Vzpomínání na Julia Zeyera ::
odstavce
17, 21
Váš melancholický úsměv mě provázel i na zámeckém pavlánu hlubockém i pod kamenným Samsonem kašny v jedné budějovické noci - a zase při zahlédnutí Želče, kde jste býval hostem u Harrachů. Tady jsem se zamýšlel prodlévavěji. šel jsem k této vsi od Lužnice polními cestami za jednoho červencového dne. Před vsí se stříbřil rozsáhlý rybník v zeleni luk, i nebe bylo stříbrné, a do obzoru byla nakreslena celá Želč s kapličkou, zámkem, pivovárkem, plná stromoví a ticha. Vešel jsem na zámecké nádvoří, kde si hrály školní děti, zed zahrady stínily kaštany, vchod rozložitý jasan, stranou osaměle rostl stříbrný smrk a převysoký žera v, na záhonech dokvétaly růže a pivoňky, zatímco šeříky měly už dávno po květu. Vzpomínal jsem, jakým životem tu žil Julius Zeyer v osmdesátých letech minulého století. V dopise adresovaném Jaroslavu Vrchlickému v říjnu 1882 sděluje své dojmy bezprostředně a živě: Podzimní les jsem pozdravil, jak jsi to psal, hučel hodni, tedy se snad dekoval. Pomysli, naíli jsme na pasece fialku, arci be vňni, a včera jedli jsme 3 docela rurali jahody. Hub je množství zde a podivných, sbíráme je a určujeme botanicky pomoci učené monografie, zde se naléhající. To se divíš, vid? Tropím ale samé víře nepodobné věci, hraju nejen Rossiniho Stabat Mater na 4 ruce, ale i ala guerre a mariage a kladu denní patience. Dnes pršelo celý den, jeli jsme tedy pouze, byli jsme v Bechyňské oboře a vzpomínal jsem si tam na ubohého dr. Gabriela... Jaké byly želečské zimy za pobytu Zeyerova, dozvíme se z jiného dopisu, poslaného v prosinci téhož roku: Zde je čarokrásně, tak tiše, tak útulní, človék je zde úplní mimo svít a níkterým náturám to svidčí. V zámku je zima, nastyd jsem již na cesti sem, churavím trochu, ale bude snad brzj zase dobře. Zítra přestíhujeme se do teplejších pokojů, pozejtří je po honech a nastane zase naie obvyklé klášterní ticho, tiším se na to... Jaké myšlenky přepadaly básníka v těchto končinách? Víme, že zde psal v zimě svou hru Sulamit a čtyři dopisy psané Vrchlickému se obírají právě touto hrou. A jinak? Poslechněme si přímá Zeyerova slova: Psal jsem přece néro, co jsem zde, báseň Ramondo Lullo. Pro moto vybral jsem sv. Františka dìAssisi: Laudato sia mio signore per sor nostra morte corporale. Dle toho můžeš trochu myslit, co v té básni je. Chtíl bych tenáti všechny básní svatého Františka...
...
To vše jsem si sám pro sebe ujasňoval na svých toulkách po stopách Zeyerových kolem Želče a vzpomínal jsem i na Jaroslava Durycha, který ve svých Vzpomínkách z mládí zachytil nám mnoho želečského života.
Želeč
