Krajinou básníkovou ::
odstavec
61
Zapadající slunce zlatilo strniště, ovesná stébla, koňský hřbet i vlasy oráčovy a téměř za šera jsme přišli do Bratřic. Té nevídané úrody hrušek, modrem ojíněné plody slív a slunečnice, proč svůj zlatý kotouč skláníte k zemi? Nenadálého pohoštění se nám dostalo v chalupě Humešově - ne, ta není nejpodstatnější, něco docela jiného mne tam proniklo až do hloubi duše. Matka droboučká, že bys ji do uzlíčku svázal, se pojednou celá prox i v třeslici pláče. V pláč beze slov - neboť nejhlubší bolest slov nena-Vesaícké děvče, upřímnost sama, nehledanými slovy vypráví jeden yý děj, tiše, bez patosu, aby maminčinu trápení zbytečně nepřitížila. Syny jí válka vzala, dva dorostlé syny, z nichž jeden se tak dobře učil v hospodářské škole. Když mu gestapáci popravili nejmilovanější - utekl k partyzánům. Říkal, že musí, že nelze jinak, že je to povinnost. Co úzkostí prožilo srdce mateří v těch probděných i, kdy se spánek vyhýbal její starostlivé mysli! - Stále čekala, kdy zaklepou na okno a kdy (bože nedej!) jí přinesou mrtvého syna na nosítkách.
Bratřice
