PrácheňPrácheň

Z ticha lip a sosen tvých
chlad kamene do mne dých -
dávná slova v stínu thují
nad mrtvými podřimují
jak stráž u zdí rozpadlých.

Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.

Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíků z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, kam vede z hydčické strany "smrtelná cesta" až k hradišti, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

Práchni, jak vyjádřiti celou složitou podmanivost tvého jména a místa? Zbořme zídku prostoru a času a nechrne promlouvati jen ústa vln a listí, jistě se dovíme víc, než mohla zaznamenati do knih ruka písařova. Naše zvídavost se bude stále ptáti na osudy rodů, jež zalidnily tuto krajinu už v dobách vymykajících se každé paměti lidské. Kterými asi slovy bychom se dorozuměli s prvními příchozími, kteří za hliněnými valy sroubili na této výšině první hradisko, aby ochránili před vpádem některého z nepřátelských kmenů své ženy a stáda. Byl to jistě lid divoký, sedící na zvířecích kožich v zemních jámách, spíš posunčinou se domlouvajíc: než promyšlenou stavbou vět. Či to už byli pokojnější obyvatelé pastevečtí, nemyslící tolik na výboj, jako spíš na píseň, kterou u hliněného přeslenu předzpěvovaly nad ovčím rounem plavé ženy širokých boků, s očima kvetoucího lnu, z jejichž rtů, prudce opojných, kanula slova jako med?

Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Metoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše ? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani Živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.

Promluvte staré valy, a ty, vodo, nenech nás na pospas jenom vznícené obraznosti...

Husté trsy malin a lískoví střeží trosky hradeb hradu pozdějšího, vyvedeného už z kamene. Podaří-li se ti v šeru zahlédnouti květ lilie zlatohlavé, proč bys neuvěřil tomuto zjevení, proč bys neuvěřil pověsti o zlaté sově, střežící v zasutých sklepeních dávno ukryté poklady?

Jen se dívej do modravé dáli a uzříš rozhlednu na vrcholu Svatoboru. (Zase jméno kouzelné a pradávné jako Stohlavec nebo Svat!) Pod vrchem dýmá Sušice. Kněžno Vodolenko, jen pověst zbyla po vás z mythické doby - jen pověst a jméno lázní. Milovala jste svůj lid, nejvíce nemocné a ubohé - i svou smrtí jste jim chtěla posloužit. Poručila jste prý před svým skonem, aby vaše mrtvé tělo naložili na vůz tažený dvěma voly, a na miste, kde se sami zastaví, bylo pohřbeno. I stalo se, a z hlubin vašeho hrobu vytryskl pramen vody hojivé - a my si nad studánkou Vodolenkou tento tklivý příběh znovu oživujeme.

Zlaté večery nad Práchní, co všechno ještě z vás vytušíme? Hvězdník a zlatobýl - jaká třpytná čelenka jmen pro kvítí polní - ale proč i potměchuť se tu pne mezi vrbovím?

Odtud odbočme od řeky k Hejné. Je to vesnice, známá z jedné pověsti v celém kraji. Připomeňme si ji! Pan Půta Švihovský si přivezl z cizích krajin na svůj hrad Rábí malou opici a velmi si ji oblíbil. Jednou musil odjet z hradu, nařídil však přísně služebnictvu, aby zvíře bedlivě opatrovalo. Jeden služebník nechal otevřené okno, a když se vrátil do komnaty, byla opice tatam. Sháněli se po ní v celém hradě, ale ta už běhala v lese u Hejné. Tam ji náhodou zahlédl jeden z Hejnenských, a domnívaje se. Že vidí čerta, běžel úprkem sdělit tuto zprávu do vsi. S vidlemi, kosami i sekerami blížil se ozbrojený zástup vesničanů k lesu a po vzrušující honbě nesl ubitou opici jako trofej přímo na rábský hrad. Nepřejte si slyšet lamentace páně Půtovy, kterými je uvítal. Od té doby musili platit zvláštní daň, zvanou opičí, a sousedé z okolních vsí neříkali Hejné jinak než bláznivá Hejná. To se však stalo již velmi dávno...

Poutník si zde se zalíbením prohlédne starý kostelíček, jehož nejzajímavější starobylostí je silně vyšpaletované románské okno.

Vždycky mě zajímalo, co si vlastně Adolf Heyduk představoval pod slovem srdečník, když jím nazval jednu básnickou sbírku (Hořec a srdečník). Dozvěděl jsem se později, že tak nazýval šumavský lid tolii bahenní pro její srdčitý list. Tato květina má však ještě jedno pojmenování, úžasně krásné: parnasie. Její bledý květ, ohlašující z mlh podzimní chlad, je skutečně jakoby utkaný z par. Tedy tímto květem mínil pootavský slavík svůj srdečník. Nevěděl asi, že srdečník je také botanický název docela jiné, rumištní rostliny (Leonorus), která má drobný, bledě nachový kvítek a podle Přešla "smrdí, chutná hořce a jindá se potřebovala v lékařství". Na školním dvorku v Hejné jsem ji konečně poznal in natura, když mně ji tam ukázal jeden z nejlepších znalců pošumavské flory, ředitel Josef Vaněček.

Na vápencovém vrchu Pučance, který je dnes chráněnou reservací, ještě sídlí výr a navečer vzlétá na pastviny lelek kozodoj. Rostou tu nádherné okrotice, hvězdičky bělozářek, prorostlík, bažanka i marulka klínopád, hlaváč a kopretina chocholičnatá, ale největším překvapením je tu tořič, ten tořič, který Jan Neruda umístil ve svých "Prostých motivech" na hřbitůvek u Svaté Máří, kde nikdy růsti nemohl. Tořič! - Marně pátrám v paměti a marně mapuji všechny Nerudovy cesty z Vlachova Březí, z nichž žádná nevede sem, na Pučanku...

Obzírám jižní horizont kraje, uzavřený Boubínem a Bobíkem, od nichž pokračuje k západu táhlá linie, přerušená siluetou ohromné lípy a tušenými střechami. To je Maleč. Ves mezi lesy je Zuklín, a mírně zdvižený horský oblouk s prstem rozhledny neklamně udává Javorník, nejvyšší horu v bývalém protektorátu. Má pozornost se soustředuje ke krajině, uzavřené mezi horou Ždánovem a hradištěm Sedlem, k domovu "světáků".

Zuklíne, Zuklíne, stojíš v pahorkatině, vyrábějí tam hrábě, znamenáš se v parádě, Zuklínečku, Zuklíne.

Nejen touto písničkou, ale ještě jiným rčením škádlí sousedé obyvatele této vsi, roztrušujíce o nich, že jim rostou dřeváky na stromech. Z pouhého dřeva dělával podzuklínský mlynář Matěj Studnička kapesní hodinky a prý docela přesně šly. O Malečských jsem zase slyšel, že o pouti tam zabíjejí u Svátků na vodru kapra, bývá prý celý mechovatý a hrozně křičí. Ostruženskou poutní zvláštností jsou krajkované lívance a Soběšičtí si vysloužili název "bečani" snad proto, že se jim nikdy nechtělo jiti na vojnu. Rozsedelští se hněvají na Šimanovské, protože jim v noci z kapličky ukradli svatého Jana a odnesli si ho v nůši. Jak jinak, vždyť tam prý při cestě shora dolů dělají nůše ob číslo a při cestě zdola nahoru v čísle každém. Nedověděl jsem se, proč hezkým nezdickým děvčatům říkají "řipandy", což by spíš patřilo ostruženským, které nosí červené punčochy, zatím co nezdická barvy modré. Nebylo prý radno v dobách světácké slávy projiti Nezdicemi mužskému cizinci. V létě byli všichni pořádní domácí mužští ve světě u cirkusů a doma zůstali jen nemohoucí dědové a osamělé ženy. Klekly prý před cizincem na kolena, nechtějíce ho pustit, a moc prosily, aby u nich přespal do rána. Zato v zimě byla tu hlučnost přenáramná, pivo i víno teklo proudem, v hospodě se jedly jen mladé husičky, monokl byl běžným zjevem, o cylindrech na hlavách ani nemluvě. Vzpomínám na jedno vyprávění básníka Fráni Šrámka, který mi potvrdil toto nezdické bezmuží, jež poznal z vlastní zkušenosti, když tam v roce 1921 pobýval u svého kamaráda z vojny, učitele Jakše. Byl v Nezdicích svědkem při svatbě Jakšovy sestry, tamní poštmistrové, i krajina se mu líbila, ale bylo tenkráte tak pršlavé šumavské léto, že básník už začátkem srpna odjel, a od té doby jezdíval do Sobotky.

Karel Klostermann věnoval Ostružnu celý román, případně nazvaný "Světák z Podlesí". Mramorový lom, jedno z dějišť románu, můžeme tam vidět podnes a je celý zarostlý lískovými keři. Hlavní postavu bychom nalezli na strašínském hřbitově, kde u zdi čteme nad jedním hrobem tento nápis:

Zde v Pánu odpočívá
Jan Král
nar. 29. dubna 1860
zem. 25. dubna 1896.

Zde odpočívá ještě jiná románová postava. Je jí sebevrah Josef Moravec, myslivec ze zalužské myslivny, ústřední postava románu "Jed v žilách", jejž napsal profesor Viktorin Zeithammer pod pseudonymem Ursus Šumavský. Klostermannův "Hostinný dům" je vlastně dnešní hostinec U Kopů a musím říci, že si své románové pojmenování zaslouží právem...

Mohli bychom se vypraviti i do strašínské jeskyně, vyhloubené v krystalickém vápenci, ale Strašeň je nejvíce známa v širokém dalekém kraji svými slavnými poutěmi. Ještě dnes vidíme u kostela roubené stavení, kde žil v šestnáctém století Martin Rezek Strakonický, poustevník a divotvorce, který si svou asketickou zbožností a příkladným životem získal úctu přímo světeckou. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni.

Nemusíte věriti legendám, ale pravdou pravdoucí je zjištění, že i v nejsušších letech je tato prohlubeň plná vody, a pověst vypráví, že její účinek je blahodárný pro nemocné oči.

Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postřibříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic, kde troubení ohlašuje střelbu, a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem. Úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky ten známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítit romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou hloubkou. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné muky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýždů, jímž se jen stěží vyhne noha poutníkova. V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečisti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha - v ovzduší své matky - své Ženy a dcery - v ovzduší uštvaných a kaceřovaných - u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království."

Jaká úžasná zkratka - a jak mocně působivá právě zde na hradu Rábí!

Rozhlížíš se po kraji.

Nezamyslický kostelík s vysokým jehlanem věže, gotickou Madonou na půlměsíci, kopií Grünewaldova Ukřižování, zmate napoprvé svými různorodými epitafy, jejichž provenience sahá až do oblasti alpské, a nestačí ani smuteční parte kněžny Lamberkové u velkého svícnu, abys vše tady pochopil.

Kníže Lamberk, pán na Žihobcích a Žichovicích, majitel Javorníku, dal sem přenésti všechny náhrobní kameny svých předků z jejich štýrské vlasti. Tímto aktem piety si vysvětlíme alpskou gotiku v kostelíku českém - jsou však jiné souvislosti, jež je nutno vědět.

Pří žihobeckých obžínkách byl tento kulhavec vyzván k tanci nejkrásnějším děvčetem ze zámecké chasy. Tanečnice - (neměla snad za ňadry skrytý laskavec?) - se mu v okamžení tak zalíbila, že jí ihned zadal celé své srdce. Ani na chvíli ji z ruky nepustil, přetančiv s ní všechny zámecké pokoje, a v posledním z nich se prý s ní na klíč uzamkl. Nechci se zadušovati za pravdu tohoto tanečního závěru - ale báby mívají zrak ostrý a zkušenost převelikou. Bůh ví, jakým a kterým kouzlem očarovala šafářova dcera (černá Káča jí říkali závistivci pro její krásu) svého knížecího pána, že nadobro ohluchl k pobouřeným výtkám svého vznešeného příbuzenstva, že poslal tuto svou nevěstu do města na vychování a nakonec si ji odvedl ze strašeňského kostelíka jako svoji zákonnou choť. Tato provokující mesaliance jistě nezískala mladé kněžně mnoho příbuzenské přízně, ale lid ji miloval - bylať vlídnou vrchností. Milujícího manžela prý mnoha dětmi obdařila a o jeho legálním otcovství nebylo sporu ani u závistivců nejzavilejších. Tátovi šafáři vsak stouplo dceřino štěstí do hlavy - a poněvadž nenadálé bohatství jako rez ničí všechny dobré lidské vlastnosti, spustil se natolik, že denně už po ránu zapíjel vydatně její štěstí horaždovickou "Münzovkou".

Spí už dávno svůj věcný sen v nezamyslické kryptě kněžna Lamberková, ale děti, nevím už kterým zákonem vyděděné, musely se rozběhnout s prázdnou do světa.

Zámečku žichovický, často poutník mine tvůj renesanční půvab a ani neuvidí na tvém schodišti gotický opukový reliéf Kristova Ukřižování, přenesený sem z hradu rábského - a ani nepozná, že obrazy gotické archy jsou jen podvrženým falsem, zhotoveným podvodníky, před časem řádícími v tomto kraji - ale to už by byla kapitola jiná.

"Žichovičtí půlpáni" žijí už jen v románě Karla Klostermanna, jehož otec byl zde zámeckým lékařem, a klukovské oči budou se nadále vzrušovat dobrodružstvími otavských Robinsonů, do nichž autor tak pěkně soustředil svá chlapecká alotria a pokání.

Poslední lesmistr, známý svými záhadnými jízdami do Albánie před druhou světovou válkou, snad ve službách německé špionáže, zapsal se do paměti sousedů svým neblahým koncem. Příliš věrně sloužil německému ďáblu, než aby mohl v revolučních dnech s klidným svědomím vyčkávati běh nových časů... I prchal před nimi, a jsa v pasti, použil strychninu, zkrátiv si tak cestu do pekel. Už ho nemusí mrzet, že zapomněl při prodeji hradu Rábí Klubu českých turistů vyznačiti ve smlouvě opatrnou klausuli, která by ho učinila podílníkem pokladu, kdyby se přece jen někdy nějaký našel.

A řeka plyne -

Vede nás proudem po svých březích až k "ostrovu" horaždovickému, kde její slepé rameno chystá pro nás nové překvapení. Mlýnská strouha je totiž královstvím perlorodek říčních, a kdo neví, že řeka Otava kromě názvu "zlatonosná" má i označení "perlorodá", může se o jeho oprávnění na tomto místě makavě přesvědčiti.

Celý složitý ceremoniál býval konán při jejich výlovu. Jedině stříbrnou lžičkou byly vybírány perlové kuličky z vypáčených lastur jako z pokladnice a zvlášť cenné exempláře se vložily do skřínky, nejjemnější vatou vystlané. Dříve však byly dávány nejprve do úst, poněvadž se nezlomně věřilo že perly teprve pod jazykem dosáhnou žádané tvrdosti. Kolik těchto nevinných zvířátek zahyne pro ženskou parádivost, uvážíme-li, že v tisíci lasturách se nalezne stěží pět bílých perel... Mnohem snadnější to měli kluci, když před lety při stavbě jetenovické silnice mohli sbírat ametysty, nacházející se i na Stohlavci, a z dvojlomého vápence "u Hradce" vyštípli krásnější destičky, než co je jich po vlastech českých ukryto ve všech školních kabinetech.

Krásné pěšinky a cestičky na ostrově, v anglický park proměněném, kolikrát jsem obdivoval váš topol balzamický, hlohy, mukyně i lonicery, dřišťál a borovici Weimuthovku! Veverky skotačily v rozložitých korunách a na rozsáhlém palouku ujížděl jezdec jakoby vystřižený z některé staré rytinky a do vln Otaviných vklouzla užovka, zasvítivší žlutými půlměsíčky. Nerušme milence a neplašme srn! Pod těmito krásnými loubími zadumaně chodíval i máchovský lyrik Rudolf Mayer. Což nevidíte padající hvězdu? Tolik miloval noc...

Zářečí kvetou z jara hrušně truskovky a řeka Otava si pod starým mostem vykasala své vlnky jako do tance.

Věřte, je to řeka škádlivá a povídavá jako venkovská děvčata před vdavkami. Je-li trochu chlubná, má jistě proč.

Než vejdeme do Horaždovic, měli bychom si něco zopakovat z jejich historie - ale to si přečtěte jindy v knihách učených. Jen tolik podotkněme, že u mlýna Járova zemřel morem při obléhání tohoto města první Habsburk na českém trůně, král Rudolf, a že i mrtvola tohoto vladaře, nazvaného pro jeho skoupost král "kaše", hrála tehdy při vzdání Horaždovických velmi důsažnou roli.

Profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřit horaždovickou chloubu, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří drakobijce léta Páně 1420 narodil paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.

A kdyby návštěvník nevím z jakých animosit chtěl pominout místní museum, umístěné v zámku, ať si prohlédne aspoň jednu jedinou znamenitost, jinde nevídanou. Je jí stará kniha městských smluv, která se na zámek zamykala. Tak opatrně střežili Horaždovičtí své statky vezdejší.

Vejděte kteroukoliv z bran, ale jistě vám v paměti nejvíce utkví Pražská, na jedné straně s namalovaným městským znakem a druhou stranou obrácená do města s postavami Kristova ukřižování. V uličkách překvapí mnohý dům gotickým portálem, i kostel je krásná gotika a v klášterním chrámu školských sester je zachován renesanční epitaf Půty Švihovského, tolik pobuřující mravní cit ctihodných panen. Kameník musel provésti na kamenném rytíři vyžádanou kastraci, aby nebylo svodu ani rušení z meditací a modliteb. Nevím sám, proč zámeckou sochu Neptuna překřtili tady na Nemodlenku a proč se venkované posmívají horaždovickým měšťanům slovem "třepáci". Tito řemeslníci a rolníci vybudováli zde před lety krásnou muzikantskou tradici, z níž vyrostl i Otakar Ševčík, zdejší rodák a učitel houslistů světového jména.

Rozsáhlé pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a my se díváme směrem ke klatovské silnici, kde se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním tahem - a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.

Jdouce dál podle řeky, míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče - na poli jsme vídávali pracující jeptišky z kláštera horaždovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském - těch žluv, střízlíků a konipasů! - I drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem.

U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali voraře, volajíce už zdálky žadonivě: "Strejčku, hodte nám houžev!" - Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, ať jsou to pstruzi, tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky - ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mě vodil na všechna svá malířská místa kozlovská a i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde z kopyt melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berkůprejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, kde jednou přespal Mikoláš Aleš s plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem, a dál do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám řídící Václav Čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách" i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů tento můj nejvěrnější druh přeskočil kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. - Milý Aloisi, iluse dětské mizí rychleji než tající sníh - ale lety jim i přibývá na intensitě naší lásky...

Kozlove! Kozlove! Podmanils mé srdce, ani nemohu říci čím. Jistě svou staročeskou krásou a selskou jadrností svých sousedů - ale ještě víc jednou historií.

V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a rýžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn, a proto prý záhy nastalo zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklebujícím se nad prací polní. Nová varianta horymírovská skončila však v Kozlově jinak než známým skokem Šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnout na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali kozlovští sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera strakonického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo.

Na památku této jistě významné události dala obec kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši za pana Benedikta z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně, a celá obec mívala velký svátek. Vystrojení sedláci vážně kráčeli vykonat svou povinnost - vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš dobře jeden druhého znali.

Po mši svaté ve Střelských Hošticích odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi nebo u rychtáře. Rychtář se staršími vyňal posvátně truhlici s "preveriemi" ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenství, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii.

V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní a jen podivínství, téměř surrealistické, mohlo proměniti zdivo umělé zříceninky v dračí hřbet, zakončený hlavou ještěří, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj - kdo to jaktěživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida - už rozumíme, jsou pokřtěny po nich.

Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkretnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho políčkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost? Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly - Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo pod ovocným stromem. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnat ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přived ji" - a sama paní domu musila zaplatit pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonat moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou, a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovém zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku, a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmout. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto - jen na vodu, zásobující zámek - a pro tu pak byly soudy převeliké. V sousedních Mačicích měl rovněž na zámečku podivínského příbuzného, o němž se podnes dochovala zpráva, že měřil dukáty v měřici na obilí.

Nový nájemce se vydařil, ba v mnohém předčil samotného majitele. Jistě už více snaživců se marně pokoušelo sestrojiti perpetuum mobile a nebudeme se proto vysmívat ani nezdarům našeho vynálezce, který byl jinak dobrým bratrem z mokré čtvrti, vítaným s jásotem ve všech známějších hospodách kraje. Bez rozmýšlení zaplatil útratu za všechny ochmelky a smál se do očí i těm nejkurážnějším panímámám, které si o polednách rozkaceně chodily do hospody pro své zmožené hlavy rodin. Téměř v každé sousední vsi plakaly v komůrkách zklamané dívčí oči nad kolébkou s vrnícím novorozenětem, ale náš Don Juan byl kavalír. S úsměvem se přiznával k novým otcovstvím a vyplatil se ze všech povinností přesně stanoveným paušálem. Jeho bílý plášť na modré husarské atile se zlatým šněrováním vlál romanticky s bílého koně, na němž jezdil jako das, že ani vyjevení kluci nestačili za ním vykřiknout! svůj údiv: "Svatý Martin! Svatý Martin!" Ještě dnes vyprávějí staří pamětníci o jeho divoké noční jízdě, kdy se svým běloušem se v tmoucí tmě mnohokrát otočil na rábských hradbách, což bylo počínání jistě nebezpečné. - Jako vítr se přihnal jednou na horaždovický rynk, právě když po ránu rozložili hrnčíři na dlažbě své jarmareční zboží. Na tisíc kousků roztříštila koňská kopyta jejich ucháče a hrnky - nikdy však nevyprodali rychleji všechny zásoby jako tentokrát - a s tak dobrým výdělkem. Zaplatil škodu do haléře, jindy nečekaně přicválal do hoštické hospody U Berků. Snad byla pouť, protože v sále vyhrávala cikánská kapela, která sem přišla od svých vozů u "Gustávky". Už ve dveřích se přitočil k snědé krásce, mávaje bankovkami, a loudil na ní hubičku. Upejpala se z počátku, upejpala - ale šetrní sousedé, zvyklí na mnohou jeho pošetilost, ztrnuli tentokrát nadobro. Jen považte, celou stovku ho ta jedna jediná hubička stála! -

Podivno, které lidské vlastnosti vložila tady minulost do jmen rybníků - Dráč a Škaredý je u Mladějovic, Zlý u Sousedovic, Vražda u Radomyšle, Strašný a Konětop u Hradešic, Hrozný u Oseku a Vražedník u Lažan. V které jiné krajině vymyslili však tajemnější jména pro lesy? Bloudím a Jezinec. Patří jezinkám nebo jezevcům? Divokostí pradávnou vydychne ze své hloubky jiný les - Turačov. A což Kuřidlo? Tucha pohanské dávnověkosti slovanské ovane vás z tohoto jména a na tomto vrchu ještě dnes spatříte mezi smrkovými pařezy výhonky rašících lip. Ano, tady je skutečně kraj mohyl, hradišť a pověstí.

Přisoudil-li archeolog Bedřich Dubský krajině střední Otavy zvláštní slovanský kmen, pozornější zrak i sluch postřehne v povaze i dnešních lidí zvláštní rysy, na prvý pohled i poslech zcela odlišné od ostatních Jihočechů. Poměrná zámožnost vypěstovala zde furiantství a smysl pro jadrný vtip, zvýšený smysl pro vlastnictví a z něho plynoucí cit pro vše, co je representuje. Zde je domovem bujarost i opatrnost, která se nikdy nepředá, lpění na svém, ale i určitá okázalost, je-li toho potřebí.

Zvláštní souvislosti nalezneme i v lidských osudech. Tato krajina měla dudáka, jenž hrál o půlnoci viselcům; věrojatně pomyslíte na pověst, ale pod Smrtí horou žil ještě nedávno pohodný, jemuž dudy hrály jen o málo uměleji než kdysi proslavenému Švandovi. Potkáte tu i chalupníka těkavých očí, který zná všechna ptačí hnízda, ví o každé štice v tůni a o pěšinkách srn vám poví lépe než sám lesmistr. Jak byste mu křivdili, počítajíce ho mezi rabiátské pytláky. Kde jinde se setkáte s dohazovačkou ženichů a nevěst tak svéráznou, jaká chodívala zdejším krajem. Byla-li živou kronikou dalekého okolí, patřilo to jaksi k jejímu zaměstnání. Svoji výmluvnost uplatňovala nejčastěji v zámeckých a učitelských rodinách. Opravdu nečekaně dovedla připomenout hostitelské povinnosti. Již ve dveřích překvapila zvláštním pozdravením:

Dej Pán Bůh zdraví svatej Tomáš praví - jez, co máš a co ti lidi dají...

Slyšeli jste někdy mluvit venkovany od Strakonic, kteří poslední slabiku vždycky zpěvávě protáhnou? Představte si naši bábu, která právě vchází do školy a bodře lichotí ženským slabostem paní řídící: "Milostpaní jako abatyše, slečinka tváře krev a mlíko, zuby jako Eliška - paní řídící v Novosedech má dva syny..." I mistr tesař se utne a naší bábě se každá veselka vždycky nevyvedla. Do jednoho statku nesměla vejiti ani na dvůr. Jen ji hospodyně zhlédla, už zahořekovala: "Bábo, že jste si nohu nezlomila, když jste k nám prvně vešla."

V každé vesnici nalezneme typy - ale všechno je tu jaksi předimensováno, dobré i zlé. Propadne-li někdo mamonu, nečekejme škrdlila - tato vlastnost jistě bude znásobena v krutou posedlost, která nechá zmrzačit třeba vlastní dítě a rozvrátí štěstí celé rodiny, jen aby z punčochy ani haléře neubylo. - Nepostihnete tu ani v řeči zjihlou zasněnost jihočeskou, která by teple sáhla k lidskému srdci a rozlila se po tvářích prodlévavější vlnou úsměvu. Stroze, spíš ironickou glossou vyjadřují zdejší lidé nerozpačitě lidskou slabost i slabůstku, suchou třesknou větou dokreslí přesně odpozorovanou charakteristiku - i když je vyslovena jen na půl úst, bodne do nejcitlivějšího místa.

Toto poznání kraje mají i verše básníka, s jehož jménem si jej spojujeme už navždycky.


tato kapitola v PDF další kapitola (Strakonice)