• 
• 
• 
• 

Srní

Srní na Wikipedii

Související

kostel Nejsvětější Trojice v Srní

Odkazy

odkaz

Obrázky

Reference

• Sláva Sušice :: odstavce 65, 79, 83

  Na úpatí Spálené hory, vysoko mezi pastvinami, plnými osamělých stromů a bludných balvanů, leží Srní, tolikrát vzpomínané v Klostermannových románech. Je to krajina jeho srdce a rodu. Z Schlösselwaldu pocházel jeho otec, on sám pobýval v Srní u tety, jejíž chalupa s typickou zvoničkou stojí podnes na cestě k vodní nádrži u lesa před hotelem Vydra.

  ...

  Tehdy se navštěvovali s Josefem Váchalem, který bydlil v hospodě pod Srním směrem k Čeňkově pile. Celé desítky barevných dřevorytů se šumavskými motivy později vyřezal. Jeho námětová oblast je rozlehlá: sahá od Velhartic až k Třístoličníku. Strže, pralesy i slatě s míhavými světélky bludiček, umrlčí prkna na rozcestích byly mu zaklinadlem zásvětna. Zachytil víření sněhových vloček i tajemné šero mechů, a to vše vyvřelo v čarodějném kotli jeho fantasie v podivný svět. Je to Šumava viděná v její skryté poesii a budeme ji jednou hledat právě u něho, jako ji už dnes hledáme v knihách Klostermannových...

  ...

  Hannes Gruber byl švarný mládenec, který si kdysi vyšel na pstruhy zrovna o nedělním dopoledni, když byla v Srní slavná pouť. Je právě pozdvihování. Najednou se rozestoupí voda a před užaslým zrakem Hannesovým vystupují na břeh spanilá těla rusalčí. Vodní žínky se medově usmívají, až milého Hannesa jímá závrať a zří místo hlubiny síň křišťálového zámku, stero světly ozářenou. Omamná vůně se line se všech stran, zaplavuje mu smysly, sladké trnutí prochvívá všemi žilami a není divu, že v okamžení je zapomenuta nevěsta i s dítětem. Jeho přání je splněno. Celý rok, zdá se mu, je v zajetí kouzla, které pomíjí vzpomínkou stále naléhavější na opuštěný domov. Jeho stesk nakonec odzbrojuje milování vodních žínek, kterým nezbývá nic jiného než vystřízlivěvšího Hannesa propustit na svobodu. Konec každého dívčího milování končí výčitkami, není-li opětováno, ale Hannes nedbá, nedočkavě prchá na břeh, kde ještě leží jeho udice i s návnadou a vedle nich se mrská zanechaná pstruzí kořist. Už aby byl doma, u svých! Co se však stalo? V rodné vsi nikoho nepoznává. Sto let si pobyl pod vodou v křišťálovém zámku, nevěsta s dítětem jsou dávno mrtvy a novým sousedům je jeho vypravení předmětem potměšilých poznámek. Ach, jak se zas vrací k břehům Vydřiným, jak čeká netrpělivě u oslnivého zrcadla, najednou se mu zdá, že za tu chvíli strašně, strašlivě zestárnul. Voda zešedla, zchladla, nikdo z ní nekyne, nevystupuje. Zoufale vrhá se do hučícího proudu, tentokrát navždycky. Od té doby se za tichých večerů zjevuje u Čeňkovy pily osamělým chodcům mlčelivý rybář...