Od Hradce k Počátkám
Lovecký zámek Jemčina, který v letech 1757 až 1776 stavěli Černínové z Chudenic, okouzlí poutníka především lesnatou krásou svého okolí, v němž se střídají parkové partie s přírodní neporušeností, jinde už zřídka vídanou. V jemčinském okolí žil svobodně poslední bobr v Čechách a donedávna tu ještě pálil poslední český uhlíř Karel Kašpárek z lipových špalíčků dřevěné uhlí pro budějovickou tužkárnu. Dýmající milíř zdá se být anachronismem, ale sloužil docela moderní výrobě. Ve dvacátých letech minulého století zavítal sem z třeboňského archívu František Palacký, aby si vyžádal od hraběcí vrchnosti dovolení pracovat i v bohatém archívu jindřichohradeckém. Několikrát potom navštívil Hradec a těšil se přízni nejen Černínské, projevované péčí o jeho bytové pohodlí, ale přímo nadšenou úctou všeho občanstva, které mu na počest uspořádalo při loučení lampiónový průvod a nabídlo mu Čestné občanství svého města. Zápisky lesního rady Jiřího Wachtla daly Aloisu Jiráskovi podnět k překrásné novele Zahořanský hon, jejíž děj je soustředěn k jemčinskému prostředí a jeho loveckým štvanicím; spisovatel však Jemčinu nenavštívil a nikdy neviděl. K rybníku Vydymači v jemčinské oboře vztahuje se přímo jeden z kouzelných fejetonů F. X. Šaldy nazvaný Černý rybník v lesích, uveřejněný v Národních listech roku 1911 a později autorem zařazený do knihy časové i nadčasové.
Leží mezi vysokými skalnatými žulovými břehy v hájemství krásných pěstěných lesá, jež pokrývají čtverečné míle a míle. Leží zde ve zvláštní sevřené kráse jako nesmírná rosná krůpěj na plavuni - tak se odděluje od všeho, tak se svírá sám v sebe. Tone v ním výška letního nebe, poskvrněného rozstříklou pěnou oblačnou, spí v ním koruny kos maty ch sosen v přetížené a dřímotné kráse, ale jen jako hoítíné stíny, které mufy vyplašiti každou chvíli bolestné slunce. Ticho, které v sobe taji dech, je víude kolem... Jest to ticho, jakého není nikde jinde; ticho, které, zdá se ti, ítíhli jedle do vltíi štíhlosti, než jakou by míly jinak; ticho, které přechází záhadni v lehounkou, opojnou mlhu, jaká straíivá v poledne v největších fárech po lesích. Ale tento kruhový, tmavý rybník jest tak melodickým středem všeho, že se ti zdá, jako by se toto ticho vychvivalo z něho neustálým neslyšným hudebním proudem...
Vzpomínky, jichž jsi nevzpomínal desetiletí, posedají tě náhle. Tváře, zapadlé do tmy nepaměti, vypluly z mlh a jsou zde, přítomnější než přítomnost; mrtvi, kteří zemřeli v tvém dětství a jež jsi zapomněl i do jejich jmen, obléhají tě náhle a tísní tě, neústupnější než těžká vůně a jasnější a určitější než slunečný proud, který pronikl náhle korunou borovic a sprchl několik kroků od tebe do řídkých trav lehounkou kruhovou prškou.
A co tak sniš a světlo slunečné, zduchovělé tichem, vrhá kolem tebe své magické kruhy, cítíš, že nad tímto černým rybníkem klene se cosi jako duha: most, po kterém sejdou k tobě tví dávní mrtvi z dětských let a her...
Pod dojmem této citlivé básnické evokace, kadencované s úžasnou jemností i silou, procházíme stmívavou tichostí samými lesy, střídajíce pažity i hladiny, slunečná usmání pasek s mrákotným chladem mechů až ke Kardašově Řečici.
Uprostřed náměstí většinou s přízemními domky stojí mezi čtyřmi lipami pomník nejslavnějšího řečického rodáka, básníka Boleslava Jablonského, s oblibou čítaného a recitovaného pokolením našich dědů. V letním liduprázdném dni sedělo na lavičkách několik starců, zatímco hospodáři pracovali za městečkem na polích a mládež se koupala v chladivé vodě rybníka Velkého. Nebylo mnoho důvodů k prodlévavým zastávkám u nějakých sličných architektur, neboť mnoho požárů vzplálo v minulosti nad střechami městečka, prošly jím mnohé regimenty, pálící a ničící, a skromné možnosti hospodářské nedaly příležitosti k životu okázalému, který by se projevil stavebně i navenek. Krásný je farní chrám svatého Jana Křtitele, jehož zachovalé biskupské kříže v sakristii připomínají století čtrnácté, a žulové krakorečky, umístěné pod žebrovím gotické klenby, mají podobu rozšklebeného ďábla, zatímco masky muže a ženy mají být portréty Oldřicha IV. z Hradce a jeho manželky. V kobce pod oltářem překvapí tělo svatého Ovina, oděné v brokátu krumplovaném zlatem a stříbrem, jež má na prsou kříž, zdobený topasy. Zvláštní mašličkou připevněný stříbrný peníz upoutá pozornější zrak, který si přečte i vyražený nápis: Alexander VIII. Ottobonus Pont. Max. Tento relikviář z roku 1656, oltářní obraz Lhotův a křtitelnice ze 16. století jsou nejzajímavějšími památkami kostelního interiéru.
Hlas věžních hodin připomněl i jejich zajímavou historii, chloubu Řečických. Tento starodávný orloj objednali hradečtí měšťané u samotného tvůrce pražského orloje, mistra Hanuše, už roku 1494 a byl umístěn na bývalé Pražské bráně, která byla zrušena roku 1822, a hodiny prodány do Kardašovy Řečice.
Sedm let působil na zdejší farní škole jako kantor Šimon Lomnický z Budce, básník z doby rudolfínské. Když v minulém století začali vydávat v pražském nakladatelství Ottově známou Ruskou knihovnu, velmi podstatně se podílel na její překladatelské práci zdejší rodák Jaromír Hrubý, který přeložil základní díla z klasické ruské tvorby románové, z nichž uveďme alespoň Turgeněvovy Jarní vody a Šlechtické hnízdo, Dostojevského Bratry Karamazovy a Tolstého Annu Kareninu. Napsal také o těchto i jiných autorech cenné studie, které ve své době seznamovaly čtenáře celkem spolehlivě s životem těchto klasiků. Kromě redaktorské práce v Národních listech věnoval mnoho času dějinám svého rodiště; ještě za jeho života vyšel jeho spis Kardašova Řečice a bývalé panství řečické a z pozůstalosti dr. Bartoloměj Víta vydal jeho Místopis Kardašovy Řečice, díla řečickým rodákům obzvláště milá.
Celkem plochý kraj vidíme na cestě k Červené Lhotě, ale tento zámeček odmění naši pouť takovým překvapivým setkáním, takovou malebností, že se pranic nedivím Miloslavu Holému, který na tento motiv vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších barevných litografií, ani Cyrilu Boudovi, když jeho poezii kreslil na kámen jako ilustrační list k Sovově rokokové muzikantské novele Pankrác Budecius, kantor. Samotářské kouzlo této líbezné veduty zdůraznil sedícím ledňáčkem na dubové větvi, vodní břeh chvěním rákosu a hladinu, oblévající i zrcadlící tento červený vodní hrádek, dvojicí plovoucích labutí. Nebudme pedantičtí, ale neměl zaměnit oblouky dlouhého kamenného mostu za jakousi lávku, jen proto, aby byl věren kontextu své slovesné předlohy. Ani ústřední postava Sovovy "quasi legendy" není věrnou tváří jeho otce, kantora a muzikanta, ale její zasazení právě do tohoto zámečku nebylo bez určité historické rozpomínky. V posledním roce osmnáctého století zemřel zde proslulý skladatel Karel z Dittersdorfu, Vídeňan, který kromě několika oratorií a symfonií složil přes 30 oper. Baron Ignác Stillfried se ujal opuštěného zestárlého komponisty a zaopatřil ho na Červené Lhotě důchodem, bytem i živobytím. I Karel Vik, milovník rodného Turnovska, zajel si do Červené Lhoty zachytit v jedné měkké lavírované kresbě poezii tohoto místa a Antonín Homolka přelíbeznou suchou jehlou.
Uprostřed rybníka na rulové skále stávala původně vodní tvrz, spojená s břehem nějakým zvoditým mostem, který v dobách nebezpečí mohl být vytažen, a hrádek byl na ten čas nedobytný. Rytíře ze Lhoty vystřídal staročeský rod Kábů z
Kolem půvabné kaple, o samotě stojící na pahorku, můžeme se vypravit zacházkou do Dírné nebo přímo k Deštné.
Dírnou poznáme okamžitě podle mohutné chrámové věže s arkádovitými výklenky i podle cibulky zámecké věžičky, kterou zrcadlí úzký, protáhlý rybník, obklopený kolem dokola vzrostlým stromovím parku. Jak tu musí být krásně na jaře, když bílé svíce rozkvetlých kaštanů vidíme dvojmo, v korunách i na tmavé hládi, a když vzácně vzrostlé stromy jsou rozezpívány písněmi z ptačích hnízd. Tehdy také na modrém pozadí nebes vyniknou všechny bílé starodávné štíty na dírenské návsi, skládající obraz půvabnosti přímo alšovské. Z historie vzpomeňme Bohuslava z Dírné, držitele staré tvrze, stojící na místě dnešního zámečku, přestavěného v 18. století. Tento rytíř byl ve stavovském povstání přívržencem zimního krále Fridricha Falckého a po bělohorské bitvě mu byl zkonfiskován všechen majetek. Tragická postava českého exulanta jistě zaujala i historika Tomáše Bílka, jehož Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 celým srdcem sympatizují s evangelickými emigranty. Tento historik pocházel z Deštné, kam vede cesta zpátky na Červenou Lhotu a odtud lipovým stromořadím krajinou celkem chudou. Jméno Deštné rozšířila radioaktivní minerální voda zvaná "Deštěnka", u jejíhož pramene byly založeny lázně dříve hojně navštěvované. V kapli visívala slavná Assumpta z Deštné, deskový obraz z poloviny patnáctého století, dnes chovaný v pražské sbírce starého umění. Pětilistá růže na portálu gotického chrámu svatého Othona není znakem řádu německých rytířů, kteří jej založili, ale za zhlédnutí stojí kamenné gotické sanktuarium, křížově sklenutá presbyteř, gotický portál sakristie i krásná renesanční křtitelnice.
Pozapomenutého básníka Vojtěcha Pakosty, bezprostředního předchůdce takzvané katolické moderny, vzpomněli rodáci pamětní deskou na jeho rodném domě.
Dr. Josef Klik, redaktor Českého časopisu historického, popsal nám velmi poutavě osudy Deštné v pohnutých dnech Květnové revoluce i tragiku těchto dní v sousedním Mnichu, partyzánské obci, kde přivolaní esesáci obklíčili dům, v němž se jednalo o odevzdání zbraní, a pobili v něm osm místních občanů a šest partyzánů. Byl tam postaven velký památník.
Z čertova kamene, zalesněné dominanty tohoto kraje, spatříme širokou končinu, která se prostírá od Jindřichova Hradce až k Počátkám. Mírné vlny lesů, horizontálně seřazené nad hladiny rybníků, ustupují v šedavě modrém valéru až k jemným liniím obzoru, jenž splývá s vysokým, vybledlým nebem. Slunce střídavě osvětluje pruhy políček, sbíhající se k cestám, vroubeným břízami a jeřáby, a za temnými pásy lesů prozáří parnatou rovinu třeboňskou.
Úvodní kapitola z knihy Vraní svatby od Pavla a Olgy Bojarových lyricky jemně vyvolává krajinný obzor jejich tehdejšího prázdninového domova, nazíraný právě z čertova kamene:
Voňavě blízko se otvírala zvlněná kotlina Černých, Zelených i Žlutých blat. Rybníky, potoky i vodoteče platinou duhových vod vynikaly z hnědavě zelenavého kraje. Vsi na dosah i v dálce svítily bělavými štíty. Město s věžemi a lomenými střechami historie — a s továrními komíny přítomnosti — leželo v slunci jako zlatnická práce...
Na samém obzoru tam kdesi za vsí Tomy ze Štítného stoupal proti nebi dým. A podobný sloup modrošedého dýmu se zvedal z temného moře třeboňských borových lesů. Jako by to tam dávný uhlíř z povésti zapálil milíř... A po pravici daleko, předaleko se modraly v západním slunci hory Novohradské, Slepičí, za ornými povltavskými vrchy pak už jen načrtnuté, už téméř jen tušené hřbety vysoké Šumavy...
Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z
Vyslovím-li jméno Jarošova, ozve se mi flétnový zpěv žluv z větvoví u Olšiček, i zaklapání čapích zobanů na staré lípě u bývalé Brunnerovy sýrárny, vidím bělidla na březích dvou říček, Žirovničky a Kameničky, které se za vsí stékají v Nežárku. Pod oblouky starého mostu pospíchá Kamenička, zrcadlíc pruty rybářů i štíhlou kostelní věž, jež pamatuje čtrnácté století. Zachovalo se nám z něho gotické sanktuarium a kamenná kostelní pokladnice. Sličná gotická Madona patří už času pozdějšímu, stejně jako rokokové roztančené sochy světic, jimž přisoudíme víc grácie než skutečné zbožnosti.
Na místě u sokolovny soustředila stará tradice vzpomínku na valdenské, jejichž učení nalezlo zde i v sousedním Bednárci mnohé vyznavače. Zpravují nás o nich historické studie Gollovy i monografická práce z pera hradeckého profesora dr. Jana Muka, vydaná jarošovskou obcí. Jarošovská krojová družina je známa široko v kraji a s životem minulé generace nás seznamuje román Nejspokojenější budete, který pro své rodáky napsala Klára Hůlková. Zašel jsem i k slečně Anně Skálové seznámit se s jarošovským národopisem, jehož je zasvěcenou znatelkou, ale také se pokochat i krásou blatských plen, do jejichž jemnosti mě trpělivě zasvěcovala. Celé hodiny by mohl člověk vysedat nad touto jedinečnou sbírkou a obdivovat jemný cit starých lidových vyšívaček pro barevný souzvuk i tvarovou vynalézavost jednotlivých prvků, které mají svoje přesné pojmenování. "Teta Anda" — jak ji přátelé důvěrně oslovují - snažila se mi vyložit, co to je podkova, srdíčko, klásek a věneček, a já si pečlivě obkresloval růžičku s pávím okem, tulipánek i poupátko; vím už, co jsou blejskátka i šmele, hrozen, chrpa i plamínkové srdíčko, viděl jsem i jarošovské kraslice a na památku jsem si odnesl kousek staré stuhy s vyšitou rožmberskou růží. Obnova blatského kroje v zdejším prostředí je zásluhou její neúmorné pracovitosti a lásky, s kterou zasvěcuje mladé pokolení do jeho krásy.
Viděl jsem už mnohou zajímavost na svých potulkách, ale ještě se mi nestalo, abych v selské chalupě spatřil celé muzeum. Zašel jsem do stavení Josefa Mikla, rolníka a především sběratele, kde celá světnice byla proměněna ve výstavní síň. Každý národopisec by záviděl toto nashromážděné kulturní bohatství, opatrované tady opravdu pečlivě. Vidíš celou sbírku malovaných obrázků na skle, jeden krásnější než druhý, nebeskííče s mosaznými deskami, koutní almárky i koutní hrnec s namalovaným andělem, v němž se nosila šestinedělkám vařená slepice v nudlích, i koutní lahvičku na rosolku, z které se připíjelo o krtinách. Mnohou průpovídku jsem si přečetl na starých džbánech, z nichž aspoň jednu jadrnou zaznamenávám:
Blahoslavená matka,
která porodila sládka,
a nešťastný tatík,
který musí platit.
Tolik je tu starých předmětů, nashromážděných pro potěchu duše, od slouhovské trouby k ponocenskému rohu, od vyřezávaného selského sedla až k vyšívaným plenám a šátkům "namlouváčkům", že bys musil mít hodně tlustý náčrtník, aby sis je mohl všechny nakreslit. To není kulturní křečkování; mnoho věcí bylo takto zachráněno od naprostého zániku z koutů půd, jako třeba jedinečný blatský klobouk, jímž byl vycpán starý chomout, nebo obrázky, sloužící už jenom k zacpání střešní díry.
Tři romány Pavla Bojara seznamují nás s životní přeměnou staré vesnice právě v zdejším prostředí. Malíře V. V. Nováka zlákal zase rodný kraj otcův k vzpomínavým návratům i malování rybníků, jednou jásavě rozsvícených, jindy přitlumených stínem a melancholií...
Nejkrásnější z nich je Holub, kde jsem prožil několik nezapomenutelných večerních koupání. Vede k němu cesta přes staré selské lesy V tálech, plné hřibů a ticha, kolem hájovny V kopcích, kde pávi chlubně rozvírali své měňavé chvosty a rušili klid svým nepříjemným křikem.
Kraj kolem Nové Olešné si nejdéle uchoval náboženskou víru svých předků. Starý českobratrský hřbitůvek nad vsí, označený prostou kapličkou je toho dokladem; nikdo by však nehledal na tomto místě pohřebiště. Hroby jsou už slehlé a pod břízami tu roste vřes, křemenáše i sametové hlavičky hřibů.
Starou kacířskou obcí je i blízký Strmilov.
Drsná příroda, kamenitá neúrodná půda i odlehlost vytvářely zde odedávna povahové rysy houževnatců a vytrvalců, kteří si tu těžce dobývali skrovnou skývu chleba. Klepání tkalcovských stavů v nizoučkých jizbách vystřídal hukot strojů nových továrniček, obsluhovaných bývalými domáckými tkalci. Daleko ve světě prosluly zdejší rybářské šňůry, vyráběné u Paulátů. K náboženské minulosti domova přihlásil se jedním rozměrným leptem s námětem adamitů zdejší rodák, grafik A. J. Alex, který je znám i jako autor několika románů, jež si sám ilustroval.
Nebyl jsem tu v zimě, slynoucí vysokým sněhem a mrazivou větrností. Čas pozdního léta, kdy jsem procházel touto končinou, byl už vyladěn do průhledné modři obzorů a slunce zažflialo nad cestami hrozníčky jeřabin, zatímco kamenité stráně ohlašovaly jeseň prvním náznakem kvetoucího vřesu.
Kreslil jsem si tu obojí kamenná boží muka s letícími čápy v oblacích a bílým palupínským kostelíkem v pozadí, šel jsem i kaštanovou alejí k hřbitovnímu kostelu svatého Ondřeje, který je podle pověsti nejstarší křesťanskou svatyní v kraji, a rozhlížel se k hraničním lesům, jejichž terén má už zcela ráz Vysočiny.
Kamennou strohost této krajiny zjemňují svou stříbřitou zamlžeností rybničné hladiny, kterých přibývá směrem k Jindřichovu Hradci. Z rybníků, ovroubených indigovými pásy lesů, zdál se mi nejkrásnějším kačležský svou polohou a rozlehlostí. Nechci však ukřivdit ani Krvavému, jehož poezii zdůrazní bílá křídla racků, dvojmo promítaná do nebes i vod. Ve své rezervaci se těší opravdovému klidu... Tento rybník se původně jmenoval Zármutek. Byl tak nazván Zachariášem z Hradce, který v tomto názvu chtěl vyjádřit svou žalost nad zemřelou chotí. Nedověděl jsem se, proč osada na břehu Hejtmana dostala pojmenování Rozkoš. Sám pro sebe jsem si jej zdůvodnil krásnou vyhlídkou na Strmilov, jenž z této strany mi připomněl jesličky pod vánočním stromkem...
Skupiny velikých žulových balvanů na stráních kunžackého okolí mají pro tento kraj hlubší význam než jako pouhá přírodní zajímavost. Zvýrazňují v jeho tváři charakterovou pevnost lidu. Žuly bylo užito na kašny z jednoho kusu vytesané, dávající kunžackému náměstíčku podobu a melodii, ze Žuly jsou věžní kra korce na chrámu svatého Bartoloměje, a dláto sochařky Karly Vobišové-Žákové, zdejší rodačky, měko také co dělat s tvrdostí kamene. Z jejího příbuzenstva pocházel kaplan Jan Nováček, který už roku 1832 hrál s ochotníky české divadlo a v Kunžaku spisoval vlastenecké knížky. Tato postava mi připomněla jiné známější jméno, které se ozve důvěrněji na jiném místě kraje...
Březové aleje a květy černýše hajního mne provázely od Jarošova k Nekrasínu. Je to malá ves s travnatou návsí, kapličkou a rybníčkem, v němž se odrážejí dva bílé štíty statku u Hajných, kde pamětní deska označuje, že se tu narodil roku 1817 Vojtěch Hlinka (František Pravda), kněz, vlastenec a spisovatel. Rozsáhlý dvůr jej jistě pamatuje, ale znovicírované stavení už by asi nepoznal. Jen kamenná boží muka u jarošovské silnice s letopočtem 1690 se nezměnila a březové aleje tu bývaly vysazovány i za jeho mladosti. Chodíval pod nimi za studentských dob a byl tak hudbymilovný, že hrál i na židovském bále v nedaleké Nové Včelnici.
Už tehdy tam vyráběli textil. Jedna jeho povídka, celkem málo známá, obírala se velmi zasvěceně trudným životem továrního dělnictva. Dnešní fezárna má docela jiné pracovní a životní podmínky než za dob Pravdova mládí. Jen rybník s ostrovem tu zůstal týž a na pivovarském komíně se usídlili čápi. Bedřichu Smetanovi tu postavili pomník a ve vsi nevýstavný zámeček. Nad městem u lesa si včelničtí židé, kteří byli z obyvatelstva nejzámožnější složkou, založili hřbitov. Rostou tu divizny, žampiony a thuje; staré hebrejské nápisy smývá déšť. Slunce ozářilo břízy i městečko dole jako za času mariánských poutí, kdy tu pod modrým nebem chodívaly družičky a jasně zněly včelnické zvony, slyšitelné daleko do kraje. Díváš se k Čertovu kameni a na radouňské kopce, vzpomínáš na vesničku Brabec a na všechny vsi kolem, z kterých vždycky na jaře odcházeli zedníci, aby se na zimu zase vraceli z Vídně s našetřenými penězi, poplatili dluhy a spravili došky svých chalup.
Pojďme do Kamenice až na Rachačky, když už jsme tady v kraji, abychom poznali i toto město. Přituleno k úpatí zalesněného kopce, vztyčilo k nebesům dvě červené věže, zámeckou a chrámovou, jméno mu dala obrovitá lípa v zámeckém parku, pamatující prý století třinácté. My jsme přišli na náměstí plné zeleně a vůní, kde kašna, barokní statue svatováclavská i jeden poschodový dům mohly by nám povědět o dětských letech Vítězslava Nováka, autora Jihočeské suity, nejslavnějšího kamenického rodáka. Z místa svého zrození odnesl si možná svůj duchaplný vtip a ironii, ale jistě také svou lyrickou jemnost. Příroda zasahuje až k oknům, vdechuješ tu ostrou silici jehličí i vlhkou vůni hub, puškvorec a vodu.
Nejkrásnější jsou tu však zimy. Zamiloval se do nich malíř Alois Kalvoda, který si sem přijel namalovat zasněžené náměstí i staré uličky u kostela, i jiné, s plaňkovými ploty zahrádek, jež nejsou vidět pod závějemi, popsanými koroptvími cápotami a zaječí stopou. Tak tuhé jsou zdejší zimy, že jejich drsnatost přemůže i ostych plaché zvěře a sbližuje ji s člověkem. Kolikrát tento krajinář maloval olše na břehu rybníka za třeskutých mrazů i tání, kdy v slunci se třpytí sníh a zaleskne se barevný drahokam ledňáčka, kdy nad rudými jeřabinami přelétávají kvíčaly a na temných olšových šištičkách se choulí zkřehlá havěť čížků. I říčka Kamenice mu dala hodně motivů, stejně jako mlýnská stoka a okolí staré pily, tolikrát namalované za jinovatek proti slunci i v modravém podmraku. Měl rád prostý motiv, proto mu neučarovaly arkády na zámeckém nádvoří, ani architektura chrámová, ale březové aleje a hladiny se zelenavým ledem.
Rád jsem pochválil i nové kino, oprávněnou kamenickou chloubu, které je jistě jedním z nejkrásnějších v kraji.
V tichu zámeckého parku odpočívaly na lehátkách děti z místní ozdravovny, jimž předčítala učitelka pohádku, v stínu staleté lípy se mihly sestry v bílém a já jsem šel pomalu za nimi po pěšinkách posypaných pískem kolem záhonů rozkvetlých růží až k zámeckému nádvoří. Vešel jsem do tohoto dětského království okouzlen péčí, jež se tu oddaně věnuje dětským pacientům. Všude jsem se tu setkal s úzkostlivou čistotou, od kuchyně, umýváren až do učeben, kde z oken vlály bílé záclony a z rybníka Oko voněl puškvorec a máta. Dlouho, dlouho jsem přemýšlel o tomto zjasnělém dětském světě.
Jako z pohádky vykoukne před městem dřevěná chaloupka, nazvaná Štičí, zastavíš se i u myslivny Johanky, kde se narodila maminka Vítězslava Nováka, na cestě k Včelničce jsem spatřil v lukách opravdu zvláštní rybník, jehož podobu nejlépe vystihuje název Kalich. Včelnička je známá svými sklárnami, v nichž se vyrábí rubínové sklo. Tiché naříkání osik mne provázelo na starém židovském hřbitově, ale já se znovu vracel k městu, mysle na mnoho věcí.
Kameničtí ševci jezdívali na všechny jarmarky v kraji a byli stejné známi jako jejich počátečtí spolubratři v řemesle. Vzpomeňme ještě Jaroslava Vacka Kamenického, probuzenského kněze a básníka, jehož Elegie nad hrobem matčiným je rozpomínkou na Kamenici, vzpomeňme i na profesora Karla Judu, druha Macharova, který tolikrát nechal pocítit katolickým odpůrcům břitké ostří své satiry. Ze sousedního Metánova pocházela rázovitá postava "školzpytáka" a "libomudruna" Jakuba Hrona, vzpomínaného pro svůj neobvyklý způsob života a jazykové brusičství celými studentskými generacemi.
Říká se, že tu lidé žijí tvrdý život, ale dlouhý věk. Opravdu se nikomu z Kamenických nechce jíti spát na zalesněný hřbitůvek k Svaté Máří Magdaléně na Bradlo.
Šel jsem k němu od města březovou alejí, vroubenou kapličkami křížové cesty, přenesené sem z vrchu Melíšku, kde se rovněž bělají kmeny bříz.
Nejdříve jsem se zastavil u náhrobku malířky Marie Galimbertiové, pařížské přítelkyně Modiglianiho, o němž v jednom výtvarnickém sborníku napsala hezkou vzpomínku a který ji také portrétoval.
Vedle ustlali k věčnému odpočinutí jindřichohradeckému rodáku dr. Stanislavu Provázkovi, profesoru Ústavu pro bádání o nemocech lodních a tropických v Hamburku. Neměl jsem ani tušení, že objevil bacil skvrnitého tyfu a trachomu, jak stojí napsáno na jeho pomníku.
Mezi dvěma lipami jsem se zastavil u hrobky, která má podobu kaple. Nikde jsem nečetl na hřbitově tak dlouhý a obsáhlý náhrobní nápis jako tady, z něhož jsem se dověděl značnou část průmyslové historie kraje:
Tento pomnik věnuje své skrz 51 let vždy věrné manželce
Anně rozené Čepelák
z Komárova panství Hořovického Berounského kraje, která
dne 14. Března 1859 v 74 roce věku svého zemřela, její věrný manžel
MARTIN SVOBODA
narozen 22. Října 1764 v Horních Beřkovicích Rakovnickém kraji, na žádost tehdejší vrchnosti hraběte Leopolda Šternberka 6. Ledna 1790 do Černovic se šesti havíři přisel, u Vodné železnou rudu vynalezl a tak železodílnu ve Včelničce, která přes 40 let stála, opět v chod uvedl, což roku 1800 i v Kamenici učinil. Při těchto dlouhá léta což šmelcmistr sloužil konečně jsa pachtýřem ve VČelničce v 83. roce věku svého 30 Března 1847 od své rodiny srdečně oželen v Pánu zesnul, zde vedle svě manželky pohřben v pokoji odpočívá a šťastně z mrtvých vstání očekává
Ještě poslední zastavení u jednoho hrobu, v němž je pohřben Jindřich Vacek, hudební skladatel a ředitel kůru, jehož syn Miloš, rovněž komponista, složil hudbu k filmu Král Šumavy.
Přes Bradlo pojdme dál polními cestami k Rodinovu a Krupčinskými lesy ke Štítné. Tady, z Krupčiny, obzíral už ve čtrnáctém století svůj kraj panoše Tóma ze štítného, a patře na rybníky svého domova, prohlásil s údivem takřka básnickým: "To že jsou jako oči, kterými Buoh hledi na lidi i oblaka!" U románského kostelíka v Strané je prý pochován, jak tvrdí krajová tradice.
Dnešní Štítná s protáhlou, svažitou návsí, vonící mátou, heřmánkem i vápnem obílených chalup, usměvavá hladinami rybníčků a štědře nabízející návštěvníku úrodu svých štěpů a hrušní, jíž je dnes v kraji nejznámější, dává jen přibližnou představu o životě čtrnáctého století, kdy tu pod klenutím zemanské tvrze přemýšlel a hnětl první česká slova o tom, "co neobsáhneš", první náš velký náboženský myslitel. Barokní kaplička pod staletými lipami stojí v těsném sousedství bývalého tvrziště, po němž nezbylo nic než studně, ústní tradicí připisovaná k původnímu zemanskému hospodářství. Obraz, umístěný v kapličce, krásné dílo malířské školy mistra Martina Melchiora Steindla z Innsbrucku, mnicha řádu teatinů, zachovává domnělou podobu tvrze s vysokým stavením, chráněnou příkopy a valy, se zdivem ztuženým mohutnými pilíři, zakončenými krakorci a střílnami, ale nevím, nakolik je spolehlivé toto pozdní svědectví sedmnáctého věku. Patron české země svatý Václav a ochránce proti ohni svatý Florián, hasící požár tvrze, i na nebe vstupující Madona byli malíři asi hlavním důvodem k namalování tohoto překrásného díla.
Z některých stránek knih Tomy ze Štítného si domýšlíme prostředí štítenské za doby prvních Lucemburků. Víme, že měl sestru Peltrátu, která byla představenou rožmberského špitálu v Třeboni, i Annu, o níž kromě jména neznáme celkem nic. Také o jeho ženě víme jen ze skromných náznaků a ani jména všech pěti dětí se nedochovala naší paměti. Tento zemanský synek ze zapadlé vsi lačněl už od mládí po vědění; byl nějaký čas i na vysokém učení pražském, což byla vzhledem k jeho majetkovým poměrům oběť jistě nemalá. Slyšel jednoho z nejpopulárnějších kazatelů své doby, Milíče z Kroměříže, o čemž nám zachoval vlastní písemné svědectví: "... s kakú radostí kázaše jedná šlechetný Milíč u svatého Jiljie v Praze slovo toto! Toť plápolaše silný duch z něho v boží milosti: mnohoj' tu vydal ohňových slov"
Štítný, vrstevník Jana Lucemburského i Karla IV., žil ještě za vlády jeho syna a byl současníkem Husovým. Tep jeho srdce je klidnější, když hněte svou myšlenku v těžkém zápase s jazykem ve věcech teologických dosud nevypracovaným, ale najdeme i u něho "slova ohňová", šlo-li o spravedlnost světskou, která i po staletích dýchnou nečekaným žárem: "Veď svobodniť jsú lidé; jestli páně dědina, člověk jest boží." Dovedl se statečně zastat rodného jazyka proti jeho učeným odpůrcům, viděl střízlivým selským zrakem mnohé bezpráví a tušil snad i přicházející bouři za panování Václava IV. Nebyl však mužem činu jako mistr Jan; v tichu své tvrze přemítal o Bohu a pravdě, psal pro své dětí knihy o hospodáři, hospodyni a čeledi, o stavu panenském, vdovském i manželském, o obecných věcech křesťanských, "aby mohli krátiti chvíli čtúce v nich, a zvláště v svátky doma ve vsi, kdež ani kázání bývá, ani nešpora" a také "všem, kdož by kdy kterým se z nich slovem upamatovali k dobrému".
Přílišná vzdálenost časová nás dělí od jeho středověkého myšlení a ani jeho řeč nečteme už bez obtíží — ale jeho zakotvení v zemi a touženi k nebesům cítíme právě v tomto kraji ještě po staletích...
Klenová alej dovede naše kroky do Žirovnice, městečka se středověkým hradem, odkud se jeden čas jezdívalo na výboj až do Rakous, a zároveň místa, kde je doma perleťářství. Nad protáhlým rybníkem se zdvíhá na skalnatém ostrohu těžké zdivo hlásky a hradních budov. Věžní hladomorna děsí ještě dnes svou zatuchlou tmou a hradní kaple překvapí gotickou freskou z roku 1490, zobrazující prostovlasou Assumptu mezi světci. To všechno představuje Žirovnickou historii, ale perleťářství je živá přítomnost. Výrobu knoflíků zavedl zde asi před stoletím soustružník perletě Žampach. Z dovážené perleti vyráběli na domácích "poncích" kromě knoflíků i jiné ozdobné zboží. Celý den musil domácí dělník šlapat na soustruhu, aby si vydělal na skrovné živobytí. Pěti úkonů bylo potřebí, než z tvrdého pláště škeblí byl zroben jeden jediný knoflík: vrtání, obrábění, fazónování, dírkování a leštění. Hotové knoflíky našívaly ženy i děti na tvrdý papír a s touto pomocí mohl hodně zručný dělník vyrobit za týden asi 30 veletuctů perleťových knoflíků. Až z Indie a Ameriky byla Žirovnickým dovážena perleť, z níž byla zpracována jen tenčí část, a tvrdý zbytek byl odhazován jako odpad. Dvorky i hráze byly v Žirovnici dlážděny perletí. Ta se tu hromadila až do první světové války. Staré zásoby se tehdy za rok spotřebovaly a dovoz ustal. Nevíme už, čí to byl nápad, ale někdo přemýšlivý zkusil vyrábět knoflíky i ze starého odpadu. Celá Žirovnice se dala do kopání — ne zlata, ale docela obyčejných zbytků škeblových lastur, a tak v době nouze byla touto nápaditostí zachráněna zdejší výroba.
Ta se rozrostla v průmysl, dávající dnešní Žirovnici obživu i tvář. Obešel jsem se svými informátory všechny haly, zhlédl u strojů hlavně ženy zabývající se nejen výrobou knoflíků, ale i perleťových šperků různé velikosti a tvaru. Tady plně uplatňují svou ženskou pečlivost i vkus. Z mapy, visící v ředitelské kanceláři, jsem se dověděl všechny země, kam dovážejí z Žirovnice perleťářské zboží, a věřte, že se mi zatočila hlava z těch dálek...
Sousední "starožitné" město Počátky je v sousedském poměru k Žirovnici asi jako Lhenice k Netolicům nebo Pelhřimov k Pacovu. Počátky nemají zámek, byť vyhořelý, ale Žirovničtí musí do počátecké nemocnice, když potřebují vyoperovat slepé střevo nebo vyhojit jiný tvrdošíjný neduh. Počátečtí se oproti nim chlubívali svými lázněmi u Svaté Kateřiny. Působil tam jedno léto jako lázeňský lékař otec bratří Čapků. Jeho syn Karel se tam tehdy zamiloval a bratr Josef mu zvěčnil hradeckou krásku drobnou portrétní kresbou. V sedmdesátých letech minulého století hostily Julia Zeyera, který zde napsal novelu Dobrodružství Madrány.
Tančívalo se tu a počátecká mládež chodívala "k lázním" na svá nedělní dostaveníčka.
V dvacátých letech pobýval v počáteckém hotelu Modrá hvězda několikeré léto básník Jan Rokyta se svou rodinou. Miloval zdejší tichou končinu se zvláštním druhem olše zelené, lidově zvané "limbí", jíž lidové lékařství přikládá zvláštní léčivou moc. V zdejších lesích rád houbařil, ale hořcového květu se tu nikdy nedočkal - rozkvétá až v podzimkových dnech.
Věrnou láskou miluje své rodiště krumlovský archivář František Navrátil, rok co rok se vracející do otcovského domu, aby zde usebíral myšlenky k chystané velké práci o počátecké historii. Vydal o ní řadu pohledných knížek jako novoročenky a na mnoha exlibris si nechal zpodobit své milované "starožitné" město.
Z Počátek si odvedl svou první choť Emilii, rozenou Nedvídkovou, básník J. V. Sládek, ale netěšil se dlouho ze svého rodinného štěstí. Třiadvacetiletou pochovali na hřbitov u kostela Božího těla a my si tam můžeme přečíst jedny z nejkrásnějších veršů Sládkových:
Až přejde den a budu spát,
přijď, na můj hrob se podívat,
jen podívat a neplač moc,
kdo usnul, spí už každý rád
a svatá je ta tichá noc,
když přejde den.
Na jiném náhrobku čteme nápis:
Pod kamenem timto, láskou spoluobčanů zbudovaném,
dřime sen svůj věčný MUDr. Jakub Novák, městský lékař.
16. 7. 1833, 29. 5. 1882
Rodinou svou hořce oplakáván a spoluobčany svými tčžce želen
Není to nikdo jiný než otec skladatele Vítězslava Nováka, zemřelý v době, kdy bylo synovi teprve dvanáct let.
Když už voníme k tomuto hřbitovnímu kvítí, zastavme se ještě u hrobu Antonína Škody, ředitele příbramského gymnasia, narozeného na počátecké Valše. Přeložil Homéra a jiné autory klasické, byv v příbramském konviktu profesorem básníka Karla Tomana, Jaroslava Durycha, Karla Sezimy a dalších jiných. Zastesklo se mu po rodném kraji a dožil tady ve výslužbě roku 1919.
U jednoho hrobu se zastavíme zamyšleněji. Litý železný křiž, stojící nad prostým hrobem, označuje místo, kde spí věčný sen rodiče nejslavnějšího počáteckého rodáka, básníka Otokara Březiny.
Zde v Pánu odpočívají:
Ignác Jebavý, měšťan počátecký,
zemř. 26. 2. 1890, stár 74 roků,
Kateřina, manželka jeho,
zemř. 22. 2. 1890 v stáří 59 let.
Odpočiňte v pokoji!
Ještě než opustíme toto svaté pole všech Počáteckých, přečteme si na hřbitovní bráně veršování kněze Václava Trubla, zdejšího kaplana. Učil Otokara Březinu a působil svým vlivem na jeho rodiče, aby dali patnáctiletého synka studovat do telčské reálky. Ještě se dočkal prvních knih velikého básníka, vedle jehož svrchovaného umění vypadá toto skládání hodně primitivně, ač mu neupřeme určitý půvab hodně opožděného baroka:
Zde jest v pravdě pole Boží,
kam se boháč s chudým vloží,
rolník vedle měšťana,
jejich prach kdo rozezná?
Staří, mladí pomícháni,
jako símé rozsíváni,
v tichém ležíce tu hrobě,
podobni jsou všichni sobě.
Co od krásy těla bylo,
červům za potravu zbylo,
suchá země, trochu trávy
pozůstalo z celé slávy,
sotva prachu hrst
kryje tato prsť.
I jedna zachovaná Březinova básnička ze školních let, nazvaná Dušičky, která se motivicky vztahuje k hřbitovu u Božího těla, má s tímto kněžským skládáním společnou inspirační základnu.
Šindelová mohutná báň zvonice i štíhlá vížka jehlanovitého sanktusníku na blízkém hřbitovním chrámu vytvářejí typické obrysy těchto míst pro všechny počátecké rodáky, do jejichž města se vracíme zamyšlenější. Kolem dokola leží chudý kraj s "Černými bratrstvy lesů" a na mezích pod prosvítavými nebesy rozsvícený "sírovým květem" svízelu siřišťového, kraj pozdějších jar a zádumčivějších podzimů než jinde, kraj jeřábů, osik, bříz, jalovců i drobných vsí, schoulených na závětrné straně lesnatých svahů mezi drobnými políčky osad, "v nichž chalupník byl pán a sedlák boháčem". I v létě jsou tu rozevlátá oblaka studenější svou bělí než jinde a tuto zchlazenou melancholickou krásu kvetoucího vřesu, mělkých písčitých oranic, kamení a oblak hluboce procítí každý, kdo sem přijde z kraje odjinud.
Místo drobných řemesel v jizbách, z nichž nejpočetnější byli soukeníci, obuvníci, tkalci a punčocháři, sdružení v cechovních bratrstvech a prodávající své výrobky na trzích domácích i v sousedních městečkách, neslyne ani dnes nějakým zvláštním bohatstvím hmotným. Jistě ani dřív nevynikalo nějakou honosnější výstavností, kterou by bývaly sžehly mnohé požáry, a tak jen farní chrám, svatojanská statue a stará radnice s arkádovitou klenutou podsíňkou jsou významnějšími výtvarnými památkami. Sedmnácté století dalo Počátkům jediného slavnějšího rodáka, Tomáše Pěšinu z Čechorodu, který se stal biskupem ve Smeďerevu a napsal krátké dějiny Moravy i moravských válek, vedené do roku 1526. Synkové ze zámožnějších rodin šli studovat ponejvíce do semináře nebo na učitelství.
Pamětní deska s Bílkovou bronzovou bustou upozorní poutníka na rodný dům Otokara Březiny. Nejsou tu už obuvnické verpánky, při nichž od rána do pozdního večera pracoval jeho otec se svými tovaryši. Neuvidíme tu ani zádumčivou tvář matčinu, jejíž den "neměl vůně, barev, květů, jasu" — která i ve vzpomínavých verších synových "plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času". "Prach ostrý chudoby ji v tváři krásu šlehal... a pod tíží tmavých let svou nakláněla šiji..." Tak ji provází za hrob synova vzpomínka v jedné z nejkrásnějších básní české poezie.
Dostřel jeho básnické myšlenky míří daleko za náš čas.
A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných,
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek,
stále mocnějším tlakem věků. Nepřetržité vlny
bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky
probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím,
cítíme, jak řetíz náš, zachycen rukama bytostí vyšších,
v nový řetěz se zapíná do všech prostora hvězdných
a objímá světy.*
V jakou úchvatnou a vznosnou architekturu se tu po pěti staletích, vzdálených od času Tomy ze Štítného, klene české básnické slovo k tomu, co neobsáhneš pouhou zkušeností smyslů. A času příštímu je určen odkaz i poselství, ražené s definitivností hodnou skutečného Mistra: "Neboť konečně nejvyšší smysl naší práce jest, aby přibývalo lásky na této zemi a tím stále mocněji se zjevovala lidem krása díla božího."
tato kapitola v PDF další kapitola (Krajinou básníkovou)
