Na Soběslavská blataNa Soběslavská blata

Tiše, tichounce kráčí Lužnice mezí olšinami a vrbovím, sotva se trochu zamyslí, proměňuje se v tůň plnou stulíků nebo v nahou dívku, jejíž pohozený šat, ještě teplý, navoní kyprej, starčky a trávnička, nejvíc však zkrásní, když v dálce zapadá do par nad lesy červené slunce a dětské hlasy ladí šero do modři tak jemné, jaká bývá jen na borůvkách v nejvzdálenějším koutu paseky. Ráno bývá umyta do růžová a voní keříčkem spirey; její hladina se leskne v rosách luk, za nimiž je do obzoru stříbrně dýchnuta silueta soběslavské věže.

Travnatými pěšinami u Roudné jsem ji obcházel chůzí mileneckou, obdivuje její spanilost a bruče občas na lidi, že škeble rybničné tady roztloukají na krmi kachnám - jinde jsem politoval břehule, jimž liják vyplavil hnízdo z děr sesutého břehu, a dlouze postál nad haltýřem i dřevěnou hrázkou, kde pod stavením přívozu byly nalíčeny udice s vnadidlem žížal. Na protější straně temněla stráň baladického hradiště skalického, odkud se ozývá zvon "Uměráček", a dávná pohanská kouzla měl zrušit kříž na špičce kostelní věže i gotická deska Ukřižování, dnes přenesená do Prahy. Zbrojnoši pod křížem drží husitské zbraně. Myslil jsem na pověst, která přiřkla autorství tohoto obrazu rytíři ze zdejší tvrze. Pro své penězokazectví se octl v králové vězení a v něm prý namaloval na lipovém dřevě toto překrásné dílo, sám sebe zpodobiv jako klečícího poutníka. Usmířil jím králův hněv a byl zproštěn vazby. Provinilec se však navrátil k bývalé činnosti a král se svým vojskem oblehl jeho tvrz. Vida marnost každé obrany, zakopal rytíř v neznámém úkrytu tvrze svoje poklady a unikl tajnou chodbou do Zlaté jámy v lese Vrškách. Král sice dobyl tvrze, ale zakopané poklady zůstaly do dnešního dne ukryty na tajném místě.

Pískaři a rybáři konají na řece své nehlučné dílo, ale já jsem vzpomínal na baladu, tentokrát pohřební. Umřel starý převozník Jírek a syn naložil po starobylém obyčeji na loďku rakev s otcovým tělem, aby ji převezl až tam, odkud nosí rakve na márách k hřbitovu janovskému. Vítr náhle zvedl ruce vln, ty šplíchly pěnu až na rakevní víko, nebesa je pokřižovala bleskem a táhlý hrom zadul nejširším rejstříkem varhan, jako by celá příroda strojila tento pohřeb. Jen řeka zarputile bránila propustiti svéhp věrného služebníka od vesel a bidla.

Chvějivou vodu vystřídala slunečná stráň, tu kapradiny a brusinčí ve stínu borového lesa u Třebiště, na skále u Hlavatec Zkamenělou svatbu, a zase lehounké modro žaslo nad ozářenou pasekou, kde rudla zeměžluč u peří rozsápaného holuba, a ve vysokých metlicích se kmitla klikatá čára zmijího těla jako tajemná runa, střežící tajemství rozbořené mohyly. Náš střízlivý čas proměnil její kameny v podezdívku víkendové chaty, a aby byla něčím zdůvodněna i jiná loupež, spáchaná na mrtvých sousedních mohyl, zakoupili za peníz získaný z prodeje jejich kamenů kamenný kříž a postavili jej do polí k rozježděné hlinité cestě. Zeměžluč a zmije vedou nás oklikou k mohutným valům hradiště na Svákově a ponechme už archeologům, ať vyčtou z vlnovek střepů a bronzových spon dávné osudy lidu, který osídlil nejen zdejší výšinu, ale i místo u Rybovy Lhoty a Skalice. Svákovská lesní kaple u zázračné studánky slyšela jistě mnohé sliby milenců, ale k jejím dveřím zahání déšť i matky s modrými bandaskami plnými borůvek, jež sem jezdí sbírat lidé až od Kladna... Letní hosté z penziónu Libuše znají předobře všechny tyto lesy. Možná, že mnozí z nich se zapotili v studentských letech nad logaritmickými tabulkami a dodnes nevědí, že jejich autor dr. František Josef Studnička, profesor matematiky na Karlově universitě, je rodákem z blízkého Janova.

Rovné náměstí blaťácké metropole, jak právem nazývají Soběslav, je soustředěno kolem dvoulodního děkanského chrámu s pozdně gotickou klenbou a pětilistou rožmberskou růží nad portálem, kde mezi lipami pod gotickými pilíři stoji sochy svatého Josefa a Jana, trochu vzdáleněji na volném prostranství štíhlý sloup mariánský a ještě dále kamenný svatý Florián. Vejděme do chrámu k postrannímu oltáři, na němž ruka Madonina podává hrušku k pusince Jezulátka, zatímco zlatá vlna jejího roucha stéká do stříbrných obláčků až k obličeji luny a po stranách se vznášejí baculatí andělíčkové jako amoreti. Večery této rovinaté krajiny se zamýšlejí v jejím blankytném zraku a u nohou jí z váziček voní karafiáty. Blatské písničky si můžeme ještě poslechnout na svatbách a při muzikách, ale dudáci už tu nevyhrávají jako kdysi, a chceme-li důvěrněji poznat lidovou zpěvnost blaťáckou, musíme se obeznámit s láskyplným sběratelským dílem Píchovým.

Klenba gotického špitálního kostela svatého Víta spočívá na dvou tenkých pilířích, ale kromě architektury a několika chatrných obrazů už tu nespatříme nic zajímavějšího. Hláska hradu patří třináctému století, Smrčkovský dům na náměstí zčásti gotice, ale stavení nejproslulejší, zbudované u bývalých parkánů, dům pana Petra Voka, má všecky znaky vyspělé renesance. Renesanční velmož rožmberský vystavěl si toto sídlo jako občasný ložument na cestě do Prahy, aby jej v závěti odkázal sličné Zuzance Vojířové z proslulého fraucimoru bechyňského, kterou nejvíce zahrnoval svou přízní ještě za živobytí své urozené choti, paní Kateřiny. Tento milostný příběh je dobře znám z novelistické práce Františka Kubky, jehož zralé umění nám jej přiblížilo s jedinečnou citlivostí a účinem. I jinak Petr Vok přál Soběslavským, zřídiv jim slavnou rožmberskou školu, která měla být vysokým učením pro celé jižní Čechy; jest jen litovati, že tehdejší konšelé nenašli vhodného přístřeší pro znamenitou knihovnu rožmberskou, jež zůstala v Třeboni a za třicetileté vojny se dostala do rukou švédských.

Dnes je v síních rožmberského domu městské muzeum s pěknými sbírkami blatských plen, jež oddaně soustředila známá znalkyně folklóru paní Emílie Fryšová, i zakladatel muzea ředitel Lustig. A ještě jinou znamenitostí se tu můžeme potěšit. Visí zde jediný autentický portrét rytíře Jana Jeníka z Bratřic, známého už odjinud. Nalezl jsem tam památky i na svého krajana Jana Pravoslava Koubka, pietně opatrované.

Se zvláštní pozorností jsem se zastavil u svatební mošny, s kterou musila blatská nevěsta na žebrotu po celé vsi. Tento starý zvyk měl zvláštní výchovný smysl: mladá nevěsta měla poznat na vlastní kůži vyžebraný koláč, aby byla jako hospodyně k žebrákům vlídná.

Mnoho her zrežíroval v Soběslavi místním ochotníkům režisér Národního divadla Edmund Chvalovský, který působil ještě za Bedřicha Smetany, dožil se tu třiadevadesáti let a je pohřben na zdejším hřbitově.

Také Otakar Ostrčil, skladatel a ředitel opery Národního divadla, sem zajíždíval s rodinou vždycky na celé léto. Ve vile u Černovického potoka zkomponoval celé Honzovo království. Pamětníci vzpomínají na jeho procházky k Novému rybníku s dceruškou Blankou i na návštěvy profesora Zdeňka Nejedlého, když o tomto skladateli psal svou, žel nedokončenou, monografii. Zašel jsem na Zadražilku, abych položil snítku polního kvítí k jeho pomníčku, na němž je portrét od sochařky Karly Vobišové, rovněž zemřelé.

Z kopce u Zvěrotic přehlédneme jižní a západní obzor soběslavské krajiny opravdu se zalíbením. Jako procesí vycházejí z města aleje stromů k Bechyni i Roudné, na dráchovskou stranu i po tučapské silnici. Do modra lesů se zdvíhá nad rovinu cibulka dráchovské věže a ty si vzpomínáš na gotické fresky, jež tě tam před několika lety okouzlily. Tušíš i kamenné zdivo špejcharu, který byl původně zemanskou tvrzí. Z paměti si vybavuješ i děj románu Ves nad řekou od drahovského rodáka Jana Kouby, jenž tě zaujal některými venkovskými typy.

Odbočíš ze silnice na zvěrotickou náves, aby sis nakreslil kapličku se štíty statků, a na další putování ti ukazují směr dva krajinné vrcholy: Choustník s náznakem zříceniny a Budislavská hora s čupřinatou chocholkou na temeni.

Temné obrysy stromů na stříbřitém nebi potvrzují moji dávnou kreslířskou zkušenost, že vlastně ony dávají zraku pocit jistoty, když má přesně odhadnout jednotlivé dálkové odstupy, a vytvářejí pocit prostoru. Ve Dvorcích cítíš z dispozic lidových architektur, že se tu dotýkáš jiné krajiny, ať už kreslíš dvoreckou náves s cibulkou kapliční vížky, anebo starý dvůr s mohutnými korunami lip. U cihelny za Dvorci se přesvědčuješ, že i zdejší flóra má už jiný charakter. Tučapská kostelní věž je vlastně hláskou této krajiny a tys právem zvědav, co ti zjeví. Starou zahradnickou tradici objevíš hned u vsi na polích v řadách ovocných stromů, na záhonech růží i zeleniny, na školce s péčí pěstované. S touto květinovou krásou se setkáš i na úpravném náměstíčku a uvědomuješ si, žes v rodišti Karla Ančerla, vedoucího dirigenta české filharmonie.

U zámku, přeměněného v školu, myslíš na jiného zasloužilého rodáka. Bedřich Všehomír hrabě Berchtold, majitel zdejšího zámečku, jeví se i po letech jako bytost velmi složitá. Původem šlechtic, ale cítěním demokrat a životní praxí lidumil, byl spolupracovníkem Preslovým, jedním ze spoluzakladatelů Národního musea i cestovatelem, který kromě Austrálie navštívil všechny světadíly; to všechno svědčí o nevšední osobnosti. V zámečku, který si před sto čtyřiceti lety postavil poblíž nynější myslivny, pozoroval a léčil několik duševně chorých spoluobčanů, takže lze mluvit o prvním sanatoriu tohoto druhu v Čechách. Pro své vlastenecké smýšlení byl vyobcován z rodiny a není ani pohřben v rodinné hrobce na Moravě, nýbrž v obyčejném hrobě mezi prostými sousedy na buchlovském hřbitově.

Pod kvetoucí lípou mne přiměla překrásná barokní socha svatojanská k vážnému zamyšlení. Kolik už jsem viděl na svých potulkách svatojanských soch v různém sochařském pojetí i provedení. O žádné z nich nemohu říci, že by se a priori vymykala z oblasti umění. Čím to je, že jsem se tak málokde setkal s pomníky, postavenými obětem první světové války, které by byly něčím víc než výtvarnou frází? Obojí dílo bylo vlastně objednáno, a přece barokní sochař tento úkol zvládl s uměleckou zodpovědností jako projev ducha, což v druhém případě říci nemůžeme...

Jednoho léta zde namaloval několik zdejších motivů malíř Bořivoj Žufan.

V lučnatém úžlabí za vsí problesknou svým stříbřitým zrcadlením hladiny rybníků. Potoční má celou hráz osázenou břízami a Pokoj zase kostnatými duby. Dověděl jsem se, že jméno tohoto rybníka je na památku míru uzavřeného s Turky, ale pro mne je výrazem poklidnosti celé této končiny.

Obcházel jsem Budislav ze všech stran a vždycky se vrátil k Zámeckému rybníku, odkud je na ni pohled nejkrásnější. Kostelní báň jí dává podobu, stinná náves se sochou Mariinou krásu a zámek historii. V polovině čtrnáctého století se uvádí jako první držitel tvrze Jan Zoubek z Budislavě a jeho pečeť nalézáme na stížném listě českých pánů, zaslaném po Husově upálení koncilu kostnickému. Potom zde vládli páni z Tučap a Hynek, jeden z nich, se účastnil stavovského povstání proti Ferdinandovi II. Po císařově vítězství mu byla Budislav zkonfiskována a prodána. Dnes je budislavský zámek domovem důchodců.

Stín smrků a světlo luk tě provázejí k Hlavňovu. Střídáš stráň plnou slunce, a rozkvetlého svízelu siřišťového s pěšinou mezi žitem, rozezpívanou citerami cvrčků, a kopčitou pěšinou dojdeš k rybníčku, na jehož okraji vánek rozcchvívá rákosové listy. Chalupy nad ním tvoří Hlavňov. Projdeš jeho uličky s lávkami před staveními, zastavíš se na kraji lesa, abys zamával na pozdrav Budislavské hoře. Potom zákrutem scházíš k lukám s osamělými ostrůvky vrb a olší u houpavých mokřadel a nad nimi se červenají střechy roztáhlé vsi, stulené jako kuřátka pod křídly choustnického hradu. To je Předboř.

Andělé tam nežijí! Z nebe jim kromě vody nic nepadá. Konečně, té moji dost, až se loni museli dát do odvodňování několika luk. A nadarmo jim také nikdo nic nedá.
Celkem padesát pět čísel. Nepočítána je kaplička s nahnutým křížkem a rozbitým okýnkem, kudy vlítají a vylítaji vrabci, nepočítána je krajní chalupa, která ne a ne se rozpadnout, ačkoliv vítr, déšť a zimy ji berou útokem, a konečně patří k tím nepočítaným číslům i kovárna, hasičská schráň i kus pastoušky, nad kterou visí prohnutá střecha a kde pomekává kozel s vousy jako hotový umělec.
Záboří leží na svahu, svinutém jako podzimní list, který sem zanesl vítr. Na horním konci, hned vedle té rozpadlé chalupy, je nový kravín a o kus dál vbíhá do vsi silnice.

Do tohoto dějiště umístil Donát Šajner příběhy svého poutavého vyprávění Kdyby jen červenec, které je z těch šťastných knížek, jež zaujmou čtenáře naráz, Že je přečte jedním dechem až do konce. Vystupují z ní postavy nové vsi v typických situacích, uchopené přímo sochařským hmatem. Tento soběslavský rodák nám už jedním románem pověděl o lidech svého kraje a v Pamětech uličníkových se rozmarně vyzpovídal z radostí a trampot svého soběslavského dětství. Napsal i knihu povídek o životě blatských družstevníků. Dětem věnoval příběh Tovaryši a Obrázky z přírody, nashromážděné za několikaletého pobytu v lesní chatě u břehu Lužnice za Roudnou.

Nyní už čtvrté léto pobývá v Předboři u Jandů a vybral si hezké a typické prostředí. Když jsem tu byl poprvé, kvetly právě jabloně a na trávníku pod jeho okny nafialovělý popenec. U nás mu říkali kondrlík a maminka jej rozsekaný přidávala do velikonoční sekaniny. Tato dětská rozpomínka na mne dýchla dávnou vůní domova.

Na procházce vsí zastavili jsme se u mramorového kříže s vtesanou růžičkou a medailónkem s fotografií tří dětských tváří. Z nápisu se dovídáme o smrti tří děvčátek, že "v radostné dětské hře pod lipou pohříženy, náhle bleskem byly zabity dne 21.7.1912 v stáří od 11 do 12 roků". Ta lípa ještě stojí před mlýnem a ty dumáš o tom, co vlastně tvoří dějiny vsí. Požáry, neštěstí i ty rozsvícené kravíny jsou jejich nenapsanými dějinami.

Mezi Planou a Choustníkem leží Krátošice. Spisovatel Jaroslav Maria, ubitý za okupace gestapáky v táborských sklepích, napsal o nich celý román, nazvaný Váhy a meč. Vzpomínám tady v kraji na spisovatele i na bývalý cikánský život, líčený v tomto románě.

Kdybych měl určit deset nejkrásnějších návsí a náměstíček, které mne nejvíce okouzlily v jižních Čechách, byl by to jistě těžký výběr, ale choustnické náměstíčko by mezi nimi chybět nesmělo. Mikoláš Aleš by mu posněžil střechy, poslal tam koledníčky, nad hrad rozsvítil ocasatou hvězdu a byl by to Betlém.

My jsme tam přijeli v polovině května, kdy všude v kraji rozkvétaly kaštany a tady k jejich nádherným lustrům ještě sakura vyrašila svoje růžové květy, nebe bylo sytě kobaltové a plné skřivanů, vzduch voňavý a oči zažehnuté úžasem. O dva měsíce později byly už barvy zklidnělé jako vždycky po senoseči, zeleň stromů vyváženější a obloha vyladěná do samých stříbřitých jasů.

Zašlí jsme do zámeckého parku mezi důchodce, kteří zde dožívají klidné stáří. Tady prožívala své mládí hraběnka Eleonora z Kounic, rodem Voračická z Paběnic, které Božena Němcová dedikovala Babičku. Jiná soudobá spisovatelka, Karolína Světlá, o ní píše ve svých vzpomínkách jako o "perle našich šlechtičen". Ani Václav Šolc, bouřlivácký básník ze Sobotky, nebyl by mohl vydat své Prvosenky bez její podpory. Od šlechtického prostředí se však nejvíc odlišovala svým cítěním sociálním a upřímnými sympatiemi k dělnictvu. I její syn Benjamin se vždycky jako poslanec na říšské radě zastával dělnických požadavků. Když zemřela v roce 1898, přišli na její pohřeb dělníci v černých šatech s rudými karafiáty v klopách v takovém počtu, že jejich účast vyzněla jako nějaká manifestace...

Cestou k hradu se mi stále vracela vzpomínka na tuto ženu a zase k Rožmberkům, jejichž bývalé mocné sídlo nad městečkem můžeme přirovnat k hnízdu orlímu. August Sedláček mu věnuje mnoho místa ve svých Hradech a zámcích, ale k našemu poučení stačí doba jeho založení okolo roku 1252 od Beneše, potomka rodu, jenž se psával z Poděbrad a užíval ve znaku nejdříve lekna a potom zlatého žebříčku na modrém štítě. Napůl historie a napůl pověst je vyprávění o jeho původu, který sahá až k roku 1158, Jeden z předků, Jetřich z Choustníka, prý první vylezl při dobývání Milána na jeho hradby a král Vladislav ho přímo na bojišti pasoval na rytíře. Přímluva císaře Fridricha Barbarossy hrála v tomto ději jednu z hlavních rolí. A tento císař rudobradec se objevuje v této a ještě v jedné pověsti jako vlastní původce jména našeho hradu. Snad některý písmák, čtenář Hájkovy kroniky, osedlal po příkladu svého kronikáře oře obraznosti a vymyslil toto dojímavé vyprávění:

Jeden panoš se zamiloval do dcery císaře Fridricha Barbarossy a svou sličností stejně jako dvorným chováním získal její přízeň. Císař, dověděv se o této lásce, zatvrdil se proti milencům, a ti musili prchat před jeho hněvem. Mnoha zeměmi prošli, zažili mnohá strádání, než se usídlili v naší krajině a založili hrad. Láska je mocnější než hněv: zastesklo se císaři po princezně a vydal se jí hledat. Dal si ostříhat svůj příliš nápadný ryšavý vous, aby nebyl poznán, a místo něho si připevnil vousy falešné. Tak vyšel v šatě poutníckém, až přišel k neznámému hradu a zaklepal na bránu. Ta se otevřela, poutník vešel a za chvíli mu zabušilo srdce vzrušením. Při prvním spatření poznal svou dceru, ale neprozradil se. Chtěl se nejdřív přesvědčit o jejím manželském štěstí. Netrvalo dlouho, šťastný otec strhl falešné vousy, objal dceru i zetě a smířen vrátil se domů. Od královských falešných vousů dostal hrad jméno Fousník, později Choustník.

V jiné obměně setkáme se zase s vousy, ale nechme už pověstí a rozhlédněme se po hradních zdech od první brány. Jistě nejmohutnějším dojmem působí věže, Velká i Menší, zastíněné převysokými smrky a jedlí bělokorou. Kreslíš si gotickou skruž, jež neporušená zůstala v jednom okně, prolézáš zříceninami a vzpomínáš na rožmberské purkrabí v dobách, kdy tu řinčela zbroj a posádka vyjížděla po zvoditém mostě škodit táborským. V žalářní kobce tu úpěli husitští kněží a osm dní tu byl o hladu mořen vlásenický sedlák Mikuláš, hlava náboženské obce, zamítající všechen světský řád a řídící se jen příklady Písma a vlastním vnuknutím. Po hádání na hradě s katolickými kněžími zaplatil pokutu a byl propuštěn jako neškodný blouznivec.

Rozlehlé "skalní město", vzniklé větráním choustnické žuloruly, je jistě zajímavý přírodní úkaz, napomáhající fantazii svou tvarovou bizarností, hrou světel a stínů za přesýpání slunečních skvrn mezi listím buků a klenů na hnědé dno lesa. Jako pohozené dukáty zasvítí z šera pryskyřník kostnatý, hledáš tu největší zdejší botanickou vzácnost jednokvítek velekvětý, ale pro fialový květ dřípatky a růžové květy lýkovce musil bys přijít časně zjara, kdy ještě v stínech leží sníh.

A ještě jednou se vracíš k skruži gotického okna, abys v něm zahlédl krahujčí let pod bílými oblaky a vyslechl z chvějivého listí ptačí zpěv. Díváš se přes barevnou šachovnici polí, luk a hladin až k rozmáznuté čáře obzoru, kde blatská rovina splývá s nebeskou modří. Tam se vrátíme a budeme pokračovat v dalším putování.

Vykročme od městských hradeb jihozápadně k Čerazi, kde se narodil Jaromír Hořejš, básník, dramatik i romanopisec. Nejspíš si ho připomeneme románovou freskou Muž proti muži, kde v bohatém ději vystupuje jako ústřední postava budovatel jihočeských rybníků Jakub Krčín z Jelčan. Dětem patří příběh z kraje Pod černickou oborou a zbeletrizovaný cestopis Orlí hnízdo o známém pěstiteli květin a cestovateli Benediktu Roezlovi, abychom uvedli aspoň nejtypičtější ukázky z jeho poměrně rozsáhlého díla. Pokračujeme v cestě k Mažicům a Zálší, ke Klečatům nebo do Borkovic, tam všude se bělají štíty blatských vesnic mezi borkovišti a lukami.

Než buldozery rozryjí poslední blatská borkoviště a navždy zmizí přírodní krása těchto míst, chtěl bych se s čtenáři rozdělit o několik nezapomenutelných dojmů, které jsem na svých putováních prožil v těchto končinách. Kosatec sibiřský vytasí záhy zjara úzké meče svých listů a teprve později se modře pousměje. Ať se namáhá, nepřevoní "renskou chvojku", jak tu lidově nazývají rojovník. Blatská děvčata si jej vkládají mezi prádlo, aby vonělo, až půjdou s chlapci k muzice. Včely si vyhledají stydlivá okvětí borůvek, ale ty až léto promění v černé zamlžené korálky, vějičky pro prstíčky dětské. Báby kořenářky znají přesně čas, kdy třeba trhati rosičku masožravou, účinný lék proti tolikerým nemocem, ale ani práci na borkovištích nelze odkládat, i ona má svůj řád a dobu. Teprve po svatém Jiří se objeví rozvědkyně užovka, nepřítelka myší a mřínků, a zasvítí žlutými půlměsíčky, jež jsou její nezaměnitelnou distinkcí. Nad rákosím přelétne bekasína, v mělčině to začne vařit pulci, div div že nepřeklopí modrou pokličku rána. Už v dubnu zatokají tetřívci celí naparádění, není divu, vždyť je to doba jejich bohatýrských námluv. Jen poštolka nepohne křídly, vznášejíc se nad první kořistí. Běda ptačím vajíčkům - koroptví máma dobře ví, co znamená přítomnost tohoto dravce.

Do tepla letních nocí voní borky a z vod táhle zaznívá vágní zpěv žab. Čírky tichnou na hnízdech, ba i spící koliha má do peří skloněn svůj dlouhý zobák. Louky se rozhýří květy, barvami a vůněmi. - Bože, kde není léto krásné? - Tady rozkvétá vachtou trojlistou, dáblíkem a kyhankou bažinnou, dávajíc krajině zvláštní barvu i vůni.

Jeho konec ohlásí parnasie, zatímco už orobinec vystrčil svá hnědá cigára, a vřes fialovými zvonky ladí celá Blata do melancholie podzimu. Jemné tkanivo babího léta omotá i temně zelené keříčky brusin a klikvy, které krvácejí, a ani vata mlh toto krvácení nezastaví. Pozdní úsvity prodlouží ještě život rosám, ale jejich tíha utrhne zlatavé listí bříz, že tiše, tichounce spadne na červené klobouky křemenáčů. Bříza přitom bledne sinavostí téměř smrtelnou. Vypasený jezevec chrouní už někde v pelíšku pod kořáním, zato liška si klidu dopřát nemůže, ani tehdy, až mrazivá jitra zasklí vody tak důkladně, že i těžký vůz bude po nich moci přejet. Blata se promění v spáče vytrvalého...

Na březích Lužnice rudne za Soběslaví kyprej a voní tavolníky, pod vrbami hučí mlýn a stříbrně zpívá jez, kolem něhož kánoisté přenášejí kánoe, nad Šelestivým rákosím se zdvihá modré nebe, louky jsou plné rozkvetlého starčku a totenu, u cest voní svlačec, spanile se dívají čekanky a fialoví vysoké trsy hadinců. Kaštanová alej mě dovedla k Vesci, kde na návsi se bělá kaplička nad rybníčkem a v heřmánku husy, lipová alej pokračuje k Záluží a dál k Vlastiboři. Tato vesnice má už několik bělavých štítů s blatskou ornamentikou, kterou v minulém století vymýšleli pro nová stavení zedníci František soch ze Zálší a Martin Paták z Vlastiboře. Patákovým dílem budou asi nejkrásnější vlastibořská stavení u Císařů a u Havlíčků, v sousedních Klečatech už nerozeznáme, čí představivost pracovala na návrzích štítů u šimkú, Vondrášků nebo u Žáků. Nejsličnější architektury však mají v Komárově u čiháků, Malechů a Marešů; sem nejspíš zasahoval ze Zálší vliv Šochův.

Vlastiboře jsem zašel na lesní cestu směrem k hájovně Jitra, odkud vlastně začínají bohatá Pšeničná Blata. V lese roste zvláštní druh borovice, nazvaný "blatka", a na mokřadlech se modrají plody vlochyně. Dívám se k Mažicům a vzpomínám na Aloise Jiráska, jenž této vsi přisoudil rodiště Petra Mušky, starého žoldnéře z tureckých válek. Tato sympatická postava z povídky Kozák a Turek, otiskovaná na pokračování v Malém čtenáři, vzrušovala svými příběhy naše dětství. Z Jiráskova vypravování jsem se poprvé dověděl o rybnikářské chase a jejím hejtmanu Vondrovi Borakovi z Hrbova, který opověděl nepřátelství samému Petru Vokovi z Rožmberka, tehdejšímu pánu zdejší krajiny. Dějiště těchto vzrušujících dobrodružství, dvůr Naději, jejž Jirásek umístil na kraj bohatých Blat, jsem později nalezl až u Komárova. V setmělé krajině mezi močály a borkoviští se ozývala sluka, z hromady černých borků vzlétl svým houpavým letem dudek a já viděl najednou v šeru ujíždějící rybnikáře, pronásledované starým vojákem, hlídačem koní.

U bechyňské silnice stávala za Vlastiboří na místě nynější myslivny Čertovny polozbořená chatrč. Jednou se vracel za nočního času z Bechyně vlastibořský sedlák a zabloudil v mlze. Přišel k rozsvíceným okénkům této chaloupky a zahlédl tady tančící čertovskou chásku. Polomrtvý doběhl do Vlastiboře a od té doby se nazývá myslivna čertovnou. I tato pověst mě napadla za pozdního večera, kdy jsem šel lučními pěšinami k Zálší.

Tato ves se zámečkem, kostelem a rybníčky je největší vesnicí Pšeničných Blat. Pšeničná blata tvoří vlastně pět vesnic: Zálší, Klečaty, Mažice, Komárov a Borkovice. Kolem Soběslavě se nosíval kroj blatský, jehož zavíječky byly pestřejší než bílé pleny kozácké, jaké si oblékaly hospodyně a děvčata ve vsích kolem Tábora a Bechyně, kde už bydlí Kozáci. Bohatost Blat necharakterizuje jen úrodná půda, rodící pšenici, podle níž mají své vžité pojmenování, ale i výstavnost selských stavení, jejichž nejokázalejší částí byl špejchar, zdobený se stejnou nákladností jako štít obytného domu. Tyto lidové architektury jsou výrazem vypěstěného krasocitu venkovských zedníků a vyjadřují zároveň mohovitost objednavatele, takto projevenou i navenek.

K vlastním Blatům počítáme zmíněných pět vesnic hlavně proto, že mají ještě dnes vlastní "bláto", jak nazývají rašelinu, a že se na pozemcích těchto vsí ještě dnes "píchají borky". Slyšel jsem vyprávět, že si před sto lety rozdělal slouha z Komárova na pastvě ohníček, a když si obložil ohniště kusy suchého bláta, zjistil, že mu bláto shořelo. Od té doby vždycky bud koncem dubna anebo počátkem května bývalo na Blatech nejživěji. Nejdříve se vykácí kus lesa, aby bylo místo na rýpání rašeliny a hlavně na "výkladiště", na němž se vyrýpané borky suší. Drnovitá povrchová vrstva s kořáním a pařezy se odstraní lopatou a potom se ostře nabroušeným "želízkem" vyrýpává jedna vrstva za druhou až do hloubky tří metrů, od kolíku ke kolíku. Při rýpáni se nechávají mezi jednotlivými díly malé hrázky, aby voda nezaplácla rozrýpanou rašelinu. Borky, vyrýpané v podobě cihly, se odvážejí na trakaři k výkladišti, tam jsou skládány vedle sebe, aby proschly na slunci a na větru. Později je naskládají k "šrankování", vždycky tři borky proti sobě a nahoru položí čtvrtou, a posléze je navrství do "kupek", kde schnou přes celé léto. V kamnech nehoří, jen se rozžhaví, ale vyhřejí světnici příjemným teplem a vysuší zdi, které bývají v blatských staveních vždycky trochu navlhlé. Dobře se vyprávějí u teplých kamen staré povídačky při draní peří. Mnohé z nich zachytila v rázovitých starých rčeních spisovatelka Marie Kršková a vydala je pod názvem Rozprávky. Nenajdeme už ve staveních mnoho starých plen a blatského svérázu. V zálšském statku u Hošků mi ještě ukázali vyřezávané roubíky, které dávali chasníci děvčatům, když jim chtěli projevit svou přízeň, viděl jsem tam i parádní "dřevka do vlasů" a nebesklíč s mosaznými deskami, tištěný v Landfrassově tiskárně roku 1832, džbán z roku 1819 a rouchu z téhož roku, kterou nosily ženy v prvním roce manželství. Krásná byla i plena s blejskátky i zavíječka na úpravu hlavy, která je tu součástí kroje.

V tom bukovským zámku
chytili cikánku,
hot, lysá, hot.

Ty bukovský páni
chytili cikány,
hot, lysá, hot.

Už je tomu dávno, kdy tuto písničku hrával na dudy poslední blatský dudák František Kopšík, zemřelý na začátku první světové války u svého zetě v Klenovicích. Jeho dudy jsem si nakreslil v soběslavském muzeu, kde také mají dudákovu figurínu oblečenou v kroji. Viděl jsem tam i jiný hudební nástroj podivného tvaru a ještě podivnějšího pojmenování, "vozembouch", na který ještě dnes hrávají při muzikách, což je k neuvěření. Slyšel jsem o pouti v Zálší vyhrávat blatskou kapelu a zpívat písničky. Táhnou se opravdu dlouze a široce jako cesty na Blatech, které pro poutníka nemají konce. Jedna písnička je obzvlášť tahavá, ale hezká svým rytmem.

Formane formane formane,
ta brážní kobyla ti netáhne.
Sundej si klobouk, dej ho pod chomout,
ona ti, formane, potáhne.
Radonice, Pelejice, Sedlíkojce, Svíny,
jen ty si mě, má panenko, jen ty si mě všimni.
Mám koníčky šimly, jen ty si mě všimni,
jen ty si mě, má panenko, jen ty si mě všimni.

Stíny bříz a zeleň pšeničných klasů mě provázely k Bukovsku. Na mírném navrší stranou k západu jsem zahlédl Hartmanice, jejichž náves zdobí několik stavení s krásnými štíty, a ač je tato vesnice vzdálená jen půl hodiny od Zálší, kam patří osadou, nepatří už k Pšeničným Blatům a jejím hospodářům říkají "šutraři". Odtud tvoří hezkou siluetu kostel na Modré Hůrce a kus dál k Týnu leží Žimutice, kde je špejchar ze staré tvrze a v kostele mají sličnou kamennou křtitelnici. Horní Bukovsko má starobylý gotický kostel svatého Štěpána s náhrobními kameny pánů z Mitrovic ze XVI. a XVTÍ. století, který býval dříve farním, a vesnice mívala významnější postavení než v dnešní době. Z návrší přehlédneme velkou část kraje. Na severu se bělají blatské vesnice Zálší, Klečata a Komárov, obzor zavrcholuje hrad Choustník, východní obzor veselská věž a jižněji kostel bošilecký, stojící mezi rozlehlými rybničnými hladinami.

V údolí se rozkládá Dolní Bukovsko, známé z úvodní kapitoly Jiráskova románu Proti všem. V tehdejších dobách stávala za městečkem vodní tvrz, rozbořená husity, a farní chrám Narození Panny Marie byl svědkem lidového obrazoborectví, tak sugestivně vyvolávaného Jiráskovým vyprávěním. Obnovená freska Ukřižování je památkou nejen na středověkou minulost, ale patří i k významným dílům české gotické malby murální z počátku patnáctého století. Její zvláštností je vyobrazený kozel, vystrkující svoji rohatou hlavu mezi lkajícími ženami pod křížem. Malíř měl na mysli jednu pasáž z knihy Mojžíšovy, která vypráví o dvou kozlech. V den Smíření byli před Hospodina postaveni dva kozli; jeden z nich byl určen Hospodinu jako oběť za hříchy, a druhý, na nějž vyznáním veleknězovým byly vloženy veškery nepravostí lidu, byl vymrskán na poušť. Nebudeme se příti s teology o významu jména Azazel jehož doslovný český překlad zní "kozel vypuštěný", jak udává český slovník bohovědný, ale slovo kozel bylo odedávna pro Bukovské zdrojem mnohého škádlení od sousedních obyvatel. Byl-li v Bukovsku trh a někdo z cizích zamečel, sesypali se na něho Bukovšti jako sršni a škádlivec byl rád, když mu nohy dobře sloužily, že unikl před hněvem měšťanů se zdravou kůží. Nebudu vyprávět všechny historie, kterými si je sousedé dobírají, a není jich věru málo. Řeknu ještě něco o jejich deputaci, která se vypravila k císaři pánu. Bukovšti mívali trhy ve čtvrtek a lépe by se jim bývala hodila sobota. I vypravili deputaci do Vídně. Deputanti se nechali zarůst, aby vypadali vážněji, rozloučili se s rodinami a vykročili na dalekou cestu. V hospodě, kde přenocovali, přidružil se k nim jeden holič. Ferina, kterému čert nedal dobře dělat, olazíroval tvrdé spáče jednoho po druhém, že vypadali růžově jako nemluvňata. Když se ráno probudili, dívali se udiveně jeden na druhého. Nemohli se poznat, a domnívali se proto, že zabloudili; každý se vracel domů jinou cestou, ovšem bez soboty. Jinou nesnáz měli s posunováním kostela, ale já si nechci nechat zarůst cestičku do Bukovska, proto pomlčím o dalších rozmarných historiích, abych se tam mohl znovu vracet.

Dlouhá rovina se táhne k Veselí, městečku rozloženému na důležité železniční křižovatce a zároveň na soutoku LužniceNežárkou. Jeho jména bylo zneužíváno za našich školních let ke gramatickým hlavolamům, které ještě dnes mě straší někdy ve snách. Diktovávali nám tasemnicovitou větu, plnou úskalí pro žáčkovu soudnost. Zněla: "Bylo to ve městečku Veselí, kde pan Veselý byl veselý a všichni hosté byli veselí:" - Dejte už mi pokoj s Veselím a Veselým, neviděl jsem tam žádné veselí, ani pana Veselého, vím jen, že zdejší zelí se těšilo proslulosti v celém kraji a že tam mají překrásný kostel a na náměstí radnici s renesančním průčelím, vedle kostela věž vodního rezervoáru, která z dálky vypadá tajemně, než člověk zjistí, jakému účelu slouží. O kapličce svatého Marka u Veselí napsal Jaroslav Vrchlický lyrickou báseň.

V tomto městečku se narodil Václav Filípek, spolužák Jablonského z jindřichohradeckého gymnasia a přítel Máchův, s nímž nadšeně hrával divadlo u Kajetánů. Podle cizích předloh napsal mnoho her a přispíval vydatně do Rubešova Palečka, jiný z rodáků, malíř Franta Líbal, rád se vrací se svými plátny do kraje rašeliny, mokřadel a na rybničně hráze svého domova pod předjarní a listopadová oblaka, zamilován do jeho vlhké atmosféry, kdy vítr čeří rákosí a vodu, země je syrová a chladná, stromy holé, vzduch ostrý. Barevnou skladbu rodného kraje v dramatických proměnách ročních časů a ve střídání jejich nálad zachycuje na svých obrazech s upřímným citovým zaujetím, aby svým uměleckým podílem přispěl k chvále Blat, svého domova milovaného. Jiný malíř, žák Julia Mařáka a důvěrný přítel Antonína Slavíčka, Bohuslav Dvořák, jezdíval do Veselí ke svému bratrovi a rád zde malovával březové aleje, tak typické pro cesty zdejší krajiny.

Klenovicích si zřídil ze stodoly prostorný ateliér pražský sochař Jan Kodet a pracuje v něm valnou část roku. Tady vznikla socha Lužnice, půvabný ležící dívčí akt i "Patnáctiletá", která byla umístěna před pavilónem v Moskvě na výstavě 15 let Československé socialistické republiky. Inspiračním podnětem této sochy byla míčová hra dívek, které pozoroval na hřišti soběslavské devítiletky. Také rozměrné plastiky "Sedící žena" a "Živý pramen", stojící dnes před Alšovou galerií na Hluboké, vznikly v klenovické dílně. Jeho otec Emanuel Kodet, pelhřimovský rodák, je autorem Žižkova pomníku u Sudoměře a pobýval s rodinou často ve Skalici, takže syn se vrátil do kraje důvěrně známého z dětských let.

Jméno svého rodiště, známé z jedné písně "Ta slukovská náves pěkně široká", přijal za své jméno umělecké význačný český herec Jakub Vojta Slukov, který na Národním divadle vytvořil mnoho postav v hrách našich i cizích klasiků. Byl přítelem básníků Vrchlického a Sládka, stejně jako Mikoláše Alše, a jeho umění i horoucího vlasteneckého citu si vážil Jan Neruda. Oblasti divadla věnoval úsilí celého svého života další veselský rodák, knihovník Národní a universitní knihovny v Praze dr. Jan Sajíc, divadelní kritik, jenž znalecky ovládal vývoj našeho dramatu a měl vypěstěný kritický smysl pro hodnocení jednotlivých hereckých výkonů. Byl úžasně skromnou osobností, která neznala jiné výsady než sloužit domácí tvorbě s vlasteneckým zápalem a buditelsky horoucím srdcem.

Život v Mezimostí před první světovou válkou promítá do dětského světa tehdejších let kniha Josefa Dvořáka Hoši z ratejny, na níž si můžeme ověřit proměnu života v kraji během necelého půlstoletí. I Dvořák přispívá touto knihou k oslavě domova a my si z ní vyvoláváme tehdejší sociální ovzduší malého města z okraje tentokrát "veselských" Blat.


tato kapitola v PDF další kapitola (K srdci jižních Čech)