Krajinou básníkovou ::
odstavce
24, 27, 29, 31
Nedaleko jsou úsměvné Vyklantice. Tento zámeček má bohatou kulturní tradici. Velká knihovna nabádavě připomněla svého zakladatele Vavřince Hammerníka, který hostíval České kvarteto, a nejvíce snad jeho violistu Oskara Nedbala, rodáka táborského, už tehdy milujícího krásu života šumného a rozverného. Růžena Jesenská soustředila do Vyklantic děj svého románu Hrdinství a prodlela tady mnohé letní měsíce.
...
Kníže soudobého Parnasu jezdíval do Vyklantic k své sestře Janě, tehdejší paní správcové Neckářové, a tady se snad poprvé setkali s mladým studentem, rovnajícím knihy ve velkém zámeckém pokoji. Bylo to o prázdninách, kdy náš básnický adept, tehdy už snad Ilja Georgov (Antonín Sova) docházel sem za svou bývalou učitelkou z lukavecké školy. Ted už jsem ve vašem citovém hájemství, drahý básníku, a neopustím je, dokud se v něm nevyznám do nejskrytějších tajů.
...
Aťsi byl ve Vyklanticích internován maršál Mack, zradivší Francouzům rakouskou armádu v bitvě u Ulmu, mne víc zajímá jedna ze Sovových povídek, nazvaná Quido, jejíž prostředí básník tak citlivě zabydlil postavami svého mládí.
...
Tolik mne láká pelhřimovská krajina, ale já jsem přece přijel pro nová poznání sovovská. Magnetka tohoto jména neúplatně míří k Lukavci. Přejdeme za Vyklanticemi les, kde jsou dodnes zbytky zákopů ze švédské vojny, mineme lučinaté údolíčko a tichou uličkou vcházíme na malé náměstí. Hrot jehlanu kostelní věže sahá do šedavých nebes, "palcátky" kaštanů hnědnou první rzí a škola je tichá jako úl po rojení v ten prázdninový čas. Poezie venkovské školy, už na prahu mne oválas svou zvláštní tichostí, z lavic zavoněly hrušky a suchý domácí chléb, třebaže děti běhaly na pastvinách a na polích kladly povřísla před maminčiny hrstě. Věru, přívětivá, čisťounká škola, pan řídící by jistě zasloužil pochvalný dekret od nejpřísnějšího inspektora. Ochotně přináší starou pamětní knihu a ukazuje zápisy svého dávného předchůdce Jana Sovy i zápis básníkův.
Vyklantice
