• 
• 
• 
• 

Hrádek u Sušice

Hrádek (okres Klatovy) na Wikipedii

Související

zámek Hrádek u Sušice

Hrádek u Sušice, most

Odkazy

Domovská stránka

Reference

• Sláva Sušice :: odstavec 2

  Tak zaznívalo dětským diskantem z oken venkovské školy, a nevím, poznávají-li babičky ze slov této písně právě Sušici, kam chodívaly za mlada na slavné poutě k mariánskému obrazu nebo na vrch za městem do kostela Andělů strážných. Žáčkové deklamovali o hoře Svatoboru zanícenou vlasteneckou báseň Jaroslava Vrchlického a na hřbitůvcích se ještě dnes loučívá venkovská kapela dojímavou písní "Zasviť mi, ty slunko zlaté", jejíž slova napsal v probuzeneckých dobách Karel Maria Drahotín Villani, rodák sušický. Z farních knihoven bývalo půjčováno a pozorně čítáno mravoličné čtení pro lid, sepsané od Františka Pravdy, který je v hrádecké tišině po mnoho let pro své čtenáře vymýšlíval.

• Velhartice :: odstavce 26, 28

  Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:

  ...

  V rohu u kostelní zdi uzavírá železná mřížka ošetřovaný hrob, kde nějaká pozorná ruka vsadila čínské karafiáty, buxus, betunie a lobelky, právě kvetoucí do slunečného dne. Na černém mramorovém pomníčku čteme nápis, že zde odpočívá kněz jubilár Vojtěch Hlinka, literárním jménem František Pravda, český spisovatel. Obracím se zpátky k Hrádku a v mysli si vyvolávám několik postav, které se mi vryly do paměti z četby chlapeckých let, ať je to Štěpánův Vít, učící se na kněze, nebo Matěj sprosťák, Vávra kuřák či žárlivý Adam...