Dražinovská hora ::
odstavce
5, 8, 10, 12
Před Dražinovem se košatily v ovesném poli čtyři řady štěpů, pečlivě
šlechtěných, jejichž větve se skláněly pod tíhou ovoce až k zemi. V dolíku
u hliniště hnědly střechy staré cihelny, polní cesta odbočila vlevo k rejkovickému zámečku, o jehož osudech se zmiňuje spisovatel Jan Vrba
v próze Večer v mlze, zařazené do jedné z jeho nejkrásnějších knih, kterou
nazval podle svého nejmilovanějšího lesa Dražinovská hora. Aniž jsem si
zvlášť uvědomil, že chodím v jeho dávné honitbě, procházel jsem dražinovský katastr křížem krážem až k úžlabí, kde dva sekáči kosili seno.
Hledal jsem mezi Rejkovicemi a Dražinovem „Calafuc rybníček" s dlakoši, tak důvěrně známý z četby, a u něho starý „cyrilometodějský" kříž,
který si jeden zdejší cestář převezl od silnice sem, stranou k svému pozemku. Brzy jsem jej našel dík oběma sekáčům, ale nic bližšího jsem se
o něm nedověděl kromě skrovného údaje, že byl kdysi postaven na památku nějaké bitvy, a jednomu místu u cesty se podle starého podání
říká „V hřbitůvku". Tam prý jsou pochováni vojáci.
...
Druhá vzpomínka je veselejší. Dražinovská chasa uspořádala z Baarova
podnětu a k jeho potěše chodské dožínky se vším národopisným bohatstvím
a typickou krajovou obřadností. Bylo to těsně před jeho skonem a zároveň
jedno z posledních potěšení spisovatelových. Jistě je pamatuje nádherně
vzrostlý ořech na dvoře u Pelnářů, zatímco protější statek u Holubů připomene jiné jméno z literatury, přímo spjaté s jedním zdejším hospodářem.
Kdo z čtenářů Dražinovské hory by neznal rozmarnou psí povídku
Kamarád Flok?. Tohoto nijak pohledného psa koupil sedlák Sladký od
jakéhosi hajného z německé strany jen tak podle schválené nabídky nejprve
s pocitem oklamání a později... Přečtěte si ji, je opravdu krásná!
S kantorem Hanouškem, spisovatelovým kamarádem z oněch let, sešel
jsem se náhodně na domažlickém náměstí právě před svým výletem na
zasněženou Dražinovskou horu. Vzpomněl na mrtvého spisovatele s pravou mysliveckou bodrostí. Před lety při nějaké lovecké příležitosti řekl
mu Jan Vrba za hospodským stolem: "Kantore, až umřeš, pozvu všechny
zajíce a budu mluvit." "A vidíte," dodal kantor, „Vrba už je tam a mně je
třiaosmdesát let."
...
Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili
své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství,
kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a
sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě
knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou.
Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme
pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny
a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské
pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal
pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny,
rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného
a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli
svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se
opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry
zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče
zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až
do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích
smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek
dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo
ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih.
Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím
a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou
vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi
Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd
i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.
...
Každý nosíme v srdci od mladosti až do stáří jeden skrytý kout, do
kterého jsme si soustředili všechnu líbeznost, všechnu lyriku rodného
kraje. Může to být jeden rybniční břeh nebo jeden jediný les. Pro mne se
jmenuje Nejřice, pro jiného to může být Dražinovská hora.
Václavkova hora
