Kašperské Hory ::
odstavec
30
Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.
Kozí Hřbety
