesa odnést v nůši trochu chrastí. Vaše niterná optika mohla promítat jen obrazy jiného světa - světa snu a kouzelné lampy Aladinovy. Má však někdo právo vám právě toto vyčítat? Nebyl jste rodem z této krajiny, a proto jste nemohl cítit hluboký rozpor mezi deputátnickou odvislostí panského dvora a feudální pýchou libějického zámku Holečkova knížete Egona. Tato krajina vám svěřila svou krásu a křídla - básníku, který vyšel ze Stožic, svou selskou moudrost, rozlohu a tíhu.
Na rozcestí mezi Stožicemi a Chelčicemi stojí železný kříž vzácného kovářského díla jako výraz lidové zbožnosti. Nemohl jste jej minout při svých procházkách. Nesděloval také vašemu zraku nutnost přetnout horizontálu obzoru? Ano, to je ve zdejším kraji ještě dédictví z gotiky: přetnout vertikálou rukou vztažených k modlitbě rovinu každodennosti a do výšky vztyčovat strmou kolmici ducha. A proč i pozdější doba vztyčovala tady u silnic vertikály topolů? Gotická tvář jižních Čech tají dodnes v sobě odlesk niterné horoucností a její spanilost bývá nesrozumitelná všem, kdož necítí zákonitou souvislost mezi gotickou vroucností a husitskou vůlí po pravdě. Obě rostou z jednoho kořene a krystalizují z jednoho ložiska. Nevím, zda jste viděl Třeboň, Zlatou Korunu nebo Vyšší Brod. Toužil jste po klášterní cele, a tady jistě byste nalezl někde zalíbení. Mohl bych si evokovat víc vzpomínek; proč právě na vašem vodňanském "paláčíku" sídlili čápi - jak jste miloval Heritesovy děti - jak jste se snažil sblížit se zdejším lidem, jehož málomluvnost a váhavost vás zneklidňovaly - ale to ponechme už literárním historikům.
Pod zříceninami Helfenburku četl jsem z mnoha poutnických stop a slyšel z nich svár tolikerých hlasů...
I vy, Julie Zeyere, jste tady před přáteli ukryl svou pravou tvář pod masku veselosti. Neuvědomil jste si v těchto místech bezednou propast žíznivého pohledu Máchova? To, co říká váš Rojko v Domu U tonoucí hvězdy, je vlastně jen obměnou nočních kvílivých otázek Máchova vězně. Slyšte znova:
Nepřišla vám nikdy myšlenka, jak si to představit, ži by bylo dokonalé nic, místo toho, co je, ži by nebylo nikdy světa bývalo, nikdy ducha, nikdy hmoty, nikdy svitla, nikdy tmy, nikdy ničeho nic? Dovedete si domyslit to úplné, odpolátelné do viků nic?
Slyšíš i Ty, Františku Halasi?
A proč právě i ten název Dům U tonoucí hvězdy.
Sem k Helfenburku vztahuje se i románový děj Tichých vod od Bohumila Havlasy. "Tichá voda bývá hluboká" - říká lidová moudrost - ale k jeho charakteru se spíš hodí její druhá varianta, dodávající, že "břehy bere". To už někde na Kavkaze zarůstal trávou neznámý hrob "nižegorodského dragona" Bohumila Havlasy, když mu Julius Zeyer odhaloval s přáteli pamětní desku na domě jeho strunkovického zátiší, kam se neklidný bohém vracíval pro uklidnění z bouří světa i nitra.
I jiný bavorovský synek je částí svého života spjat s jménem Julia Zeyera. Josefa Jakšího odvedla jeho výtvarná vloha z budějovické reálky, kde na škole bylo podle jeho zdání málo kreslení, do dílny vodňanského malíře pokojů Rennera. Zběhlý student se necítil nijak nešťasten - po denní učednické práci se mohl věnovat svým vlastním zálibám a tehdejší řemeslo malířské dotýkalo se svými vrcholy aspoň někde i hranic skutečného umění. Mladý učeň vzbudil jedním nástěnným obrázkem Zeyerovu pozornost. Mecenášství básníkovo umožnilo aspoň pro začátek nadšenému chlapci pomýšlet na odborné školení. Přímluva mu dopomohla na uměleckoprůmyslovou školu a později i do spcciálky Zeníškovy. Tento příběh jsem si v duchu zopakoval v netolické domácnosti muzejního kustoda Adolfa Černého, v jejímž krásném kulturním prostředí je pietně opatrována památka malířova i básníkova. "Ejhle dítě !" - Toť malířská kompozice na motiv Zeyerova Plojhara, kterou Josef Jakší vděčně oplatil svému objeviteli pomoc i přízeň, před lety kavalírsky a taktně nabídnutou.
Váš melancholický úsměv mě provázel i na zámeckém pavlánu hlubockém i pod kamenným Samsonem kašny v jedné budějovické noci - a zase při zahlédnutí Želče, kde jste býval hostem u Harrachů. Tady jsem se zamýšlel prodlévavěji. šel jsem k této vsi od Lužnice polními cestami za jednoho červencového dne. Před vsí se stříbřil rozsáhlý rybník v zeleni luk, i nebe bylo stříbrné, a do obzoru byla nakreslena celá Želč s kapličkou, zámkem, pivovárkem, plná stromoví a ticha. Vešel jsem na zámecké nádvoří, kde si hrály školní děti, zed zahrady stínily kaštany, vchod rozložitý jasan, stranou osaměle rostl stříbrný smrk a převysoký žera v, na záhonech dokvétaly růže a pivoňky, zatímco šeříky měly už dávno po květu. Vzpomínal jsem, jakým životem tu žil Julius Zeyer v osmdesátých letech minulého století. V dopise adresovaném Jaroslavu Vrchlickému v říjnu 1882 sděluje své dojmy bezprostředně a živě: Podzimní les jsem pozdravil, jak jsi to psal, hučel hodni, tedy se snad dekoval. Pomysli, naíli jsme na pasece fialku, arci be vňni, a včera jedli jsme 3 docela rurali jahody. Hub je množství zde a podivných, sbíráme je a určujeme botanicky pomoci učené monografie, zde se naléhající. To se divíš, vid? Tropím ale samé víře nepodobné věci, hraju nejen Rossiniho Stabat Mater na 4 ruce, ale i ala guerre a mariage a kladu denní patience. Dnes pršelo celý den, jeli jsme tedy pouze, byli jsme v Bechyňské oboře a vzpomínal jsem si tam na ubohého dr. Gabriela... Jaké byly želečské zimy za pobytu Zeyerova, dozvíme se z jiného dopisu, poslaného v prosinci téhož roku: Zde je čarokrásně, tak tiše, tak útulní, človék je zde úplní mimo svít a níkterým náturám to svidčí. V zámku je zima, nastyd jsem již na cesti sem, churavím trochu, ale bude snad brzj zase dobře. Zítra přestíhujeme se do teplejších pokojů, pozejtří je po honech a nastane zase naie obvyklé klášterní ticho, tiším se na to... Jaké myšlenky přepadaly básníka v těchto končinách? Víme, že zde psal v zimě svou hru Sulamit a čtyři dopisy psané Vrchlickému se obírají právě touto hrou. A jinak? Poslechněme si přímá Zeyerova slova: Psal jsem přece néro, co jsem zde, báseň Ramondo Lullo. Pro moto vybral jsem sv. Františka dìAssisi: Laudato sia mio signore per sor nostra morte corporale. Dle toho můžeš trochu myslit, co v té básni je. Chtíl bych tenáti všechny básní svatého Františka...
Na cestě k Hlavatcům stojí mezi nevídaně vzrostlými zeravy malá hájovna krytá šindelem a obklopená ovocnou zahrádkou. Je odtud překrásný pohled na táborskou stranu. Vzadu se sytě modral Svidník, slunce vážilo vodu, pod vrbami zpíval potok v lukách, kde temně rudly paličky totenu a cvrčkové trsali do stříbrného nebe. Jistě zeravy nejvíc upoutávaly zrak Zeyerův, když se tu zastavoval na svých procházkách, ale já jsem hledal jinou myslivnu na druhém konci kraje, v Oustrašicích u Plané. Zeyerův dopis nám ji vyvolává bezprostředně: Mám se zde tak dobře, že toho ani nezasluhuji. Les az u samého domu, vzduch, řeka, klid, slunce, poezie, vše. Ani parna posledních dni, ani dešti předešlých nebyly na újmu mé feiicití. Budu-li živ, usadím se přece jen na venkove, až jen trochu se mi ta moje cikánská krev utiší po nějaké promenádě do Španěl a do Palestiny. Tehdy bylo přátelství mezi oběma básníky ještě důvěrné a neotřesené, rodinně blízké, proto se setkáváme v Zeyerově korespondenci i s intimitou velmi teple a vzpomínavě vyjadřovanou: Můj pozdrav dámám. Co dělá ta nejmladší z nich, roztomilá Míja? Ta by zde měla radost, nedávno totiž přivedli do myslivny malilinkou veverku, vypadla nejspíše z hnízda, jako myška je, a kočka ji přijala za svou a vodí ji s koťaty. To by Míja koukala!...
Z dopisu, poslaného v červenci 1886, informuje z Oustrašic svého básnického přítele o své nové hře. Chtěl psát tříaktovou hru: ... říkával jsem ti ještě ve Hvězdě, že bych cos takového napsat chtíl. Jedná tam Krok, Libuše a heroové našeho mýtu. Napsal jsem tu věc velmi rychle, dva dni jsem ji osnoval v lesích, a proto šla jedním proudem... Ostatní už zde dlouho nebudu, čekám na Lierovo psaní skrze té schůze ve Vodňanech. Dnes odpůldne jedou Sládkovi Planou od Benešova, cestou na Šternberk. Půjdu na štaci a pojedu az do Tábora s nimi - nebude-li pršet...
Vrchlického Noc na Karlštejně, o níž je tolikerá zmínka v korespondenci obou přátel, zdomácněla natrvalo na českých divadelních scénách, Zeyerova tvorba dramatická zůstává až podnes popelkou. Nebudeme zkoumavě ohledávat příčiny rozchodu těchto básníků, ale z určitých náznaků je vytušíme právě v některých místech této korespondence. A přece měli k sobě blízko nejen generačně...
To vše jsem si sám pro sebe ujasňoval na svých toulkách po stopách Zeyerových kolem Želče a vzpomínal jsem i na Jaroslava Durycha, který ve svých Vzpomínkách z mládí zachytil nám mnoho želečského života.
A jednoho jara ve vlaku za Protivínem jsem si najednou vzpomněl na Adolfa Heyduka a jeho profesorskou zapomnětlivost. Vezl vám do Vodňan přečíst rukopis svých Ptačích motivů, své nejkrásnější knížky lyrické, právě vám dedikované - a chystané překvapení se mu proměnilo v básnický žal. Ozdobná stříbrná násadka, zakončená píšťalkou a Zeyerem přivezená až z Krymu, měla být vzpruhou inspirace nových "motivů ptačích", které musel nešťastný poeta z paměti vyvolat místo těch ve vlaku zapomenutých. "Ptačí motivy jsou tytam," dodal tehdy omládlý Zeyer v píseckém bytě Heydukově - "a nebudeš-li si moci při reprodukci na některé motivy vzpomenout, zahvízdej si, snad se dostaví!"
Heydukova vzpomínka na kříž Julia Zeyera, kterou nám zachoval ve své tenounké knížce pamětí, dovede nás na několik hřbitůvků krajiny písecké. Malíř Antonín Chittussi si jednou přál před svou tušenou smrtí mít označen svůj hrob venkovským kovaným křížkem. Zeyer, chtěje splnit přání mrtvého druha, obrátil se na svého píseckého přítele. Vždy nadšený a dojatý Heyduk objednal ihned kočár a rozjeli se se Zeyerem na čížovský hřbitůvek. Tam před časem vskutku stávaly dva pěkné kované kříže - ale naši hledači nalezli na jejich místech jenom své zklamané tužby. V Radobytcích jim štěstí přálo. Tam skutečně stál krásný rokokový kříž - ale nadšení Zeyerova objevu bylo zchlazeno neúplatným odmítnutím místního duchovního správce. Naše posmutnělá dvojice nemluvně se krčila v koutě kočáru, který je večerní krajinou odvážel zase k Písku. Do houstnoucích mlh zadumaně tesknil Zeyerův zrak, a proč nevěřit Heydukovu svědectví, které nám doslovně zaznamenalo zjihlou meditaci lítostivého Zeyera:
Je skoro lépe, že jsem toho kříže nedostal, proč bych měl olupovati o poslední památku človéka snad lepšího, než jsem sám, který nemá snad nikoho, kdo by naň vzpomněl, než to prostinké luční kvítí, jež vyrůstá z hlíny jeho zapomenutého hrobu.
Nad vyšehradským hrobem Chittussiho můžeme spatřit překrásný kříž, umně vykovaný některým neznámým zámečníkem - ale ten už není ze hřbitůvku, nýbrž ze starožitnického krámku kteréhosi jihočeského města. Neměl jste už odvahu, citlivý Julie Zeyere, koupit kříž ani z hrobu všemi zapomenutého... Renesanční kříž, vytrvalým Heydukem nakonec přece jen opatřený, nestojí na vašem hrobě; toto přání už vám splněno nebylo...
Vaše jméno jsem slyšel vyslovit daleko od vodňanské krajiny - až v Bílkově chýnovské pracovně. Toto přátelství bylo náročnější a duchovně štědřejší - přátelství bratrských duchů. Opožděný gotický sošník vyřezal pro pražskou katedrálu tvář ukřižovaného Krista, český oltář - ale, drahý Julie Zeyere, cítil jste už tehdy v Chýnově, že je to vlastně jedinečné vyjádření českého Krista - Krista husitů? Pravda, táborští kněží, jako třeba Martínek Húska, viděl by i v tomto počinu modlářství - ale což nemůže básnická představa vyzrát ve tvar třeba po staletích? Nejde o sochařský výraz této tváře - ale o jejího ducha - a ten je husitský. Dodnes slyším chýnovského Mistra, jak vážně vykládá, kde vlastně nejsilněji bije srdce Čech. A jeho slova přesvědčovala. Miloval vás tento umělec bratrsky - ale nač sdělovat, co má ještě zůstat utajeno?
Trpěl jste, drahý básníku, cizotou a němotou doby k svému dílu - ale my víme, jak by nám chyběl váš hlas v chóru české poezie. Nová pokolení si budou osvětlovat vaši stavbu z nových perspektiv a vaši tvář domodelovávat k novým podobám.
I nadále se s vámi budeme setkávat v jihočeské krajině, stále důvěrněji - stále láskyplněji.
tato kapitola v PDF
