Prácheň ::
odstavec
16
Nejen touto písničkou, ale ještě jiným rčením škádlí sousedé obyvatele této vsi, roztrušujíce o nich, že jim rostou dřeváky na stromech. Z pouhého dřeva dělával podzuklínský mlynář Matěj Studnička kapesní hodinky a prý docela přesně šly. O Malečských jsem zase slyšel, že o pouti tam zabíjejí u Svátků na vodru kapra, bývá prý celý mechovatý a hrozně křičí. Ostruženskou poutní zvláštností jsou krajkované lívance a Soběšičtí si vysloužili název "bečani" snad proto, že se jim nikdy nechtělo jiti na vojnu. Rozsedelští se hněvají na Šimanovské, protože jim v noci z kapličky ukradli svatého Jana a odnesli si ho v nůši. Jak jinak, vždyť tam prý při cestě shora dolů dělají nůše ob číslo a při cestě zdola nahoru v čísle každém. Nedověděl jsem se, proč hezkým nezdickým děvčatům říkají "řipandy", což by spíš patřilo ostruženským, které nosí červené punčochy, zatím co nezdická barvy modré. Nebylo prý radno v dobách světácké slávy projiti Nezdicemi mužskému cizinci. V létě byli všichni pořádní domácí mužští ve světě u cirkusů a doma zůstali jen nemohoucí dědové a osamělé ženy. Klekly prý před cizincem na kolena, nechtějíce ho pustit, a moc prosily, aby u nich přespal do rána. Zato v zimě byla tu hlučnost přenáramná, pivo i víno teklo proudem, v hospodě se jedly jen mladé husičky, monokl byl běžným zjevem, o cylindrech na hlavách ani nemluvě. Vzpomínám na jedno vyprávění básníka Fráni Šrámka, který mi potvrdil toto nezdické bezmuží, jež poznal z vlastní zkušenosti, když tam v roce 1921 pobýval u svého kamaráda z vojny, učitele Jakše. Byl v Nezdicích svědkem při svatbě Jakšovy sestry, tamní poštmistrové, i krajina se mu líbila, ale bylo tenkráte tak pršlavé šumavské léto, že básník už začátkem srpna odjel, a od té doby jezdíval do Sobotky.
Soběšice
