• 
• 
• 
• 

Jarošov

Jarošov na Wikipedii

Související

kostel svatého Prokopa v Jarošově

Jarošov, most

Obrázky

Reference

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 19-21, 34

  Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z osvětleného loubí hospody U Uchytalů poděkují za pozdrav, uvědomíme si, že jsme v Jarošově. Hořký dech olšin, chlad pospíchající říčky a blízké hvízdnutí vlaku nás provází k vilce na konci vsi, kde je pro nás připravena "přibíračka", jarošovská oblíbená večeře, loupané brambory zapíjené kyselým mlékem. Ještě před spaním slyšíme z rozvoněného kvítí zapísknutí smrtihlavovo, jehož tetelivé chvění má v noční tiši vskutku něco strašidelného, ale tma patří lyšajům, můrám a netopýrům, stejně jako hvězdám, probleskujícím z listí, jež se zrcadlí v temné zpívající hladině.
  Vyslovím-li jméno Jarošova, ozve se mi flétnový zpěv žluv z větvoví u Olšiček, i zaklapání čapích zobanů na staré lípě u bývalé Brunnerovy sýrárny, vidím bělidla na březích dvou říček, Žirovničky a Kameničky, které se za vsí stékají v Nežárku. Pod oblouky starého mostu pospíchá Kamenička, zrcadlíc pruty rybářů i štíhlou kostelní věž, jež pamatuje čtrnácté století. Zachovalo se nám z něho gotické sanktuarium a kamenná kostelní pokladnice. Sličná gotická Madona patří už času pozdějšímu, stejně jako rokokové roztančené sochy světic, jimž přisoudíme víc grácie než skutečné zbožnosti.
  Na místě u sokolovny soustředila stará tradice vzpomínku na valdenské, jejichž učení nalezlo zde i v sousedním Bednárci mnohé vyznavače. Zpravují nás o nich historické studie Gollovy i monografická práce z pera hradeckého profesora dr. Jana Muka, vydaná jarošovskou obcí. Jarošovská krojová družina je známa široko v kraji a s životem minulé generace nás seznamuje román Nejspokojenější budete, který pro své rodáky napsala Klára Hůlková. Zašel jsem i k slečně Anně Skálové seznámit se s jarošovským národopisem, jehož je zasvěcenou znatelkou, ale také se pokochat i krásou blatských plen, do jejichž jemnosti mě trpělivě zasvěcovala. Celé hodiny by mohl člověk vysedat nad touto jedinečnou sbírkou a obdivovat jemný cit starých lidových vyšívaček pro barevný souzvuk i tvarovou vynalézavost jednotlivých prvků, které mají svoje přesné pojmenování. "Teta Anda" — jak ji přátelé důvěrně oslovují - snažila se mi vyložit, co to je podkova, srdíčko, klásek a věneček, a já si pečlivě obkresloval růžičku s pávím okem, tulipánek i poupátko; vím už, co jsou blejskátka i šmele, hrozen, chrpa i plamínkové srdíčko, viděl jsem i jarošovské kraslice a na památku jsem si odnesl kousek staré stuhy s vyšitou rožmberskou růží. Obnova blatského kroje v zdejším prostředí je zásluhou její neúmorné pracovitosti a lásky, s kterou zasvěcuje mladé pokolení do jeho krásy.

  ...

  Březové aleje a květy černýše hajního mne provázely od Jarošova k Nekrasínu. Je to malá ves s travnatou návsí, kapličkou a rybníčkem, v němž se odrážejí dva bílé štíty statku u Hajných, kde pamětní deska označuje, že se tu narodil roku 1817 Vojtěch Hlinka (František Pravda), kněz, vlastenec a spisovatel. Rozsáhlý dvůr jej jistě pamatuje, ale znovicírované stavení už by asi nepoznal. Jen kamenná boží muka u jarošovské silnice s letopočtem 1690 se nezměnila a březové aleje tu bývaly vysazovány i za jeho mladosti. Chodíval pod nimi za studentských dob a byl tak hudbymilovný, že hrál i na židovském bále v nedaleké Nové Včelnici.