Krajinou básníkovou
Jsem prostoupen domovem.
(Antonín Sova)
Už dávno jsem tě měl rád, Pacove, a dávno jsem zapomněl i strohé odmítnutí, jímž jsi mne poprvé přivítal.
Jen kostelní schody, útočiště žebráků a zavržených, přijaly tehdy únavu poutníkovu a jen letní zářivé nebe nabídlo mu svou pohostinnou střechu.
Položil jsem kytici k popelu milovaného básníka a rozteskněn odjel do opuštěné noci. Až v Budějovicích mi přátelská vlídnost nabídla lože a stůl.
Dumná tichost obrataňských lesů byla předznamenáním jiného putování nezapomenutelně krásného. Dvě věže se už ztrácely v šeru (ani topoly nevidět), čistý chlad rosy zaváněl z luk, u prvních domků na kopci výskla písnička vojákova, a než jsem došel na svažité náměstí, byla tmoucí tma.
Neznám duši vroucnější nad pacovského muzejního kustoda Jana Zoubka, přáteli důvěrně nazývaného "Jendys". Chtějte modré z nebe v nejdeštivější den, on poběží třeba na Svidník a vrátí se k smrti nešťasten, že vám nemohl přinést víc než promáčený šat a nohy klesající únavou. V jeho vlídné domácnosti jsem se tentokráte usídlil jako ve vlastní rodině.
Muzeum města Pacova a zvláště Sovova síň měly v tomto neúnavném pracovníku bdělého strážce kulturních hodnot. - Krásně mi bylo v přítelově domě na náměstí, kde kult Antonína Sovy je spojen téměř s bohoslužbou.
Do usínání mi zpívala kašna, k níž rozespalá děvčata ráno přibíhala s konvemi pro vodu. Svatováclavský pomníček není jistě vynikajícím dílem výtvarným, ale má po stranách tytéž postavy českých světců a světic jako Myslbekův pražský. Na operách gotického chrámu svatého Michala upoutají pozornější zrak žulové reliéfy donátorů a různá erboví, pod nimiž se můžeme z kamenných epitafů seznámit s jmény všech držitelů pacovského zboží. Torzo celé této kostelní stavby mě znepokojovalo mnohou nápovědí; zakladatelé měli jistě na mysli náročnější záměr budovatelský i pro celé toto městečko, jež nepříznivá konstelace poměrů skromně zredukovala na "krásu zapadlou a tichou". Vidíme dnes z celého obrazu náměstí vlastně jen ochuzenou trosku tohoto vysokého zakladatelského snu.
Kostelní interiér chová vzácnou památku, náhrobník Hrona z Pacova ze sklonku třináctého věku. Jistě ruka ještě málo poslušná zmáhala v žule podobu vladyčí postavy, jejíž erbovní znamení byla krokev - ale všichni znatelé českého kroje, Zikmundem Wintrem počínaje, vědí dobře o tomto jedinečném dokumentu. Ať odpočívají poutní korouhve ve věžním sklípku s románským portálem, ať prach usedá na gotickou skříň, už se rovněž nedozvíme jména pacovských "literáků", zobrazených na staré fresce, ale určitou zlomyslnost Pacovských dokumentuje křížová cesta, na níž malíř Vojna zpodobil místního Izraelitu jako žoldnéře. Budova děkanství je vlastně starý malovecký palác. Chtěl bych mít dost času, abych si prolistoval zdejší matriky vedené až od roku 1636.
Ne zcela neprávem nazvali kdysi prostranství před zámkem pacovskou Akropolí, černé plody moruší, tak samozřejmě nabídnuté skloněnými větvemi, přivolaly jako vzdálené echo sladké modro jižní, ale řekněte mi, od které doby u nás sázejí kaštan jírovec? Všude se s ním setkávám před barokními kostely a tento strom už jaksi nedovedu odloučit od představy jezuitů. Vždycky mně na jaře připomene bílými svícemi květů honosnost barokního oltáře - kdy zbožnost byla měřena jenom mnohostí modliteb. Gotická vertikála mě soustředuje, ale roztancovaný barok naopak tříští a roztěkává. Katolický pán Myslík z Hyršova odkázal v závěti celé své pacovské zboží řádu bosých karmelitánů. "Milostivá duchovní vrchnost" musela celá čtyřicet dvě léta čekat na smrt jeho manželky Eusebie ze Ždáru, než se mohla stát oprávněnou dědičkou. Zůstal po ní barokní kostel svatého Václava, vystavěný vlašským stavitelem, pomník protireformace pacovské. Na štít si dali postavit sochu Madony a svaté Terezie - a ve znaku pána z Hyršova pozornější oko zahlédne i přimodelovanou sochu stavitele, který se při stavbě zabil. Éru nových majitelů dostatečně charakterizuje stručný zápis v cechovní knize soukenické: " - a mnoho zlého městu našemu způsobili".
Vešli jsme do zámeckého divadla. Vzpomněl jsem nejen Bernarda Bol-zana, ale i slavných schůzí strany realistické. V kartuších jsou podobizny Tylova a Klicperova i dekorativní vlys, galerii s okřídleným Pegasem a nástropní alegorickou malbu zhotovil ve stylu doby Jan Vojna, malíř ještě neobjevený.
Už vám nikdo neukáže rodné místo největšího z pacovských rodáků básníka Antonína Sovy. Zámecké křídlo, kde byla jeho rodná světnička, zůstalo už po požáru neobnoveno a bývalý majitel nedovolil umístit ani na sousední budově pamětní desku. Jen do staré přízemní školy, kde učiteloval Jan Sova, otec básníkův, můžeme nahlédnout.
Chladivý stín topolů za Karmelitskou bránou vystřídá stará jabloňová alej, která nás dovede k městským sadům. V žulovém balvanu je uložena urna s básníkovým popelem. Teskný průvod bříz tvoří lyrickou kavalkádu posledního lyrikova návratu a vánek míchá vůně karafiátů s vůněmi nahé omice a metajících trav. Vánek, bratr sovovských melodií, vánek samotář-ských strun, tolikrát umocněný ve vítr a vichřici I Zena ve smutku položila tiše kytici rudých růží k patě tohoto monolitu. - Znáte přece svou snachu Marii, básníku? Kreslete, modráskové, své vzdušné básně do chvějivého listí, sviť, vodo Magátu, do ozvěn paprsků, a ty, větře, rozehřej rytmickou řeč nad básníkovým stínem.
My citlivě vezmeme do očí bílou dominantu starého špejcharu, magnetku studentských návratů lyrikových, a zahledíme se i na pelhřimovskou stranu, kudy jezdívala se studenty stará pošta.
Zastavíme se na Trucbábě, odkud byl vylomen kámen pro schránku básníkovy zpopelněné tělesnosti; ale Trucbába je i místo hojně navštěvované, vrstevníky Sovova otce. Pacovští by vám řekli zajímavou historii léto osamělé stejnojmenné hospody, při jejímž požáru přišel před lety o život malíř Jan Vojna. Tento pacovský rodák maloval právě kapličku u Karmelitské brány, když hasičský signál svolával k plamenům sousedskou pomoc, Nechal rozmalované plátno na stojanu a rozběhl se k místu neštěstí. Majitel, snad ten, jehož kdysi před lety zlehčil na kostelním obraze, stál sklesle nad vynášejícími. Požádal malíře, aby pomohl vynést jakýsi pytel máku. Ochotnému kumštýři se však na rameni vzňal náhle střelný prach a brzy nato zemřel následkem strašných popálenin. Nebudeme rozjímat o omylu ani o zlém úmyslu.
Do starého patricijského domu se vrátila básníkova umčlecká pozůstalost i obrazy zdejšího rodáka, malíře Jana Autengrubera. Dojatě se skláním nad rukopisy Zpěvů domova i Drsné lásky - každý lísteček citlivého básníkova rukopisu vyvolává jeho živou přítomnost. Tenounký snubní prsten matčin je lehce zamlžen dechem záhrobí. Nevím, co mi už zabránilo podívat se sklem básníkova cvikru, jen rozpačitě beru do rukou zlaté hodinky, a hle, náhle se mi jasně roztikaly - roztikaly a jdou! Celé hodiny bych mohl prodlít mezi těmito "ožívajícími věcmi", jež svěřují toužící duši tolikerá tajemství nitra básníkova.
Ve vitrínách jsou uloženy památky i na jeho syna Jana. čtu dětský dopis:
Drahý tatíčku! Posilám ti hubičku. Jenáček. Tvůj miláček.
A vlak a paroloď byly na jiné kresbičce z dětských let, jako by určovaly jeho příští inženýrské povolání...
Loučím se nerad s těmito památkami na velikého lyrika, abych druhého dne mohl číst z jeho krajiny odkaz i poselství.
Pod lipami Velké Chyšky nahořkle voněl heřmánek a stín padal na sklípky vyhloubené kol dokola v kopcovitém terénu, že jsem měl dojem některé vesnice z Moravského Slovácka. Tyto sklípky jsou jedinečnou zvláštností v celých jižních Čechách, ale víno v nich nehledejte. Sbohem, kaštany u štíhlé věže, která stojíš na místě románského kostelíka, nedávno zbořeného! Musíme jít dál po stopách básníkových.
U vaší outěchovické myslivny, Jiří Frejko, jsem vzpomněl všech myslivec-kých historií, které tak láskyplně vyprávíte ve své knížce, vydané v letech válečných, kdy všichni jsme se nějak hlouběji obírali jistotami domova.
Myslil jsem i na jinou postavu ze světa divadelního, stejně tragicky skon-čivší: na zhořského rodáka Sašu Machova, baletního mistra pražského Národního divadla, který arů po smrti se už nevrátil domů...
Nedaleko jsou úsměvné Vyklantice. Tento zámeček má bohatou kulturní tradici. Velká knihovna nabádavě připomněla svého zakladatele Vavřince Hammerníka, který hostíval České kvarteto, a nejvíce snad jeho violistu Oskara Nedbala, rodáka táborského, už tehdy milujícího krásu života šumného a rozverného. Růžena Jesenská soustředila do Vyklantic děj svého románu Hrdinství a prodlela tady mnohé letní měsíce.
Z tichého nádvoříčka prohlížím tuto půvabnou barokní stavbu, jejíž půdorys má podobu velkého písmene H, snad po panu Janu Jáchymu Harrachovi, který pověřil zhotovením plánu stavitele velmi citlivého k subtilitám doby a slohu. Po kmeni vzrostlého modřínu se pne brečtan, zámecká věžička má korouhvičku namířenu k outěchovické straně. Díky! - jen si, holoubci, bublejte z vikýře šindelové střechy, i my jsme spokojeni, poněvadž pěkné počasí máme připraveno na tuto pouť. Ať někdo vymyslí krásněji vzrostlý buk schwaigrovské pohádkovosti, který právě tady vévodí celému parku! Na lavičce pod ním sedával nejen Ignát Herrmann, ale i Jaroslav Vrchlický, na nějž upomíná malá besídka. Snad táž, do níž Jiří Frejka umisťuje baronesu z napoleonské doby, "kterou si představoval bledou a s Černými kadeřemi VC stylu directoire". Já jsem si na jejím průčelí přečetl dvojverší a marně dumal, do které básníkovy knížky je zařadit.
Ta báj života - kdo ji vyslech celou bez žalných slz - a s čelem bez vrásky?
Kníže soudobého Parnasu jezdíval do Vyklantic k své sestře Janě, tehdejší paní správcové Neckářové, a tady se snad poprvé setkali s mladým studentem, rovnajícím knihy ve velkém zámeckém pokoji. Bylo to o prázdninách, kdy náš básnický adept, tehdy už snad Ilja Georgov (Antonín Sova) docházel sem za svou bývalou učitelkou z lukavecké školy. Ted už jsem ve vašem citovém hájemství, drahý básníku, a neopustím je, dokud se v něm nevyznám do nejskrytějších tajů.
Lákala mne i Růžkova Lhotice, která patřívala Smetanovu otci a odkud před druhou světovou válkou přihlížel našim manévrům generál Gamelin, z téhož návrší, jehož vyhlídka vyvolává v paměti několik muzikantských jmen. Viděli bychom všebořickou myslivnu, rodiště Zdeňka Fibicha, i Kaliště, odkud pocházel Gustav Mahler, a když už jmenujeme slavné muzikanty, tož v pravonínském zámku meškal jedné zimy v třicátých letech minulého století Richard Wagner jako učitel hudby u hraběte Pachty.
Aťsi byl ve Vyklanticích internován maršál Mack, zradivší Francouzům rakouskou armádu v bitvě u Ulmu, mne víc zajímá jedna ze Sovových povídek, nazvaná Quido, jejíž prostředí básník tak citlivě zabydlil postavami svého mládí.
Na východní straně je Želiv. - Harazův Simon kouzelník mne kdysi tolik vzrušoval v jinošských letech a znovu jsem si přečetl tento želivský román.
Tolik mne láká pelhřimovská krajina, ale já jsem přece přijel pro nová poznání sovovská. Magnetka tohoto jména neúplatně míří k Lukavci. Přejdeme za Vyklanticemi les, kde jsou dodnes zbytky zákopů ze švédské vojny, mineme lučinaté údolíčko a tichou uličkou vcházíme na malé náměstí. Hrot jehlanu kostelní věže sahá do šedavých nebes, "palcátky" kaštanů hnědnou první rzí a škola je tichá jako úl po rojení v ten prázdninový čas. Poezie venkovské školy, už na prahu mne oválas svou zvláštní tichostí, z lavic zavoněly hrušky a suchý domácí chléb, třebaže děti běhaly na pastvinách a na polích kladly povřísla před maminčiny hrstě. Věru, přívětivá, čisťounká škola, pan řídící by jistě zasloužil pochvalný dekret od nejpřísnějšího inspektora. Ochotně přináší starou pamětní knihu a ukazuje zápisy svého dávného předchůdce Jana Sovy i zápis básníkův.
Zde ke mně promluvilo jeho mládí zcela bezprostředně - jako by drátem hnul na starém počitadle, brk tiše zaskřípal, zazpíval houslí hlas a dětské krůčky se ozvaly z šera na dřevěných schodech. Nejsem v cizí končině, už dávno jsem ji prochodil křížem krážem ve Výpravách chudých.
Bylo tehdy v Lukavci po velikém požáru, když od pacovské strany se přikolébal selský žebřiňák a přivezl chudoučké svršky a paní s průsvitnou, bledou tváří, která chovala na klíně malého hošíka. Nový pan řídící se nemohl ihned nastěhovat do školy, která byla ten Čas útočištěm vyhořelců, pro první dva roky nalezl se svou rodinou přístřeší v zámeckém altánku - Hříbku.
Nebudeme na pochybách, kdo je vlastně učitel Martan ze Sovova románu. Synovo umění podobiznářské zachytilo otcovu tvář jistě citlivě a přesně:
Bylo to tak srčela zvláštní a pravdivé, fy nikdy a nikde nemel sympatii; všichni Ováli se jaksi qarafyni do jeho mdlých napohled, ale přece jen v záblescích bystrých oH a ošívali se pod jediným jeho slovem. Miloval samotu, hudbu a knihy.
Tvář matčina? Ó ano.
Žena ulehla přemožena jaksi tíhou života, znavena pokoutními pracemi učitelky ruinlch práci i domácí tvrdou prací služky, mající od rána do večera na mysli nepydflti nadarmo fyryUcního haléře, potřebného pro syna, pro muže i pro dceru. Služka v ní zastala skorem všechen úklid a každodenní běh života az na nejnižší práce - ale Martan toho ani nepozoroval, jako by to bylo odjakživa přirazeno. S obětavou přesnosti stroje bylo tak každý a následující den.
Zemřela po šestnáctiletém manželství na souchotiny, zanechavši manželu syna a dcerku. Marně bychom hledali dnes na lukaveckém hřbitůvku její hrob, už dávno byl zrušen. Její místo v osiřelé domácnosti nastoupila macecha Sabina, pětadvacetiletá. Toto jméno známe dobře z Výprav chudých a Zlomené duše, nejrozryvnější báseň lyrikova nám poví o citových zradách mládí víc, než bychom se dověděli zde i od nejstarších pamětníků.
I hoch podědil velikou vlohu muzikantskou a vidíme ho, dvanáctiletého, s housličkami pod bradou, útlá jemná ruka spočívá na smyčci a zrak je zadíván do rozložených partesů. Lukavečtí přátelé se sešli k odpolednímu kvartetu. Otcova vousatá tvář se přísně dívá pod zaskleným pohledem v brýlích, prsty jsou připraveny na hmatníku houslí, za ním jeho švagr Karel Dvořák píská flétnu, nadlesní Bárta je violista a k base se postavil učitel Tomášek ze Slavětína. Nehráli jste také Smetanovo kvarteto Z mého života?
Antonín Sova byl už studentem píseckého gymnasia, když na lukaveckou školu přišla učit Jana Frídová, sestra Jaroslava Vrchlického - a nastěhovala se k panu řídícímu do jednoho pokojíčku. Za ní přijížděla její churavá sestra Ema. Známe ji z První lásky ve Zlomené duši básníkově.
A nebyla ani starší tak mnoho. Nebyla, ta blondýnka ůtloučká v pasu
a trochu unylá...
Zda Itete veríe? Chci pňjčit vám ty, jez jsem opsala,
já v dívčím ústave ráda je tehdy čítala...
Kde ona, tam já, kde svitlo tich zorniček přivřených, a rukou delikátních, kde prsty, stisk prstů mých...
Tak listy luštily... Šťastna v tom koutu obraceném, se na tebe vzepřela ijehka, suchoulkým ramenem...
A bylo to koupelné líto, to koupelné, rozpjatí, vonní a plným souzvukem znM...
A vSude nás plnila Jtlstím ta blízkost vzájemná,
ty po kradmé plaché styky, mha bolesti tajemná...
Pak zbývaJjen den! A tehdy k nám přišla naposled... Tak smutni se rozloučila, Zavlhlý slzami hled...
Tu uradit nechci lásku
a přebírat svitli ty sny,
tu dňvimost, která jak pohádka vytíla
v svit pozdní morosný...
Už vím, básníku... vyzpovídal jste se sám - měl jste později mnohé důvody k zpovědi.
Tehdy jste psal do sešitů jiné verše mezi matematické vzorce a chemické značky, to už jste se vracíval s prvním chmýřím pod nosem a předlouhé vlasy nad obrýlenýma očima dávaly neklamné znamení o lásce k té nejlíbeznější z Múz. Už jste si jen vzpomínal na své učitelování v Lukavci, když otec musil odskočit zahrát při pohřbu na varhany a svoje školáčky svěřil vašemu dozoru. Jistě jste je učil jenom čtení nebo opakoval s nimi násobilku - nevěda si jinak rady s neposednou havětí.
Ve vašem lukaveckém bytě Jaroslav Vrchlický byl - ale vás zatím v Písku mořili nějakou latinskou deklinací. Něco z těchto prvních lásek vás už po-znamenalo navždycky... vzplanutím i rozchodem.
Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, kdyz šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyčeli z oken, jez hleděla k zahradám zmlklým.*
Zámku lukavecký, několikerou obměnu tváře básníkovy jsem u tebe zřel. Nejdříve se tu batolilo dítě a poté kradl a plaše přicházíval z městečka k tvému parku nesmělý učitelský synek, poznamenaný tesknotou chudoby skrývané i zakrývané, a jeho zakřiknutá, rozcitlivělá duše spřádala si z tvého ticha první své sny. Bojácně postával u plotu, čekaje zjevení.
Jen dáma ze zámku v svěm lehkém šatě
jak vzdušný zjev tu mizí v domku z kory,
a knihu v ruce, v západním zří zlatě,
tesknivě v dálce hasnout modré hory...*
Ó princezno Lyolejo, už poznávám tvůj nyvý předobraz! Odešel chlapec do dalekých měst, aby se vrátil básník. Na pěšinkách, posypaných pískem, šelestil mi pod nohama zvadlý lipový květ, horce dokvétaly růže, v korunách ptáci pěli, ale vánek náhle mne ovál hořkým výdechem listí ořechového, a já zřel u zdi stříbrně šedý pelyněk. Ach, to u altánu podoby hříbku se mi zjevila nová tvář. Zdánlivě táž - a přece jen jiná... Bože, který vítr obrací korouhvičku lidských osudů? Je i tato na šindelové střeše zaměřena ted ke straně slunečné, nebo do stínů, jimž se už slunce vyhýbá navždy?
Pod tuto střechu svého dětství přivedl si o prvním svatebním létě zamilovaný lyrik svou choť, která vlastně byla ještě děvčetem. Vidím je na dřevěné pavličce s vyřezávaným sloupovím. Ona má v ruce šeřík, tvář dětsky zvědavou, ale zrak horce rozdychtěný. On se dívá na Černé jezírko, kde právě rozkvetly nejčistší bělí kalichy leknínů. Secesní scenérie. Vidíte jejich zlatý střed, básníku? Je úžasný, sluncový, jako svítivá nádhera těchto chvil a tohoto prchavého žití. - V opojném zraku mladé ženy promítla však koruna cizokrajného kaštanu marnivou vidinu širokého světa, vidinu, která naléhá a vábí. Pojd, pojd za šumem dálek, neslyšíš ta křídla? Jaké předvídavé verše jste to tenkrát napsal?
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy? Nuž rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila, tím tichem uděšená.*
Stáhněte žaluzie, básníku, a svěřte se tomuto jedinému okamžiku, který nabízí vše, neboť lidské štěstí je příliš podobno lampičkám pampelišek. Jen vánek, docela tichounký, nečekaný vánek stačí - a hoňte pápeří v mlze sychravých strnišť. Růže dovonějí a dny se promění v smuteční vrby stín. Zříte ji tady? A proč mne oslovila náhle takovým zahořekováním?
Ó jak mne zklamala princezna lyoleja, ó jak mne zklamala...
Naposled se sem vrací sám už jen chorý, nemohoucí stařec, aby sečetl všechny ztráty svého života, šťastný básník? Ano - ale člověk zlomený. Už nechodí, dávno nechodí, mladá ošetřovatelka ho veze na křesle s podvozkem a on se dívá a dívá očima zamženýma, na vlasech jinovatku.
A nikdy podivně tak
les rodný se nerozšuměl.
Já plakal bych rád,
jen kdybych uměl.
Ten ironický přisvit
pod těžkými větvemi.
Ten vítr jak vleže rozbitá křidla
dnes po zemi.
A co se to listi sméje
a co se chechtá tak suše?
Stomílovými kroky
kam chtělas, o duše?
Podvedly vás hlasy světa, a proto jste se přimkl celým žitím k hlasům domova. Všechny lásky vás nakonec opustily a jen jediná vám zůstala - ale proč jste ji nazval "drsnou"? Ne, vy jste nikdy nedovedl milovati drsně...
Do úřednického domku při lukaveckém zámku přijížděl za vámi krásný jinoch - váš syn. Pod vyklenutým čelem bylo sídlo vůle inženýrsky konstruktivní, zrak zřel rovně před sebe a tvář byla zformována do pevných rysů jako celý jeho charakter. A starý básník si vzpomněl po jeho odjezdu na jednu svou báseň - Bože, jaká hořká moudrost - jaký pohled zraku až příliš vidoucího a vědoucího!
Já nikdy víc milován nebyl nez pouze ditftem svým. A je tojiz za pozdních dob, kdy iedivi starostmi hlava. Já stále jak za mládl neznámý poeta dobře vím, fy opatrné, víak uctivé vyhnula se mi sláva. Ted večery záhy kdyz klepou, já v kout svůj se uklidím a v náruči synka si drzím,jen prosi o vrahovu,' zas divoké radosti mládl svého vyprávím, dech lesů syts slyiim íumét a za i(ády hukot bravu, a z xzplých dobrodružství chalup rozpadlých své spřádám báchorky dávné losů dobrých i zĎcHz jdu po hřebenech kopců a po zluté cihelen Mini, jdu údolí úbočím parným a v olší chladivém stíne, kdes u samot odpočívám, tam se synkem jíme svůj chléb a v studánce křiíiálové svůj namáčíme střep.
Bolesti přetěžké a hoře nejzoufalejšího vás včas zbavila smrt - vykupitelka. V tomto zámku bylo sídlo partyzánské. Váš statečný syn nemohl přece zapřít otce básníka. Vždyť i vy jste se kdysi důrazně opřel cizácké zvůli vášnivou odpovědí Theodoru Momsenovi - a nositel vašeho jména, věřte, nemohl jinak. Surově ho umučili v terezínských kasematech a nic než pohrdání si mohli přečísti kati z jeho pohledu. Odcházel nerad ze života - vždyť teprve nedávno si založil své štěstí rodinné - ale byl to vždycky a ve všem muž povinnosti. Hlavu básníkovu ověnčíme laurem - ale na popel synův položíme palmu, která patří jen hrdinům a mučedníkům. "Kruh se uzavírá" .
Táhlý hřbet zalesněného Stražiště je dominantou kraje - ale zároveň i směrnicí a mýtem pacovské cesty básníkovy. Z jeho vrcholu je vidět Blaník, Talmberk, Křemešník, vrchy nad Vožicí, šumavský hřeben i pacovské věže s pozadím hradu Kamene. Metlici a vřes vystřídala podivná houba hadovka a balvany zase napadané suché dubové listí s borůvkovými keříčky. Na úpatí stojí mezi duby kaplička svatého Jana Křtitele se zázračnou studánkou, kde na světcův den se konají pouti, v celém kraji vyhlášené. Poutníci si v lahvičkách odnášejí hojivou vodu a bukové větvičky se zvláštními skvrnami na listech kladou doma za obrazy svatých jako poutní památku. Také jsem podlehl víře v jejich zázračnou moc a přinesl si je do Prahy pro vzpomínání na básníkovu krajinu.
Salačova Lhota pod Stražištěm není jen tak lecjaká ves. Před 200 lety zde sídlil Ignác Kletečka, vrchní starší svobodníků, kteří podléhali přímo královské komoře. Odtud se zakoupil do Obrátic, kde byl nalezen zbytek tohoto svobodnického archívu se zajímavými doklady o zakoupení statku v Růžkově Lhotici otcem Bedřicha Smetany. Z dochovaných listin je možno sledovat po dvě staletí v kraji rod Frídů, usedlý v Bradáčově. Věděl Jaroslav Vrchlický při svých návštěvách v zdejší končině, že vlastně prochází domovem svých předků? Kdo nám dnes už zodpoví tuto otázku, která zneklidňuje naše vzpomínání a chce být přece jen něčím víc než vyplněním určité mezery v literární historii...
Zapadající slunce zlatilo strniště, ovesná stébla, koňský hřbet i vlasy oráčovy a téměř za šera jsme přišli do Bratřic. Té nevídané úrody hrušek, modrem ojíněné plody slív a slunečnice, proč svůj zlatý kotouč skláníte k zemi? Nenadálého pohoštění se nám dostalo v chalupě Humešově - ne, ta není nejpodstatnější, něco docela jiného mne tam proniklo až do hloubi duše. Matka droboučká, že bys ji do uzlíčku svázal, se pojednou celá prox i v třeslici pláče. V pláč beze slov - neboť nejhlubší bolest slov nena-Vesaícké děvče, upřímnost sama, nehledanými slovy vypráví jeden yý děj, tiše, bez patosu, aby maminčinu trápení zbytečně nepřitížila. Syny jí válka vzala, dva dorostlé syny, z nichž jeden se tak dobře učil v hospodářské škole. Když mu gestapáci popravili nejmilovanější - utekl k partyzánům. Říkal, že musí, že nelze jinak, že je to povinnost. Co úzkostí prožilo srdce mateří v těch probděných i, kdy se spánek vyhýbal její starostlivé mysli! - Stále čekala, kdy zaklepou na okno a kdy (bože nedej!) jí přinesou mrtvého syna na nosítkách.
Jeho hněv, tvrdý, stálý, sveřepý ho štval na úseky boje nejnebezpečnějšího.
(Jako bych slyšel, básníku, vašich několik veršů. - "A my vždy cítili, že vytrvat je krásné - že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše, že jenom do času se budem krčit plaše.")
Celé měsíce se takto strachem soužila. Konečně, konečně nastal den, kdy už si odpočinou vybičované nervy! Kdy zas pokojně začne žít, po lidsku, ale tehdy přišla ta strašná zpráva... Za Pacovem podnikli partyzáni přepadový útok na německý tank a partyzán Humeš se už z bojiště nevrátil... (Brzy nato přišla o syna druhého.)
Díváš se, z hloubi otřesen, do matčiny tváře. - Hle, česká Matka Bolestná - Mater Dolorosa!
Celou českou zemi z doby okupace vidíš v ní ztělesněnu. V jedné z tolika matek, jejichž synové byli partyzány.
Tesknotou a vzpomínáním je poznamenán v mé paměti jeden den, kdy jsem pod stmívavou klenbou staré dubové aleje kráčel mírně zvlněnou krajinou z Pacova k Těchobuzi. Ne matná otavní zeleň pod šedivými nebesy, kterou tolik milovával Chittussi, jehož jméno a obrazy mne tady napadaly při každém kroku, ani modř lesů ztišená, při níž jsem myslel na Antonína Sovu, nebyly příčinou melancholie těchto míst, ale cosi hlubšího, duchovnějšího, co do mne zavanulo z několika lidských osudů a dějů.
Na jetřichovecké návsi stálo nezvykle mnoho máji, před kapličkou docela tři najednou. Musí tu být jistě pohledná a žádoucí děvčata, když je jim projevováno mládenci tolik přesvědčující přízně. Minul jsem i dva rybníčky, na nichž kejhaly husy, a u plaňkových plotů pobíhaly krůty s krůťaty. - Překrásným údolím pospíchá řeka Trnávka mezi palouky a lesy až k Podlipí, kam za měsíčných nocí přicházejí k jejím břehům pít plachá zjevení srn. Ani už nevím, jak jsem se dostal k prvním těchobuzským chalupám.
Jda kolem místa, kde stávaly sklárny a dnes je tenisové hřiště, myslil jsem na pana "klásmistra" Hoffmanna a předobrou českou ženu, babičku Kavalírovou, jejíž Paměti okouzlily před lety naše čtenáře. Proč bych vám nevěřil, babičko Kavalírová, že milostpán Hoffmann byl "tuze dobrej muž".
Vaše upřímná slova vyvolala mi tvář docela přesně a bezpečně.
Mněl pán dost svých lesů a lidem přál a mněl jeho lide rád. Kdo byl bedlivej a on viděl, že hospodaří, toho mněl túze rád. Zkrátka byl to túze moudrej a rozšafnej pán. A kdo hospodařil, toho túze miloval. Taky každou neděli předčítával tem Těchobuzkejm Sedlákům, ale co, to nevím; že to bylo něco dobrého pro ně.
Mnoho hořkého a zlého jste prožila v Těchobuzi, ale na své "pány" opravdu jen v dobrém vzpomínáte.
Přijel s nima pan Profesor Bolzáno z Prahy na venek, aby Milost pani nikoho okolo sebe mněla, kdo by ji vyrážel. Každý den sloužil mši svatou v kostele a všichni z celého Zámku museli bejt dycky přítomný.
Nemohla jste tenkrát vědět, že pan profesor byl pro své svobodomyslné názory zbaven universitního úřadu, že se s "Milost pani" sešel u úmrtního lože její dcery Karolíny a že jen pro ni napsal svou slavnou "Athanasii", knihu náboženské útěchy. Za věno nebožčino byla zde postavena škola, což si můžeme dodnes přečíst ve staré škole z pamětní desky. Pan profesor také přiměl svého hostitele, aby založil v Těchobuzi pro venkovské dělnictvo první spořitelnu, kterou lidová tradice umisťuje do starého špejcharu, jehož konstrukce se nápadně podobá lodnímu trupu.
Loubím staletých dubů a klenů chodívával ve své kněžské sutaně zdejším zámeckým parkem i po travnatých pěšinkách kolem běhutých vod a tichost tohoto sídla soustřeďovala jeho mysl k pilné práci vědecké. Vzdělaná zámecká paní se starala s péčí téměř sesterskou o jeho tělesnou křehkost a její niterná spřízněnost, přijímající i rozdávající, umožňovala tomuto útlému churavci pocit nového krásného domova. Nemysleme na manželský trojúhelník, ani na milostnou pikantérii - ublížili bychom nesmírně i jen kradmou domněnkou dvěma krásným duším.
"Šťastným být a jiné šťastným činiti" bylo jeho duchovní distinkcí, zvlášť tady viditelnou.
Alej košatých lip dovedla mne k malé lesní studánce pokřtěné jeho jménem. Tiše přeprchalo v setmělé smrčině, jejíž temně zelené dno tlumilo naše kroky hebkou poduškou šťavelů, a u malé hradbičky nad vodou pod vysokém smrkem mi vyprávěl jeden z průvodců dojemný příběh, který se tu udal před stoletím.
Ze zámku vyběhlo děvčátko a ztratilo se v lese. Marně je sháněli v celém okolí, až šťastná náhoda pomohla. Vyslali po stopách psy. Jeden se utrhl a druhý, jdoucí s Bolzanem, dovedl svého pána ke studánce, předtím neznámé, kde plačící dítě vítalo svého zachranitele. Pes brzy nato zahynul 9 v parku pod mohutným bukem můžeme ještě dnes spatřit malý pomníček, na památku této příhody zde postavený.
Z tvých rybníků, Těchobuzi, spatřil jsem jen Loudal, na jehož hrázi dozrávaly lískové oříšky a ze zavlhlých trav voněla čičorečka, řebříček a hřiby - zpěv splavu pod hrází Daniele se mísil s chvěním osikového listí i hukotem Trpákova mlýna, a jen vytrvalý déšť mi zabránil, abych se nerozběhl k dalším rybníkům, jistě krásným, Smíchovu a Staré paní. Nemusíte si vymýšlet romantickou krajinu, tady se vám i kmen staré vrby položí k nohám přes potok, abyste mohli po něm přejít, a než se vrátíme k zámku, vyslechněme si i pověst o propadlém mlýně. Tam prý služebné děvče proklelo mlynáře, při jeho kletbě se mlýn s rachotem propadl se vším živým a propadliště se proměnilo v malé jezírko, z něhož se ozývá o půlnoci dívčí pláč a klepání mlýnského kola.
Zámeček s mansardovou střechou, věžičkou a popínavými trsy rudnoucího psího vína připomene znovu Bolzana. Studenti pacovští se tolik těšili, že zahrají v zámku svým rodákům české divadlo. Kde však vzít jeviště, kde kulisy a ostatní rekvizity? - I požádali o přímluvu slovutného učence, a ten požádal zámeckého pána, aby nadšeným hercům vyhověl. Tak se dostalo zámecké divadélko těchobuzské do Pacova a Bolzano i osobními návštěvami podpořil české představení.
Aspoň ještě na okamžik zaběhneme do kostela, kde na hlavním oltáři je krásný pozlacený reliéf a vedle vlevo veliká Pieta - a než se rozloučíme s Těchobuzí, vzpomeňme i Jaroslava Vrchlického, který si několikrát zajel k své sestře Janě, provdané za správce Neckáře. Učívala v Lukavci s otcem Antonína Sovy a půjčovala mladému studentu, jenž byl i jejím žákem, knížky poezie svého bratra, přispívajíc tak prvním poučením k růstu pozdějšího básníka.
Jaké překvapení v zámku, kdy nám byl milým společníkem její vnuk inž. Trnka, profesor Vysokého technického učení pražského.
Směrem k Mladé Vožici bychom přišli do Malého Ježova. Pamětní kámen na návsi nám připomíná, že se zde narodil Vojtěch Raňkův z Ježova, nazvaný Tómou ze Štítného "mužem hrozného rozumu" a obdivuhodné paměti. Byl jedním z nejproslulejších Čechů čtrnáctého století a dosáhl rektorské hodnosti na pařížské universitě; pro české studenty zřídil zvláštní nadaci, aby jim umožnil studium na cizích universitách. Proslul také svým uměním řečnickým; zachovala se jeho pohřební řeč nad Karlem IV., kde poprvé byl tento panovník nazván epitetem "Otec vlasti". Jeho odpůrce, arcibiskup Jan z Jenštejna, napsal o něm celou stať, která zrovna nectí svého autora. K předchůdcům Husovým počítáme jiného rodáka z kraje, mistra Matěje z Janova, náboženského myslitele, jenž byl přesvědčeným stoupencem reformní myšlenky, přál si mít církev vroucnou a prostou jako za prvních dob apoštolských. Jeho učení mělo nepopiratelný vliv na českou revoluci husitskou.
Již klasy žloutnou všude,
dozrávají s tajemnou hudbou po bludišti pěšin,
to předtuchou je žní v tom nalem kraji,
kdy slétají se ptáci do ořešin,
žhnou kameny a jsou tak mělké vody,
že písek na dní vidíš s lasturami,
vzduch rozžhavený je a jako body
vsi vidíš v obzoru, hřbet vrchů známý.
A pole jsou jak plné, zlaté stoly...
Takový zlatavě modrý den tehdy byl, když jsem z pacovského kopce scházel kolem rybníku Louže k nádraží, přeskočil potok a pak voňavým lesním stínem se ubíral do nového vrchu, k jižní dominantě kraje, hradu Kameni.
Už z dálky se zvedl nad chalupami stejnojmenné vsi těžký kubus starého rytířského sídla, jehož gotická část pamatuje XIII. století a novější, přestavěná v renesanci, pochází od Malovce z Malovic, z věku sedmnáctého.
Veliká lípa u kostelního štítu zvučela včelím chórem jako mohutné varhany.
"Jen k hradu, jen k hradu", tak mne pobízel nějaký vnitřní neklid.
Před zubatou hradební zdí padal stín kaštanů na svěží zelený drn, z něhož voněly pečárky, stranou zaskřípal okov rumpálu, husy u chalup podřimovaly pasačkou a ani suchý věnec s pentlemi na vrcholu vysoké máje se nezax FIX tom tichém rozžhaveném dni. Na nádvoří svítí na záhonech jiřiny a mečíky a na azbestové skále je taková přemíra vzácností, že by tu botanikovi radostí zaplesalo srdce. Na celém svahu bzučí včely na květech netřesku a v diviznách to vře jejich neustálou dělností, I nemůže vzlétnout jedna z včeliček pro tíží pelu, co si ho nabrala do košíčku na nožkách. Co je tu na malém kousku země kytiček! Temně modrý šalvěj a veliký zvon enciánu, rozchodníky a třezalky, snítka sleziníku a osladiče jako namalovaná do památníku nějakou studentkou - a zase vosí čeládka se hrne z díry pod kamenem, jako by tu byla nablízku celá cihla tureckého medu. U zdi na jižní straně vábí tvou dlaň tak krásně zlatavě ojíněné meruňky, Že jen přítomnost majitelova tě ochránila před hříchem. Chmutný břečťan popínající zdivo "před palácem" a zbytek padacího můstku probudí v tobě historickou zvídavost. Pozor na kostlivce, který byl zazděn v mohutném zdivu blíže brány, aby svou obětí učinil tento hrad nedobytným! Něco na tom pravdy je, vždyť prý odolal samému Žižkovi.
Dejte pozor v rytířském sále, abyste nevstoupili na propadliště a neoctli se rovnou v hladomorně. Úžasně důmyslná kamufláž panské zchytralosti. Přišel takový sedláček, a než se čeho nadál, ležel někde ve tmě mezi krysami a lejny vedle nějakého nebožtíka, kterého už dávno v sousedství oplakali. Lovecký sál má inventář vzbuzující kajícnost a podivínství. - Aby bylo vyhověno jménu, přinesli sem zvěř pernatou, volavku a tetřeva, ale vycpavači se tu přihodila zmýlená vskutku nečekaná. Umístil vycpanou lišku na smrkovou větev jako nějakou veverku. Možná, že byl krátkozraký - a zmýlila ho její barva - možná také, že ze své dílny po celý život do lesa ani nevešel.
K posledním věcem člověka nabádavě ukazují starožitné kyvadlové hodiny, jejichž nápis si dobře pamatuj! - Nad ciferníkem si pozorně přečti ničím nezviklatelnou moudrost: "Pomni, že jedna z nich je tvoje poslední." Mohutný meč vedle zavěšený přesvědčivě potvrzuje, že rebelantským poddaným viselo nad hlavou skutečně jenom na vlásku toto symbolické znamení Damoklovo, sotva překročili tento chmurný práh. Olověná destička, kterou před časem nalezli pod kostelem v hrobce, je jistě jedinečným epitafem. Nebožtík ještě zaživa si jej sám složil:
O čtenáři, co jsem já? Prach a popel; a co jsem byl? Urobený a statečný rytíř Jan Kryítof Malovec z Malovic, pán na Kameni, Zvístoví a Libouni, a kle, nyní dídictvi mé jsou lervi. Byl jsem J. M. cis. rada, nez proti smrti jsem rady nenašel, byl jsem soudce zemský, sám pak soudu božímu jsem neušel, byl jsem malostranský hejtman, 6 jak malou stránku jsem si zejskal, byl jsem nejvyšší zemé bernik, nyní v berni smrti se nacházím. Co mní dnes, zítra tobí, vydechni aspoň a řekni: Odpo-činutí lehké dej mu, d Pane. 1677.
Krásný výhled se nám rozevřel na celý Sovův kraj. Na severní straně matně svítil rybník Skalák svou hladinou, zarostlou cele pryskyřníkem vodním, ale tam dál za modravou vlnou lesů bělají se obě pacovské věže a ještě dál za nimi uzavírá obzor temné mytické Stražiště.
Statečný rytíř Jan Kryštof Malovec z Malova postavil i kostelík Panny Marie Sedmibolestné na západním konci městečka Kamene. I tam se podíváme. Z průčelí hledí Rousova Madona, stín kostelní lípy zasahuje sousední školní zahrádku a my se odtud díváme k jiné lípě u Kejtova mlýna, blízko níž je zapadlá stará chodba, vedoucí až někam do Pacova.
Chrámový interiér nemá znamenitostí, kromě lidové sošky svaté Anny ft-malovecké hrobky. A přece - ve výklenku oratoře se udala příhoda přímo strašidelná. Náhlý pronikavý pískot vyděsil naši průvodkyni až k mdlobám. Prudce vylétl rorýs, div se jí nezachytil ve vlasech, a pištěl úzkostí svým íirokým zobáčkem. Celý rorýsí hřbitov skrývala tajná skrýš, celá kupa ptačích mrtvolek nám spadla k nohám. Tma skuliny přivábila tyto večerní ptáky - ale uvěznila je už navždycky...
Ani včelí symfonie, rozehraná u panského dvora na poli plném lopuchů, nemohla zahladit úlek z tohoto setkání a teprve v lesích před Pacovem jsme byli schopni vyvolat si děje hradu Kamene v barvách lyričtějších.
A ty, mé mfsto, pozdraveno bud a v stáfyn rozkvetu rosi ze svých sil; ty povsýncyg se, samo sebe sud, wttkmto nedodrženými sliby chvil, bolestní přebíráno, zklamáno, tvořme sebe... XffeM ulomit v Pocovi do pamitniho kamene, a otřelý snubní prsten otcovy matkv xxxkdysi zasvítil tence... 1 syn ux dozápasil - a kruh se uzavřel docela. šikstí lupení Zažloutlou promenádou, na xx, umbii st xáhy stíny kladou, Strom nevzpomíná dnes, o xem pták zpíval vtera... Odcházím mlčky z básníkovy krajiny, kde i kdyX xx radost, zlatý smíck, tu za tebou rzdj nico pláče... FIX fix
Tyto verše ti odkázal básník, Pacove, tvůj básník - Antonín Sova. Jeho syn přinesl k tobě nejen schránu s otcovým popelem, nejen celou literární pozůstalost velikého lyrika, ale i jeho lásku. Sovovskými památkami se řadíš mezi nejvýznamnější poutnická místa kulturní. - Važ si jich...
Ještě jednou se vracím od starých božích muk nad městem Čeřenovou brankou k místům poznamenaným básníkovými kroky...
Tady na dvorku staré fary sedával v křesle, zadíván k Pošné a ke Kameni. Básník Smetanova kvarteta Z mého života jistě věděl aspoň z doslechu, že v Pošné byla provdána starší Smetanova sestra za učitele Dorazila a že její domácnost častěji hostila bratra Bedřicha. Jen o krásných gotických freskách v místním chrámu nemohl mít ani ponětí, ty byly objeveny teprve zcela nedávno. Tady v Pacově, v domě starosty Karla Kopala, pobýval básník naposledy, navštěvován nejbližšími přáteli Janem Zoubkem a Vojtěchem Matiáškem, zde jej v oné bouřlivé srpnové noci milosrdně vysvobodila smrt. Slyším hlas synův: Co zbylo ze Zápasů a Osudů, které dohřměly, z Nadějí a bolestí, které dozpívaly? Hrstka popelu, kterou jsme minulé slunečné neděle uložili v Pacově do pamětního kamene, a otřelý snubní prsten otcovy matky, který kdysi zasvítil tence...
Šelestí lupení
zažloutlou promenádou
na život, umění
se záhy stíny kladou,
strom nevzpomíná dnes,
o čem pták zpíval včera...
Odcházím mlčky z básníkovy krajiny, kde
i když máš radost, zlatý smích,
tu za tebou vždy něco pláče...
tato kapitola v PDF další kapitola (Krajina pod Křemešníkem)
