Sláva SušiceSláva Sušice

Naše město na Otavě poslední je sídlo Čechů...*

Tak zaznívalo dětským diskantem z oken venkovské školy, a nevím, poznávají-li babičky ze slov této písně právě Sušici, kam chodívaly za mlada na slavné poutě k mariánskému obrazu nebo na vrch za městem do kostela Andělů strážných. Žáčkové deklamovali o hoře Svatoboru zanícenou vlasteneckou báseň Jaroslava Vrchlického a na hřbitůvcích se ještě dnes loučívá venkovská kapela dojímavou písní "Zasviť mi, ty slunko zlaté", jejíž slova napsal v probuzeneckých dobách Karel Maria Drahotín Villani, rodák sušický. Z farních knihoven bývalo půjčováno a pozorně čítáno mravoličné čtení pro lid, sepsané od Františka Pravdy, který je v hrádecké tišině po mnoho let pro své čtenáře vymýšlíval.

Citově nezaměnitelná je tato krajina pro poučený zrak.

Je tu mythus pravěkých hradišť a stará rýžoviště na březích Otavy, jsou tu románské svatyně i sesuté štoly z dob středověkého dobývání zlata, za Hartmanicemi Vintířova skála, svědkyně první německé zrady v zápase o svébytnost naší vlasti, a od hradu Rábí až ke Klatovům hřmívaly husitské válečné vozy.

Město vděčí za svůj vznik zlatému písku řeky Otavy i příznivé poloze na důležité obchodní cestě. Z původní ryžovnické osady byla po opuštění královského hradu Práchně založena Sušice jako hrazené královské město, které dal roku 1322 král Jan Lucemburský obehnat hradbami, o čemž svědčí kamenná deska s latinským nápisem, přenesená ze zrušené Velké brány do vestibulu dnešní radnice. Karel IV. nadal město mnohými výsadami a nesmělo být trvale zastaveno žádné vrchnosti. Sušičtí zůstali věrnými poddanými i jeho syna Václava a stáli při něm neochvějně v zápasech s odbojným panstvem. Tehdy studují na pražské universitě někteří sušičtí synkové, z nich Václavovi ze Sušice proslovil při jeho determinaci ohnivou řeč sám mistr Jan Hus.

Život mezi hradbami města se v této době asi zvlášť nelišil od života měšťanů jiných měst jihozápadní části země. I tady působilo na smýšlení městské chudiny a řemeslnictva nerovnoměrně rozdělené bohatství, v okolí narůstající majetek vysoké šlechty a hierarchie; proto se již tehdy v Sušici setkáváme s kazatelem Havlem, kterého známe z radikálního vystoupení táborských kněží v hádání na Konopišti.

Klatovskými a Domažlickými táhli i Sušičtí na slavná náboženská shromáždění, účastnili se prvních husitských bitev a jejich obec polní statečně bojovala na všech bojištích tehdejších Čech. V táborském svazku měst vytrvali od jeho začátku až do osudné bitvy lipanské. Sršaté, bradaté kazatele táborské vystřídali mírnější kněží kališničtí, a měšťané vytáhli z bran jen proti škůdcům zemského míru; obléhali se sousedy v Horažďovicích Racka Kocovského z Kocova a v Janovicích Petra Sudu z Reneč, kteří škodili loupežemi a násilím v celém dalekém kraji.

Za vlády Poděbradského a Jagellonských zvelebují sousedé své živnosti a svahy Svatoboru se zelenají vzrostlými chmelnicemi, jejichž úroda zvyšovala blahobyt v klenutých šencích, takže roku 1512 měl sladovnický cech v Sušici 54 členy. Jak žili Sušičtí v renesančních patricijských domech, dosvědčuje i náhodný nález cínových konvic, hubatek, mis a talířů, objevený při přestavbě domu na náměstí. Svou důkladnou řemeslnou prací a umným rejsováním není ani po staletích k necti konváři Jiříkovi, který své dílo označil zkratkou svého jména. I renesanční průčelí dnešního musea, původního domu erbovní rodiny, Voprchů z Uračova i Rosacínovský dům s renesančním štítem, ozdobeným sgrafity, kde je dnes umístěna lékárna, jsou přesvědčivým dokladem o přeměně měšťanského života bohatých tříd v šestnáctém věku. Latinská škola měla v těch dobách vynikající učitele. Z jejich škamen vyšlo i několik znamenitých básníků. Nejproslulejší z nich, Adam Rosacius, se stal profesorem pražské university a složil celou řadu latinských i českých básní. Byl to jistě on, kdo učinil z tehdejší Sušice přívětivý domov uměn a učenosti, který byl v čilém spojení s Prahou, jak svědčí zachovaná dedikace od mistra Jana Kampana Vodňanského, uložená v musejních sbírkách.

Ještě před pohromou bělohorskou se vzdává Sušice Marradasovi a v evangelickém městě nastává tvrdá rekatolisace se všemi důsledky. Tvrdošíjné starověrce nezlomila ani misie pátera Albrechta Chanovského; nucenou emigrací byla však Sušice ochuzena právě o rodiny nejzámožnější a nejvzdělanější. Válka třicetiletá ožebračila většinu měšťanstva neustálým střídavým ložírováním soldatesky jak císařské, tak cizí a po zpustošení Klatov opanovali Sušici Švédové. Tři roky po míru vestfálském zřizují kapucíni ve městě svůj klášter s kostelem sv. Felixe z Cantalisia a kaple Andělů strážných na vrchu Stráži dává terénu města zavrcholení a dominantu. Reformy Josefa II. umožňují židovským rodinám rozsáhlejší usazení v městě, kde už měly dávno zřízený starý hřbitov v baště "Na příkopech". Vrozená podnikavost některých israelských jedinců je spjata s počátky zdejšího průmyslu. V kraji vznikají sklářské hutě, vtiskující šumavským osadám nový charakter.

Kolem pohnutého roku osmačtyřicátého vystupují na kulturní dějiště v kraji dvě zajímavé postavy: Karel Maria Drahotín Villani a Dr Josef Ambrož Gabriel.

První z nich, autor básnické sbírky "Lyra a meč", sehrál důležitou roli ve svatodušních pražských bouřích a druhý, postava nakonec tragická, se velmi zasloužil nejen o kulturní život Sušice, ale o české písemnictví té doby vůbec.

Zavzpomínáme-li u jedné skalky na Svatoboru na Ivana Klicperu, autora kdysi velmi čteného románu "Jindra", který se tu léčíval ve Vodolence, musíme vzpomenout i na jeho otce, slavného dramatika. Prvním nakladatelem jeho her byl právě loučovský statkář Dr Gabriel. Byl důvěrným přítelem Havlíčkovým (Havlíček byl svědkem na jeho svatbě), Nerudovým, Boženy Němcové a zejména Josefa Kajetána Tyla, od něhož se v poslední době nalezlo v gabrielovské pozůstalosti několik dopisů velmi závažných. Na Vodolence dlíval i Tylův druh, herec Jan Kaška, pochovaný ve Svojšicích, jehož pozůstatky byly před čtyřiceti lety převezeny do Prahy na hřbitovy olšanské. Na starém mostě si vyvolejme postavu máchovského lyrika Rudolfa Mayera, který při jedné velké povodni zde zachraňoval tonoucí a zhoršil si nachlazením svůj plicní neduh natolik, že tato služba bližnímu ukrátila mu vek jako před ním Máchovi.

Vyjádřit sociální tvář kraje bylo dopřáno Karlu Klostermannovi. Nikdo před ním ani po něm nám průkazněji nevykreslil lidové typy z pastoušek a chalup, život "světáckých" vesnic i zapadlých hájoven, těžké dílo drevařů a práci v zaniklých sklárnách, poesii staré Šumavy, jež se změnila k nepoznání. Už za jeho života se tento kraj rok od roku vylidňoval a právě Klostermann nám pověděl mnohé z osudů městských služek, pocházejících z Pošumaví a navždycky zmizevších v cihelnách, porodnicích a na dlažbě vídeňského Bábelu. Každým dnem se mění tvářnost Šumavy a nové pokolení, které ji osidluje, naplní ji snad životem cílevědomějším a radostnějším.

Básnickou představu šumavských hor nám zanechal v jedné kresbě jiný rodák sušický, malíř Max Pirner. Dějepisec umění nám výstižně charakterisuje jeho uměleckou tvář: "Svým výtvarným názorem realista, povahou filosof a meditativní básník." Pirnerův žák Max Švabinský vyjádřil svou vděčnost a úctu k mrtvému učiteli při výzdobě oken svatovítského chrámu opravdu zvláštním způsobem: Tomáši ze Štítného dal podobu Pirnerovu a na obrubu jeho šatu umístil drobný nápis "Maxmilián Pirner, velký učitel a Mistr tajně slavný". Věru, nemohlo být plachého básníka a premýšlivce vzpomenuto pietněji; citová noblesa ctí zde učitele i žáka.

Vyprávěti rybářům o slavné staré líhni pstruhů, lipanů a lososů, která v jejich světě proslavila Sušici, bylo by pro neodborníka opovážlivostí. Statisícové násady v průzračných vodách otavských přesvědčí každého příslušníka cechu svatého Petra o důležitosti této trpělivé práce. Neprávem se u nás málo ví o znamenitém kožedělném průmyslu sušickém, jehož výrobky dobře representují i za hranicemi jakost české práce.

V dalekém zámoří proslavila už dávno sušické jméno jednoduchá věc denní potřeby: krabička zápalek. Prajednoduchá? Ba ne. Z tohoto omylu mě při jedné návštěvě vyvedl pan Lípa, který je zamilován do "své" sirkárny a zasvěcoval mě do všech tajů a podrobností se zanícením, měnícím lásku v posedlost. Všem klukům by zajiskřily oči nad barevnou nádherou starých vzácných nálepek. Taková sbírka může vzbudit u vášnivých sběratelů jen obdivnou závist.

Víc než sto let se v Sušici vyrábějí zápalky. Vzpomněl na ně i Karel Havlíček v proslulé básni "Král Lávra":

Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:

muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

Historik, který bude pátrat po počátcích výroby prvních fosforových zápalek u nás, setká se s velikými obtížemi. Není zachováno dost dokumentárních pramenů, novinářské zprávy z těch let nejsou ve všem spolehlivé a soukromé záznamy straní střídavě tomu či onomu výrobci. Sušickou výrobu representují v jejích začátcích dvě jména: Vojtěch Scheinost a Bernard Fürth.

Truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost pracoval ve Vídni u mistra, který dodával bedny do domáckého podniku maďarského šlechtice Štěpána z Rosmerů, vlastní profesí lékárníka, jenž z laboratorních pokusů dospěl k výrobě zápalek po živnostensku. Svůj objev si zajistil patentem, výrobu koncesí. V jeho domácnosti sloužila Marie Urbancová, která paní domu vypomáhala při míšení a mletí zápalné hmoty. Seznámila se s mladým tovaryšem, jenž přešel rovněž k Rómerům, aby tam pomocí zvláštních hoblíků připravoval dřívka pro sirky. Všímaví snoubenci vnikli záhy do tajů sirkářské výroby, nijak zvlášť složité, a nakonec se rozhodli, že si v Scheinostově rodné Sušici zařídí vlastní výrobu zápalek.

Začátky nebyly snadné. Vlastní úspory stačily na dvě výplaty najatým pomocníkům, a proto mladý podnikatel se obrátil na zámožného obchodníka ze staré izraelské rodiny sušické, Bernarda Fürtha, se žádostí o výpomoc.

"Já dám peníze, ty dáš rozum," řekl prý tenkráte zkušený obchodník a začalo se se stavbou továrny. První dvě fůry sirek byly v Plzni okamžitě rozprodány dychtivým zájemcům, na něž se dostalo jen po balíčku, a tento úspěch a nové poptávky umožnily rozšíření podniku.

Společníci se po čase rozešli a každý pracoval na vlastní pěst. V obou sušických továrnách se čile pracovalo, výroba se rozrostla do velikých rozměrů, které dávaly obživu obyvatelům kraje chudého a dříve pomíjeného.

Byly tu vyráběny sirky papírové, voskové i ze dřeva, jejichž hlavičky se namáčely do bílého fosforu různě zbarveného. "Zednické sirky" bylo možno rozžehnout na každé drsné ploše, o zed, podešev i o špínou vyztužené kalhoty. Baleny do žlutých papírových krabiček, staly se vyhledávanou potřebou všech domácnosti. Pro Orient byly hlavičky postříbřovány a rovněž balení přizpůsobováno exotům. Turecký sultán posílal do Sušice několik kmenů vonného cedrového dřeva, aby mu z nich vyrobili zápalky jen pro jeho vlastní potřebu. Scheinostovy sirky dovážené do Japonska musily mít i poetické označení a proto se nazývaly "Motýl". Později si japonští a korejští výrobci přisvojili toto pojmenování oblíbených zápalek ze Sušice a naše ministerstvo obchodu musilo domácí značku chránit svými zastupitelskými úřady.

Bílý fosfor, z kterého se vyráběly první sirky, byl prudce jedovatý, snadno zápalný, nehygienický. Dělníci, pracující v tehdejších sirkárnách, trpívali nebezpečnou nemocí z povolání, učeně nazývanou fosforová nekrosa, kterou však v kraji znali pod drsnějším názvem "bolavá huba". Za tehdejších výrobních poměrů nebylo dost dbáno zdravotnických zásad a tak se stávalo, že dělníci přenesli rukama do úst jemné částečky fosforu, ty se dostaly vykotlanými zuby do dásní, rozežíraly kostní tkáň, oční důlky i jiné Části lebečné. Také sirné a fosforové výpary nepřispívaly ke zdraví.

O tom, kdo první odstranil z výrobního procesu tyto škodlivé vlivy, se zprávy rozcházejí. Byla to myšlenka vídeňského Antonína Schröttera, domyšlená frankfurtským chemikem Rudolfem Böttgrem, z nichž první objevil nejedovatou modifikaci fosforu a druhý odstranil bílý fosfor z hlavičky zápalek, nahradil jej okysličovadlem a jako třecí plošky, použil červeného fosforu. Či to byl švédský profesor Pasch, který podobným způsobem geniálně rozřešil tuto otázku? Tento problém ponechme odborníkům. Sušickým už zůstane nezvratné prvenství, že tyto bezpečnostní zápalky byly vyráběny v továrně Bernarda Fürtha, a v Německém museuMnichově se o tom zachoval původní balíček i s doklady.

Navštívil jsem s panem Lípou sušické sirkárny, mnoho poučení se mi od něho dostalo, ale nejsem chemikem ani inženýrem, a proto mohu říci jen tolik, že výroba zápalek je hotový technický zázrak. Hlava se zatočí nad tolika stroji a zařízeními, které lidský důmysl několika pokolení vymyslil jen třeba proto, abychom si při práci mohli zapálit cigaretu.

Co jsem si pamatoval z postupu výroby, stačí jen na povšechný popis.

Celé kmeny pila rozřeže a jiný stroj je zbaví kůry. Bukové a smrkové špalky jsou pařeny ve zvláštních nádržích. Loupací stroj uřízne blánu v síle zápalky a sekací stroj naseká dřívka, kterým dělníci říkají "drát". Ta jsou impregnována a tříděna na jiných strojích. Potom jsou srovnána do zásobníků a na "automatkách" naražena do nosných tyčí. Srovnané zápalky se namáčejí do parafinu, potom jsou sušeny v horkém vzduchu, znovu máčeny v zápalné hmotě, zase sušeny a posléze plněny do krabiček. To všechno obstarávají stroje za dohledu zkušených dělníků.

I výroba krabiček je podivuhodná. Oči dost dobře ani nepostačí všechno zhlédnout. Tak rychle a důmyslně je z blány vytvořena krabička, slepená a připravená pro hotové zápalky. Stroj nejen zápalky odpočítá, ale nalepí nálepku, zabalí krabičky do balíku a balíky sune přímo do připravené bedny.

Rád vzpomínám na svůj pobyt mezi sušickými dělníky. Pochlubili se mi svou prací a bylo mi dobře mezi nimi. Mnozí z nich vymýšleli plány, jednomu se dokonce podařilo nahradit dovážené osikové dřevo domácím smrkem. Vymyslil totiž zvláštní impregnaci, jejímž působením dostane smrkový "drát" vlastnosti vláčnějšího dřeva osikového. Jiní zase přestavovali celá oddělení, aby zlevnili výrobu. Viděl jsem překrásné dětské jesle, hygienická zařízení, útulky pro kojící matky, ambulatorium, sprchy, koupelny, mnohé a mnohé vymoženosti, o nichž se předchůdcům ani nesnilo. Všude šum radostné práce, usměvavá děvčata, jas v očích. Samý ruch, pospěch, nápady - a co mě nejvíce dojalo: touha většiny pracovníků, aby něčím přispěli k společnému dílu. Cosi přímého, sebevědomého, lidsky důstojného četl jsem v těch tvářích a zkrásněl mi v očích obraz celé Sušice. Večer jsem jim přednášel o poesii a neměl jsem nikde posluchačů pozornějších a vděčnějších. Do pozdních hodin ranních jsem poseděl mezi nimi v družném hovoru jako mezi svými rodnými.

Rozlučme se s továrními komíny i večerním náměstím, plným stínoher pod římsami starých architektur a rybím okem hodin radniční věže, polaskejme V luhu křišťálově čistou vodu Otavy a rosu v travách, než se vydáme na další putování! Ještě vzpomínka na Klostermanna, který tu prožil nejútlejší dětství a později pozdravil vrch Andělů strážných s barokním kostelíkem, "jenž se podobá, hledíme-li naň z dáli, zlaté korunce na hlavě paní, zacloněné zeleným závojem"...

Šťasten, přešťasten bud každý, komu je dopřáno chodit volšovskou kaštanovou alejí za všech ročních dob! Jak musí být krásná na jaře, kdy se její větve rozsvítí bílými svícemi květů jako ohromné lustry, z nichž kane modro a vůně a ptačí zpěv, co přemítání a melancholie padá s listopadovými mlhami do tichých, pomalých kroků, jež jsou tlumeny zlatavou závějí dějícího listí, a co světla je pojednou v korunách za jiskřivých modrobílých polední uprostřed vánoc!

Šel jsem sám pod její stmívavou klenbou v polovině srpna. Z pravé strany strměl Svatobor, zleva pospíchala řeka Otava čisťounkým parkem V luhu, a já nevnímal nic než měkkou otavní zeleň luk, prosvítající mezi kmeny zvláštní pozastřenou zelení pod průsvitnými nebesy, která nás tolik dojímá na obrazech Corotových.

Červených Dvorcích jsem vešel do rozsáhlé zahrady, kde pečlivá ženská ruka vysázela na záhony růže, řeřichy a oměje v nádherném vyladění vůní a barev, že jsem měl dojem, jako bych se octl v nějakém snovém království vil. Uprostřed stojí domeček s namalovanými slunečními hodinami. Čtu nápis "Oriente lux, decedente pax" a u ciferníku prohlížím počátek nějaké partitury. Je to 100. opus ze skladatelského díla Jaroslava Křičky "Život je sen a hodina prchá..." Toto tusculum postavil za druhé světové války sušický stavitel Houra pro našeho komponistu, kterého jsem zastihl doma uprostřed tvůrčí práce. Pobývá zde teď trvale mezi rodinnými památkami, Ladovými obrázky, ve vzpomínkách na Josefa Čapka, s nímž dlíval na Oravě, a žije se mu dobře ve vlastním citovém světě. Má tu i dětské knížky ještě z kelčské školy, z nichž zahledám aspoň jednu: "Syn lovce medvědů".

Procházíme zahradou a zastavujeme se v zákoutí, připraveném pro bratra Petra, básníka, který tu nikdy nebyl a nikdy už nepřijde, jen zasazený šípkový keř, erbovní znamení jeho Vysočiny a první knížky, ho tu stále zpřítomňuje a teskně připomíná. Díváme se přes koruny zákrsků k hradišti Sedlu, od Pátečku vyzpěvuje Otava a její zpěv vyvolává vzpomínky na Karla Kovařovice i Hanuše Jelínka, kteří tu před lety bydlívali.

Míjím volšovský zámeček s krásným rozrostlým parkem, kde býval sirotčinec, procházím Dolním Staňkovém, kde je několik sličných štítů u selských stavení a rozhledna Svatoboru skoro na dosah, u cesty kvete sírovou žlutí svízel siřišťový a růžově jehlice babí hněv, domácí kvítí pošumavské krajiny, a při ohlédnutí zdravím dominantu kraje, Kašperk.

Potkávám šedozelená auta s vojáky, děti s bandaskami jahod, houbaře, pozdravuji pracovníky na lukách, sušící právě otavu, a vcházím k prvním chalupám do Františkovy Vsi. Je to vlastně jediná řada čisťounkých dělnických domečků s květinovými zahrádkami před okny u silnice, jedna z nejpříjemnějších vsí, které jsem tu viděl. U potoka Volšovky stojí papírna na lepenku, na jejímž nádvoří leží šedé balíky starého papíru jako nějaká obrovitá vosí hnízda. Naproti před hospodou zastavil forman fůru s dlouhým dřívím, nasypal koním ovsa a sám si zašel na pivo.

Za vsí odbočuji vpravo k žíkovskému zámečkumansardovou střechou a odběhnu si ještě do Svojšic. Mezi Svojšicemi a Zápotočím jsou všude hrůbata, připomínající staré ryžování. Ve vsi samé zaujme stará tvrz Cílů ze Svojšic, která je zachována i s původním gotickým vchodem až na přestavěnou obytnou část. Fara, krytá šindelem, kde valbičku zavrcholuje znamení kohouta a mohutné kamenné pilíře zpevňují zdivo, přichystala ještě jiné překvapení. Mezi okny je zvláštní výklenek se soškou bičovaného Krista, jenž tvoří střed jakési husitské monstrance, kterou nosívali před vojskem v proštípí táborští kněží.

Od košaté, mohutné lípy, stojící v statku u Valdmanů, je nejúchvatnější pohled na Svatobor. Pod horou zahledám rybník s Valentovým mlýnem, odkud už není daleko na Vodolenku. Hořce voní olše nad kamennou lávkou, v trávě fialoví rozkvetlé luční kakosty, dokvétá len a mezi hrůbaty plyne potok. Na žitništi je slyšet sekačku a co chvíli se ozývá zaržání koní. Obcházím na mezi košík s připravenou svačinou a obdivuji hlubokou modř rozkvetlého pilátu lékařského mezi obrovskými žlutými diviznami. U Vodolenky si hrají děti nedaleko strakatých kraviček.

Vracím se na rozcestí k čtyřem vysokým topolům a stoupám do svahu k Petrovicům. Na starém hradišti se zdvíhá románská kostelní věž nad vysokou, kůrkovou střechou presbyteria, zakončenou železným křížem a kohoutem umné kovářské práce. Kostel je obehnán vysokou zdí s cimbuřím jako nějaká dávná pevnost. Podpírají ji kamenné pilíře. Na hřbitovní straně nalézám výklenek s kamennou lavičkou a zbytkem staré střílny, branka patří gotice. Interiér kostela překvapí nejen architekturou, ale hlavně památkami. Na hlavním oltáři je barokní socha svatého Petra s papežskou tiarou na hlavě, alabastrový křížek řezala jistě ruka dovedná a citlivá, zatím co jiná vkreslila do omítky triumfálního oblouku v spleti úsporných čar znamení zvěrokruhu, z nichž jen některá se mi podařilo rozluštit. Obrazy dvanácti apoštolů nejsou všechny stejné umělecké hodnoty, ale tvář svatého Jana má v sobě všechny přednosti, kterými slyne veliké umění Brandlovo. I kopie, které rozpoznáme na první pohled, svědčí, že byly namalovány podle mistrovského vzoru. Tím byl Brandl sám nebo aspoň práce z jeho dílny.

Jak se dostal tento brandlovský cyklus do odlehlé horské svatyně? Ve farní pamětnici není záznamu o tomto nevšedním daru, ale jsou tu nápovědi jiné:

V knize sňatků farnosti svatého Václava (nyní Mikuláše) na Malé Straně je z 25. listopadu 1659 tento zajímavý zápis: "25. novembris vstoupil v stav svatého manželstva poctivý mládenec Michal Brandel, poctivého řemesla tovaryš, spolu s poctivou pannou Alžbětou, pozůstalou dcerou po nebožtíku Václavu Hrbkovi z Přestanic..."

To je kopulační list Brandlových rodičů. Přestanice, rodiště matčino, leží nedaleko odtud. Z berní role prácheňského kraje z roku 1654 se dovídáme o Přestanicích, že to byl stateček paní Kateřiny, manželky Jana Jiřího Plánského ze Zeberka, pána na Velharticích, Kněžicích, Petrovicích, Přestanicích a Prostředním Krušci. V Přestanicích byly toho roku dva pusté selské grunty, Hrbkovský a Drabovský, z nichž "z obou vrchnost dvůr k sobě vyzdvihla".

Není tedy pochyby o tom, že naše Přestanice jsou skutečným rodištěm Brandlovy matky, že v době jejího sňatku byl už její rodný statek přeměněn v část panského dvora a že už tehdy neměla rodičů. Je si těžko představit, jak se tato dcera patnáctistrychového poddaného hospodáře Václava Hrbka z Přestanic dostala po třicetileté válce do Prahy. Stalo se tak se svolením vrchnosti nebo příčinou byla válka, která mění směry cest a lidských osudů?

Jisté je, že slavný barokní malíř je po matce z české, selské krve. Věnoval sám zdejšímu kostelu dvanáct obrazů pro památku matčinu nebo bylo to její vlastní přání, či patronka zdejší farnosti je objednala od malíře, když už byl znám? To už je předmět jen našeho domyslu a představivosti, ale byl by to pěkný úkol pro mladého historika umění.

Stromořadí vzrostlých javorů stoupá od PíchuHlavňovicům, nejvýše položené vsi na silnici ze Sušice do Klatov. Kolem nevýstavného zámečku Kotzů z Dobrše rozkládá se park se starými duby, sosnami a javory, v lukách u Libětic strmí řada vlašských topolů a jiné dva mohutné topoly stíní kapličku ve vsi. Domovskými stromy jsou tu jeřáby. Celé aleje nechala bývalá vrchnost vysázet od zámku k lesu kvůli kvíčalám. Byly tu v zimě stříleny a posílány za hranice. I bývalý ovčín býval obklopen staletými lipami a jiné lípy von nad šindelovou střechou kostelní. Jak vidno, vždycky si v Hlavňovicích potrpěli na stromy.

Pan řídící Karel Kaiser ze staré kantorské rodiny si zamiloval stromy jinak. Zřídil tu školky a podařilo se mu vypěstovat takové druhy štěpů, že vydržely i nejtužší šumavské zimy. Jeho práce je už dávno vážena mezi odborníky i hospodáři široko daleko v kraji.

Na zdejší faře jsem jednou navštívil pana děkana Jukla. Byl rodákem z Poličska a za mlada kaplanoval v Kameničkách. Znával dobře Antonína Slavíčka a měl od něho několik obrázků na památku. Vyprávěl i o Kremličkovi a Bohuslavu Dvořákovi, zejména však o Karlu Raisovi, který tehdy v Kameničkách učiteloval.

Ústřední postava románu "Západ" ožívala v jeho vyprávění a dověděl jsem se i její pravé jméno, farář Pardus. Kam se asi poděly Slavíčkovy obrazy z hlavňovické fary? Kde asi je dnes krásná sbírka lidových obrázků na skle?

Do zdejších lesů zaběhne občas černá i vysoká zvěř, v potoce se objeví vydra, ale nejvíc mě dojal nález hub v lese Březinách. Tento druh neviděl jsem od svého dětství. Říká se jim "jelení kopýtka" a je to skutečně výstižné pojmenování. Rostou v kruzích a jejich fialové zbarvení má v sobě cosi čarodějného.

Chtěl bych jít znova k Jiřičné kolem zámečku, přestavěného ze staré tvrze, a hledati tam zakopané poklady, chtěl bych poslouchat prudký zpěv Volšovského potoka a z lesa naslouchat vrkání divokého holuba. Chtěl bych postát pod staletou lipou u Javoří, ve Vlastějově polaskat košaté jabloně selských sadů, zadumat se u loučovského zámečku a v Kojšicích se zastavit navečer v zámeckém parku u cizokrajných keřů a stromů za padání rosy. Prošel jsem Chlumem kolem bývalé Urbánkovy továrny, odkud posílali do světa dětské hračky, z nichž největší úspěch měli pohybliví dřevění panáci, zastavil jsem se v Těšově na dvoře vyhořelého zámku, kde je tolik bláta, že tam jednou utone obvodní lékař z Hartmanic i se svou tatrovkou a nikdo ho tam nenajde. Bude to marné úsilí jako hledat za školou v hlubokých starých šachtách hroudy ryzího zlata...

Nejkrásnější pohled na Hartmanice je od Těšova a potom od Chlumu, z úžlabí luk, kde jsou roztroušeny šedivé dřevěné boudy. Šel jsem tudy pod rudnoucími jeřáby, sekáči kosili sena, z luk voněly omamně máty a tavolníky a pod košatými jasany chladil stín.

Na hartmanickém náměstíčku šplounala voda v kašně, zvonily zvonce krav a pod košatou lipou stála křiklavě natřená socha svatého Jana. Kostel zasvěcený svaté Kateřině, ochránkyni horníků, není význačnou stavitelskou památkou, ale jeho zasvěcení připomíná původ prastarý. Za Jana Lucemburského se v okolí hojně dobývalo zlato a osada byla povýšena na královské horní město, podřízené hornímu úřadu v Kašperských Horách. Zlaté žíly v křemeni se táhly daleko od města a jméno hory Křemelné nad Stodůlkami je podnes připomíná, i když je známější svými sněžnými jámami. Erboví města, věž s branou a v ní prostice soli, určuje důležitou polohu osady na odbočce Zlaté stezky z Čech do Bavor, kudy se od pradávna dovážela do Čech sůl, a v Hartmanicích bylo vybíráno clo.

V zahradě bývalé Blochovy vily pustnou terasy s exotickou florou, přiváženou z Číny a Japonska; lekníny v bazénu jen náznakem připomenou život majitele továrny na staniol v blízkém Chlumu, jejíž vlastnictví mu umožnilo tuto nádheru v odlehlé šumavské končině. Přijíždíval sem na léto z Hamburku jako mocný činitel světového koncernu, a jeho význačné postavení mělo pro kraj jedinou výhodu, že i v době všeobecné krise měli dělníci v jeho továrně stálou práci.

A potom zase vrch a důl přes rozsáhlé vřesoviště a pastviny až k Dobré Vodě se zázračnou studánkou, kostelem a hospodou, k Vintířově skále, kde dávno už poustevničil eremita Vintíř, mezi šumavskými Němci uctívaný jako jejich domácí světec. Česká vzpomínka jej spojuje s bojem knížete Břetislava o udržení samostatnosti země a poustevník Vintíř sehrál zde úlohu velmi neblahou. Převedl vojsko německého císaře tajnými stezkami Čechům do zad a tato zrada umožnila nepřátelské vítězství.

Nechme na chvíli historie a pojdme k osamělým dvorcům, kolem nichž se pasou strakaté krávy, vyslechněme si slovenské vyzpěvování pasáčkovo, které tu zní poněkud nezvykle: Pasol Jano tri voly u hája...

Mineme staré dřevěné kříže se stříškami a kolem napajedel v lukách u opuštěných stavení dostaneme se až k Frauentálu, kde z bývalých skláren zbyly jen ssutky se štíhlou věžičkou. Čisťounká voda Křemelné hostila pstruhy a rybáře, ale musil by to být pořádný otužilec, aby měl odvahu se v ní vykoupat. Není už odtud daleko k zemským hranicím. Za vysokým jilmem se rýsuje šeděmodrá, táhlá křivka Polední hory, ještě kousíček cesty a skulíme se s kopečku do Prášil.

Tato osada, jejíž katastr byl ještě po první světové válce svou rozlohou největší po Praze, vděčí za svůj původ Lorenzu Gattermayerovi, který zde roku 1736 založil první sklárnu. Na památku zdejšího sklářství byl tu v kostele svatého Prokopa zavěšen překrásný lustr, zhotovený ze samých skleněných korálků. Pověst zdůvodňuje založení obce, německy nazývané Stubenbach, poněkud poetičtěji. Kdysi, když ještě na Šumavě běhali vlci a medvědi, dostal se jeden odvážný lovec až k břehům Prášilského potoka. Jiná lovecká společnost tam právě odpočívala. Teplounce bylo v údolí u potoka, tak příjemně jako v dobře vytopené jizbě. Častěji se prý vraceli na toto útulné místo, aby se zahřáli. Založili zde osadu, kterou nazvali Stubenbach.

Rádi sem jezdili výletníci, z nichž mnozí vzpomenou na rázovitá úsloví pana faráře Březiny, který střídavě bydlil na Hůrce i v Prášilech a rád mezi nimi vysedal v hospodě U tetřeva. Bibliofilové mohou jen litovat, že zde vyhořela poslední papírna v Čechách, kde se ještě starým způsobem vyráběl pravý ruční papír.

Ves, rozložená mezi vysokými javory a kleny, měla svůj půvab nejen v přemíře zeleně, ale i v dřevěných domečcích, až po okénka obložených nasekanými loučkami.

Byl tak světlý večer, že se mi chtělo jít pasekami až k Prášilskému jezeru. Dokvétaly arniky, vánek roznášel jejich hořkou vůni, v brusinčí se rděla červeň vrcholícího léta, pod temnými keři jalovců se modraly kuličky borůvek a nízké slunce zlatilo stébla rozvlněných metlic. Potkával jsem rozesmátá děvčata s hřebeny na česání borůvek a jejich smích zvonil křišťálovou slovenčinou jako ze studánky. Měkce se mi kráčelo po poduškách ploníku mezi třezalkami a velkými šumavskými zvonky...

Nikdy nezapomenu na večerní tichost u Prášilského jezera.

Téměř u všech šumavských jezer už jsem postál. Ty, ze všech nejtišší, nejmenší, nejskromnější, jsi ze všech největší poeta: svou zadumanou šedě zelenavou tichostí, klidem své hladě, kterou jen chvílemi rozčeří něžné jamby vlnek. Čekal jsem, až se ztiší docela a v jeho očích zasvitnou první hvězdy...

Na úpatí Spálené hory, vysoko mezi pastvinami, plnými osamělých stromů a bludných balvanů, leží Srní, tolikrát vzpomínané v Klostermannových románech. Je to krajina jeho srdce a rodu. Z Schlösselwaldu pocházel jeho otec, on sám pobýval v Srní u tety, jejíž chalupa s typickou zvoničkou stojí podnes na cestě k vodní nádrži u lesa před hotelem Vydra.

Srní.

Kostel s velikou bání a skupinou rozrostlých smrků mu dává siluetu, lesnaté vrchy orámování. Návětrné stěny kostela i ostatních chalup jsou cele pokryty šindelem proti drsným zimám.

Lidové vypravování výstižně charakterisuje přírodní ráz kraje i život jeho obyvatel.

Kdysi přišlo do této krajiny sedm sedláků z Bavor. Vymýtili kus pralesa a chtěli si zde založit domov. Půda však byla tak kamenitá a podnebí tak nevlídné, že jejich práce se zdála bezvýslednou. Už chtěli opustit nehostinnou končinu a jinde hledat štěstí. Dříve než odešli, usedl nejstarší z nich, Adam Weber, na kámen před svůj srub a zkormouceně přemýšlel o práci, vykonané zbytečně, o potu, marně prolévaném. Najednou slyší z lesa veselé zaťukání datlovo. Uvažuje o tomto znamení: "Když pták tu nalézá potravu, jistě se najde obživa i pro našince". Čile vyskočil a přemluvil své soudruhy, aby vytrvali ještě nějaký čas. Zůstali už tady, rvali se s pralesem i s nepřejícnou přírodou, a tak vznikla dnešní osada.

Díváme se přes kamenité paseky a louky k Zelené hoře jejíž svahy jsou rozděleny žulovými tarasy na dlouhé pruhy jednotlivých podílů, na lesy plné brusinčí, obezřetně a záměrně pěstované bývalými zemědělci. Z pastvin zvoní zvonce krav a vlní se stáda ovec. Za pruhem lesů se zdvíhá Antigel, hora Klostermannova. Pod Zelenou horou zahledáme několik chalup z Mosau, dějiště románu "Kam spějí děti", na opačné straně výstavnou hospodu, stojící za mokrými lukami na kraji lesa; toť "kamenný dům", připomínající jeho jinou literární práci. Pustne opuštěné stavení, vytlučenými okny šlehá déšť a v blízkém čase najdou zde Klostermannovi čtenáři jen hromady ssutin.

Pojdme po modravské silnici směrem k Rokytě a k Antiglu!

Kolem dokola šumí les, vpravo plyne proud otavsko-vyderského kanálu, zřízeného Schwarzenberky pro plavení dříví, dole pod silnicí prudce hučí Vydra.

Antigelský dvorec s věžičkou leží na břehu řeky. Své jméno dostal z dob založení sklárny, kdy tu stávala pec na tavení o jedné pánvi, ein Tiegel, a proto i název Antiegl.

Stráň nad antigelským dvorcem byla zamyšlena vřesem, v němž plály arniky a květy žlutofialového černýše hajního. Jak příroda si umí vyladit barvy! Dřevěný můstek nás převedl přes peřeje Vydry a já hledám u Hamerského potoka jedno stavení, kde žil Podhamerský sedlák, známý z Klostermannova vyprávění. Z celé usedlosti zůstala jen kaplička mezi dvěma javory uprostřed ssutin a na cestě pod lesem vzácný květ mléčivce. Zvláštní, a přece tak prostá věc: co lidé opustí, vzápětí ovládnou kopřivy...

V klíně mezi lesy leží Modrava. Je to vlastně několik chalup, za nimi soutok Luzného a Prášilského potoka, začátek Vydry. Mezi Antiglem a Modravou u rechelského mostu začíná také Schwarzenberský kanál. Z Prášil bylo plaveno dříví po Prášilském potoce a Křemelné až do Otavy a od Čeňkovy pilyNové Dlouhé Vsi. U Dlouhoveského mostu bývala zarážka a dříví leželo na vodě až k Novému Městečku.

Z louky za Klostermannovou chatou jsme obhlíželi úzký obzor kraje. Nad vlhkými lukami zahledám na výšině vsi Vchynice a Tetov a za modravskými šindelovými střechami už je jen les, močály, známý Mrtvý les a ticho.

Kolikrát jej maloval Antonín Hudeček, který sem zajíždíval z Písku se svým přítelem grafikem Josefem Řeřichou! První, s vytříbeným smyslem pro atmosféru, si vyhledával motivy zvláštní barevné tlumenosti, druhý, milovnik stromů, kreslil svým pozorným způsobem větvoví suchých smrků, stojících v močálu. Co se nachodili k Mrtvé slati, k bouřící Vydře a do stmívavého lesa na Antiglu.

Jednou několik dní pršelo. Jakmile se na Šumavě rozprší, je konec malování a nezbývá než se uchýlit někam do vytopené světnice. Oba malíři seděli v dřevařské chatě na pokraji Mrtvého lesa, Řeřicha četl nahlas Klostermannův román "Ze světa lesních samot", Hudeček přecházel jizbou a hulil, hulil, až nebylo pro kouř na krok vidět. Přikládali do kamínek a nemluva Hudeček se nemohl dočkat, až se vyčasí. Kolem jeho lulky se točil svět. Byla mezi malíři příslovečná. Vždycky nějakým tajemným způsobem se mu v lese ztratilo její víko a ještě tajemnější náhodou bylo zase nalezeno i v nejhustší trávě.

Tehdy se navštěvovali s Josefem Váchalem, který bydlil v hospodě pod Srním směrem k Čeňkově pile. Celé desítky barevných dřevorytů se šumavskými motivy později vyřezal. Jeho námětová oblast je rozlehlá: sahá od Velhartic až k Třístoličníku. Strže, pralesy i slatě s míhavými světélky bludiček, umrlčí prkna na rozcestích byly mu zaklinadlem zásvětna. Zachytil víření sněhových vloček i tajemné šero mechů, a to vše vyvřelo v čarodějném kotli jeho fantasie v podivný svět. Je to Šumava viděná v její skryté poesii a budeme ji jednou hledat právě u něho, jako ji už dnes hledáme v knihách Klostermannových...

Hlubokým lesnatým údolím pospíchá divoká Vydra mezi kapradím, náprstníky a strmými boky skal, přeskakuje kameny ve stínu temných olšin a smrků, na jaře je kalná a rozpěněná, se slibem prvních zelení ve zdviženém větvoví bříz, v létě zase stříbrná a plná duhového světla, do podzimních mlh odnáší nazlátlé listí z bučin i vlhkou hřibovou vůni jedlových tmání a zima ji promění v modrobílou nádheru světel a stínů, na balvany si nasadí sněhové čepičky, les mlčí kolem dokola a ona pospíchá, čaruje, tančí...

Za Antiglem pozdraví skálu Cikánku, spěšně mine Turnerovu chatu a Mnicha, pod Jelenovem vykoná kus podstatného díla ve strojích elektrárny, aby se u Čeňkovy pily setkala se svou sestrou Křemelnou, která než vplyne v Otavu, vyhloubí nedaleko odtud k našemu údivu v balvanech "obří hrnce".

Na louce před Čeňkovou pilou se popásají krávy, děti jsou zabrány do svých her, tu a tam některé odběhne k řece, aby přihlíželo cvičení vojáků. Ti si napjali přes vodu lano od olše k olši, zavěsili na ně lavičku, usedli na ni v plné výzbroji a ručkováním se posunují s jednoho břehu na druhý. Odešli vojáci, odcházejí i děti. Pomaloučku se stmívá. Za Smetanovým smrkem vystupuje srpeček luny, poslední nazlátlé světlo hasne v travách, rozvoněly se tavolníky a nad toteny se do vlahého večera rozkmitala světélka svatojanských broučků. Od vody zaválo chladem, zdvihla se lehounká mlha a ty chtě nechtě tušíš na zeleném trávníku roztančený zástup rusalek. Je ticho, jen řeka zvoní o kameny. Každý pramínek má svou melodii a všechny splývají v podivný souzvuk a přísvit. Nejsem tu sám. Ještě nějaký osamělý rybář mlčelivě a soustředěně vysedá nad udicí a pozoruje splávek, zda jím nezacuká některý z pstruhů. Což aby to tak byl Hannes Gruber z lidové pověsti, a zjevuje se právě mně...

Hannes Gruber byl švarný mládenec, který si kdysi vyšel na pstruhy zrovna o nedělním dopoledni, když byla v Srní slavná pouť. Je právě pozdvihování. Najednou se rozestoupí voda a před užaslým zrakem Hannesovým vystupují na břeh spanilá těla rusalčí. Vodní žínky se medově usmívají, až milého Hannesa jímá závrať a zří místo hlubiny síň křišťálového zámku, stero světly ozářenou. Omamná vůně se line se všech stran, zaplavuje mu smysly, sladké trnutí prochvívá všemi žilami a není divu, že v okamžení je zapomenuta nevěsta i s dítětem. Jeho přání je splněno. Celý rok, zdá se mu, je v zajetí kouzla, které pomíjí vzpomínkou stále naléhavější na opuštěný domov. Jeho stesk nakonec odzbrojuje milování vodních žínek, kterým nezbývá nic jiného než vystřízlivěvšího Hannesa propustit na svobodu. Konec každého dívčího milování končí výčitkami, není-li opětováno, ale Hannes nedbá, nedočkavě prchá na břeh, kde ještě leží jeho udice i s návnadou a vedle nich se mrská zanechaná pstruzí kořist. Už aby byl doma, u svých! Co se však stalo? V rodné vsi nikoho nepoznává. Sto let si pobyl pod vodou v křišťálovém zámku, nevěsta s dítětem jsou dávno mrtvy a novým sousedům je jeho vypravení předmětem potměšilých poznámek. Ach, jak se zas vrací k břehům Vydřiným, jak čeká netrpělivě u oslnivého zrcadla, najednou se mu zdá, že za tu chvíli strašně, strašlivě zestárnul. Voda zešedla, zchladla, nikdo z ní nekyne, nevystupuje. Zoufale vrhá se do hučícího proudu, tentokrát navždycky. Od té doby se za tichých večerů zjevuje u Čeňkovy pily osamělým chodcům mlčelivý rybář...

Už se setmělo docela. Poslouchám cinkání zvonku, to by mohlo být z Jelenova, z věžičky na prvním stavení. Jakýsi bílý stín se mihl mezi stromy a jsem zase v zajetí pověsti jiné...

Nad Čeňkovy pily, tam, kde je dnešní osada Jelenov, stála kdysi osamělá myslivna. Myslivec vášnivě rád si vyšel s puškou na čekání. Jednou navečer, vyhlížeje počasí, spatřil na skále jelena, bílého jako padlý sníh. Než došel do světnice pro pušku, byl jelen ten tam. Netrpělivý myslivec neměl stání. Bloudil lesem sem a tam, až za několik dní, zase zvečera, přihoupl se jelen sám a myslivci zrovna do rány. Jakmile lesník spustil spoušť, dostal znenadání pažbou takový políček, že mu opuchla tvář a delší čas nevyšel z domu. Celkem ještě třikrát přišlo pokušení v podobě bílého jelena. Myslivci to nedalo, aby nepřitiskl pažbu k líci. Ručnice sama od sebe vylétla mu širokým obloukem z ruky a roztříštila se prudkým nárazem o kamení. Den nato myslivec zemřel, raněn mrtvicí. Bílého jelena už tu nikdo nezahlédl, ale osadě a vrchu nad Čeňkovy pily zůstalo po něm jméno.

Do hvězdnatých nebes strmí skupina vzrostlých smrků.

nejvyššímu z nich se váže vzpomínka na jedny z nejšťastnějších chvil Smetanova života.

Je tomu už 90 let, kdy zavítal do zdejšího kraje, a přece se nám zdá, jako by to bylo teprve nedávno.

V roce 1867 bylo Smetanovi 43 let. Byl tehdy kapelníkem Prozatímního divadla a jeho první houslista, Mořic Anger, pozval jej do svého rodiště. Skladatel, znechucený nepřízní svých odpůrců, radostně přijal pozvání a koncem srpna odjel se svým přítelem do Sušice. "Jeli jsme do Sušice rozjařeni a nadšeni jako studenti na vakace," vzpomíná později Anger a líčí ve svých vzpomínkách celé ovzduší tehdejší Smetanovy návštěvy. "Víte, jak to na venkově chodí. Sotvaže jsme se posadili, už mně bylo našeptáváno, že ty a ty rodiny si horoucně přejí, abychom jim prokázali tu čest a přišli k nim se Smetanou na návštěvu." I chodili oba muzikanti z rodiny do rodiny, Smetana musil hrát na klavírech domácích slečen až do umdlení, ale nijak ho to nerozladilo. Svému starostlivému příteli vymlouval jeho obavy: "Inu, slast to pro mne žádná není, ale pozorujete přece, že se k tomu nijak nenutím. Jsou to srdeční, upřímní a roztomilí lidé. Okřívám mezi nimi, výborně se s nimi bavím, nikde jinde jsem se ještě tolik nezasmál jako zde... proč bych jim tedy neudělal něco kvůli? Nezažil jsem nikdy v životě něco podobného, všechno je to pro mne novinkou..."

Angrovy vzpomínky, jako ostatně každé vzpomínání, zlíbezňují skutečnost a je v nich, třeba nechtěně, zdůrazněn rys rodácké pýchy; je to však svědectví přímého účastníka a v podstatných věcech jistě pravdivé.

SmetanaSušici duševně pookřál zvláště mezi studentskou mládeží. Nerozpačitě, jak někdy mládí bývá, pozvali studenti Smetanu na svůj výlet do Vodolenky. Smetana pozvání přijal, vyslechl deklamace a upřímně se bavil s mladými lidmi. Mohl jim míti za zlé, že si chtějí zatančit? Sám byl náruživý tanečník a toto rozesmáté prostředí mu připomnělo jeho vlastní studentskou mladost v Plzni i jeho první choť Kateřinu, do smrti láskyplně vzpomínanou. Usedl ke klavíru a hrál, a hrál... Jedna odvážná kráska vyzvala klavíristu k tanci. Překvapený Anger musil zastoupit svého přítele, který šel při tanci z jedné dívčí náruče do druhé a protancoval na Vodolence skoro celou noc. K ránu se vracela rozjařená společnost do Sušice a Smetana si ještě slastně poliboval: "Do smrti nezapomenu na dnešní den. Všechny starosti, všechny trampoty se mne spadly..." Po letech ještě vzpomínal, a kdykoliv se sešli s Angrem, vždycky připomněl znovu Sušici: "Pamatujete se na ten výlet? Pamatujete se, jak jsem tam na piano hrál a jak pro mne přišla ta děvuška?"

Jak se dostal Smetana na Čeňkovu pilu?

Byl tam pozván jejím majitelem Čeňkem Bubeníčkem, obchodníkem z Prahy, který tam právě pobýval s vychovatelem svých dětí Dr Ludevítem Procházkou, klatovským rodákem a neohroženým obhájcem Smetanova díla. Div že se tam nesetkali s Dr Riegrem, jehož na tehdejších cestách Šumavou provázel Klostermannův otec, který byl městským lékařem v Kašperských Horách.

Dva dny si pobyl Smetana na Čeňkově pile, ale nechrne mluviti samotného Angra, jehož písemný projev dobově podbarvuje nejen scenerii, ale zachycuje celou tehdejší atmosféru.

"Tam," u Čeňkovy pily, "vznikla první myšlenka, tam zrodila se jeho velebná symfonická báseň Vltava. Slyšel tu milou a poetickou píseň dvou vod, zůstal tu stát v zadumání, posadil se a dlouho tu seděl jako u vytržení. Snil, díval se do čarovně krásného kraje, sledoval v duchu Otavu a za ní spěl až tam, kde s Vltavou se snoubí - a v duši jeho zaznívaly první akordy dvou motivů, jež se spojují a zesilují a jež potom rostou a mohutní v grandiosní tok melodický."

Tehdy ještě plavili na Otavě vory a docela blizoučko u Čeňkovy pily, na Paulině louce, bylo jejich vaziště. Smetana neodolal, aby neusedl na jeden z vorů, a "prý bylo na něho v tu chvíli zrovna božské podívání. Mohu říci, že jsem ho nikdy v takovém radostném rozechvění neviděl," vzpomíná Anger.

Jedna z přítomných hostitelek vyzvala naše tři hudebníky, aby každý z nich zasadil u Čeňkovy pily jeden smrček. Rádi vyhověli tomuto přání. Smrky se rozrostly a největší z nich dodnes připomíná jednu z nejradostnějších chvil Smetanových.


tato kapitola v PDF další kapitola (Velhartice)