Veselí nad Lužnicí
Veselí nad Lužnicí na Wikipedii
Obrázky
Reference
-
Na Soběslavská blata ::
odstavce
45, 47-48
Stíny bříz a zeleň pšeničných klasů mě provázely k Bukovsku. Na mírném navrší stranou k západu jsem zahlédl Hartmanice, jejichž náves zdobí několik stavení s krásnými štíty, a ač je tato vesnice vzdálená jen půl hodiny od Zálší, kam patří osadou, nepatří už k Pšeničným Blatům a jejím hospodářům říkají "šutraři". Odtud tvoří hezkou siluetu kostel na Modré Hůrce a kus dál k Týnu leží Žimutice, kde je špejchar ze staré tvrze a v kostele mají sličnou kamennou křtitelnici. Horní Bukovsko má starobylý gotický kostel svatého Štěpána s náhrobními kameny pánů z Mitrovic ze XVI. a XVTÍ. století, který býval dříve farním, a vesnice mívala významnější postavení než v dnešní době. Z návrší přehlédneme velkou část kraje. Na severu se bělají blatské vesnice Zálší, Klečata a Komárov, obzor zavrcholuje hrad Choustník, východní obzor veselská věž a jižněji kostel bošilecký, stojící mezi rozlehlými rybničnými hladinami.
...
Dlouhá rovina se táhne k Veselí, městečku rozloženému na důležité železniční křižovatce a zároveň na soutoku Lužnice s Nežárkou. Jeho jména bylo zneužíváno za našich školních let ke gramatickým hlavolamům, které ještě dnes mě straší někdy ve snách. Diktovávali nám tasemnicovitou větu, plnou úskalí pro žáčkovu soudnost. Zněla: "Bylo to ve městečku Veselí, kde pan Veselý byl veselý a všichni hosté byli veselí:" - Dejte už mi pokoj s Veselím a Veselým, neviděl jsem tam žádné veselí, ani pana Veselého, vím jen, že zdejší zelí se těšilo proslulosti v celém kraji a že tam mají překrásný kostel a na náměstí radnici s renesančním průčelím, vedle kostela věž vodního rezervoáru, která z dálky vypadá tajemně, než člověk zjistí, jakému účelu slouží. O kapličce svatého Marka u Veselí napsal Jaroslav Vrchlický lyrickou báseň.
V tomto městečku se narodil Václav Filípek, spolužák Jablonského z jindřichohradeckého gymnasia a přítel Máchův, s nímž nadšeně hrával divadlo u Kajetánů. Podle cizích předloh napsal mnoho her a přispíval vydatně do Rubešova Palečka, jiný z rodáků, malíř Franta Líbal, rád se vrací se svými plátny do kraje rašeliny, mokřadel a na rybničně hráze svého domova pod předjarní a listopadová oblaka, zamilován do jeho vlhké atmosféry, kdy vítr čeří rákosí a vodu, země je syrová a chladná, stromy holé, vzduch ostrý. Barevnou skladbu rodného kraje v dramatických proměnách ročních časů a ve střídání jejich nálad zachycuje na svých obrazech s upřímným citovým zaujetím, aby svým uměleckým podílem přispěl k chvále Blat, svého domova milovaného. Jiný malíř, žák Julia Mařáka a důvěrný přítel Antonína Slavíčka, Bohuslav Dvořák, jezdíval do Veselí ke svému bratrovi a rád zde malovával březové aleje, tak typické pro cesty zdejší krajiny.
