Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
9, 18, 56
Došli jsme za poslední chalupu ve vsi a zastavili se u mlýna, odkud se přes louky rozvírá zelený pohled k zalesněnému Sádku, Škarmance, Výšovce a Tyrolce. Nad Klenčím se zvedá Haltrava, jako přirozená hráz mezi živlem slovanským a germánským. Postřekov je tedy nejzápadnější z "hořejších" chodských vesnic, která je od dob Špillarova a Jiráskova pobytu nejzachovalejší chodskou vsí po stránce národopisné.
...
Pod Haltravou jsou rozhozeny chalupy Dílů, které mají za zády les
a před očima okýnek se jim rozvírá široký výhled do kraje. Pod pavlačemi rostou třešně, jejichž úroda byla sčesána do věníčků, ale na rybízových keřích se ještě rděly rudé hrozníčky, lákající žíznivého poutníka svou kyselostí. Nežli jsem měl čas splnit toto přání, sevřel mne do své náruče les svými vůněmi, hlasy a stíny. U cesty se plazila plavuň, tajemná rostlina, zdejší tradicí nazývaná můří nohou. Ladička ticha předzpívala áčko a zvonková hra lesních potůčků se rozezněla desaterem tónů, které se smísí s ptačími zpěvánkami. Kořeny, vývraty a pařezy vydychly vlhkem a smolou. Chtě nechtě musil jsem vzpomenout na mnoho studijních kreseb Josefa Mánesa, zamilovaného do těchto lesních motivů. Zvedl jsem pod
jedlemi z jehličí několik rozevřených šišek, vonících sluncem a pryskyřicí, které v zdejších končinách nazývají "šůty". Myslil jsem na jednu rozmarnou Baarovu povídku, pokřtěnou tímto názvem. Vyvolejme si aspoň její začátek.
...
Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova"
a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.
Haltrava
