• 
• 
• 
• 

Hlavatce

Hlavatce na Wikipedii

Související

Hlavatce, Zkamenělá svatba

Reference

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 18

  Na cestě k Hlavatcům stojí mezi nevídaně vzrostlými zeravy malá hájovna krytá šindelem a obklopená ovocnou zahrádkou. Je odtud překrásný pohled na táborskou stranu. Vzadu se sytě modral Svidník, slunce vážilo vodu, pod vrbami zpíval potok v lukách, kde temně rudly paličky totenu a cvrčkové trsali do stříbrného nebe. Jistě zeravy nejvíc upoutávaly zrak Zeyerův, když se tu zastavoval na svých procházkách, ale já jsem hledal jinou myslivnu na druhém konci kraje, v Oustrašicích u Plané. Zeyerův dopis nám ji vyvolává bezprostředně: Mám se zde tak dobře, že toho ani nezasluhuji. Les az u samého domu, vzduch, řeka, klid, slunce, poezie, vše. Ani parna posledních dni, ani dešti předešlých nebyly na újmu mé feiicití. Budu-li živ, usadím se přece jen na venkove, až jen trochu se mi ta moje cikánská krev utiší po nějaké promenádě do Španěl a do Palestiny. Tehdy bylo přátelství mezi oběma básníky ještě důvěrné a neotřesené, rodinně blízké, proto se setkáváme v Zeyerově korespondenci i s intimitou velmi teple a vzpomínavě vyjadřovanou: Můj pozdrav dámám. Co dělá ta nejmladší z nich, roztomilá Míja? Ta by zde měla radost, nedávno totiž přivedli do myslivny malilinkou veverku, vypadla nejspíše z hnízda, jako myška je, a kočka ji přijala za svou a vodí ji s koťaty. To by Míja koukala!...

• Na Soběslavská blata :: odstavec 4

  Chvějivou vodu vystřídala slunečná stráň, tu kapradiny a brusinčí ve stínu borového lesa u Třebiště, na skále u Hlavatec Zkamenělou svatbu, a zase lehounké modro žaslo nad ozářenou pasekou, kde rudla zeměžluč u peří rozsápaného holuba, a ve vysokých metlicích se kmitla klikatá čára zmijího těla jako tajemná runa, střežící tajemství rozbořené mohyly. Náš střízlivý čas proměnil její kameny v podezdívku víkendové chaty, a aby byla něčím zdůvodněna i jiná loupež, spáchaná na mrtvých sousedních mohyl, zakoupili za peníz získaný z prodeje jejich kamenů kamenný kříž a postavili jej do polí k rozježděné hlinité cestě. Zeměžluč a zmije vedou nás oklikou k mohutným valům hradiště na Svákově a ponechme už archeologům, ať vyčtou z vlnovek střepů a bronzových spon dávné osudy lidu, který osídlil nejen zdejší výšinu, ale i místo u Rybovy Lhoty a Skalice. Svákovská lesní kaple u zázračné studánky slyšela jistě mnohé sliby milenců, ale k jejím dveřím zahání déšť i matky s modrými bandaskami plnými borůvek, jež sem jezdí sbírat lidé až od Kladna... Letní hosté z penziónu Libuše znají předobře všechny tyto lesy. Možná, že mnozí z nich se zapotili v studentských letech nad logaritmickými tabulkami a dodnes nevědí, že jejich autor dr. František Josef Studnička, profesor matematiky na Karlově universitě, je rodákem z blízkého Janova.