Sláva Sušice ::
odstavce
75, 79, 81-83, 85, 92, 94, 95, 96-97
V klíně mezi lesy leží Modrava. Je to vlastně několik chalup, za nimi soutok Luzného a Prášilského potoka, začátek Vydry. Mezi Antiglem a Modravou u rechelského mostu začíná také Schwarzenberský kanál. Z Prášil bylo plaveno dříví po Prášilském potoce a Křemelné až do Otavy a od Čeňkovy pily k Nové Dlouhé Vsi. U Dlouhoveského mostu bývala zarážka a dříví leželo na vodě až k Novému Městečku.
...
Tehdy se navštěvovali s Josefem Váchalem, který bydlil v hospodě pod Srním směrem k Čeňkově pile. Celé desítky barevných dřevorytů se šumavskými motivy později vyřezal. Jeho námětová oblast je rozlehlá: sahá od Velhartic až k Třístoličníku. Strže, pralesy i slatě s míhavými světélky bludiček, umrlčí prkna na rozcestích byly mu zaklinadlem zásvětna. Zachytil víření sněhových vloček i tajemné šero mechů, a to vše vyvřelo v čarodějném kotli jeho fantasie v podivný svět. Je to Šumava viděná v její skryté poesii a budeme ji jednou hledat právě u něho, jako ji už dnes hledáme v knihách Klostermannových...
...
Za Antiglem pozdraví skálu Cikánku, spěšně mine Turnerovu chatu a Mnicha, pod Jelenovem vykoná kus podstatného díla ve strojích elektrárny, aby se u Čeňkovy pily setkala se svou sestrou Křemelnou, která než vplyne v Otavu, vyhloubí nedaleko odtud k našemu údivu v balvanech "obří hrnce".
Na louce před Čeňkovou pilou se popásají krávy, děti jsou zabrány do svých her, tu a tam některé odběhne k řece, aby přihlíželo cvičení vojáků. Ti si napjali přes vodu lano od olše k olši, zavěsili na ně lavičku, usedli na ni v plné výzbroji a ručkováním se posunují s jednoho břehu na druhý. Odešli vojáci, odcházejí i děti. Pomaloučku se stmívá. Za Smetanovým smrkem vystupuje srpeček luny, poslední nazlátlé světlo hasne v travách, rozvoněly se tavolníky a nad toteny se do vlahého večera rozkmitala světélka svatojanských broučků. Od vody zaválo chladem, zdvihla se lehounká mlha a ty chtě nechtě tušíš na zeleném trávníku roztančený zástup rusalek. Je ticho, jen řeka zvoní o kameny. Každý pramínek má svou melodii a všechny splývají v podivný souzvuk a přísvit. Nejsem tu sám. Ještě nějaký osamělý rybář mlčelivě a soustředěně vysedá nad udicí a pozoruje splávek, zda jím nezacuká některý z pstruhů. Což aby to tak byl Hannes Gruber z lidové pověsti, a zjevuje se právě mně...
Hannes Gruber byl švarný mládenec, který si kdysi vyšel na pstruhy zrovna o nedělním dopoledni, když byla v Srní slavná pouť. Je právě pozdvihování. Najednou se rozestoupí voda a před užaslým zrakem Hannesovým vystupují na břeh spanilá těla rusalčí. Vodní žínky se medově usmívají, až milého Hannesa jímá závrať a zří místo hlubiny síň křišťálového zámku, stero světly ozářenou. Omamná vůně se line se všech stran, zaplavuje mu smysly, sladké trnutí prochvívá všemi žilami a není divu, že v okamžení je zapomenuta nevěsta i s dítětem. Jeho přání je splněno. Celý rok, zdá se mu, je v zajetí kouzla, které pomíjí vzpomínkou stále naléhavější na opuštěný domov. Jeho stesk nakonec odzbrojuje milování vodních žínek, kterým nezbývá nic jiného než vystřízlivěvšího Hannesa propustit na svobodu. Konec každého dívčího milování končí výčitkami, není-li opětováno, ale Hannes nedbá, nedočkavě prchá na břeh, kde ještě leží jeho udice i s návnadou a vedle nich se mrská zanechaná pstruzí kořist. Už aby byl doma, u svých! Co se však stalo? V rodné vsi nikoho nepoznává. Sto let si pobyl pod vodou v křišťálovém zámku, nevěsta s dítětem jsou dávno mrtvy a novým sousedům je jeho vypravení předmětem potměšilých poznámek. Ach, jak se zas vrací k břehům Vydřiným, jak čeká netrpělivě u oslnivého zrcadla, najednou se mu zdá, že za tu chvíli strašně, strašlivě zestárnul. Voda zešedla, zchladla, nikdo z ní nekyne, nevystupuje. Zoufale vrhá se do hučícího proudu, tentokrát navždycky. Od té doby se za tichých večerů zjevuje u Čeňkovy pily osamělým chodcům mlčelivý rybář...
...
Nad Čeňkovy pily, tam, kde je dnešní osada Jelenov, stála kdysi osamělá myslivna. Myslivec vášnivě rád si vyšel s puškou na čekání. Jednou navečer, vyhlížeje počasí, spatřil na skále jelena, bílého jako padlý sníh. Než došel do světnice pro pušku, byl jelen ten tam. Netrpělivý myslivec neměl stání. Bloudil lesem sem a tam, až za několik dní, zase zvečera, přihoupl se jelen sám a myslivci zrovna do rány. Jakmile lesník spustil spoušť, dostal znenadání pažbou takový políček, že mu opuchla tvář a delší čas nevyšel z domu. Celkem ještě třikrát přišlo pokušení v podobě bílého jelena. Myslivci to nedalo, aby nepřitiskl pažbu k líci. Ručnice sama od sebe vylétla mu širokým obloukem z ruky a roztříštila se prudkým nárazem o kamení. Den nato myslivec zemřel, raněn mrtvicí. Bílého jelena už tu nikdo nezahlédl, ale osadě a vrchu nad Čeňkovy pily zůstalo po něm jméno.
...
Jak se dostal Smetana na Čeňkovu pilu?
...
Dva dny si pobyl Smetana na Čeňkově pile, ale nechrne mluviti samotného Angra, jehož písemný projev dobově podbarvuje nejen scenerii, ale zachycuje celou tehdejší atmosféru.
...
"Tam," u Čeňkovy pily, "vznikla první myšlenka, tam zrodila se jeho velebná symfonická báseň Vltava. Slyšel tu milou a poetickou píseň dvou vod, zůstal tu stát v zadumání, posadil se a dlouho tu seděl jako u vytržení. Snil, díval se do čarovně krásného kraje, sledoval v duchu Otavu a za ní spěl až tam, kde s Vltavou se snoubí - a v duši jeho zaznívaly první akordy dvou motivů, jež se spojují a zesilují a jež potom rostou a mohutní v grandiosní tok melodický."
...
Tehdy ještě plavili na Otavě vory a docela blizoučko u Čeňkovy pily, na Paulině louce, bylo jejich vaziště. Smetana neodolal, aby neusedl na jeden z vorů, a "prý bylo na něho v tu chvíli zrovna božské podívání. Mohu říci, že jsem ho nikdy v takovém radostném rozechvění neviděl," vzpomíná Anger.
Jedna z přítomných hostitelek vyzvala naše tři hudebníky, aby každý z nich zasadil u Čeňkovy pily jeden smrček. Rádi vyhověli tomuto přání. Smrky se rozrostly a největší z nich dodnes připomíná jednu z nejradostnějších chvil Smetanových.
Čeňkova pila
