Na Soběslavská blata ::
odstavec
4
Chvějivou vodu vystřídala slunečná stráň, tu kapradiny a brusinčí ve stínu borového lesa u Třebiště, na skále u Hlavatec Zkamenělou svatbu, a zase lehounké modro žaslo nad ozářenou pasekou, kde rudla zeměžluč u peří rozsápaného holuba, a ve vysokých metlicích se kmitla klikatá čára zmijího těla jako tajemná runa, střežící tajemství rozbořené mohyly. Náš střízlivý čas proměnil její kameny v podezdívku víkendové chaty, a aby byla něčím zdůvodněna i jiná loupež, spáchaná na mrtvých sousedních mohyl, zakoupili za peníz získaný z prodeje jejich kamenů kamenný kříž a postavili jej do polí k rozježděné hlinité cestě. Zeměžluč a zmije vedou nás oklikou k mohutným valům hradiště na Svákově a ponechme už archeologům, ať vyčtou z vlnovek střepů a bronzových spon dávné osudy lidu, který osídlil nejen zdejší výšinu, ale i místo u Rybovy Lhoty a Skalice. Svákovská lesní kaple u zázračné studánky slyšela jistě mnohé sliby milenců, ale k jejím dveřím zahání déšť i matky s modrými bandaskami plnými borůvek, jež sem jezdí sbírat lidé až od Kladna... Letní hosté z penziónu Libuše znají předobře všechny tyto lesy. Možná, že mnozí z nich se zapotili v studentských letech nad logaritmickými tabulkami a dodnes nevědí, že jejich autor dr. František Josef Studnička, profesor matematiky na Karlově universitě, je rodákem z blízkého Janova.
Svákov
