Od Postřekova do Klenčí

Postřekovský chlapci
Zazpívali sobě
pěknou pjísnilku
v zeleném háječku
na pěkným kopelku
pak při mě sil ku
nedaleko dědiny,
háby lidi vidjili,
Že každá panynku,
keráje ve spánku,
probudit mohli.

Nic se nedivím chodským chlapcům, že chtěli probudit ze spaní některou postřekovskou panynku, která jiskrou svého pohledu dovede zažehnout v krvi hotový požár. Kdo z nich by si nepřál utonout v černé tůni jejích vlasů už navždycky? Potkával jsem postřekovská děvčata a musím po právu přiznat, že pověst nenadsazuje v ničem jejich proslulé sličnosti. Když v posledním roce minulého století navštívila v Postřekově malíře Jaroslava Špillara spisovatelka Tereza Nováková, už tenkrát postřehla, jak "umějí Chodové a Chodky ohnivě zpívat, dokola se točit, jak umějí si zajuchat a zadupat, až se podlaha otřásá". Čtenář Baarova Skřivánka, této nejrozmarnější spisovatelovy knihy, dozví se o Špillarovi několik životních epizod, jistě citlivě odpozorovaných, poněvadž se s umělcem důvěrně znal. Musíme jej v románě hledat pod jmény Pilař a Trávníček. Spisovatel umístil své vyprávění do Postřekova nazývaného Borovnem a některé pasáže do rodného Klenčí.

Ano, Trávníček je akademickým malířem a kolik roků už tráví jaro i léto
v Borovně, pouze na podzim odjíždí do Prahy. Vystřídali se tu Jansa, Štapfer, Vele,
Douba, Vilek, na mnohé se výměnkář už ani nepamatuje, ale to dobře ví, že všichni
byli chlapci ostří jako břitva, hezcí jako panna, ohniví jako vino, bystří jako voda,
ale srdce zjatěho! Žádný však v Borovně tak nezdomácněl jako Pilař, Postavil si
tu i ateliér na Trávnících, a jako každý u nás má vedle vlastního příjmení i nějaký
příslotek po chalupě, tak i malíři přezdili "Trávníček" a brzj nikdo v íirém'okolí
nic nevěděl o malíři Pilařovi, ale každé dítě znalo - Trávníčka. Přiznali ho i za
skutečného souseda do obce, dali číslo jeho chalupě, oslavili to velkolepou pitkou
a jako svého měli veselého malíře. Splynul s nimi a porozuměl jim. Nosili mu
oštafírovat "pámbůžky", malovat firmy, a když přišlo nařízení, že na každém voze,
jakmile vyjede přes hranice obce, musí být tabulka se jménem majitele... měl Trávnííek plné ruce práce. K jeho cti budiž FIX styděl...

Zastavili jsme se v hospodě U Hadama, do které se vchází po schodech na starodávnou pavlač a odtud přímo do šenkovny, kde při zimních hovorech oživují nepsané paměti vesnice. Šenkýřka oblečená ve flámišce nám natočila pivo a já obhlížel dějiště prvního Špillarova chodského obrazu s příznačným názvem pro povahu zdejšího lidu - V nedorozumění. Malíř na něm zachytil tři sedláky při nějaké rozepři u hospodského stolu a šenkýřce Dodle přiřkl úlohu smiřovatelky.

Hostinská jizba se nijak nezměnila: výhled z okna na kostelík svatého Jakuba je týž jako v době jeho stavby podle plánů architekta Aloise Čenského. Malíř namaloval pro jeho oltář světcovu postavu, která zůstává s obrazem chodské Madony v kapli dražinovské Dobré Vody ojedinělým náboženským námětem v celé jeho tvorbě. Na střeše kostelíka se usídlila čapí rodina, která má kolem postřekovských rybníků rozlehlé žabí loviště. Než jsme se s šenkýřkou domluvili o malíři, vešla do hospody dvaaosmdesátiletá stařenka a na náš dotaz jadrně odpověděla: "Cákbychho neznala? Dyjť sem tudle namaluvaná ha to mi bulo vosumnáct let." Prstem ukazuje na reprodukci známého obrazu chodské svatby, kde hezká divče, stojící na hospodské pavlači mezi diváky, je právě ona, ale přece jen hodně změněná ...

Devět let prožil Jaroslav Špillar mezi postřekovskými sousedy a v dřevěném ateliéru na Trávníku vznikly všechny jeho známé historické obrazy: Robota, Psohlavci a Lešetínský kovář, ve své době velmi rozšířené barevnou reprodukcí v českých hospodách a domácnostech. Když maloval obraz Psohlavců, vyhledal si jako dějiště pěknou senci u tety Petruc. Dovoloval se spíš jen formálně, ale milá teta mu odpověděla s dobrosrdečnou nerozpačitostí: "To se ví, že vás k nám pustím. Aspoň, hdyž buru na poli, vohlídáte mi chalupu a dobytek." Jako model k Lomikarově postavě mu tehdy stál klenčský lékař doktor Leopold Bozděch, známý po celém okolí. K obrazu Robota si vybral model pro kojící matku doma v Postřekově a tato uhlem kreslená studie se dlouho povalovala v koutku ateliéru. Při jedné návštěvě ji náhle objevil J. Š. Baar, kterému se tolik zalíbila, že ji chtěl koupit za každou cenu. Malíře jistě potěšila tato pozornost, ale namítal, že studie není dokončená a dítěti chybí nožička. Než se spisovatel vzpamatoval, vzal Špillar do ruky uhel, rychle dokončil kresbu a obdarovaný šťastlivec si ji odnášel do Klenčí na památku.

Těžko dnes říci, proč Tereza Nováková označila tuto ves "rozcuchaným Postřekovem, když mnoho zdejších chalup je tak důkladně znovicírováno, že má poutník chvílemi dojem, jako by procházel Všenory nebo jiným letoviskem v blízkosti Prahy. Při pohledu na tuto různou i cizokrajnou zednickou parádu si uvědomíš, že z Postřekova se už několik desítiletí rozjíždějí do světa party komínářů, což jsou zedničtí odborníci pro stavbu vysokých továrních komínů. O jejich životě se zmiňuje Jan Vrba v románě "Soumrak Hadlasuc rodu" a posledním rukopisem Baarovým byl fejeton, věnovaný právě postřekovským komínářům, kteří zahynuli v Německu pod troskami vlastní stavby. Tito vyhledávaní odborníci vydělávají peněz habaděj a proto je mohou lehce věnovat na zmodernizování svého obydlí.

Nevyznám se v jemných odstínech národních krojů, které jsou dnes spíš živobytím národopisců než součástí života, ale tady na Chodsku mi nikde nepřipadá barevné ženské oblečení nějakým přežitkem. Proč se zde uchoval všední ženský kroj ? Zdejší děvčata a ženy dobře vědí, že by jim nic lépe neslušelo, je velmi pohodlný a poměrně levný. Potkal jsem za Postřekovem mladou maminku v kroji s nůší na zádech, která vedla za ruku okrojované děvčátko, a nedivím se pranic Jaroslavu Špillarovi, že ho zdejší ženská krása tolik očarovávala.

Došli jsme za poslední chalupu ve vsi a zastavili se u mlýna, odkud se přes louky rozvírá zelený pohled k zalesněnému Sádku, Škarmance, Výšovce a Tyrolce. Nad Klenčím se zvedá Haltrava, jako přirozená hráz mezi živlem slovanským a germánským. Postřekov je tedy nejzápadnější z "hořejších" chodských vesnic, která je od dob Špillarova a Jiráskova pobytu nejzachovalejší chodskou vsí po stránce národopisné.

Když tu učil pan řídící Švejnar, postál Špillarovi modelem k postavě fotografa, jehož příchod tehdy zosobňoval na vsi kus moderního světa. Pan řídící měl nad čelem už pořádnou lysinu, kterou malíř nechal aspoň na obraze zarůst hustou kšticí. Do jedné ze Švejnarových slečen se zamiloval mladý malíř Josef Douba, jenž tehdy bydlil ve škole u nastávajícího tchána. Jeho syn Viktor je znamenitým fotografem ve službách plzeňské památkové péče. V devadesátých letech se usídlil na léto v Postřekově sochař Bohumil Vlček, později bydlili ve škole u pana řídícího Forejta malíři Adolf Liebscher a Ferdinand Vele, takže o umělce nebylo v této vsi opravdu nouze. Poslední z nich, Ferdinand Vele ze Slaného, se svými kresebnými studiemi velmi zasloužil o zachování obrazu starodávné chodské sence a jejího zařízení. Později se stal profesorem v Sarajevě.

Vždycky v Postřekově rádi zpívali a sběratelé lidových písní tu nalezli mnoho písniček veselých i "darebných". Když sem zavítal roku 1893 Ludvík Kuba a přivedli mu do hospody houdka s dudákem a pěknou dívčí, měl co zapisovat po celé půldne. Už před ním tu sbíral Erben, po něm Holas a Zich, nemluvě o Jindřichu Jindřichovi, který tu byl z blízkého Klenčí jako doma.

Chtěl bych jednou vidět postřekovskou mladou chasu při muzice, jak si dupne, zavýskne a potom na rozloučenou zazpívá takovou jímavou melodii, jako by ti někdo srdce pohladil:

Dobru noc, dobrá noc, hale ne každjmu, enom tý mamince, kerá mi dá ceru. Kerá mi ceru dá, dobře ji vychuvá, háby mohla říci, to bula cera má.

Na tuto postřekovskou zpěvnost (ale poněkud rustikálnéjší) vzpomíná malíř Alois Moravec, který poprvé putoval Chodskem koncem první světové války ještě jako žák akademie. Přespal tehdy ve škole u pana řídícího Švejnara a před spaním si vyšel do vsi. Na kládách u nádraží seděla chasa a vyzpěvovala písničku trochu daremnou a trochu vyčítavě drsnou:

Když sem bula pannu, chodívals za mnú, podívyj se na mně - tváře blednú. Sukně se krátí, fěrtůšek teký, hdo mně mú čest navrá- navrátí. Já tě ji nevrátím, já tě ji nevzal, já tvoje růžový tváře neznál. Voryjdi měně pryč, voryjdi z voči, nemluv mi takový divný řeči.

Text této písničky v mnohém souhlasí se slovy prácheňské písně o Tálínském rybníku. Neznám melodii postřekovské písně, ale snad nám znalci lidového zpívání rozhodnou, kde byla zpívána dřív, zda na Vodňansku nebo v Postřekově...

Je tu ještě několik typických chodských stavení, celá řada chalup nad kostelíkem upoutá zrak kreslířův, ale mne nejvíce zaujala usedlost U Bártů s brankou, vjezdem a původní starodávnou pavlačí, umístěnou pod samou střechou.

Pod Haltravou jsou rozhozeny chalupy Dílů, které mají za zády les a před očima okýnek se jim rozvírá široký výhled do kraje. Pod pavlačemi rostou třešně, jejichž úroda byla sčesána do věníčků, ale na rybízových keřích se ještě rděly rudé hrozníčky, lákající žíznivého poutníka svou kyselostí. Nežli jsem měl čas splnit toto přání, sevřel mne do své náruče les svými vůněmi, hlasy a stíny. U cesty se plazila plavuň, tajemná rostlina, zdejší tradicí nazývaná můří nohou. Ladička ticha předzpívala áčko a zvonková hra lesních potůčků se rozezněla desaterem tónů, které se smísí s ptačími zpěvánkami. Kořeny, vývraty a pařezy vydychly vlhkem a smolou. Chtě nechtě musil jsem vzpomenout na mnoho studijních kreseb Josefa Mánesa, zamilovaného do těchto lesních motivů. Zvedl jsem pod jedlemi z jehličí několik rozevřených šišek, vonících sluncem a pryskyřicí, které v zdejších končinách nazývají "šůty". Myslil jsem na jednu rozmarnou Baarovu povídku, pokřtěnou tímto názvem. Vyvolejme si aspoň její začátek.

Láterník Štěrba na Dílích musel se hodně ohánět sekerou a pilou, aby uhájil
chudé živobyti. Musily zatáhnout žena i děti, měly-li se na zimu něčím teplejším obléci. Les je všechny živil i jejich kravku od jara do zimy, živil i jejich slepice. Ale musili se přičinit všichni do úpadu...

Když les už rozdá všechnu svou letní a podzimní úrodu, jsou právě tyto "šůty" jeho posledním darem, ony a jmelí "hímelí". Domažlické žehlířky rády topily naschlými šůtami, které znamenitě rozehřály žehličku a ještě navoněly kuchyni lesní pryskyřičnou vůní. Za pytel naschlých šůt zaplatily rády i zlatku. Nedivme se, že láternice Štěrbová naložila na trakař tři pytle šůt, přidala navrch jmelí a vezla je z Dílů notný kus cesty až do Domažlic. Šůty brzy prodala mladé paní profesorové a rovněž jmelí dobře zpeněžila v lékárně, kde pan lékárník ji nabídl za jednu šůtu čtyrák. Tuto nabídku vyslechl postřekovský sedlák Krahulec, takový lakotník, že by byl hnal za krejcar blechu po strništi až do Říma bos. Okamžitě si v hlavě spočítal ohromný zisk, a sotva došel domů, přikázal ženě i dětem, aby se hned příštího dne všichni vypravili na šůty. Žena nechtěla ujídat z tohoto tenkého krajíce chudých, ale hospodář poručil a do večera jich nasbírali patnáct pytlů. Nelitoval času, spočítal ve stodole všechny šůty, a když vše sečetl a znásobil, zatočila se mu hlava z očekávaného bohatství. Už se nemohl dočkat chvíle, až s vozem zastaví před domažlickou lékárnou. Velmi se podivil, když pan lékárník si z celého vozu vybral jednu jedinou šůtu a starému chamtivci okázale podával čtyrák. K jeho ustrnutému pohledu stručně vysvětlil, že právě potřebuje jen tuto jednu jedinou, aby si ji mohl v lékárně zavěsit na režnou nit, neboť podle ní dá se s úspěchem předpovídat počasí.

Kdo četl Baarův soubor povídek Dědkové a báby, kdo zná i jeho románové dílo, neupře autorovi důvěrnou znalost života chodské vesnice a niter jejích lidí, ať se týkají bohatých selských statků nebo skromnějšího živobytí v podružských a láternických světnicích, kde i děti musily lepit "škatulky" na sirky a celá rodina vydělávala domáckým průmyslem na skrovnou skývu chleba. V přesném studiu venkova se naplňovalo poslání Baarova literárního díla. Povídka Dodlička prodává vlasy jej soucítěním a láskyplným pohledem do světa chudých "hořejších" vesnic blízce spřízňuje s jiným znalcem vesnického člověka K. V. Raisem, stejné milovaným venkovskými čtenáři. A kdo by v této souvislosti nevzpomněl i na jejich líbeznou předchůdkyni, Boženu Němcovou?...

Šel jsem sám v stínu vysokého lesa a najednou se objevila myslivna tak půvabná, že by v ní mohl bydlit myslivec z pohádky o Červené karkulce. Marně jsem dumal, zda to není táž, která před čtyřiceti lety hostila v létě jednu pražskou herečku. Ráda poseděla v Klenčí ve veselé společnosti letních hostí a její noční návraty příliš často budily z tvrdého spánku německého fořta, jejího domácího pána. Postěžoval si lámanou češtinou na toto své soužení, které vyznělo jako nežádoucí dvojsmysl: "To muší pšestat, já nemoc v noci vstávat a dělat té paní potomka." Podobným způsobem se domlouvali Klenečtí se sousedními Němci: "Heut ist schlecht počasion." Tohoto úsloví s velkou oblibou používal i Baar, který je podle potřeby česky obměňoval "Dnes máme zase fain počasion"...

Sítiny a mokré strouhy se střídaly s břízami a štíhlými, vysokými smrky, vlhký chlad stínů s voňavým slunečném pasek plných vrbovky, fialových náprstníků a červených sukní žen mezi maliním a metlicemi. Ticho přerušilo jen zacinknutí cestářovy lopaty o kamínky štěrku a šupot traktoru, který odvážel dlouhé dříví na klenčské nádražíčko.

Najednou se zlatě a zeleně vyjasnilo - a dole v lukách se mezi olšovím objevily dva mlýny.

U Šimaníků se narodil spisovatel Jan Vrba, jehož jednu pasáž z Vysokého sněhu jsem si připomněl právě na tomto místě.

Pojednou palnou mlhy a páry, táhnoucí se po celém horském pásmu Haltravy,
podivně hrát víemi barvami, takfy jsou jako ohromné balvany opálů, vynášejících
se volně me%i nebem a %emí. A tato hra měňavě barevných oblaků na temně jelenem
poradí Haltravy je cosi tak ohromného a nevypověditelněho, $e nic podobného jsem
doposud nenalezl, třeba u%jsem proíel he^ký krajíček světa...

A když posléze uprostřed této barevně nádhery vypluje z šera slunci vstříc Kleníi takové drobné městečko na stráni s červenou cibulovitou věží na bílé čtyřhranné noze -je to jako pohádka... Až se dech tají, a slzy vstupují do očí. A kdyby to
ani nebyl rodný kraj, a kdybych se ani nebyl v Klenčí narodil, cítím přílií určitě, že bych tento kout musil milovat ze všeho na světě nejvíc.

Ale tak jsem jenom rád, že měl milý Bůh ten chytrý nápad a spustil mne zrovna sem - tamhle pod ten les, do Šimaníkuc mlýna, který se v tom obrázku vyjímá nejpěkněji...

Do mlýna k Bláhovům se přivdala Baarova sestra Baruška; zemřela při porodu ve dvaceti letech, právě když její bratr studoval v kvintě domažlického gymnasia.

Jak rád se tu procházel mladistvý majstr seminářský a pozdější spisovatel při svých návratech ze vzdálených far, aby se odtud zadíval na Chapalku, na pece hrnčířů i Majerovu fabriku, ale rozhodně by se mu v zdejším Klenčí nelíbila neúměrně veliká, bednovitá stavba kasáren, jejíž nevhodné a necitlivé umístění úplně poničilo krásný obraz tohoto starého chodského městečka.

Kromě továrny bylo v Klenčí aspoň tucet hrnčířů, kteří vyráběli užitkovou a ozdobnou keramiku na hrnčířském kruhu až do konce druhé světové války. Jezdili se svými výrobky na jarmarky do blízkého i dalekého okolí mezi Čechy i Němce. V padesátých letech se výrobci keramiky soustředili v družstvu lidové tvorby Chodovia.

Poutník, který se zastaví na klenčském náměstíčku, podlehne okamžitě sugesci Baarovy probuzenecké románové trilogie. Nalezne tu barokní kostel svatého Martina s oltářním obrazem, jehož autorem je Ferdinand Vele, marně však bude hledat starou školu, kde učitelský mládenec Alois Jindřich, můj krajan z Kasejovic, připravoval zpěvačky k vánoční Rybově mši. Jedno z nejpamátnějších stavení je stará pošta, zřízená v polovině šestnáctého století, která okamžitě upoutá pohled příchozích. Rok před jejím zřízením projížděl Klenčím Bohuslav Hodějovský z Hodějova, český šlechtic a básník, v průvodu svého strýce, známého místosudího Království českého Jana z Hodějova, na studia do Ingolstadtu a do svých Faragines napsal: U Klenčí vešli jsme v černý, nescestný hvozd, plný srázů a skalovitých dubů, jejich vltve jako obrovské ruce sklání vítr na klikatou cestu, vinoucí se úskalím, horami. Potkával nás veliký, hřmotný lid přívětivého obličeje a pozdravu se zbraní v ruce pro ochranu hranic. I sličná dívčí tvář mihla se mezi nimi jako spanilá nymfa či dryadka...

Netušil jsem, že na staré poště zažiji nejpřekvapivější klenčskou chvíli. Vešel jsem do průjezdu tohoto starodávného stavení a začal si kreslit nádvorní přepřažní stáje, kde dříve postilióni vyměňovali koně. Najednou se otevřely dveře, po schodech přiběhla poněkud rezolutní paní a velmi stroze se zeptala, cože tu dělám. Představila se jako majitelka tohoto domu. Když jsem jí obšírně vysvětlil, proč a nač kazím papír, vyzvala nás, abychom se přezuli a následovali ji nahoru. Vedla nás po schodech, kde na chodbě visela poštovská trubka se střapci, potom otevřela dveře jednoho pokoje a nám se údivem zatajil dech. Empírový stylový nábytek se zaleskl svým zlacením a ze stěn se dívaly z dobových podobizen tváře pana poštmistra Šafránka a jeho paní, tak dobře známých z Baarovy trilogie. Bylo nám vysvětleno, že naše průvodkyně je jejich pravnučkou a těmi rodinnými památkami se nám chtěla pochlubit. Sám sebe jsem se tázal, zda v tomto pokoji byl i ilustrátor Adolf Kašpar, kterému by se v tomto interiéru jistě samou radostí zúžil dech.

Mnoho by mohla vyprávět stará pošta, hlavně o ruských vojácích, jimž velel generál Sultikov a jako spojenec císařovny Marie Terezie je vedl do boje proti Francouzům. Jen o měsíc později, roku 1754, jej vystřídal jiný ruský velitel, generál Stuart, potomek bývalého královského rodu skotského.

Byl to tento pokoj, kde roku 1799 nocoval slavný ruský generál Suvorov, vraceje se z italského tažení, a kde o šestnáct let později nocoval sám ruský car Alexandr? Těžko dnes říci, ale v těch dobách se udala pod tímto krovem jedna poněkud dobrodružná historie.

Za napoleonských válek nesla rakouská štafeta důležité zprávy z Bavor do Plzně a zastavila se na klenčské poště, aby tu vystřídala koně. Vzápětí se za ní přihnali francouzští jezdci, a než se kdo nadál, stáli na chodbě před kanceláří. Všechno se udalo v okamžiku. Pan poštmistr Václav Šafránek ihned vystihl situaci, vyšel důstojníkům vstříc, ukrývaje za zády francouzský nápis kanceláře, a vyvedl nezvané hosty do protějšího pokoje. Vtom vychází z kuchyně paní poštmistrová a nese plnou zástěru mouky. Sotva zahlédli důstojníci sličnou paní, ukláněli se jí dvorně po francouzsku, ona se na ně usmívala a ještě stačila manželu česky pošeptat, že depeše jsou složeny pod moukou a nese je ukrýt na půdu. Důstojníci prohledali celé stavení od sklepů až po půdu, zajali rakouskou štafetu, ale listiny jako by se propadly někam do země. Ty odnesla jedna hezká klenčská dívčí ve svém účesu - a nebyla prý to její první úloha...

Vybral jsem toto vyprávění z pěkné knížky Jana Bozděcha o Klenčí, která je výrazem lásky svého autora k tomuto milému městečku. Chtě nechtě musím myslit na ironický úsměv v tváři Múzy Kléo, když si uvědomuji, že jen na Lomikarovu přímluvu bylo Klenčí pozdviženo na městečko, jemuž císař Leopold I. uděluje roku 1680 městský znak: bránu s cimbuřím a skupinou jedlí, jako znak přírody Českého lesa. Hladký diplomat a úspěšný ekonom z trhanovského zámku dobře věděl, co mu hospodářsky vynese toto povýšení klenčských sousedů na měšťany.

Teprve o tři čtvrti století později tu stála radnice s mansardovou střechou, která měla odlišit a oddělit Klenčí od pouhých vsí. Zmizela z obrazu městečka při náletu amerických letadel v boji s ustupující německou armádou v květnu pětačtyřicátého roku, kdy na faře vzaly za své i staré matriky s důležitými zápisy o Kozinově rodu. Tím Klenčí utrpělo svou největší kulturní ztrátu. Rodopisci Václavu Sladkému, klenčskému učiteli a dražinovskému rodáku, patří jistě upřímný dík všech milovníků chodské historie za to, že včas z nich vypsal nejdůležitější data a použil jich ke svým rodopisným studiím.

Stará pošta přečkala i tuto poslední pohromu městečka, sužovaného už v dávné minulosti bavorskými nájezdy a později švédskými regimenty, vedenými Banerem a Königsmarkem, stejně jako španělskými soldáty dona Huerty. Když byla v dvacátých letech minulého století dostavěna erární silnice, na které projížděly poštovské diligence a pomalu se po ní sunuly do kopce těžké formanské vozy, prožívalo Klenčí dobu svého největšího hospodářského blahobytu. Tato důležitá dopravní tepna ztratila na významu, jakmile byla zřízena železniční trať z Plzně do Domažlic.

Čtyři roky před první světovou válkou zastavuje i na klenčském nádražíčku první vlak, jedoucí z Domažlic k Mariánským Lázním. O této události a vzruchu kolem ní se dočítáme v půvabném Baarově líčení, nazvaném prostě Skřivánek.

Starožitné stavení s mohutnými opěráky a převislou střechou zaujalo malíře Adolfa Kašpara. Prohlížíme-li v náčrtnících jeho studijní kresby k chystaným ilustracím pro Baarovu chodskou trilogii, přiznáme tomuto zarputilému straníku umělecké poctivosti její vysokou míru. Opravdu nechtěl uvařit své dílo jen z vody. Z kolika stran si tu nakreslil pohledy na městečko s typickou bání svatomartinského kostela. S pozornýma očima krok za krokem kráčí krajem a kreslí typická stavení s brankami, interiéry starých "lištovaných" sencí, starý malovaný nábytek, památné stromy a dětské hračky, ba ani na ta mejšlata není zapomenuto. Každá ta poznámka je svědectvím, které připomíná, jak se tu vciťoval do lidských tváří, jak se zalíbením zaznamenává i dětské hry...

Snad už tušil Smrtku za zády. Nechtělo se mu tenkrát odjet z Prahy na tuto ilustrátorskou pouť, ale na Chodsku záhy zdomácněl a získal tu kromě svých záznamů i hojnost starých vzácných fotografií, tak potřebných pro dobovou dokumentaci. Bylo tehdy na Chodsku teplé léto a malíř se vypravil se ženou na výlet k šumavským jezerům. Na cestě za Železnou Rudou zemřel, raněn mrtvicí. Želíme předčasné ztráty tohoto umělce, neboť jí bylo příliš záhy přerušeno závažné dílo. Z chystaných ilustrací mohla být nádherná výtvarná oslava Chodska trvalých uměleckých hodnot.

Kamkoliv pohlédneme v Klenčí, všude se setkáváme se stopami Jindřicha Šimona Baara, známého a milovaného početnou čtenářskou obcí, jež nezapomíná a každoročně se zastavuje alespoň v jeho úmrtním domě, dnes přeměněném v chodské muzeum. Rodná chalupa se štítem na náměstíčko, dnes po bombardování zcela přestavěná, připomene návštěvníkům, že se pod jejím krovem narodil před sto lety Henrych Holubuc, jak se tehdy u nich říkalo po chalupě. Chlapecká léta i studentské prázdniny zde prožíval tento bystrý synek, tak hluboko zakořeněný v půdě domova. Václav Sladký vysledoval v chodských matrikách, že Baar pocházel z českého chodského rodu Borů z Chrastavic, oproti jinému tvrzení o jeho domnělých předcích německého původu. Už také nestojí stará škola, kde pan řídící Alois Jindřich cepoval neposedného žáčka a sestra Baruška měla nepříjemnou povinnost, vyřídit doma vzkazy o bratříčkových kázeňských prohřešcích. Když odešla do klášterní školy v tehdejším Ronšperku, nastalo po ní ve stavení náhlé prázdno. Z Henrycha se zatím stal vášnivý čtenář, jemuž nestačily ani domácí kalendáře, přečetl už i všechny knížky ze školní knihovny, na radu pana faráře i učitele Ferdinanda Weniga se stal studentem domažlického gymnasia, a kde mohl, sháněl se po nějakém novém čtení. Tehdy jej nejvíc zajímala Kosmákova Kukátka. Tato čtenářská záliba spřátelila studenta se sousedem mlynářem Josefem Tauerem, kde byl pečený vařený, až paní mlynářka "panu otci" naznačila, "že bude ještě kamarádit s těmi, kteří se teprve narodí..." Pan otec Tauer byl osobností jistě zajímavou po mnoha stránkách. Odbíral Světozor, Zapovu Českomoravskou kroniku, Knihu přírody, Svět práce a na zdi jeho sence visela litografovaná Hellichova práce s podobiznami českých panovníků. Znal mnoho příběhů, které slýchal v dětství vyprávět od starých mléčů a pašeráků, přispěl svou pamětí k mnohému chodskému typu v spisovatelových pracích povídkových a románových. Vyprávěči bývali na Chodsku jadrní, jak už postřehla Božena Němcová, a mlynář znal mnohou cennou podrobnost z jejího chodského pobytu ještě od živých pamětníků, kteří ji osobně znali. Když se Baar jako bohoslovec musil s plicní chorobou uchýlit na zdravé povětří domova, sblížili se s "panem otcem" velmi důvěrně. Scházeli se v staré zájezdní hospodě U Hausnerů s malířem Jaroslavem Špillarem a rozmlouvali o kumštu a jiných líbeznostech života. Když Baarova "máma" včas zakoupila na klenčském rynku poschodový dům a syn se do něho nastěhoval už navždycky, přilnul kněžský důchodce a známý už spisovatel k osmdesátiletému starci láskou takřka synovskou. Vážil si jeho gruntovného vzdělání i praktického smyslu. Psal se rok 1889, kdy si tento čtenář zřídil ve svém mlýně elektrické osvětlení, napájené proudem z vlastního zdroje. Toto zařízení také vlastnoručně provedl.

Není snad jednoho zájezdu, aby se z autobusu nevyrojil zástup lidí, spěchající k Baarovu muzeu. Spisovatel odkázal tento dům s knihovnou i sbírkami rodné obci, aby sloužil jejím kulturním účelům. Přátelé nám ho vyvolávají ze svých vzpomínek na malou zahrádku před domem jako pěstitele růží a poučeného včelaře, jenž je podarovával medem jako nejúčinnějším prostředkem proti nespavosti a psal jim ve verších pozdravy plné vtipu a úsměvů. A nebylo málo těch, kteří nalezli u něho v Klenčí pohostinný stůl a lože. Nebudeme vzpomínat na události, které mu v rodišti ztrpčily poslední rok života, jsou známy, ale stálá obliba jeho díla zpřítomňuje všechno kladné, co do něho naschránil z životní zkušenosti, vřelého srdce a mravenčí práce pro naši čtenářskou radost.

Chodskou minulost nedávnou a obrozenskou Baar znal do nejmenších nitek: sbíral všude materiál, studoval selské poměry a povahy, jako jeho literární sklony směřovaly k realitě, k jejímu zachycení a vystižení. Chodské zvyky a obyčeje, chodské vlastnosti a život rodinný, chodský dialekt a životní nábory i konečně domácí příroda - to vše se obrábí v Baarových románech. Vnitřní lidská dramata, černé propasti duševní, dravé vášně lidského srdce Baara najímaly méně: moudrý, vyrovnaný a ke kladným hodnotám sjvota směřující kně^je naznačoval, nevyhýbal se jim, ale nevyhledával jtch a nečinil jich prudinou svých románů: odtud dějová prostota i hd jeho románů, odtud však i jejich lidská vroucnost a íývotni opravdovost.

Tato zkratka vyjádřená v nekrologu profesorem Miloslavem Hýskem vyjadřuje nejvýstižněji Baarův literární význam i jeho lidskou tvář. Snad všichni nosíme v srdci jedno místečko, do něhož se nám soustředil nejmilostnější půvab domoviny a v němž vždycky nalézáme samy sebe. Pro Baara to byly Výhledy. Nebylo jedné návštěvy, aby ji nevedl do kopce na nejkrásnější z chodských vyhlídek, i když mu už nemocné srdíčko vypovídalo službu. Každá roční doba přiodívá tento kraj jinými barvami a hlasy, dojímá jiným výdechem a kouzly jako milovaná dívka smysly milencovy. Když podzim obnaží zemi, promlouvá krajina k našemu duchu a svou zamlklou zamyšleností i k naší duši. Na jaře vchází svými hlasy a vůněmi do našich rozjitřených smyslů. Doputoval jsem na Výhledy, když kvetly třešňové aleje až k hranečníkům, břízy se odívaly první jemňounkou zelení, u jejich pat zlátly petrklíče a na vlhkých oupadech se leskly blatouchy. Od Capartic jsem obhlížel čerchovské lesy, pozastřené zvláštní průzračnou modří, z níž zadýchla přejemná, lehounká zeleň rašících buků s takovou něhou a jímavostí, že jsem zůstal stát v údivu. Je to opravdu krásný kus lesa u Černé řeky a Nemanic, kde končí slovanský svět a začíná cizina. Vrátil jsem se zpátky na Výhledy k bronzovému Baarovu pomníku, vymodelovanému Ladislavem Šalounem a stojícímu na témže místě, odkud vlastenecký biskup Jan Valerian Jirsík požehnal kraji a celé české zemi.

Dodnes se v jeho blízkosti bělá myslivna se šindelovou střechou, odkud vycházíval do Klenčí fořt Tudleno, čtenářům důvěrně známý z čtení o paní komisarce. Zdejšími lesními stezkami utíkali mladí chasníci před rekrutýrkou a jinými, ještě tajnějšími přechody prchali pašeři před císařskými grencjégry, jejichž zkušený zrak okamžitě postřehl na sněhu čerstvou stopu nebo šlépěj na polehlé trávě. Docela blizoučko se nalézá kaplička svatého Vojtěcha, spjatá s jednou chvílí Baarova života. Jedna romantická myslivecká dcerka si usmyslila, že musí mít oddavky právě v této osamocené svatyni. Obrátila se jistě s neobvyklou žádostí na spisovatele-kněze, a ten ve své lidské dobrotě neodmítl splnit její podivné přání. Vyprávíval s úsměvem, jak se za tuhé zimy dostali vysokým sněhem až do kapličky a jak této mladé dvojici kromě duchovního, ministrantů a svědků asistovali při svatebním obřadu i zajíci.

Bronzovou spisovatelovu postavu ukryli rodáci před německou nenávistí v domažlickém muzeu, ale žulový podstavec byl hned po obsazení Chodska zcela rozmetán okupanty a znova postaven teprve po osvobození v roce sedmačtyřicátém.

Od Výhledů se svažuje kraj ke Klenčí a Chodovu. Za trhanovským zámkem se vypíná Hamr a ještě výš Hrádek s kamennou postavou Kozinovou, vpravo za ním vidíme Šnajberk a lesy kolem Babylónských rybníků, vlevo Dražinovskou horu s Dražinovem a Luženicemi, které byly známé po celém Chodsku svým houdkem Jozífkem Mýdlákem. Jako dračí hřbet se vyplazil z údolí zalesněný Dmout a za ním v zelenavém údolí se rozsadily domažlické věže, komíny a střechy. Překrásná končina, která ti nevymizí ze srdce do nejdelší smrti...

Tento roduvěrný Chod měl jistě dost možností spatřit ve světě mnohou výmluvnějši krásu. Dostal se až "do Amstrdámu" a poslal odtamtud mamince pohlednici. Máma nad tím pozdravem celá zrozpačitěla a pořád si nedovedla vysvětlit, zda její hodný hoch si z ní nedělá dobrý den. Abychom rozuměli, co znamená na Chodsku "jít do Amstrdámu" - tolik jako někam ke všem čertům nebo do Tramtárie...

Ať je ve světě jakýkoliv svod krásy, Výhledy jsou jedny jediné.

Rozlučme se s nimi vzpomínáním na ušlechtilého člověka i autora Paní komisarky a oklikou zaměřme za Soutky, kde je místo posledního odpočinku všech osadníků z klenčské kolatury. Jen zašumění bříz a zašelestění ovsů, jen skřivánčí trylek a koroptví začiřikání vyruší z poklidu spánek nebožtíků na tomto svatém poli, nad jehož zídku vztyčily zelenou vlajku naděje tři vysoké modříny; ale túje, tyto cypřiše severu, mne vždycky zamrazí svým temnotným plamenem melancholie.

V rohu u zídky na nejvyšším hřbitovním svahu stojí železný tepaný kříž krásné kovářské práce a poutník si na něm může přečíst místo nápisu jen tyto smířlivé verše:

Čtenáři též tvá cesta k hrobu běží, tož se netaž, kdo tu leží, které bylo naše jméno, jaká práce - žití věno. i své kvítí i své hloží odnesli jsme na soud Boží, pokoj máme v tomto hrobě, Bůh ho jednou dej i tobě. Pane, smiluj se nad námi!

Sám pro sebe věřím ústní tradici, která dochovala zprávu, že autorem tohoto zbožného epitafu je archivář František Teplý, jeden z nejdůvěrnějších přátel Baarových. Baar mu prý ještě zaživa napsal oplátkou jiný náhrobní nápis, který si můžeme přečíst na malenickém hřbitůvku. Oba psávali hlavně zamlada příležitostné verše a jejich vzájemnou spolupráci můžeme sledovat v některých kapitolách o Janu Cimburovi i v společné monografii Klenčí, městečko na Chodsku. Na stránkách Baarova památníku nám pan archivář mnohé z tohoto vztahu naznačil v přátelském vzpomínání, výstižně nazvaném Jak jsme se sbratřili s J. S. Baarem. Výraz "sbratřili" má v tomto případě hlubší význam i závažnost.

Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova" a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.