Kašperské Hory
Ježatý hřeben smrčin ustaluje podobu kraje hradním dvojvěžím a vrcholí temnou, zdviženou vlnou Ždánova, která klesajíc zastaví se na chvíli v úžlabí mezi loukami a vrchy, kde se rozsadilo staré hornické město, a odtud všechny aleje, cesty a vody se svažují dolů k řece Otavě.
V této krajině je nebeská modř vždycky nějak zchlazená, zeleň luk teskná a sluneční světlo i v červencovém dni poněkud plašší než jinde; jen vzduch, vítr a vůně omývají tvou tvář drsnějším šátkem.
Zřel jsem ji rozzářenou v stříbřité kráse jitřních ros, užaslou v svítivé slávě letních polední, zamyšlenou a zasněnou v modravém poklidu navečerního stmívání, kdy tichnou barvy, prudčeji dýchají vůně a potoky jsou rozezpívanější. Nejčastěji jsem ji však viděl oděnou šedivým šatem dešťů pod sinými, pospíchavými oblaky. Moje putování po jejích cestách, pěšinách a pasekách nebylo bez okouzlení, ale nevím už, z kterých příčin se mi vždy proměnilo nakonec v pouť plnou melancholie. Ani tvář kraje, ani tváře lidské nejsou tu vyladěny do radosti.
Tato krajina žila dobu své slávy nejintensivněji ve století čtrnáctém, kdy její srdce pulsovalo životem plným a umocněným. Tehdy až marnotratně plýtvala zlatem svých hlubin a vřela dělným ruchem v útrobách země, soustředujiv k sobě pozornost lucemburských vladařů, kteří těžíce z jejího bohatství, abvěnovali ji mnohou milostí a přízní. Ještě šestnácté století bylo štědré, ale potom se ruka země zavřela a ona, zchudlá, oděla se smutkem sirotčím. To, co čteme dnes krásného v jejích přivřených očích, jsou jen stopy dávného úsměvu a vzpomínání.
Vzpomínkou jsou opuštěné štoly v Amaliině údolí, vzpomínkou privilegia českých králů, blednoucí na zažloutlých pergamenech, nic než vzpomínkou je mapa zlatých dolů i gotika hřbitovního chrámu svatého Mikoláše, imposantní v své strohé prostotě, vzpomínkou je posléze i stará obchodní stezka, vedoucí z Bavor přes Kvildy do Kašperských Hor, kde cizí kupci byli povinni noclehem.
Omšelost drolivých zdí a smutek věcí opuštěných vane ze starých domů, kam se nastěhovali noví lidé, kteří s nimi ještě nesrostli. Přítomnost je ještě všude spjata s odešlým životem neviditelnými vlákny; stačí kradmý dotek, aby se ticho rozeznělo sterými hlasy a znameními. Na každém kroku potkáváme tuchu tohoto minulého života. Po staletí si zdejší lid svou krajinu poetisoval v pověstech, jejichž obraznost není česká a jejíž citová domovina nesídlí v našem srdci, které je ve stálém střehu před její mocí, vyzbrojenou tolika zkušenostmi.
Vítr otáčí kohoutem na věži farního chrámu svaté Markéty, jehož původní zasvěcení patří světci Linhartovi, ochránci pastevců a stád. Ze svážitého náměstíčka spatříme kolem dokola kopčité louky a pastviny s barevnými kravičkami. Tak tomu bylo od dávných časů a svatý Linhart měl v tomto kraji vždycky co střežit a ochraňovat. Javory s kulovitými korunami stíní lavičky, útočiště starých sousedů, babiček i dětských kočárků, na dlažbě zarachotí nákladní auta s vojáky, mihne se sanitka, přeběhne dítě a do krámu vejde Slovačka se zvláštním vázáním šátku. Přišla sem z některé vzdálenější samoty na nákup a po její staré rumunské domovině se jí už nestýská.
Jen docela tichounce ševelí kašna, vrabčák usedl na vztaženou pískovcovou paži svatého Vojtěcha, je slyšet vzdálený hvizd cirkulárky z chodské pily a z lékárny vyšla mladá lékařka na svou pravidelnou obchůzku za pacienty.
Slunce zasvitlo z roztržených mračen na tři barokní štíty radnice, která je jednou z nejsličnějších architektur na celé Šumavě. Může to být kulisa do pohádky nebo nazdobený dort v cukrářské výkladní skříni; tolik je na ní překvapivých podrobností, římsiček, kudrlinek...
Exteriér poutního chrámu Panny Marie Sněžné z poloviny minulého století působí stroze a chudě, ale překrásná je gotika jeho oltáře, přenesená do města z kašperské hradní kaple. Světci Kryštof a Šebestián z dvorstva nebeského drží stráž Madoně, pod jejíž plášť se uchýlilo několik prosebníků. Gotický sošník měl jistě na mysli některou důvěrně blízkou tvář z kašperskohorských městek, která i po pěti stoletích působí živě jako portrét. Model pro postavu Madoninu bychom musili hledat někde mezi dívkami hradního fraucimoru.
Jdu polní cestou na temeno holého vrchu, kde se vykonávala spravedlnost, když město mělo ještě hrdelní právo. Po šibenici už tu není ani památky, jen jméno zůstalo této kopčité pastvině, kde děti pasou krávy, nízké slunce zlatí špičky trav, takže se pranic nedivím vidění jedné pasačky, která tu zřela vystupovati ze země zlatý hrot. A jako v každé pověsti i v tomto případě zjevení zmizelo a chudé pasačce zbyla jen prázdná dlaň.
Když zeslábne crkot lučních kobylek, když zhoustne stín a rozvoní se u plotů černé bezy, věřím, že s hvězdami a nocí vychází na Galgenberg stín cikánské dívky jako připomínka křivdy zapomenuté. Tady, na místě hanby, kde stojí dnes sloup pranýře, vyřkla tváří v tvář městu svou kletbu. Trojí vypálení krovů a dešť o každém jarmarku měly postihnout měšťany za její vytrpěná muka. Sem byla vedena biřici, zde svázána na rukou i nohou, na tomto místě jí byly uřezány uši pro pouhé nařčení z krádeže jedním zavilým měštěnínem, který zjistil po jejím odchodu ze svého domu ztrátu plného měšce. Stále tu budu vidět v květech totenu kaluž ssedlé krve a šelest schnoučího hrachovini se mi promění v její vrávoravý krok, v tmě tápající za útěchou matčinou. Všechny dveře tenkráte zůstaly zavřeny před oběma ubožačkami. Jen v posledním chuďasově baráčku přiložila soucitná ruka obvaz na rozchlípené rány a podala chladivý doušek ssedlého mléka jejím horečnatým rtům. Stalo se to už dávno, ale nové mrazení hrůzy cítím na těchto místech, kde na kameni pranýře trčí k nebesům černý kříž.
Šikmé pruhy žitnišť a luk se svažují k hřbitovnímu kostelu svatého Mikuláše a kapli svaté Anny. Tráva přerůstá hroby, mezi jejichž pěšinkami hrobař suší seno, z polí za zídkou slyším mladé hlasy nějaké brigády, která tu vytrhává plevel mezi slunečnicemi. Sytě modrý květ pilátu lékařského a citrónová žluť pupalky, vonějící po citronech, jsou jako z jiného světa. Blín a pelyněk patří spíš do těchto míst, kde cítíme prázdno po krocích odešlých, vyplňované občas naříkavými tóny umíráčku.
Chrám, založený německými horníky v první třetině čtrnáctého věku, napovídá svou prostranností mnoho o mohovitosti tehdejších osadníků, kteří si mohli dovolit celkem v krátkém čase dvě kostelní stavby, na tehdejší dobu jistě nákladné. Mohutné pilíře nesou kamenné zdivo, jehož hmotnost bychom na první pohled přisoudili době starší. Celkem chudá je výzdoba plastická, kromě okřídleného lva v sedile; nebylo patrně v okolí dost tvárného materiálu ke kamenické práci. Oblouk mezi presbyteriem a lodí přepíná příčné břevno, na němž stojí kříž a postavy Panny Marie se svatým Janem, dobrá řezbářská práce ze šestnáctého století. Za protestantských bohoslužeb bylo presbyterium odděleno záclonou. Století sedmnáctému patří kruchta, omalovaná lidovým ornamentem, který se opakuje v květinových motivech na rovném dřevěném stropu lodi. Gotická freska se světicí, svatým Mikulášem a plebánem Friedrichem je přesně datována rokem 1330. V kapli svaté Anny nás upoutá především skupina šesti duší v očistci mezi hořícími plameny, v sugestivní zkratce znázorněná pro všechny zatvrzelé hříšníky.
Kaštanovou alej vystřídá řada jabloní, štít barokního špejcharu zas nemocniční dvorek, kde se mihnou sestry v bílých pláštích a na lavičkách pod stromy se vyhřívají pacienti, léčící si zde tuberkulosu kostí. U soudní budovy jsem vzpomněl na satirika Václava Lacinu, který tu několik let vyšetřoval provinilce a vynášel rozsudky. Jistě hluboko nahlédl do ledví šumavských lidí a svoje bohaté poznání pak dobře uplatnil ve své literární tvorbě.
V Kašperských Horách se narodil i Lev Kůs, dobrý člověk, mnoha přáteli vzpomínaný, "který žil uměním a prožíval je s čistým zanícením. Jemný a historicky poučený znalec hudby, výborný hudebník výkonný, měl též vztah i k umění výtvarnému." J. B. Kozák v posmrtné vzpomínce hodnotí jeho široké vzdělanostní obzory a největší hodnoty vidí v Kůsově vlastní osobnosti. Lev Kůs zemřel dřív, než mohl dokončit chystanou rozsáhlou práci o českých houslařích. Z ukázky otištěné ve vzpomínkovém sborníčku vidíme jasně, koho jsme ztratili odchodem této krásné, dělné osobnosti.
Jdouce kolem bývalé německé reálky, přejdeme pod stinnou alejí na nezdickou silnici až na rozcestí, odkud se polní cesta uhýbá ke Kavrlíku a tam pod kaštany se bělá kaplička Dvanácti apoštolů. Pověst posunuje její založení hluboko do časů husitských válek, kdy na okolních polích prý byla svedena bitva mezi kašperskohorskými měšťany a nějakým zbrojným oddílem husitským. Tato zkazka může mít historické jádro, poněvadž na Kašperku byla v těch dobách husitská posádka, jejíž některý zvedný oddíl se mohl střetnout s městskou stráží. Druhá pověst má všechny znaky německé romantiky; patří k nim jak ovzduší popravy, tak mluvící sťatá hlava milencova na klíně dívky, jejíž váhání bylo příčinou mládencovy smrti. Není bez důvodu, že i hospoda s částí předměstí se tu jmenuje Cikánka.
Na travnaté pláni se vlní stádo ovec v střídavých vlnách, černé a bílé, za lískami utíká déšť, který z třešně ptáčnice shazuje na cestu drobné narudlé kuličky, osika se naříkavěji rozšuměla a pasáčkova písnička zazvonila za pahorkem zpěvavou slovenčinou. Tato zvuková kulisa je tu nová.
Kdyby nebylo cestáře, obědvajícího pod jeřábem, a kdyby nebylo kopky sena, přikryté březovým větvovím, těžko bych tu hledal stopy po člověku. Zarostlou cestou mezi bučím a pahorky vcházím na žlíbeckou náves, kde není živáčka. Syrové ticho, nezabydlené lidským dechem, vane ze zpuštěných stavení a kapky deště padají s kaštanů na plechové střechy, pod nimiž se prohání vítr. Mrtvá ves, kde pod zříceným trámovím neslyšíš oddychování spících ani dětský pláč, kde jsou jen rozvaliny, vrbovka a černý bez, tesknota a opuštěnost. Jen kaplička uprostřed návsi, založená roku 1820, přečkala tuto pohromu jako zázrakem, snad proto jen, že se z ní nedalo nic odnést. Je to rozmezí staré jazykové i citové oblasti.
Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.
A zase se ztrácíš mezi pahorky s uzoučkým obzorem lesa. Na mýtině uprostřed metlic se zastavila srna, z paseky vánek je hořce navoněn arnikami a pokoseným senem, na pasece zvoní zvonky krav, svítí zeleň mladých břízek a mezi kamením tmí se nízké keříčky jalovců. Potom už potkáš jen pokřivenou sosnu, křížek pod jasanem, kamenné zídky i jahodáře s modrými bandaskami a vcházíš zase sám do vlhkého stínu lesa, který se za tebou zavře jako sklepení. Není tu nic než vymletá svažitá cesta s velikými černými plži, mokrý mech a ostrý pach špiček česnekových.
Šedivé trosky Pustého Hrádku, nazývaného Němci Oedschlossel, nenapoví nám mnoho historie: byl založen ve dvanáctém století hrabaty z Bogenu a za husitských válek rozbořen tábority. Lidová obraznost se nemohla spokojit tímto suchým zjištěním v zaprášených lejstrech, a proto spojila tyto ssutky s jménem "dobrého císaře Karla", jehož tvář se ustálila v povědomí lidské paměti s rysy zbožnosti a štědrosti.
Nechrne prchnout čerta, v jelena proměněného, který v šumavských pověstech má tak důležitou roli; ať černý pes s ohnivýma očima sedí dál na okované truhle, plné zlata; nemysleme už na plačící dítě ve vlčí jámě, které nakonec potrestalo lidskou lhostejnost. Nechci pokoušet osud, ale byl bych opravdu rád stejným šťastlivcem jako onen žíznivý poutník na Pustém Hrádku, kterému se studánková voda proměnila ve víno. Jaké by to bylo veselé putování!
Pět let byl stavěn Kašperk paumajstrem Vítem Hedvábným z příkazu císaře Karla IV., aby jeho posádka chránila dílo havířů i zlaté couky v krajině kašperskohorské, od pradávna známé snad už starým Římanům. Byl zbudován i jako sídlo pevné královské moci v těchto končinách země proti šlechtě. Až ze vzdálených vesnic na Volyňsku posílali poddaní na stavbu tohoto královského hradu vejce a vápno, robotníci míchali do malty svůj pot a každý kámen, zasazený do zdí, byl nejdříve potěžkán v tvrdých rukou neznámých pracovníků. Ani prach nezůstal už z jejich těl, život se změnil k nepoznání, ale hlavní zdivo hradu vzdoruje dodnes nepohodám a času. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé purkrabí ani jména pánů, jimž byl čas od času zástavován; po třicetileté válce byl už zpustlý a neobývaný.
Pod šedými kmeny jedlí kvetou žlutavé zvonky náprstníků, mezi nimi zahledáš tolitu lékařskou a v lískoví kvetoucí ostružiní, na kameni se rozbujely rozchodníky, velikými modrými zvonky pohupuje vítr a na všechny věci padá dřímavé ticho i temnězelený teskný stín. Šedavost zdí, strmějících nad zarostlými příkopy, jen zdůrazňuje tuto tesknotu a soustřeďuje ji lidem do nitra.
Kamenné arkýře přivolávají do okna zjevení krásné paní, která kynula příchozím zlatým klíčem, aby si vyzvedli hradní poklady, z jiného okna vyhledá paní králová, na niž lid přenášel všechnu štědrost a laskavost slýchanou o císaři Karlovi, který chudým pomáhal a skoupé trestal - aspoň v pověstech.
Jen jako echo slyším nářek prokletých dívek, které ošidily slepou sestru o část dědictví, mezi kmeny se mihne všetečný krejčík, jenž opovážlivě přivolal čerta a byl jím na místě potrestán, sluneční svit mezi listovím se nám promění v hocha se zlatými kadeřemi a šípková růže přivolá dívku z jiné pověsti, která jakmile po růži sáhla, zmizela před matčiným zrakem a teprve za rok o Květné neděli byla zase nalezena.
Nebudeme zde hrát ani taroky se strašidly, ani nepřivoláme na nádvoří černé koně s rytíři, také pokladů, co jich tady je ve sklepeních ukryto, nebudeme žádostivi.
Nad kamennými věžními krakorci vzlétlo kavčí hejno, vyplašené kroky turistovými, jasně zasvítilo nebe a my odcházíme krásnou lesní cestou dolů do města.
Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.
Kreslil jsem ši pozorně osamělou lípu u Vogelsangu s pozadím Kašperka, zamlženým Ždánovem, strmým obrysem Sedla a táhlým Javorníkem s rozhlednou, ale jak dokázat, aby se mi podařilo zachytit včelí zpěv, odfrkování koní před sekáčovou sekačkou a pospíchavý zpěv Bílého potoka? Na pastvině se rozvlnilo stádo ovec, nad horskou chrpou vzlétli bělásci, z nichž jeden, na zeleném ovesném poli, se před mýma očima proměnil v hrachový květ. Pramínky utíkají na vymleté cestě do údolí mezi osikami a lískami a už stoupáme na kraji lesa k Císařskému dvoru. Čisté pramínky pospíchají hlubokými kolejemi rozjezděné cesty, na vysoké mezi seče sekáč seno a jeho silueta vystupuje z krajiny, jako by ji sem umístil malíř Richard Lauda; v údolině pod olší rezaví auto, opuštěné německými vojáky v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Matné slunce stříbřitě prosvítá z oparu nad zamyšlenými lesy, po deštích hnědne na lukách rozhozené seno, cvrliká cvrček. Na krajním stavení obdivujeme vyřezávané sloupky na otevřené pavláčce a vcházíme do osady, kde už zase cítíme tep života. Zaštěká pes, husy kejhají a chasník v chlévě podestýlá kravám, žena vyváží hnůj a z přírodního vodovodu crčí pramínek čisťounké vody. Pověšené kosy a hrábě připomínají čas senosečí, zvonička na dvorském stavení zase večerní klekání. Ještě cesta přes jeden kopec a otevře se pohled k Rejštejnu se stříbřitou stuhou Losenice i pohled ke Kašperským Horám, zavrcholený hradní siluetou. Dole je Amaliino údolí se zbytky starých šachet, do nichž si umístila lidová fantasie zástupy permoníčků, kteří mohou člověka obdarovat nebo způsobit mu mnohé trampoty. Rád bych měl potvrzenu zkazku, která do jedné této šachtice umístila Webrovo komponování jeho Čarostřelce. Nevypátral jsem o něm nic zřetelného, jen tuto kradmou, ztrácející se stopu...
Od Kašperských Hor se silnice příkře svažuje k starým šachtám u Wintrova mlýna, kopce s obou stran svírají údolí temnou stěnou lesnatých svahů a silnice zpomalí svůj běh podél Losenického potoka a zastaví se až v Rejštejně.
"Královské svobodné horní město" se může pochlubit vskutku dlouhou minulostí. Už v roce 1345 bylo Janem Lucemburským povýšeno na město a jeho znak, stejně jako v Kašperských Horách, napovídá svými atributy mnohé ze staré havířské slávy. Ta už je dávno ta tam a život se proměnil k nepoznání. Vychladly pece sklárny, kdysi proslulé, už nikdo nenamácí sklářskou píšťalu do horké tekuté směsi, ani citlivá ruka už nepřikládá pod pozorným zrakem k brusu křehkou krásu váz. Jen autobus ráno zastaví na náměstíčku u radnice, aby odvezl dělníky do sušické sirkárny, a večer pod jasany, javory a jilmy prozradí kuželem světla zamilované dvojice, tisknoucí se ke kmenům. Z tmy se ozývá hra na harmoniku a ty cítíš v ní vojáčkovu tesknici po domově, nemá-li tu zrovna milou jako jeho šťastnější druzi. Noc a ticho i tady přejí zpěvu řeky Otavy, Němci nazývané Oo, i tichému šumu kamenné kašny, přečasto splývajícímu s ševely deště. Při každém kroku osloví tě vzpomínka na Karla Klostermanna. Domek na návrší
Nad Rejštejnem se zdvíhá skalnatý vrch Meierstein s křížkem na vrcholu. Stával prý tam výstavný dvorec, patřící bohatému, ale lakomému sedlákovi. Jednou k němu přišel starý žebrák a prosil o almužnu. Lakomec ku podivu žebráka obdaroval, hodiv mu ze světnice celý uzlík darů. Stařec poděkoval a spěchal s darem domů. Když před domácími lidmi uzlík rozbalil, nebylo v něm nic než obyčejný polní kámen. Tato pohana rozlítila starého muže, že na místě proklel rouhače i jeho majetek. V té chvíli otřásl se vrch, pyšný dvůr se propadl do země a pohřbil ve zříceninách lakomce se vším jeho majetkem.
Proto snad je pod Meiersteinem tolik kamení.
Podle Otavy vede silnice k Radešovu, kde bývalo velké vaziště vorů nedaleko hrůbat, jež tu zbyla po dávných ryžovnících zlata, a kousek dál stojí elektrárna, zčásti vyhořelá a zčásti ještě v provozu. Nějaká žena trhá lipový květ a na louce mezi tavolníky se pasou krávy, zatím co malí pasáčci si hrají své hry. Peřeje Otaviny nás doprovázejí za slunného jitra až k annínským sklárnám.
Annínská sklářská huť vznikla ze skromných počátků, uvážíme-li, Že v roce 1810 tu pracovalo jen 24 dělníků. Paul Mayer později zlepšil výrobu zdejšího skla, když podle receptu přivezeného z Itálie zavedl výrobu skla růžového za pomoci zlata, což bylo v Rakousku vlastně prvenstvím.
Za největší rozkvět vděčí Annín teprve Eduardu Schmidovi. Byl to muž hlubokého vzdělání a širokých zájmů, podnikavec a praktik na jedné straně, jehož znalosti o výrobě skla vysoko přesahovaly běžný průměr, a na druhé straně muzikant, filosof a spíritista, což všechno svědčí o osobnosti složité a vnitrně bohaté. Jeho vkus, poučený a pěstěný, nemálo přispěl k tomu, že české sklo z annínských skláren proslulo svou jakostí a krásou hlavně v Anglii a byla mu věnována stálá přízeň i carským dvorem ruským. Jako světová zvláštnost byly zde vyrobeny skleněné housle, na které si zahrál Jan Kubelík a jež jsou dnes uloženy v museu kašperskohorském. Eduard Schmid měl ve svých sbírkách i fonograf, zhotovený Edisonem. Zřídil v Anníně místní telefon už v roce 1880 a všechny stavby, jak dělnických domků, tak i cizineckého hotelu, jsou dílem jeho rozvážné podnikavosti.
Do této rodiny, jistě kultivované, se přiženil na počátku tohoto století František Novotný, syn probuzeneckého faráře a básníka Antonína Marka, druha Jungmannova, známého pod názvem "libuňský jemnostpán". I tento básníkův syn přispěl svým tvořivým podílem k zlepšení sklářské práce. Novátorsky začal s výrobou olovnato-křišťálového bílého a barevného skla s chemickým leštěním, pokračuje tak čestně v tradicích svého tchána. V jeho pozůstalosti nalezl profesor František Šimek neznámé rukopisy Antonína Marka, jehož památka nebyla jistě v rodině zapomenuta. Zachovala se nám po něm i hůl "žižkovka", rovněž uložená na Kašperských Horách. Zůstává ironií, že potomstvo rusofilského básníka a českého vlastence už v třetím koleně česky necítilo.
Z Annína už není daleko na Mouřenec.
Je to kostel s románskou věží, strmějící na kopci nad řekou Otavou v místech, kam lidová obraznost umístila obětiště pohádkových obrů. Švédské hroby, nedaleko ležící, jistě souvisí s nejednou pověstí.
Když malířská dvojice Moravec a Ullrych malovala Mouřenec pro svůj otavský cyklus, možná, že se tu setkala s jednou zvláštností, jinde nevídanou. Na zdejší faře žil totiž farář, s plnovousem jistě neobvyklým u katolického duchovního; však mu jej musil povolit sám papež. Jinou zvláštností je márnice. Mají zde máry ještě z doby Josefa II., kdy jeden z jeho patentů zakazoval pohřbívat mrtvé v rakvích. Mouřenečtí si pořídili zvláštní máry: rakev na ně připevněná má na dně propadlo. Pohřební obřad byl vykonán podle starých zvyklostí, jen rakev byla maskována a tělo v pytli z ní vypadlo, když pozůstalí odešlí od hrobu a své práce se ujímal hrobař. Hromady hnátů a lebek, naskládané ve staré márnici, slouží ke studiu posluchačům plzeňské lékařské fakulty.
Slyšel jsem od starých usedlíků, že ve zdejším kraji je osm měsíců zimy a čtyři měsíce chladna. Živobytí dával po celý rok les, políčka jen skromnou úrodu žita, brambor a zelí, z kterého byla denně vařena zelná polévka. Horské pastviny vyživovaly stádečka skotu, hlavní majetek lidu starožilého, jehož myšlení a život se pohybovaly v ustálených tradicích mezi prací a chrámem. Skromnost byla odedávna domovem v zapadlých Šumavských vsích, kde těžké životní podmínky nutily k šetrnosti a trpná životní zkušenost vytvářela nedůvěru k novotám. Touha uniknout bídě aspoň do snu je hlavní temenisko pověstí, vyvěrajících z hlubin lidové duše, v jádře ještě přírodní a přírodou formované. Příběhy slýchané za svitu kahánků při draní peří v dlouhých podzimních večerech proměňovaly se u pastevčího ohníčku v skutečnost novou, barvitější a umocněnější. Modravé světýlko na lukách u Pavinova svým tetelivým pobíháním přivábilo dětskou fantasii k hrnci plnému zlata a pod keřem u božích muk mezi Pavinovem a Rapaticemi si zase vysnila těžkou železnou truhlu. Obé stejně tajemně zmizelo, když se pokladů měla zmocnítí lidská ruka.
Umrlčí prkna, která jsme vídávali v šumavských horách na rozcestích nebo u dřevěných křížů se stříškami, nebyla jen projevem lidové mystiky, ale napovídala mnoho i o životě lidí v zapadlých samotách za třeskutých zim. Zapadly často vysokým sněhem chalupy až po komíny, sníh zavál hluboké cesty, a proto nemohli nebožtíka pochovat na hřbitově. Ležel na prkně pod střechou tak dlouho, dokud nesešel sníh, a teprve potom mu mohli pozůstalí vypravit pohřeb. Prkno, které bylo nebožtíkovi provisorním posledním ložem, než se mu dostalo rakve, lidový truhlář pomaloval rozsvícenou hromničkou, vepsal na ně jméno mrtvého a příbuzní je postavili někde u cesty k ostatním podobným prknům.
Z Pávinova, kde mají věkovité košaté lípy a za vsí aleje rozrostlých vlašských ořechů, které odolaly nejtužším zimám a poskytují dětské radosti koledu pod vánoční stromek, šel jsem s hartmanickým lékařem Dr. Kostrouchem do Kunratic a k zámečku, patřícímu v minulém století rodině básníka Villaniho. Do vsi přicházely maminky, nesouce v náručí děti, jež budou očkovány na národním výboru. Mají na hlavě bílé šátky, jimž dává podložený hřeben zvláštní tvar, a nesvléknou je ani u lékaře v ordinaci, jejich široké slovanské tváře se studánkami očí připomínají nejkrásnější kresby Josefa Mánesa. Poslouchám jejich slovenštinu, kterou si uchovaly čistou, i když dlouho žily v Rumunsku, odkud přesídlily s rodinami na Šumavu. Přenesly sem mnohé zvyklosti bývalého domova a přijaly zase některé vymoženosti nového života zdejšího.
Na dvoře zámečku pulsuje nový život. Děvčata v igelitových pláštích a gumových vysokačkách přecházejí ze stodol do chlévů, ze závodní jídelny vyhrává rozhlas, který dostali pracovníci zdejšího statku za vzornou práci. Lékař je vyšetří, změří jim tlak a potom odcházíme polními cestami k Radkovu. Projdeme Zalužicemi a v Radkově vstoupíme do chalupy, kde ženy uklízejí po elektrikářích, kteří zde zavedli elektrické vedení, nemocný dostane injekci a jdeme do sousední chalupy, kde jsou doma jen děti. V světnici je čistě uklizeno, nad kamny se suší vyprané dětské šaty, na stěně v rámečku za sklem visí diplom za vzorně vykonanou práci.
Přichází hospodyně, která navštívila matku v sousedním stavení, a rozhovorí se s lékařem o dětech. Z rozhovoru poznávám, jak podstatně se změnila zdravotní péče na venkově. Zdravotní střediska jsou velikou kulturní vymoleností, kterou dovede ocenit jen ten, kdo sám na venkově dlouhou dobu žil. Dnes i obyvatelé nej zapadlejších koutů mají možnost bezplatné lékařské péče, jsou pod stálou zdravotní kontrolou a pomoc přichází okamžitě. Statistika by nám řekla přesvědčivěji, oč se snížilo procento kojenecké úmrtnosti a jak hluboko pokleslo procento tuberkulosy. Venkovští lékaři, praví hrdinové práce, by si zasloužili zvláštního ocenění a pozornosti nejen od spisovatelů, ale ode všech lidí dobré vůle.
S těmito dojmy sestupuji dolů k Otavě zpátky k annínským sklárnám do slunečného jasna.
Tam, kde silnice oddělí svým zářezem svažitou stráň od řeky, zatmí se na jedné straně stíny rozsochatých sosen a na druhé se slunečně rozsvítí skála svým holým kamením. Z bláta se vznesl obláček bělásků a proměnil se v řebříček a hrachor, vítr rozčísl vrby, od vody zavála hořká vůně tavolníku, po modrém nebi pospíchají stříbrná oblaka a dole v peřejích čaruje řeka. Měňavá řeka jako paví chvost... jen zvláštní oranžový květ rmenu tu svítí na kraji silnice; setkal ses s ním kdysi před lety na Helfenburku.
Cítím-li silnici jako tepnu krajiny, řeka zas vyzpívává její melodii.
Poslouchám, jakým životem tu tepe cesta. Z dálky těžce oddychuje nákladní auto. Veze brusné dříví do papírny ve Větřní. Docela jiný zvuk má blížící se šedé auto, z kterého se usmívají vojáci. Kampak jedou z Rejštejna? Další auto je plné prken. Z které asi pily odváží svůj náklad? Kam jinam než na sušické nádraží. Proti němu mává z jiného auta brigáda, jedoucí na státní statek do Dolního Krušce.
Cestář položil lopatu do kolce a ztratil se někde v mlází, kam ho zlákaly hříbky; pod stromem se zastavila motorka, milenci sesedli a svačí na pasece; chlapci z prázdninové osady sluní se na břehu a občas zaběhnou k polní kuchyni. Ještě mne předjede sanitka, vezoucí nějakého maroda do sušické nemocníce, a šofér vystrčí ruku z okénka, mávaje na pozdrav.
Ve stínu dubů usedneme na rozcestí u železného mostu, přes nějž vede jedna silnice k Novému Městečku a Hartmanicům a druhá přímo k Nové Dlouhé Vsi. To je ves, kde pekou lívance jenom po jedné straně (protože jenom po jedné straně jsou chalupy) a hrušně tam rostou přímo ze střech.
Starou sušickou silnicí, která zarůstá trávou, odbočujeme do kopce k Bohdašicům. Svatobor se ztrácí v mlhách za mezemi, plnými lískoví a šípků, dozrávají žita a krajina se odívá režnou žňovou barvou, každý pruh políčka jinou, jako záplaty na obnošeném plášti. Bělavá zeď mouřenecké věže splývá s sedavou mlhou, vystupující z otavského údolí, páry na chvíli zahalí kostel, rozplynou se a vystoupne zase temná, indigová stěna lesů...
Stinnou alejí docházíme k městu, kde všude bílí stavení na nedělní pouť, na náměstí jsou už připraveny houpačky, jen o provazolezci ještě nikdo nic neví. Jaká by to byla pouť na Kašperských Horách, kdyby se na ní neproducíroval provazolezec?
Hvězdnatá noc dává tušit krásné jitro pro potulku do končiny jiné.
Vlna cesty klesá k Prádlu kolem městského koupaliště a zase se zdvihne v stínu kaštanů, z něhož zahlédneme mezi lesy hájovnu, půvabně nazvanou "V nebi", a o kousíček dál je jiná samota, která má pojmenování "Peklo". Kterou z nich si vybrat? Zvonce krav rozeznívají rosné jitro, ženy na lukách rozhazují seno z kop, zatřpytí se hladina Kuklíku, nad ječmeny se mihli bělásci a stín lesa je plný jalovců. A zase chůze do kopce, kde je ves Červená s kostelíkem uprostřed návsi, jehož věžní hodinový ciferník svítí do nocí jako rybí oko, nebo, chcetedi, spis jako bělmo nějakého obra, jejichž hroby přisoudila pověst kamenitým pahorkům ve zdejších lesích. Ostatně naše pouť míří k Riesenschlossu, k Obřímu zámku. Jednou prý našli místní lidé obří kost tak velikou, že ji položili přes Riesenbach jako lávku a mohli docela pohodlně přes ni přecházet. I hasivka orličí, obří druh mezí kapradínami, napovídá nám o pohádkovém království těchto míst. Svah hrne holé kamení (v němž se uchytne jen osamělý smrček nebo břízka) k údolnímu rozpěněnému potoku, kde peřeje mění stříbrné slunce v pstruzí hřbet a vystříknuvší pěnu v bílý květ pstrocku. Spád vody zpívá, přeskakuje kameny a kořeny, slunce rozsvěcuje arniky a ztrácí se v husté tmáni větví; potkávám křemenáče, vysoké smrky, palouk v údolí a opuštěnou hájovnu v lukách, až mě zastaví záhon rozkvetlého lnu u staré dřevěné pily. To už je Reckerberg. U statku kvete černý bez a louky jsou plné světlíku, jehož květ má již blízko k podzimním mlhám.
Maliní a ostružiní zbraňuje našim krokům ve výstupu na Obří zámek, staré keltské hradiště, zřízené v dobách, kdy se v Riesenbachu ryžovalo zlato. Vlastní "akropole" je na západní straně obehnána trojnásobným pásem kamenných valů a celý lesnatý hřeben je pokryt kamennou ssutí. jen archeolog dovede přečíst z terénu smysl jednotlivých částí hradiště, jež svým položením působí i na neodborníka silnými dojmy.
Nebudeme vyvolávat na březích Riesenbachu vodní žínky, aby nám upekly chléb, jako ony čtyři reckerberské sousedky, jimž se jejich přání splnilo, ani nebudeme hledat poklady na Popelné hoře, která měla pro nás jiná kouzla.
Z paseky, přeplněné jalovci, brusinčím a vřesem, kde osamělé sosny odměřují dálku, obhlížíme obzor k Javorníku a naše kroky se proplétají mezi kamením k Nicovu. Dřevěná stavení jsou z větší části opuštěna, zčásti sesuta a my vstupujeme do kostela, který je svým založením v kraji jedním z nejstarších. Na oltáři vidíme svatého Martina, obklopeného světci se širokými kloboučky a oděnými zcela rokokově. Toto nicovské rokoko není bez půvabu.
Za vsí v polích mě překvapil lidový kříž umné kovářské práce, na němž jsou umístěny všechny nástroje Kristova umučení; podobný kříž je ještě na cestě k Úbislavi. Kraj se rozvírá směrem k Boubínu, přinášeje pozdrav krajiny stašské.
Vracíme se kolem "Pekla" do Kašperských Hor a zlaté večerní slunce nad promodralými vrchy nám zkrásňuje toto město do tvarů pohádkových. Snad proto nám tato krajina svou krásu jen napověděla, abychom za ní přišli ještě znovu a znovu.
tato kapitola v PDF další kapitola (Do šumavského Podlesí)
viz: kostel Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách, kostel sv. Markéty v Kašperských Horách, radnice v Kašperských Horách, Kašperské Hory, špejchar, Kašperské Hory, kaple Dvanácti apoštolů, kostel sv. Mikuláše v Kašperských Horách, hřbitovní kaple sv. Anny v Kašperských Horách, muzeum Šumavy v Kašperských Horách
