Dražinovská hora ::
odstavce
2, 5-6, 10, 17
Vítr pohupoval dlouhými vousy ječmenů, rozlehlý lán řepy vzbuzoval svou
sytou zelení pocit zdraví a hojnosti, všude v příkopech voněly bílé okolíky
rozkvetlé plané mrkve, zatímco rozevřená náruč kraje hýčkala ve svých
loktech pahorky a lučiny, obilná pole i zalesněné hřbety kopců, vše v rovnovážné jednotě, jak ji umí zformovat jen sama matka Příroda.
Široká silnice mě vedla po ránu z Domažlic k Dražinovu. Na jednom
místě se mi propadly celé Domažlice někam do mlhy a jen vysoká věž se
tu tyčila jako boží prst. Vpravo od ní vystoupil kopec s lipovou alejí,
u níž se zabělala baldovská kaplička, vlevo ležely Petrovice, které bych
poznal okamžitě podle vysokého stožáru vlašského tqpolu, a přelíbezná
chalupa u Tesařů tu shlížela svými okénky a pavláčkou již v době návštěv
Boženy Němcové jako ilustrace z některé její pohádky. Jihozápadní obzor
uzavíral Čerchov, milovaná Fudžijama tohoto starého kraje.
...
Před Dražinovem se košatily v ovesném poli čtyři řady štěpů, pečlivě
šlechtěných, jejichž větve se skláněly pod tíhou ovoce až k zemi. V dolíku
u hliniště hnědly střechy staré cihelny, polní cesta odbočila vlevo k rejkovickému zámečku, o jehož osudech se zmiňuje spisovatel Jan Vrba
v próze Večer v mlze, zařazené do jedné z jeho nejkrásnějších knih, kterou
nazval podle svého nejmilovanějšího lesa Dražinovská hora. Aniž jsem si
zvlášť uvědomil, že chodím v jeho dávné honitbě, procházel jsem dražinovský katastr křížem krážem až k úžlabí, kde dva sekáči kosili seno.
Hledal jsem mezi Rejkovicemi a Dražinovem „Calafuc rybníček" s dlakoši, tak důvěrně známý z četby, a u něho starý „cyrilometodějský" kříž,
který si jeden zdejší cestář převezl od silnice sem, stranou k svému pozemku. Brzy jsem jej našel dík oběma sekáčům, ale nic bližšího jsem se
o něm nedověděl kromě skrovného údaje, že byl kdysi postaven na památku nějaké bitvy, a jednomu místu u cesty se podle starého podání
říká „V hřbitůvku". Tam prý jsou pochováni vojáci.
Žádná přestavba nemůže v základě změnit původní půdorys Dražinova,
historické chodské vsi. Dvůr u Podestátů s klenutým vjezdem, brankou a
srubem vypadá na první pohled jako nějaká tvrz. Stačí jen zavřít vrata
na závoru, z úzké střílny vystrčit hlaveň ručnice s prstem na spoušti a jsme
zároveň s celou vsí připraveni k obraně proti nepříteli...
...
Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili
své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství,
kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a
sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě
knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou.
Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme
pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny
a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské
pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal
pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny,
rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného
a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli
svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se
opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry
zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče
zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až
do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích
smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek
dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo
ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih.
Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím
a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou
vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi
Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd
i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.
...
Jindy jsem odbočil za Dražinovem polní cestou kolem Hrubých rybníčku
na kraj lesa, odkud je přes louky široký rozhled přes Pártlouc les daleko
do kraje. Vysoké sosny zastiňují léčivou studánku u Dobré Vody, nad níž
byl postaven dřevěný „klobuk", a vedle kaple pro poutníky, která vyhořela
nešťastnou náhodou. Místo ní vystavěli na výšince v lese zděnou kapli
podle návrhu profesora Aloisa Čenského a Jaroslav Špillar namaloval
pro její oltář obraz Matky boží Pomocné, svého času velmi rozšířený v barevné reprodukci po celých Čechách. Malíř vtiskl této chodské Madoně
podobu své sličné choti. Když ji venkovské ženy vlétěpotkávaly, nazývaly
ji důvěrně mezi čtyřma očima Panenkou Marií od Dobré Vody.
Draženov
