Domažlice

Domažlice na Wikipedii

Související

kostel sv. Jakuba v Domažlicích

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

Sláva Sušice :: odstavec (7)
S Klatovskými a Domažlickými táhli i Sušičtí na slavná náboženská shromáždění, účastnili se prvních husitských bitev a jejich obec polní statečně bojovala na všech bojištích tehdejších Čech. V táborském svazku měst vytrvali od jeho začátku až do osudné bitvy lipanské. Sršaté, bradaté kazatele táborské vystřídali mírnější kněží kališničtí, a měšťané vytáhli z bran jen proti škůdcům zemského míru; obléhali se sousedy v Horažďovicích Racka Kocovského z Kocova a v Janovicích Petra Sudu z Reneč, kteří škodili loupežemi a násilím v celém dalekém kraji.
Sluneční poutník :: odstavce 16, 37
A znovu se ti mihne rychlá chůze štíhlého malíře s ostrými rysy v obličeji: výbojná muška pod rtem a tesknota v zraku - toť zase on, Josef Mánes. Přišel pěšky z domažlického nádraží, kam přijel v uhelném voze od Plzně, když už po západní dráze nejezdily osobní vlaky. Ujel tenkrát v šestašedesátém roce z Prahy před Prušáky a z Domažlic zamířil k sídlu svého příznivce Kristiána Kotze z Dobrše, snad přibližně týmž směrem, kudy vede dnes železniční trať k Mariánským Lázním. V tehdejším Ronšperku (nynějších Poběžovicích) vzbudil jeho zjev takový rozruch, že ho opatrní sousedé pod vlivem válečné psychózy pokládali za pruského špióna a přes marné protesty obviněného jej uvěznili v obecní šatlavě. Jen osobnímu zásahu barona Kristiána mohl poděkovat, že se ocitl v známém prostředí svých hostitelů z Újezda svatého Kříže.
...
Tři hodiny pěší chůze je odtud do Domažlic a ještě blíž do historických chodských vsí. Byl to zvláštní úradek osudu, že nebylo dopřáno právě tomuto malíři dostat se v důvěrnější styk s nejzápadnějším slovanským světem. Jak by byl asi vyjádřil temnookou a černovlasou krásu postřekovských děvčat?...
Od Postřekova do Klenčí :: odstavce 20, 29, 39-40, 43, 48-49
Když les už rozdá všechnu svou letní a podzimní úrodu, jsou právě tyto "šůty" jeho posledním darem, ony a jmelí "hímelí". Domažlické žehlířky rády topily naschlými šůtami, které znamenitě rozehřály žehličku a ještě navoněly kuchyni lesní pryskyřičnou vůní. Za pytel naschlých šůt zaplatily rády i zlatku. Nedivme se, že láternice Štěrbová naložila na trakař tři pytle šůt, přidala navrch jmelí a vezla je z Dílů notný kus cesty až do Domažlic. Šůty brzy prodala mladé paní profesorové a rovněž jmelí dobře zpeněžila v lékárně, kde pan lékárník ji nabídl za jednu šůtu čtyrák. Tuto nabídku vyslechl postřekovský sedlák Krahulec, takový lakotník, že by byl hnal za krejcar blechu po strništi až do Říma bos. Okamžitě si v hlavě spočítal ohromný zisk, a sotva došel domů, přikázal ženě i dětem, aby se hned příštího dne všichni vypravili na šůty. Žena nechtěla ujídat z tohoto tenkého krajíce chudých, ale hospodář poručil a do večera jich nasbírali patnáct pytlů. Nelitoval času, spočítal ve stodole všechny šůty, a když vše sečetl a znásobil, zatočila se mu hlava z očekávaného bohatství. Už se nemohl dočkat chvíle, až s vozem zastaví před domažlickou lékárnou. Velmi se podivil, když pan lékárník si z celého vozu vybral jednu jedinou šůtu a starému chamtivci okázale podával čtyrák. K jeho ustrnutému pohledu stručně vysvětlil, že právě potřebuje jen tuto jednu jedinou, aby si ji mohl v lékárně zavěsit na režnou nit, neboť podle ní dá se s úspěchem předpovídat počasí.
...
Do mlýna k Bláhovům se přivdala Baarova sestra Baruška; zemřela při porodu ve dvaceti letech, právě když její bratr studoval v kvintě domažlického gymnasia.
...
Stará pošta přečkala i tuto poslední pohromu městečka, sužovaného už v dávné minulosti bavorskými nájezdy a později švédskými regimenty, vedenými Banerem a Königsmarkem, stejně jako španělskými soldáty dona Huerty. Když byla v dvacátých letech minulého století dostavěna erární silnice, na které projížděly poštovské diligence a pomalu se po ní sunuly do kopce těžké formanské vozy, prožívalo Klenčí dobu svého největšího hospodářského blahobytu. Tato důležitá dopravní tepna ztratila na významu, jakmile byla zřízena železniční trať z Plzně do Domažlic.
Čtyři roky před první světovou válkou zastavuje i na klenčském nádražíčku první vlak, jedoucí z Domažlic k Mariánským Lázním. O této události a vzruchu kolem ní se dočítáme v půvabném Baarově líčení, nazvaném prostě Skřivánek.
...
Kamkoliv pohlédneme v Klenčí, všude se setkáváme se stopami Jindřicha Šimona Baara, známého a milovaného početnou čtenářskou obcí, jež nezapomíná a každoročně se zastavuje alespoň v jeho úmrtním domě, dnes přeměněném v chodské muzeum. Rodná chalupa se štítem na náměstíčko, dnes po bombardování zcela přestavěná, připomene návštěvníkům, že se pod jejím krovem narodil před sto lety Henrych Holubuc, jak se tehdy u nich říkalo po chalupě. Chlapecká léta i studentské prázdniny zde prožíval tento bystrý synek, tak hluboko zakořeněný v půdě domova. Václav Sladký vysledoval v chodských matrikách, že Baar pocházel z českého chodského rodu Borů z Chrastavic, oproti jinému tvrzení o jeho domnělých předcích německého původu. Už také nestojí stará škola, kde pan řídící Alois Jindřich cepoval neposedného žáčka a sestra Baruška měla nepříjemnou povinnost, vyřídit doma vzkazy o bratříčkových kázeňských prohřešcích. Když odešla do klášterní školy v tehdejším Ronšperku, nastalo po ní ve stavení náhlé prázdno. Z Henrycha se zatím stal vášnivý čtenář, jemuž nestačily ani domácí kalendáře, přečetl už i všechny knížky ze školní knihovny, na radu pana faráře i učitele Ferdinanda Weniga se stal studentem domažlického gymnasia, a kde mohl, sháněl se po nějakém novém čtení. Tehdy jej nejvíc zajímala Kosmákova Kukátka. Tato čtenářská záliba spřátelila studenta se sousedem mlynářem Josefem Tauerem, kde byl pečený vařený, až paní mlynářka "panu otci" naznačila, "že bude ještě kamarádit s těmi, kteří se teprve narodí..." Pan otec Tauer byl osobností jistě zajímavou po mnoha stránkách. Odbíral Světozor, Zapovu Českomoravskou kroniku, Knihu přírody, Svět práce a na zdi jeho sence visela litografovaná Hellichova práce s podobiznami českých panovníků. Znal mnoho příběhů, které slýchal v dětství vyprávět od starých mléčů a pašeráků, přispěl svou pamětí k mnohému chodskému typu v spisovatelových pracích povídkových a románových. Vyprávěči bývali na Chodsku jadrní, jak už postřehla Božena Němcová, a mlynář znal mnohou cennou podrobnost z jejího chodského pobytu ještě od živých pamětníků, kteří ji osobně znali. Když se Baar jako bohoslovec musil s plicní chorobou uchýlit na zdravé povětří domova, sblížili se s "panem otcem" velmi důvěrně. Scházeli se v staré zájezdní hospodě U Hausnerů s malířem Jaroslavem Špillarem a rozmlouvali o kumštu a jiných líbeznostech života. Když Baarova "máma" včas zakoupila na klenčském rynku poschodový dům a syn se do něho nastěhoval už navždycky, přilnul kněžský důchodce a známý už spisovatel k osmdesátiletému starci láskou takřka synovskou. Vážil si jeho gruntovného vzdělání i praktického smyslu. Psal se rok 1889, kdy si tento čtenář zřídil ve svém mlýně elektrické osvětlení, napájené proudem z vlastního zdroje. Toto zařízení také vlastnoručně provedl.
...
Bronzovou spisovatelovu postavu ukryli rodáci před německou nenávistí v domažlickém muzeu, ale žulový podstavec byl hned po obsazení Chodska zcela rozmetán okupanty a znova postaven teprve po osvobození v roce sedmačtyřicátém.
Od Výhledů se svažuje kraj ke Klenčí a Chodovu. Za trhanovským zámkem se vypíná Hamr a ještě výš Hrádek s kamennou postavou Kozinovou, vpravo za ním vidíme Šnajberk a lesy kolem Babylónských rybníků, vlevo Dražinovskou horu s Dražinovem a Luženicemi, které byly známé po celém Chodsku svým houdkem Jozífkem Mýdlákem. Jako dračí hřbet se vyplazil z údolí zalesněný Dmout a za ním v zelenavém údolí se rozsadily domažlické věže, komíny a střechy. Překrásná končina, která ti nevymizí ze srdce do nejdelší smrti...
Pěšinkami mrtvých :: odstavce 32, 38, 43
V údolíčku mezi chalupami pospíchá říčka Čerchovka, zrcadlíc ploty, olše i dřevěné štíty nizoučkých dřevorubeckých chalup. Poschodová vilka s balkónem, verandou a širokým oknem ateliéru srostla se svým vesnickým okolím, jako by k němu patřila odjakživa. Toto malířské tusculum si dal vystavět roku 1902 malíř Jaroslav Špillar, kterému zdejší dřevorubecká obec učarovala při jednom zastaveni na zpáteční cestě z čerchovského výletu natolik, že si v ní okamžitě zjednal byt u dřevaře Edra, jenž si právě postavil novou chalupu. Majitel obstaral převoz dřevěného ateliéru z Postřekova a malíř tu byl záhy jako doma. Nastěhoval se do Pece přesně v prvním roce našeho století. Když k dvěma umělcovým synkům přibyla dcerka Vlasta, zdál se mu dosavadní byt už těsný a pomýšlel na stavbu vlastního domu. Od lesního Špadrny, který byl švagrem spisovatele Jana Františka Hrušky, koupil starou kobylu Markýtu a začal svážet z čerchovských lesů potřebné dříví na stavbu vily. V Domažlicích obstaral cihly a tašky - a než se rok s rokem sešel, nastěhovala se pod vlastní střechu celá rodina. Nový domov se nestal nadlouho eldorádem umělecké práce Špillarovy. Neuplynula ani tři léta, kdy na paletu padl těžký stín a chorého umělce musili zavést do smutného ústavu, kde dveře k světnicím pacientů nemají kliky a jsou zamykány na klíč.
...
Když Otakar Zich vyučoval na domažlickém gymnasiu a sbíral při muzikách v kraji neznámé lidové písně, býval Jaroslav Špillar jeho častým průvodcem. Ach bože, s kolika dudáky jsme se už setkali v jeho rozsáhlém malířském díle. I poslední, žel nedokončený obraz představuje dudáka, který doprovázen dětskou drobotinou opouští ves.
...
Byl na Peci u Špillarů dvakrát. Poprvé navštívil s "maminkou" přítelovu domácnost v červnových dnech roku 1912. Zastavil se v Domažlicích u Jaroslava Vrchlického, ale nemocný básník jen pokynem hlavy naznačil, že poznává "Mistra Mikoláše". V Peci se dlouho nezdrželi. Napsal dceři Maryně lístek, v němž si posteskl na deštivé počasí, a oznámil brzký příjezd. Tehdy Karel Špillar namaloval Mistra Mikoláše v červené čepičce - a to je vlastně poslední známá kreslená Alšova podobizna. O rok později se vypravili do Pece v témže měsíci, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr milosrdnější. Povětrnostní nepřejícnost se opakovala do slova a do písmene.
Dražinovská hora :: odstavce 2, 7-8, 10, 16, 18-19
Vítr pohupoval dlouhými vousy ječmenů, rozlehlý lán řepy vzbuzoval svou sytou zelení pocit zdraví a hojnosti, všude v příkopech voněly bílé okolíky rozkvetlé plané mrkve, zatímco rozevřená náruč kraje hýčkala ve svých loktech pahorky a lučiny, obilná pole i zalesněné hřbety kopců, vše v rovnovážné jednotě, jak ji umí zformovat jen sama matka Příroda. Široká silnice mě vedla po ránu z Domažlic k Dražinovu. Na jednom místě se mi propadly celé Domažlice někam do mlhy a jen vysoká věž se tu tyčila jako boží prst. Vpravo od ní vystoupil kopec s lipovou alejí, u níž se zabělala baldovská kaplička, vlevo ležely Petrovice, které bych poznal okamžitě podle vysokého stožáru vlašského tqpolu, a přelíbezná chalupa u Tesařů tu shlížela svými okénky a pavláčkou již v době návštěv Boženy Němcové jako ilustrace z některé její pohádky. Jihozápadní obzor uzavíral Čerchov, milovaná Fudžijama tohoto starého kraje.
...
Dvě pamětní desky připomínají dražinovského rychtáře Kryštofa Hrubého, neohroženého obhájce chodských práv a Kozinova druha, který byl vlastně duší selského povstání na Chodsku v sedmnáctém století. První, s reliéfem rychtářovy podoby od sochaře Vladimíra Bretschneidera, smíchovského rodáka, který jeden čas bydlil u rodičů v rejkovickém zámečku, je zasazena na jeho rodném stavení dole ve vsi. Druhou zasadili do štítu usedlosti u Kryslů, kde hospodařil od roku 1679 celkem čtrnáct let až do svého uvěznění. Původní dvůr stával poněkud níže nynějšího stavení a pamětní deska informuje návštěvníka, že se tu sešli Chodové poprvé roku 1692 se svým advokátem Matějem Justem z Domažlic. Zatímco Krysl meškal v Praze, prohledával Lamingerův hejtman Koš a purkrabí Zicha s mušketýry jeho rychtu a zmocnili se osmi dopisů týkajících se sporu. Dražinovští se však seběhli a spolu s Újezdskými zbili nenáviděné tyrany. To byla zjevná vzpoura. A proti Chodům během čtrnácti dnů bylo posláno vojsko. Vojskem, krví a násilím bylo potlačeno lidové hnutí za svobodu a 72 Chodů uvězněno. Statečný Krysl zemřel v pražském vězení ještě před popravou Kozinovou.
Druhá vzpomínka je veselejší. Dražinovská chasa uspořádala z Baarova podnětu a k jeho potěše chodské dožínky se vším národopisným bohatstvím a typickou krajovou obřadností. Bylo to těsně před jeho skonem a zároveň jedno z posledních potěšení spisovatelových. Jistě je pamatuje nádherně vzrostlý ořech na dvoře u Pelnářů, zatímco protější statek u Holubů připomene jiné jméno z literatury, přímo spjaté s jedním zdejším hospodářem. Kdo z čtenářů Dražinovské hory by neznal rozmarnou psí povídku Kamarád Flok?. Tohoto nijak pohledného psa koupil sedlák Sladký od jakéhosi hajného z německé strany jen tak podle schválené nabídky nejprve s pocitem oklamání a později... Přečtěte si ji, je opravdu krásná! S kantorem Hanouškem, spisovatelovým kamarádem z oněch let, sešel jsem se náhodně na domažlickém náměstí právě před svým výletem na zasněženou Dražinovskou horu. Vzpomněl na mrtvého spisovatele s pravou mysliveckou bodrostí. Před lety při nějaké lovecké příležitosti řekl mu Jan Vrba za hospodským stolem: "Kantore, až umřeš, pozvu všechny zajíce a budu mluvit." "A vidíte," dodal kantor, „Vrba už je tam a mně je třiaosmdesát let."
...
Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství, kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou. Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny, rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih. Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.
...
Zdá se mi, že zvěře spíš přibylo. Po silnici z Domažlic do Klenčí jezdí zájezdové autobusy od jara do zimy, ale zde, na „srdci přírody", je ticho a voňavě, až ti zatrne srdce.
...
Zastavil jsem se nejdříve u studánky, ke které putovala z Domažlic Božena Němcová, aby jejím hojivým pramenem vyléčila své bolestivé neduhy. Její chodský oslavitel Jindřich Šimon Baar napsal v mladých letech nejprve báseň V stínu lesa kaple nízká... a v zralém věku své nejdůsažnější dílo románové Paní komisarka. Lidový malíř namaloval pro kapličku obraz Mariin, snad na objednávku, čemuž by naznačoval vótivní nápis obrazu „Na den Nejsvětější Trojice 1897 zde byla zázračně uzdravena Barbora Hrbáčková z Kanic. 5 let trpěla nevyléčitelnou oční chorobou." Kolem nové, honosné kaple šumí koruny sosen a do jejich drsnaté kůry se zatínají drápky skotačivých veverek. Mihnou se ve větvích jako jantarové blesky a vzápětí splynou s pryskyřičnou vůní, hmyzím bzučením a blankytem nebes. První neděli po 24. květnu zde bývá pořádána pouť a slunečné prostranství před kaplí se rozzáří veselou červení flámišek i bělí nažehlených mužských košil. Obrazy křížové cesty namaloval domažlický malíř Václav Wimmer, ale děj ukřižování byl svěřen autoru historického plátna chodského muzea v Domažlicích—Janu Šebkovi, který kompozici i barevné ladění přizpůsobil ostatním obrazům. Ty jsou zavěšeny přímo na kmeny a chráněny proti nepřízni povětrnosti dřevěnými deskami, připevněnými k rámům obrtlíky, tak očividně připomínajícími chodskou selskou praktičnost. Já jsem tu chodil ve všedním červencovém dni za šedavého podmraku, který soustředoval nitro k meditaci a mysl ke vzpomínkám. Myslil jsem především na autora Dražinovské hory, která je knihou básnickou, i když není psána ve verších.
Z rozsáhlého literárního díla Jana Vrby, klenčského rodáka, okouzlují dodnes jeho knihy o přírodě. Druží se v nich důvěrná znalost flóry i fauny domova s básnickým citem a viděním, stejně jako slovesná pečlivost a odstínění. Těmito dary, nezbytnými pro básníka, ho obdařily sudičky vršitě. Jiná otázka by byla, zda s nimi vždycky hospodařil odpovědně. Nebudeme jej soudit podle některých nezdarů, ale přijměme vděčně odkaz hřivny, kterou podle biblického podobenství rozhojnil vskutku bohatě. Zběhlý gymnasista, nadaný citlivou vnímavostí, utíká z domova do přírody jako bytost uražená novým otcovým sňatkem po matčině smrti a v lesích nalézá tišivý lék pro svoje rány. Toulá se z myslivny do myslivny, až zakotví na lesnickém učilišti v Jemnici na Moravě, kde se ho otecky ujímá profesor, přítel rodiny, a převádí ho přes mnohá životní úskalí až pod střechu první existenční jistoty. Ze žáka se stal učitel na téže škole, kde dříve studoval, ale po odchodu milovaného profesora, pozdějšího ředitele, znelíbilo se mu učitelské povolání, vrátil se do Domažlic, oženil se s místní rodačkou a věnoval se zcela literatuře.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 4-5, 10-13, 16, 18, 24, 27, 31, 33, 35-36, 95, 103
Marie Majerová, dědička a pokračovatelka Boženy Němcové, nám v své knize Má vlast vyvolává totéž citové ovzduší, které nás ovane i z lunet Stráže na pomezí a Domažlice, té jedinečné básně o Vlasti na stěnách foyeru Národního divadla, kterou mladistvý Mikoláš Aleš tak nezapomenutelně a básnicky vznosně oslavil naši domovinu.
Tento zbrojný mýtus země prociťoval zde i jeden z našich současných umělců, grafik Jaroslav Vodrážka, jenž zkomponoval celý chodský cyklus uhlokreseb, velmi sugestivních v nápovědi drsné přírody i ošlehaných tváří starých strážců hranic. Mezi erbovní místa České země zařadil Domažlice i Julius Mařák v svém cyklu krajinářském, který můžeme spatřit v předsíni královské lóže Národního divadla.
...
Také nejslavnější husitská bitva, v níž Prokop Holý porazil křižáky pod domažlickými hradbami, je provždy spjata s tímto nejzápadnějším slovanským městem. Na východním okraji města, pod vrchem Škarmanem, kam dřívější dějepisci umísťovali starodávnou Tuhošť, upoutá poutníkův zrak mohutné Šedé zdivo kostela U svatých. Tato gotická stavba z nelícného kamene byla od počátku duchovním střediskem celé chodské farnosti. Tady byl pokřtěn Jan Sladký, nazývaný Kozina, než bylo jeho rodné Houvězdo připojeno ke klenčské kolatuře. Úzká severní okna této svatyně připomínají gotiku třináctého století, jíž patřil i kostel svatého Jakuba, postavený zcela blizoučko a zrušený josefínským patentem v století osmnáctém. Žulová renesanční kazatelna z roku 1562 byla ze zrušené svatyně přemístěna na hřbitov k Svatému Janu a při opravě kostela byla přenesena na dnešní místo. Náhrobní kameny ze šestnáctého století, umístěné v interiéru kostela, nám připomínají barvitý obraz života našich měst za tehdejší doby, jak vstoupil do našeho vnitřního světa z historických povídek Zikmunda Wintra. K těmto zdem a tomuto času by patřilo vzpomínání na jednoho učeného D omažličana, slovutného biskupa českých bratří Jana Roha, který byl od svých souvěrců poslán s důležitým poselstvím - k Martinu Lutherovi. Ten přijal sympaticky duchovního z Čech a dokonce mu napsal předmluvu k jeho Vydání počtu víry, tehdy přeloženému do němčiny léta Páně 1533. Rohový zásluhy o bratrský kancionál uznávají všichni dějepisci českého duchovního zpěvu. Jan Blahoslav napsal o něm slova plná uznání: Muz čadský, váfyiý a soudný, vynikaje jako orel nad Augustu a ostatní bratrské biskupy, nemév času svého, ačkoliv po domažlická zadrhovaJ, v jazyku českém a dokonalé jeho známosti sobi rovného, takfy cokoliv on sepsal sám neb od jiných sebrané spisy korigoval, ty všechny mohou čteny býti a z nich, Aido chce býti dobrý Čech, mufy slova afrases bezpečné uzfti.
Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr. Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...
Temné túje a zkroucené větve smutečních jasanů vladaří na tomto svatém poli, jehož terén je podivně zkrabacen jako zprohýbaný plech. Když bílé hrozníčky akátových květů přikryjí kostrbaté větvoví a prudkou vůní vydychnou na prahu léta, zamodrají se pod nimi ostrůvky zběhovců a z dlouhých trav se dětsky zahledí pomněnky, roztroušené mezi bílými jahodovými květy. Zazpívala mi tu pěnice a ovála mne vůně trouchniviny i střelného prachu. Nevím, proč jsem byl stále přitahován k železně mříži fastrovské hrobky, maje stále před očima jednu postavu, oděnou v nějakém bizarním staroslovanském kroji se sametovou čapkou s orlím pérem na hlavě, jak ji znal před sto lety celý národ z jedné litografie. Petr Fastr už v německé domažlické škole projevil své české uvědomění tak ostentativně, že mu bylo k posměchu spolužáků přikázáno nosit potupné signum s namalovanou oslí hlavou. Po učednických letech ve Spálené ulici se vypravil jako mlynářský tovaryš na vandr do ciziny a po návratu se usadil v mlýně u Karlova Týna, kde si založil rodinu. Už byl otcem osmi dětí, když se přestěhoval do Prahy a pronajal si kavárnu v "Královských lázních", kterou učinil vyhledávaným střediskem vlasteneckých Pražanů. Potom se stal zámožným nájemcem zájezdního hostince U zlaté husy na Václavském náměstí, velmi oblíbeného zejména u venkovských návštěvníků Prahy. Tento vážený hostinský byl záhy známou politickou osobností, která si získala všeobecnou důvěru a zasáhla velmi podstatně do národního života své doby. On to byl, kdo uspořádal známou schůzi ve Svatováclavských lázních, a jeho vystoupení na ní rozneslo pověst o Fastrově neohroženosti široko mimo Prahu. Až z dalekých končin přicházeli venkované za Petrem Fastrem, přednášeli mu své spory a stížnosti, které rozsuzoval jako kdysi kníže Krok. Snad od té doby roznesla fáma okřídlené epiteton o tomto muži jako o nekorunovaném českém králi. Jeho povaze jistě vyhovovalo řečnění na mnohých venkovských schůzích v dnech svatodušních bouří, kterých se zúčastnil i jako bojovník na barikádách, a v ocenění jeho nepopiratelných zásluh o národní věc mu byla přiřčena "národní odměna". Na něm obzvláště se osvědčila stará lidová moudrost, že světská sláva je polní tráva. Zemřel téměř zapomenut v svém břevnovském bytě na konci šedesátých let minulého století, než ho znovu objevili historikové a romanopisci.
V Domažlicích se dlouho vyprávělo o době jeho slávy v revolučním roce, do jehož dějů zasáhli i jiní rodáci.
...
Augustiniánský klášter, který byl založen roku 1287 králem Václavem II. a jeho chotí Jitkou, byl vyvrácen za husitských bouří, a teprve po bělohorské katastrofě a dobytí města donem Huertou znovu obsazen kněžími původního řádu. Návštěvníky upoutávaly tři nástropní fresky od plzeňského malíře Julia Luxa, zasazené do štukových kartuší v bývalém refektáři. Staré pěšinky a lavičky v klášterní zahradě mohly by vyprávět o návštěvách překrásné paní, která vycházela s houfečkem dětí z domu U Pozamentýrů, aby si v tišině pod stromy přečtla Včelu, redigovanou Karlem Havlíčkem, velmi váženým v Praze i na venkově. V Domažlicích se některým úředním lidem opravdu nelíbilo nezvyklé počínání jemné paní komisarové, stýkající se tu spíš se studenty a řemeslníky než s městskou honorací, jež se dívala spatra na všechny, kdo neměli vlastní dům, bohatou živnost a v přítruhlíku těžký měšec s penězi. Jaképak akademie a vlastenčení pro měšťanské dcerky, jež se mají držet kuchyně a chrámu, a bohabojně čekat na ženicha, kterého jim rodiče už dávno smluvili? Ať se paní komisarka stará o vlastní špinavé děti a roztrhané podsazení... tak nějak napsali panu Havlíčkovi a pod jejími okny provedli výtržnost, která ji měla zasáhnout na nejcitlivějším místě. Však pan Havlíček nedal na svou odpověd dlouho čekat a opravdu rytířsky se zastal Boženy Němcové, jejíž buditelská činnost tolik popudila opatrné sousedy...
...
Nevíme, stalo-li se to právě při jeho benefici, když hrál v Štěpánkově vlastenecké činohře Břetislav aneb vítězství u Domažlic, kdy vyvrcholil jeho zimniční záchvat. Cožpak má kočující herec čas na stonání? Zmítán horečkou, vystoupil na jeviště, ale nedohrál svou roli. Co se s ním dělo, nevěděl dobře sám, až se probudil v láskyplné náruči své kolegyně, herečky Lény Forchheimové, která se o něho starala s mateřskou péčí a jen jí měl co děkovat, že se dostal živ z objetí Smrtky. Po devíti letech se s ní z vděčnosti oženil. Už v druhém roce po sňatku nastalo oboustranné rozčarování, které chtěla překlenout Lenina mladší sestra Anna svým návratem ze Lvova a dosáhnout v sestřině domácnosti žádoucí shody. Současný svědek, který byl jistě důvěrně zasvěcen do celé Tylovy milostné rozpornosti, sděluje doslovně: "Přátelé shledali záhy, že oko manželovo pronikavěji spočinulo na mladistvé švekruši, než vzájemné spokojenosti a klidu domácímu prospěšno bylo." Do novel Láska vlastencova a Sestry zašifroval rozkolísaný manžel své milenecké hoře, ale i zakončení druhé novely, vyřešené sňatkem s mladší sestrou, bylo ovšem "jen vybásněno ohlasem touhy nikdy nesplněné". Zasvěcený autor Tylova životopisu J. L. Turnovský stručně poznamenává, že "tento nelad domácích poměrů Tylových dal mnohým nízkým duším proti němu zbraň, jíž rozrývali trapnou ránu jeho". Při druhé návštěvě v Domažlicích už žil v společné domácnosti s oběma sestrami. Tady se mu narodil syn František v domě, "z kterého o mnoho let později utekl opuštěnému muži jiný syn města, filosof Ladislav Klíma", jak udává znatel českého kulturního života a milovník historie rodného kraje Zdeněk Bořek Dohalský. Byl mezi herci doma a snad dobře věděl z nějakého spolehlivého pramene, že právě zde nad kolébkou novorozeněte psal Tyl svoji Pouť českých umělců, a "přítel Čížek, který jediný zůstal s rodinou (po rozpuštění společnosti), popsal v mrtvých hodinách smutného života spoustu aršíků vlastní hrou Domažlický kalounkář, ztracenou jako celý ten čas, co pobývali v městě".
...
Jednou se mu podařilo na domácím dýchánku uslyšet celou dlouhou deklamaci nejstaršího studenta Frídových, který tehdejší většinou ženské auditorium upoutal svým přednesem. Ach, kdo mohl tehdy vytušit, že se tento jinoch vrátí jednou do Domažlic jako kníže českého Parnasu už jenom pro Smrt Utěšitelku a Vysvoboditelku od všech pozemských žalů. To už nad ním visel osudný meč Damoklův se svými vlkodlaky, s drápem harpyjí a jedem saní. Jako bych slyšel závěrečné verše této mučivé knihy, posmrtně vydané :
...
Těsně před básníkovou smrtí za jednoho letního parného dne jej vezl kočí z Domažlic ke Kubici. V prašném vedru, zhroucen na těle i na duchu, seděl nemocný básník na sedadle kočáru, tak znaven, že ani neodpovídal na otázky. Náhle procitl ze své trvalé únavy a ukázal za sebe na silnici. Kočár zastavil a kočí zvedl z prachu špinavou, opadalou bílou růži. Básník po ní vztáhl dychtivě ruku a upokojen si ji přitiskl na prsa. Zašeptal cosi a za chvíli opět upadl do staré malátnosti.
...
Co všechno by nám mohl říci Jan Křtitel Dvořák, tehdejší ředitel domažlického gymnasia a bratr zakladatele naší orientalistiky, profesora na vysokém učení Karlově dr. Rudolfa Dvořáka. Tento bžatr-vědec spolupracoval s básníkem na překladu čínské poezie Ši-king, tehdy objevné pro české čtenáře. Ostatně oba tito ušlechtilí pracovníci vydávali své překladatelské dílo v Sborníku světové poezie, vydávané tehdy v Ottově nakladatelství. Paní Evženie Dvořáková, žena ředitelova, se starala o básníka s mateřskou péčí. Největšího úspěchu dosáhly výrobky její známé kuchyně, ať to byly švestkové knedlíky nebo zvlášť upravené ryby. Poslední Štědrý večer prožil básník v jejich pohostinné domácnosti a pan ředitel Dvořák v dopisu bratrovi napsal věcnou a hutnou vzpomínku, jež byla otištěna v jednom svazku Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického.
...
V pohnutém roce osmačtyřicátém hráli svou úlohu i někteří domažličtí synkové a předsedou Bratří červeného praporu se stal oktaván pražského akademického gymnasia Antonín Steidl. V době nejtužší bachovské reakce byl pro účastenství v tomto spolku s mnoha jinými členy zatčen, půl roku vyšetřován ve vězení na Hradčanech a odsouzen vojenským soudem k pevnostnímu vězení. Tři roky strávil jako vězeň v mukačevské pevnosti v tehdejších Uhrách, a když bylo vězení na pevnosti zrušeno, byl krátce vězněn v Olomouci, odkud jej vysvobodila všeobecná amnestie. Bylo mu dovoleno dokončit gymnasiální studium v Chebu a potom na lékařské fakulté ve Vídni. Po promoci se stal soukromým asistentem profesora Oppolzera. Ten byl v dubnu roku 1865 povolán do Nizzy k nemocnému carevičovi Nikolaji Alexandrovičovi a tam jej provázel i doktor Steidl. Než přijeli do Nizzy, carevič zemřel na zánět mozkových blan a míchy. Dr. Steidlovi bylo uloženo, aby mikroskopicky vyšetřil mozek i míchu carevičovu. Tak se dostal do blízkého styku s ruskými dvorními lékaři a carským dvorem. Cesta' do Nizzy a návrat přes Paříž, kde se 2drželi s profesorem Oppolzerem tři dny, aby vyšetřili zdraví dcer slavného skladatele Meyerbeera, byla pro další směr životní cesty mladého lékaře rozhodující. Ruská linie oldenburského rodu, rodina prince Petra Oldenburského v Petrohradě, hledala právě lékaře, který by ji mohl doprovázet v zimě na její italské cestě. Svými příznivci, profesorem Oppolzerem i jeho petrohradským kolegou profesorem Zdekauerem, byl dr, Steidl doporučen, aby doprovázel tuto rodinu. Přijal tento medicínský úkol a odejel s rodinou oldenburskou do Benátek. Za svou úspěšnou léčbu byl vyznamenán mnoha řády, procestoval s ruskou šlechtou téměř celou Evropu a ďevětatřicetiletý se oženil s bohatou dcerou karlínského továrníka. Po roce se rozhodl k návratu do domažlického rodiště. Byl propuštěn se závazkem, že při každé příležitosti, kdy jej bude potřebovat oldenburská rodina, přijede jí poskytnout lékařskou pomoc. Ve svém rodišti už nevykonával lékařskou praxi. Peníze nepotřeboval a snad také nechtěl poškodit místní lékaře, proto se omezil jen na léčení chudiny a na správu svého baldovského statku, který spravoval s velikou zálibou a přestavěl jej po ruském vzoru. Stal se veřejným činovníkem nejprve v městské radě, potom starostou okresního zastupitelstva, později zemským poslancem a nakonec poslancem v říšské radě.
...
Pan doktor Steidl zemřel za rok po smrti básníkově a je pochován na domažlickém hřbitově.
Rok hostily Domažlice „svého Mistra", jenž v jejich zdech prožil jedny hezké prázdniny v své studentské mladosti, aby k stáru zde nalezl už jenom své úmrtní lože.
...
Silnice od Domažlic k Újezdu je zpočátku lemována alejí jasanů a akátů až k Psímu rybníčku, v jehož hladině se tmí hnědavý stín olší, na březích rudne kyprej a ostrůvky se bělají voňavými květy tužebníku. Bylo právě po bouřce, když jsem tu procházel. Ostrá vůně trav stoupala z mokrých luk, pcháče, starčky a komonice prostřely do ticha své vydychnutí, z pole těžce vzlétlo hnědavé koroptví hejno a za sytě zeleným lánem polehlé pšenice se zatměl nad Havlovicemi lesnatý hřbet Dmoutu. Myslil jsem na pana ředitele Václava Melzera, mykologa a kreslíře, znalce našich holubinek, s kterým jsem se v svých chlapeckých letech setkal na jednom houbařském kursu v svém rodišti. Právě na Dmoutu objevil zvláštní odrůdu muchomůrky tygrované, jejíž jedovaté sestry nalezly domov i v zahradě domažlické hájenské školy.
...
V hrdém postoji se tyčí z vrcholu podstavce na Hrádku z kamene vytesaný Jan Kozina v šerkovém dlouhém kabátě, s připravenou čekanou v ruce, a vedle něho pes, věrný průvodce na nočních hlídkách v lese. Když vítr rozšumí u pomníku zkroucené větvoví kostnatých sosen a temná mračna vystoupnou nad čerchovské lesy, když déšť bubnuje do oranic a z roztržených nebes zasvitnuvší slunce promítne obě štíhlé domažlické věže na šedé pozadí obzoru, cítíš kozinovský symbol v hlubší souvislosti s naší časností.
Mrákovská neděle :: odstavce 1, 5, 11
Bylo nedělní únorové ráno, když jsme se s přítelem vypravili z Domažlic do Mrákova. Hned za nádražím jsme odbočili k staré cihelně, která ještě před padesáti lety bývala nočním útočištěm dráteníků, a kousíček dál jsme minuli hospodu s historickým názvem U knížete Břetislava. Na kopec vlevo od silnice někteří archeologové umísťují Tuhošť, domnělé dějiště vítězné Sámovy bitvy nad franckým králem Dagobertem.
...
Křížek pod mohutnou lípou na rozcestí mezi Mrákovem a Klíčovem přetínal čistou linku obzoru, jemně nakreslenou nad oběma vesnicemi, skrytými po chodském způsobu za zády vrchů. Klíčov je hezká ves, ale školou i kostelem patří do Mrákova. Z věže svatovavřineckého kostela zavolal zvon k velké mši, z jednotlivých vrátek vyšli osadníci, slili se v jednolitý proud a valili se na mrákovskou náves. Hezká podívaná byla na oblečení žen, jež měly přes ruce přehozené salupy. Vešli jsme za nimi do kostela, který byl naplněn do posledního místa. Kněz sestoupil z kazatelny, zazněly zvonky ministrantů, při pozdvihování poklekla celá osada na kolena a potom všichni sborem odpovídali slova modlitby. Tak nějak tu bývalo za pana administrátora Antonína Krejčího i za návštěv Boženy Němcové, když chodívala hyjtou k rychtáři Konopovi. Tyto chvíle připomíná pamětní deska od sochaře Bohumila Zvěřiny, který měl za vsí na kopci Vrchovu svůj ateliér. Tam někde vzadu jsou Pelechy, kam každoročně jezdí akademik profesor Josef Dobiáš k svému švagrovi, řediteli školy Černému. Zašli jsme ještě k jinému stavení, které bylo domovem slepého mládence Hondzy Kubuc, nadaného hocha a znamenitého vypravěče pohádek, jemuž paní komisarka psávala dopisy ještě z nymburského působiště svého manžela. Literární historie dobře ví o tomto vlasteneckém mládenci, kterého Božena Němcová zvěčnila v Pohorské vesnici, jenž byl kolportérem knih a novin, i svolavatelem selských schůzí, na nichž se četly noviny. Když byla vyhlášena konstituce, byl Hondza v Domažlicích na táboru lidu na náměstí a také na něm mluvil a po řeči jej studenti nosili na ramenou. V domku Josefa Němce nás pohostili zelnými plackami takové chuti, že se jí mohl vyrovnat jen čerstvý domácí chléb upečený maminkou v naší peci. Opominout kulturní dům, kde má stánek Chodská scéna národopisné družiny, musili by Mrákovští považovat za smrtelnou urážku. Proti kostelu stojí u mohutné lípy rohový domeček tak líbezný jako z některé Andersenovy pohádky. A jako do pohádky jsme vešli po schodech k posledním chodským šedličkám, o kterých psala už paní Naděžda Melniková-Papoušková ve svém Putování za lidovým uměním. Od té doby uplynulo čtvrt století a slečny Bílkuc jsou stejně čiperné a hovorné jako tehdy, i když starší z nich už pohladila po vlasech devadesátka. Jejich dědeček i tatínek byli chodští krejčí a písmáci. Sestry neopustily tak docela domovské řemeslo. Působily zamlada jako industriální učitelky, a když žádný z bratrů nechtěl doma pokračovat v otcově práci, vrátily se pod rodný krov jak vestálky chodského svérázu. Jsou snad posledními chodskými šedličkami, jež znají dopodrobna všechny jemnosti ženského a mužského kroje, jaký se nosí na Chodsku.
...
Usadil se na čas v Mrákově v tísnivém okupačním ovzduší, pilně tu maloval a nakonec uspořádal ve škole výstavku svých prací. Nejoblíbenějším jeho mrákovským modelem byl "děrek Marytuc", takový jadrný Chod k pohledání, který už jenom opatroval vnoučata a s mladými už nemusil na pole. Měl proto dost času posedět s malířem, posedět i porozprávět, takže mu s ním příjemně ubíhal čas. Jaké však bylo překvapení, když spatřil za oknem školy svůj kontrfekt, hledící přímo na kolemjdoucí. Pozapomněl totiž na svá léta a domníval se, že je stále oním pohledným chasníčkem, do jehož náruče letěla děvčata při muzice jako včely na med. Nepomyslil na čas, který pustoší ještě jinší hodnoty, než je mladá tvář. Mrákovským se výstava líbila a začali mezi sebou vybírat peníze na oltářní obraz svatého Václava. Když vybrali přes třicet tisíc korun, obrátili se na umělce, aby jim světce vymaloval. Snad mu přesně nevysvětlili své přání, snad se domnívali, že malířova představa se shoduje s jejich, trpělivě čekali na hotové dílo. Když je postavili na oltář, bylo vidět na všech tvářích nepopsatelné rozčarovaní. Chodští sedláci počítají světce-knížete k "nebeské kavalerii", musí sedět na koni a musí to být kůň jako panna. V tomto punktu si nedají nic namluvit ani vymluvit. Malíř však namaloval světce jako nějakého chudého klečícího eremitu v trní, bez koně, bez zbroje, bez přílby. U světcovy hlavy spatřili nějaký klobouk, tak málo zdůrazňující knížecí důstojenství, a tato svatozář byla ještě namalována našišato. Když se ani panu faráři nepodařilo přesvědčit věřící, přijel z Domažlic pan vikář, ale ani ten neuspěl s výkladem, že malíř má právo na svoje pojetí. Neuznali pěšího světce Václava s nažloutlou tváří churavce za hodná svých modliteb a jeho obraz pověsili do šera na kruchtě.